This love is like a hurricane - 07

Ze skříně jsem vytáhla volné letní šaty a rychle se převlékla. Ani jsem se nějak nenamáhala s make-upem, jen jsem nasadila sluneční brýle a vlasy si svázala do vysokého drdolu, abych měla holý krk. I když bylo tady uvnitř dobře, bylo mi jasné, že sotva vyjdu ven, uvařím se při prvních krocích. Do kabelky jsem si kromě mobilu, peněženky a klíčů vzala taky menší láhev s obyčejnou vodou. Jak dlouho zůstane chladná, to je jenom otázka počtu stupňů Celsia venku. Nazula jsem si řemínkové boty na nižším podpatku a vyrazila ven.

Než jsem přišla k restauraci, kam jsem měla namířeno, bylo mi takové vedro, že jsem byla opravdu ráda za svou prozíravost, že jsem si vzala tu láhev vody do kabelky. Měla jsem ji skoro celou vypitou a to mě ještě čeká cesta zpátky. Když jsem ale vešla dovnitř, hned mě zchladila vlažná vlna vzduchu z klimatizace. Bůh zaplať za takový vynález. Hned jsem zamířila k prvnímu volnému stolu, který jsem tady uviděla, a rychle se na něj posadila. Jenom doufám, že obsluha přijde co nejdřív, abych si mohla objednat další pití, tentokrát jedno nevyhřáté z kabelky.

Když jsem se rozhlédla kolem sebe, všimla jsem si, že tady sice moc lidí není, ale když už, tak sedí po dvojicích. Opravdu všichni. Nejradši bych nad tím mávla rukou, ale jak mi Tom chyběl, a jak se mi zase vzdaloval, neskutečně mě to štvalo. Vždycky jsem se celé dny těšila na to, až mi zavolá, a když jsem pak přetrpěla ten trapný rozhovor, kdy jsme se bavili o počasí a hotelu, ve kterém právě jsou ubytovaní, zase jsem byla dopálená z toho všeho. Jako by snad to cestování a koncertování Toma měnilo v naprosto jiného člověka. Uzavřenějšího. Jindy by se mi svěřoval skoro jako Bill, ale teď jsem měla pocit, že mi jeho láska zase uniká mezi prsty.

"Co to bude, mladá slečno?" usmál se na mě postarší číšník, kterému bych tipovala tolik let, že snad už ani nemůže pobíhat po restauraci a obsluhovat bez invalidního vozíku nebo aspoň berle.

"V první řadě vodu, prosím," objednala jsem si. "A potom bych prosila jídelní lístek, budu tady obědvat," usmála jsem se na něj.

"Hned to bude, slečno," přikývl a otočil se na patě, aby mi pití přinesl co nejdříve. Asi jsem vypadala opravdu vyprahle, protože to netrvalo skoro ani minutu. Sice je tady málo hostí, ale asi nechtěl, aby mi náhodou musel volat rychlou pomoc. Když přede mě postavil sklenici, která se vzápětí orosila, hned jsem ji popadla a nasála jeden lok. Až potom jsem byla schopná se podívat na jídelní lístek a vůbec si něco vybrat. Ani jsem nevěděla, jestli mám na co chuť, jen jsem měla prostě obrovský hlad. Možná bych si měla vybrat, co by mohlo být nejrychleji udělané.

Hm, ale je tady toho tolik... Očima jsem přejela přes nabídku poledního menu. Olízla jsem si rty a vybrala jsem si první jídlo, které mě upoutalo. Grilovaný losos s těstovinami a smetanovou omáčkou. Rybu jsem neměla ani nepamatuju, takže se dobře najím a ještě udělám něco pro své zdraví. A sotva jsem si jídlo objednala, už jsem se nemohla dočkat, až mi ho přinesou.

Upíjela jsem pití a rozhlížela se kolem sebe, zatímco jsem čekala na svou objednávku. Měla jsem pocit, že mě pořád někdo sleduje, ale nebyla jsem si jistá, jestli jsem jen paranoidní, nebo mám pravdu. Nenápadně jsem se snažila podívat všude kolem sebe, abych zjistila, jestli jsem blázen nebo ne, když jsem narazila na dvojici holek, které na mě doslova zíraly. Když jsem se na ně podívala, hned trapně uhnuly pohledem, jako by je to snad mělo zachránit. Nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu a prsty poklepla po ubrusu stolu. Je možné, že mě poznaly? Je pravda, že jsem byla párkrát v novinách, chycena několika paparazzi, někdy i po boku Toma, ale jsem nikdo v porovnání s dalšími celebritami. Nemohly by si mě pamatovat, neudělala jsem žádný skandál, žádnou ostudu, kterou bych se zapsala do jejich pamětí.

Když mi konečně přinesli lososa, měla jsem pocit, že už snad hlady nevidím. Ani jsem se nepodívala na číšníka, který mi jídlo přinesl, a hned jsem popadla příbor. Sotva jsem si vložila první sousto do úst, blaženě jsem přivřela oči. Jídlo chutnalo neskutečně dobře, ale i tak jsem měla pocit, jako bych pořád cítila rybinu, jako by byl špatně zpracovaný. Zkusila jsem ještě další sousto, ale i tak se aroma lososa nevytratilo. Tak jsem nevěděla, jestli je chyba v mém chuťovém vnímání, nebo si mám stěžovat u kuchaře. Když jsem si dala další sousto, až se mi skoro obrátil žaludek, jak mi ten smrad začínal vadit.

