Spolek ΩΔΨ - 19.kapitola

Mlčela jsem. Nemohla jsem mu říct pravdu.

"Nemáš na to co říct, nebo co?" Pohladil mě polštářkem ukazováčku po tváři, přejel linii mých rtů a pak zvedl můj obličej za bradu. Nemohla jsem se mu podívat do oči. Chce po mě odpověď na něco takového?

"Ne." Odpověděla jsem mu. Milosrdná lež, tak se to říká? Nechci mu ublížit, když už jsem mu udělala tohle. Že se kvůli mě musel doslova ožrat.

"Mel.. Zlatíčko.." Dal mi pusu na špičku nosu.

"Tome, radši přestaň.." Schovala jsem si obličej do dlaní.

"Proč? Koukni na mě.." Požádal mě. Tentokrát mi nezvedal bradu, počkal, jestli se podívám, nebo ne. A to vzbudilo moji zvědavost - jak se tváří?

Sklíčeně jsem si sedla na postel.

"Ty ani nevíš, jak je to pro mě těžké, ale jak to mám prostě udělat? Ty netušíš, čím si teď procházím.." Svěsila jsem ramena.

"Taky jsem byl v prváku. Nováček."

"Jo, ale ne v Omeze.. Tady je to prostě na jednu stranu děsně fajn a na druhou bych to tady celé porozbíjela a rozkopala.."

"Máš sklony k vandalismu?" Zasmál se.

"Dělej si ze mě prdel, no jasně." Odfrkla jsem si.

"Hele, ty si myslíš, že jsi tady jediná, kdo trpí?" Zeptal se po chvíli. Cítila jsem v jeho hlase posměch. Nebo se mi to zdálo? Koukla jsem na něj, abych se ujistila, jakým směrem se náš rozhovor asi bude ubýrat. Tvářil se...nekompromisně. Jakoby připraven hájit svá práva.

"Ne, ale všechno se to na mě sesypalo.."

"Stojíš o mě vůbec?" Strčil si lhostejně ruce do kapes.

"Tak tahle otázka mě těžce zaskočila.." Odpověděla jsem mu.

"Díky, že se namáháš.." Odfrkl si. Stoupla jsem si a udělala k němu nejistý krok. Ale Tom ustoupil. Čím jsem ho dožrala? Chovám se tak sobecky, jak mi tady ukazuje?

"Hele, Tome. Já jsem ti to rovnou říkala.. Prostě.." Nevěděla jsem kudy kam.

"Já, já, já... Umíš něco jiného?" Otočil se a prošel na balkon. Vztáhla jsem ruku, abych ho zastavila, chtěla jsem ho ještě chvíli mít u sebe, pro sebe. Chtěla jsem ho, stála jsem o něj, ale jak to skloubit s tím, že prostě kvůli sesterstvu v podstatě na něj nesmím ani sáhnout? Cítila jsem se v napjaté situaci, hlava mi pracovala na plné obrátky, až jsem začala vidět bílé šmouhy před očima. Moje ruka, která se vzpínala za Tomem, najednou ztratila své obrysy, začala se rozmazávat..

××× Tom ×××

Fakt mě naštvala. Celou dobu jsem od Teresy poslouchal, co všechno ona chudinka musí vydržet. Jak se ona celý den měla, co musela vytrpět ve škole, jak jsou nějaké holky hrozné a nanicovaté.

. A teď to samé slyším od Mel? Zklamala mě, jestli se nechala tak rychle zviklat a přetáhnout na její stranu. Nebo spíš na stranu jejích posluhovaček, poskoků a beznázorových lehkých slečen. Vzteky jsem viděl rudě. A můžu být rád, že nejsem zase tak moc namol, abych jí řekl všechno, co si myslím.. Mluviti stříbro, mlčeti zlato.. Na to pořád pamatuju.. Ale snad bych jí ještě mohl vytknout... Otočil jsem se a viděl jsem, jak se jí podlamují kolena.. Hned jsem se cítil střízlivý. Tak rychle jsem snad nikdy neběžel.. V mžiku jsem byl u jejího klesajícího těla. Nezachytil jsem ji úplně, ale aspoň jsem zmírnil pád. Položil jsem ji na postel a nahnul se nad ni. Lehl jsem vedle ní, opřel se o loket a přemýšlel, co bych měl udělat.

"Mel?" Pošeptal jsem a pohladil ji po její hebké kůži na tváři. Dýchala vyrovnaně, tak nevím, co se stalo.. Najednou zalapala po dechu a vytřeštila na mě své oči.

"Mel.. Co se stalo?" Pořád jsem šeptal.

"Já... Nevím.." Těžce polkla. Musela být pěkně sucho v krku.

"Chceš přinést něco na pití?"

"Ne, to je... je to v cajku." Posadila se, ale chytla se mě za stehno. Řekl bych, že nechtěla, ale prostě mě chytla. A taky hned pustila.

"Promiň." Odkašlala si. "Zamotala se mi hlava."

"V pohodě." Taky jsem se posadil a koukl se jí do očí. Měla je vyděšené.. "Tys omdlela. Proč?"

"Co já vím. Nechtěla jsem, abys odcházel."

"Tos byla v tak vypjaté situaci?" Usmál jsem se. Polichotilo mi to.

"Jo. Víš..." Její tváře nepatrně zrudly. "Já nevím, jak začít."

"Od začátku, navrhoval bych." Pokrčil jsem rameny. Snažil jsem se o klidnou atmosféru, ale ve svém hlase jsem slyšel napětí, které Mel určitě neuniklo. Znovu si odkašlala..

"Prostě. Nevím, jak zkombinovat ty dvě věci dohromady. Příjde mi to šíleně složité.."

"Jaké dvě věci?"

"Tebe a Teresu." Koukla na mě zpod dlouhých řas, ikdyž řasenku neměla.

"Proč bys to měla kombinovat?" Nechápal jsem.

"Chci být v nějakém kampusu. A kdybych byla s tebou, měla bych tady takové peklo, že bych to nedala.. Byla bych přinucena odejít.."

"Kdybys byla se mnou, tak bych tě podržel. Od toho ten druhý je, ne? Na podporu. Pomohl bych ti."

"Ale Tome.." Chtěla protestovat. Ale já jsem se nenechal přerušit.

"Mel, poslouchej. Ať se rozhodneš jakkoliv, u mě budeš vždycky vítaná." Usmál jsem se na ni a vstal.

"Ty jdeš?" Pošeptala.

"Omdlíš zase, když odejdu?"

"Nevím.." Pokrčila rameny a usmála se. Nedalo se ten úsměv neoplatit..