Spolek ΩΔΨ - 18.kapitola

Když jsem večer lehala do postele, připadala jsem si jako královna. Takové měkké peřiny nemám ani doma. Tyjo, ten luxus.. Cítila jsem všude kolem sebe nadýchané peřiny, nádherně voněly. Připadala jsem si jako v reklamě na nějakou aviváž, ale to mi teď bylo celkem jedno. Cítila jsem, jak se mi zavírají víčka.. Před očima mi začaly běhat abstraktní barevné čáry a různé obrazce.. Cítila jsem se naprosto uvolněná a už se jenom těšila, jak se vyspím. A vyspala bych se, kdyby mě z polospánku neprobudil šramot na mém balkoně.

Nebála jsem se, to ne, ale pro jistotu jsem si vzala baseballovou pálku, co mám od táty. Stála v koutě pokoje, na okrasu, ale teď se mi náramně hodila. S pálkařským postojem jsem pomalu šla k francouzskému oknu. V nohách jsem se cítila pevná, takže bych klidně odpálkovala i statného chlapíka. Jenom jsem doufala, že se mi to jenom zdálo. Opět opakuju, že se nebojím, jenom někomu nechci ublížit.

Viděla jsem něčí stín, přes záclony se nedalo poznat, kdo to je. Ale určitě jsem věděla, že šmátrá po klice. Proč já jsem nezamkla. Nenapadlo by mě, že by ke mně někdo lezl po tom stromě, jehož větve sahají až k balkonu. Určitě si spletl starnu, ten hošánek a jde za Omegou z druhého balkonu. Postavila jsem se bokem, trochu se schovala za sloupek mezi okny a čekala, až vejde. Už se dveře otvíraly, když jsem usyšela hlas, který bych vůbec nečekala.

"Mel?" Pošeptal Tom.

"Co tady ksakru děláš?" Zasyčela jsem na něj a rozsvítila lampičku. Překvapeně se na mě podíval a pak mu pohled sklouzl na moje ruce, které ještě pevně svíraly pálku.

"Tys mě chtěla praštit?"

"To jsem měla vědět, že v té kebuli nic nenosíš? Normální lidi chodí dveřma." Odsekla jsem mu a zase pálku opřela do kouta, kde byla předtím.

"Pěkné pyžámko." Pošeptal najednou za mnou. Pochvala na mé sametové kraťásky se skoro průhlednou košilkou mě uvedla do rozpaků. Otočila jsem se na něj a trochu se odtáhla. Chytil mě kolem pasu a přitáhl k sobě.

"Mel.." Pošeptal a jeho dech mě udeřil do tváře.

"Ty jsi namol?" Chytla jsem ho za zápěstí a vymanila se z jeho objetí.

"No, víš.. Když jsem tak rychle típl to cígo, Billovi to bylo divné a pak mě vytáhl na pivko.. A nakonec z toho byly panáky a já nevím, co ještě.. Normálně moc nepiju, ale dneska jsem se zroubal pořádně.."

"Mám si jako myslet, že je to kvůli mě?" Nevěřila jsem svým uším.

"Nezazlívej mi to, broučku." Koukl se na mě s psíma očima. Jak já bych ho zulíbala. Ale může tady vůbec být? Neučila jsem se řád Omegy nazpaměť, ale něco takového tak určitě bylo.. Nepovolené přespávání kluků, tak nějak?

"Přišel jsem si promluvit, Mel.." Zase mě objal kolem pasu.

"Tady nemůžeš být, Tome.

" Zase jsem se vynanila. A on mě zase objal. Šťouchla jsem do něj, aby mě nechal a on nějak neudržel balanc a zapadl za postel. A najednou se otevřely dveřea v nich stála Teresa. Bohudíky jsem, že spadl. Od dveří přes postel není vidět. Jenom aby ho nenapadlo vylézat.

"Koho tady máš?" Sykla na mě.

"Nikoho." Odpověděla jsem a vyděšeně se na ni podívala. Opravdu mě překvapila. Koukla na notebook.

"Slyšela jsem hlasy."

"Učím se." Vypadlo ze mě.

"Vždyť sotva začala škola." Nevěřila mi.

"Chci mít přehled a nenechávat všechno na poslední chvíli." Pokrčila jsem rameny. Snažila jsem se  vypadat důvěryhodně.

"Ty jsi tak nechutně pilná.." Odfrkla si. "Mohla by ses ztišit."

"Jasně. Promiň."

Ještě jednou si odfrkla a něco zamumlala. Když odešla, chvíli jsem počkala a radši zamkla dveře od pokoje. A teď hurá na Toma.

Chtěla jsem se otočit a vykopat ho z pokoje, ale jeho ruce mě sevřely v pase. Odhrnul mi vlasy z krku a začal mě jemnými motýlími polibky posypávat kůži na krku. Zavřela jsem oči a užívala si ten příjemný pocit..

"Přestaň." Pošeptala jsem, jakmile mi došlo, že se jeho ruce přesunuly z pasu trochu výš.

"Nelíbí se to ti snad?" Znovu mě políbil a jemným tlakem mě otočil k sobě. Jeho nádherné oči mě doslova upoutávaly, topila jsem se v té přemíře lásky, která z nich sršela.

"Eh... "Odkašlala jsem si. "Chápeš, jak je to riskatní?"

"Nechala ses.." Pousmál se. Naklonil se ke mně, aby mě políbil, ale já jsem uhnula, tak jeho hladké rty přistály na mé tváři.

"Musíš odejít."

"Musím jenom zemřít. A to chci hned, pokud mi něco nevysvětlíš." Prstem mi zvedl bradu a tak mě přinutil, abych se mu podívala do očí.

"A co?"

"Když se mě očividně něštítíš, cítíš tu chemii mezi náma, proč se tomu vzpíráš?" Zvedl jedno obočí.