"Prosím vás," přivolala jsem si číšníka, který mě obsluhoval. "Nevím, jestli je to mnou, ale nepřijde vám, že ten losos zapáchá?" naklonila jsem hlavu na stranu a přišoupla k němu svůj talíř.

"Nic necítím, ale jestli jste nespokojená a chcete změnit objednávku, neměl by s tím být problém," pousmál se na mě. "Ovšem to nemůže být na účet podniku," pokrčil rameny. Chápavě jsem přikývla. Hned jsem si myslela, že bude něco se mnou.

"Nechte to tak," mávla jsem rukou. "Už zaplatím, přineste mi účet, prosím," řekla jsem mu a odstrčila talíř bokem. Tolik jsem se těšila na jídlo a nakonec budu hladová ještě nějakou dobu, než najdu stánek s rychlým občerstvením. Nic jiného mi asi nezbyde. Budu tady muset zaplatit za smradlavou rybu a potom se najím někde v zdravé rychlovce. Je mi jasné, že kdyby tady se mnou byl Tom, nenechal by to tak a stěžoval by si snad až u majitele nebo šéfkuchaře. Já ale nejsem taková, že bych chtěla dělat problémy. Prostě se najím jinde, ale za svou objednávku zaplatím. Hotovo. Svět se nezboří.

Když jsem konečně přišla domů s plným žaludkem, spokojeně jsem se rozvalila po pohovce a těšila se, až se okoupu. Byla jsem tak zpocená jenom z toho, jak jsem šlapala tu cestu k domu, že jsem se viděla už pod studenou sprchou. Jinak bych se doplazila, až kdo ví kdy.

"Ach bože," protočila jsem oči, když mi začal zvonit mobil. Podle zvuku vyzvánění mi bylo hned jasné, že je to nějaká upomínka. Jen jsem přemýšlela, co by to teď mohlo být. Nikdo známý teď narozeniny snad nemá, jinak bych musela jít zase nakupovat, abych měla nějaký dárek. Když jsem se podívala na displej mobilu, protočila jsem oči podruhé. Zítra mám jít k zubaři. Jenom to ne. Trochu jsem to nedomyslela, když jsem se před půlrokem objednávala, že v tomhle období bude asi venku horko a nic se mi nebude chtít.

Při představě možného vrtání zubů mi přejela husí kůže po těle. Jestli to budu muset zítra absolvovat, asi si budu muset dát po ránu něco na uklidnění. A ty výborné sušenky, které jsem upekla, asi budou to pravé ořechové. A když už budu u zubaře, mohla bych si rovnou obejít všechny doktory. Udělat si zdravý a preventivní den. A potom třeba zajít ke kadeřnici, abych se postarala nejen o své zuby a tělo, ale taky o vlasy. A třeba stihnu i manikúru a kosmetičku, ať si udělám hezký den. Jestli přežiju zubaře, budu si muset obalit nervy něčím jiným. Zvednout si náladu.

Abych byla na zítřek vyspaná, zbytek dne jsem se moc nenamáhala. Po lahodné a lehké večeři jsem se hned šla okoupat. Jak jsem se převlékala do noční košile, pustila jsem si televizi a ani nestihla přepnout na jiný program, protože mě upoutala reportáž, kterou dávali v nějakých televizních novinách. Akorát, že to bylo o Tomovi. Zase byl viděn s nějakou dívkou. Sice spolu byli jenom v klubu, ale já moc dobře vím, co v těch klubech dělá. Vyšla jsem z ložnice a stoupla si k televizi, zatímco jsem si založila ruce v bok. Měla jsem chuť mu teď zavolat. Ale určitě by mi to nezvedl. I tak jsem se natáhla pro mobil. U Billa jsem měla jistotu.

"Ahoj, jak pak se máš?" zeptal se hned. V pozadí jsem slyšela puštěnou televizi.

"Ahoj, neruším?" začala jsem opatrně. "Právě se koukám na televizi a přemýšlím, jak se asi máte vy," zaoblila jsem to na opačnou stranu.

"No, já jsem na hotelovém pokoji a nudím se u telky," řekl mi popravdě. U Billa jsem věděla, že mi nebude lhát. "Tom se někde toulá, ani nevím, jestli je s někým, nebo sám."

"Určitě se u telky nenudíš tak jako já," lehce jsem se zasmála. "Jak to vypadá s vaším návratem domů?" posadila jsem se před televizi, kde už reportáž o Tomovi dávno skončila. "Už se na vás neskutečně těším," přiznala jsem.

"No já na tebe taky, hrozně moc. I když je pravda, že Tom o tobě už nemluví tak často, jak tomu bylo ze začátku," povzdychl si. Hned jsem se k němu přidala. To se dalo čekat. Už jsme si snad neměli co říct? Proč to s ním nemůže být tak snadné, jako s Billem? Ten mi hned vyklopí, co ho trápí. U Toma abych snad četla myšlenky, nebo co. Z toho by se jeden zbláznil.