Spolek ΩΔΨ - 17.kapitola

××× Melanie ×××

Už jsem byla nastěhovaná v domě Omegy. Že teda tady byly pokoje. Jeden lepší než druhý.. Kvůli tomu, že jsem byla dcerou zakladatelky, tak jsem si jako první mohla vybrat pokoj. Chtěla jsem si vybrat ten s nádherným výhledem na západ, abych večer mohla sledovat slunce, ale pak jsem si vzpomněla na to, jak jsem západ slunce sledovala s Tomem a hned jsem od toho nápadu upustila. Snažila jsem se na něj myslet co nejmíň, aby mě to tak nebolelo. Nebylo to zrovna jednoduché, protože Teresa mi ho připomínala, jak nejvíc mohla. Asi čekala, že jí zkolabuju před očima, nebo já nevím co..

No, ale zpátky k tomu mému pokoji. Když jsem nemohla mít pokoj na západ, vybrala jsem si ten na jih, aby mi hned po ránu nesvítilo slunce do obličeje. Měla jsem balkon, což nebylo zrovna v každém pokoji. Moje okna směřovala před budovu, viděla jsem do řecké uličky. Nevím, jestli je to výhra, nebo ne, ale na dům Simgy jsem měla až moc dobrý výhled. Ale tohoto pokoje jsem se nehodlala vzdát. Snad jako jediný nebyl vymalovaný těma princeznovskýma barvama. Tomuhle pokoji dominovaly barvy Omegy - tyrkysová a smetanová. Což jsem mohla vydržet. A navíc se mi tahle kombinace šíleně líbila.

Pokoj byl dost veliký, spíš široký, než dlouhý. Když jsem poprvní vešla, naskytl se mi pohled na dvě okna, jedno francouzské, které vedlo na balkon. Mezi nimi bylo veliké letiště. Spánek, to je moje. Na posteli byly smetakové a tyrkysové polštáře, takových pět určitě. Přehoz byl taky tyrkysový, ale tmavší než polštářky. Záclony byly zase smetanové a s bílou stěnou dokonale splývaly. Jedna ze tří stěn byla vymalovaná tyrkysově, a to zrovna ta, kde byly dveře. V nejzasším koutě stála veliká skříň se zrcadlem na dveřích. V koutě vedle postele byl stolek se zrcadlem a poličky, které jenom čekaly, až je vyplním šampónem, sprcháčem a různými šminky. Nedá se říct, že bych jich měla habaděj, ale police vyplním aspoň do poloviny.

Hned vedle skříně byl psací stůl, veliký dost na to, aby tamstál notebook a ještě nějaké sešity do školy. Tak si říkám, že se mi to trápení s Teresou možná vyplatilo. Ale doufám, že ji tady nebudu mít pečenou vařenou, aby mě pořád hlídala. Modlím se, aby měla dost práce se svojí vizáží a mě nechala na pokoji. Aspoň teď, než se pořádně zaběhnu do školního chaosu, který tady určitě zavládne. Nebo aspoň u mě. A to jeco říct, protože já jsem většinou kliďas. Když nepotkám hezkého kluka, samozřejmě. To pak plácám pěkné blbinky. Ale Tomovi jsem tolik kravin zas neřekla.. Tom.. To je úplně jiná kapitola.. A proč na něj zase myslím? Nejradši bych si nafackovala. To je tak, když nekontroluju to, na co myslím. Pak na povrch vyplavou moje nejtajnější tužby a jak to dopadne. Nalomené srdce se ještě víc rozkřupne.

A proč nalomené? Přece jsme se nerozešli, když jsme si ani nic nezačali, ne?

Musím uznat, že jsem si vybrala dobře. Takový pokoj, to je opravdu sen. Budu se tady mít dobře. Povzdechla jsem si a přešla k oknu. Kufry jsem si nechala u skříně. Až se mi bude chtít, tak se vybalím.

Z okna byl opravdu hezký výhled. Otevřela jsem ho a vyklonila se ven. Nadechla jsem se večerního teplého větříku a okamžitě zatoužila po vyšší dávce. Jako feťák. Otevřela jsem francouzské okno a prošla na balkon. Byla tady houpací síť. No paráda.. Okamžitě jsem ji vyzkoušela. Asi bych nelitovala, kdybych se nedostala do spolku, ale jelikož už vím, jaké jsou tady parádní kousky, tak by mě hodně mrzelo, kdyby mě holky vyšouply. A navíc, z tohoto pokoje? Budu se ho držet zuby nehty. Je přímo bombastický. Asi jsem se zamilovala...:)

Jelikož jsem měla pokoj na pravé straně chodby, koukla jsem doleva, abych se podívala, kdo obývá druhý balkon. V pokoji se sice svítilo, ale venku nikdo nebyl.  No, tak nic. Jenom doufám, že tam není Teresa, nebo jedna z jejích posluhovaček. I když, ty jsou starší, tak by měly být o patro víš, kteréuž balkony nemá. Jestli se na téhle kšole udržím dýl, což hluboce doufám, tak prostě tento pokoj neopustím. Je až moc dokonalý. Až se mi nechce věřit, že v něm není Teresa.

Ucítila jsem cigaretový kouř. Kuřáci. Jak já je nemám ráda. I když jsem si dřív sem tam taky zapálila, teď to nemůžu vystát. Nějak se mi z toho kouře dělá zle. Opatrně, abych se nepřetočila, jsem si na síti sedla a očima pročesávala okolí. Hledala jsem u vchodů, na lavičkách, před domem.. Až když jsem uslyšela smích, tak jsem vzhédla do asi stejné úrovně, jako jsem byla já. Moje oči zalétly k jednomu z balkonů na domě Sigmy. Musím já mít takový pech?

"Hele, nemohli byste si to odpustit?" Zavolala jsem na ně.

"Sorry, Mel. Poslední potah." Zasmál se Bill a několikrát si potáhl a vyfoukl kouř. Ale Tom cigáro hned típl a ani nemukl. Zmizel v pokoji bez jediného slova. To jsem mu tak ublížila, že jsem se s ním dneska nebavila ve škole, nebo je tak velkorysý? No, myslím, že první možnost je ta pravá.. Asi jsem se ho hodně dotkla. Když si vzpomenu na to zklamání, co se mu tak zračilo v očích, když jsem mu sdělila, že se s ním nechci bavit. Nemůžu, ne nechci. Ale on neviděl, jak to bolelo mě? Jak to bolí i teď? Jenom, když na to myslím.. A on má balkon naproti mě. Co je to za sparvedlivost? Snažím se vyhovět Terese a je to ještě komplikovanější, než kdybych to nechala být. Osude, proč?