3. kapitola

Sakra! Dneska jsem obešla už několik míst, ale nikde mě nevzali. Navíc už mi pomalu dochází energie.

Přejdu ulici a vejdu do nákupního centra.

2. kapitola
Ne, ne, ne! Vzala jsem hrnek od čaje, který jsem násilím vypila a mrštila jím o stěnu v jídelně. Střepy se rozletěly po celé místnosti a já dál jen tupě zírala na místo, kde se roztříštil o stěnu. "Proč?! Sakra, proč já?!" Křičela jsem. Už je to dva dny, co mi zavolal ten chlap a řekl, že jsou mí rodiče mrtví. V nejbližší době mě tady má vyzvednout mámy sestra Julia,

1. kapitola
"Vstávej." Vletěla do mého pokoje moje milovaná maminka. Bohužel už uplynul celý víkend a já musela znovu do školy.
Dřív jsem to tam měla ráda. Těšila jsem se na každý den mezi známými lidmi a těšila se i na některé předměty. Teď je to ale jiné. Už se mi ve škole nelíbí. Za ten poslední rok jsem si uvědomila, že moji takzvaní kamarádi mě jenom využívali. Nikdy mě nepozvali na narozeninovou oslavu, nebo jen tak na přespání, jak to dělají pravé kamarádky. Nikdy jsem takové přátelství neměla.
Rozhodla jsem se, že už se využívat nenechám. Ale bylo to těžké, pokaždé když někdo chtěl pomoct, musela jsem si připomínat, že to není můj kamarád. Že mu nemám pomáhat.
Ale do konce školy mi už chybí jenom dva týdny. Už se nebude známkovat a já si živě představovala, jak po prázdninách nastoupím na gympl. Vždycky jsem chtěla jít na nějakou školu s oborem, ale nedokázala si vybrat. Tak mě matka přihlásila na gympl. Slibovala jsem si, že konečně vypadnu od těch nafoukaných snobů od nás ze základky.
"Jo. Už jdu." Odpověděla jsem matce a pomalým krokem se odšourala do koupelny. "Bože. Já zase vypadám!" Opláchla jsem si obličej a vytáhla z kosmetické tašky řasenku. Nikdy jsem se moc nelíčila, maximálně si dala k řasence lesk na rty. Nic víc mi nepřipadalo nutné.
Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a s batohem na zádech si šla do kuchyně pro snídani. Samozřejmě, že si jí musím udělat sama, máma mě jen vzbudila a pak si šla sama ještě lehnout.
V autobuse jsem si sedla úplně do  zadu a sledovala, jak nasedají poslední cestující. Bydlím s matkou v malé vesničce poblíž německých hranic. Na základku chodím sice do vedlejšího městečka, na gympl mě, ale máma přihlásila do německé školy.
Autobus nelítostně zastavil před zelenou budovou školy a já s povzdechem vystoupila. Zahnula za roh a vešla do školy. Jak jsem předpokládala, moji spolužáci se ještě neuráčili přijít a tak jsem se rychle přezula do pantoflí a vyběhla schody do druhého patra, kde byly třídy druhého stupně. Než si vybalím věci na první hodinu, třída je už plná. Všichni po sobě pokřikují zážitky z víkendu a já jsem šťastná, že konečně zazvonilo a do třídy vešla naše třídní, která učí němčinu.

Tak a máme tu prolog! Těšíte se?

Prolog
Život, jsem vždy brala jako něco samozřejmého. Myslela jsem si, že já a život spolu vycházíme dobře a ani jeden toho druhého neopustíme. Ale ta dohoda se asi nevztahovala na všechno, co jsem si myslela.
Bohužel se musela stát alespoň jedna špatná věc v mém tak "dokonalém" životě, abych si uvědomila, co to znamená žít.
Dala

Konečně. Už mám napsanou další povídku, tak se o ni chci tady s vámi podělit. Je dlouhá přibližně kolem 35-36 kapitol a je o Tokio Hotel a mladé dívce jménem Tereza. I když to nemusí být vidět, dala jsem si s tou povídkou opravdu dost práce a byla bych ráda, kdybyste si ji přečetli a napsali mi, jestli se vám líbí, abych věděla, jestli mám pokračovat, protože mám už pár nápadů na II. řadu, ale nebudu ji psát, když by ji nikdo nečetl...

Zítra nebo pozítří bych chtěla zveřejnit prolog, tak si to užijte.

Ať se povídka líbí, vaše *Alli*