This love is like a hurricane - 06

Zamžourala jsem do ranních slunečních paprsků, které ještě neměly takovou sílu, a protáhla se. Posadila jsem se na posteli a hned prsty sevřela okraj matrace, jak silně se mi zatočila hlava. Následně mi tak hlasitě zakručelo v břiše, jako by snad žaludek skládal symfonie a chtěl, aby to slyšel celý svět. Zřejmě bude snídaně první věc, kterou dnes udělám, místo ranní sprchy, kterou jsem měla naplánovanou od včerejšího večera. Prsty jsem si prohrábla vlasy a hned je stáhla za ucho, aby mi nezavazely. Rozhlédla jsem se po prázdném pokoji a vzdychla. Už je to několik dní, co kluci vydali své album, několik dní, co se sbalili a nechali mě tady samotnou. Možná už je to i týden, nevím. Přestala jsem ty dny počítat, jen jsem se těšila, až se zase uvidíme. Sice mi Tom každý den volal, ale i tak - cítit jeho tělo blízko svého bylo něco jiného, než jen slyšet jeho hlas v telefonu.

Sotva jsem si vyčistila zuby, přešla jsem z koupelny ke kuchyňské lince. Ještě v noční košilce jsem si začala chystat snídani, takový hlad jsem měla. Během krájení zeleniny jsem sem tam ujídala, abych se nacpala co nejdřív. Během toho jsem si ještě stihla ohřát mléko, abych si udělala kakao. To jsem neměla ani nepamatuju, ale dnešní ráno jsem na něj dostala chuť. S hrkem teplého kakaa jsem si pak sedla k televizi, která běžela puštěná na programu s dětskými pohádkami, a talíř s jídlem si položila na klín. Chytila jsem menší bagetku, kterou jsem měla obloženou sýrem a šunkou, mezi prsty, ukusovala z ní a sousta doplňovala kousky zeleniny. A zatímco jsem se dívala na dopolední program, stihla jsem sníst celou snídani a ještě si chvíli posedět, abych dobře vytrávila. Když se přede mnou rozezvonil telefon, až jsem se skoro lekla.

"Ahoj, zlato," pozdravila jsem Toma, který byl překvapivě vzhůru ještě před polednem.

"Jak pak se máme?" zeptal se. Na jeho hlase bylo poznat nevyspání, vždycky ho pak měl takový ochraptělý, jako by propařil celou noc.

"No právě jsem posnídala. Co vy, jak se daří vám?" naklonila jsem hlavu na stranu a hned se natáhla pro dálkové ovládání od televize, abych na chvíli vypnula zvuky.

"No ani mi nemluv," začalo jeho stěžování si. "Dneska jsme museli vstávat extrémně brzo, od rána hned focení a několik rozhovorů, že už ani nevím, kde mi hlava stojí," povzdychl si. "Bill si šel na chvíli lehnout, ale já tady mám ještě pár věcí na zařízení, no děs," slyšela jsem jeho zafunění, jako by snad šel do schodů.

"Do toho se dostaneš," povzbudila jsem ho. "Víš přece, že začátky jsou vždycky těžké, ale pak se rozjedeš a ani se ti nebude chtít vracet domů z koncertování," pousmála jsem se.

"No nevím," povzdychl si podruhé a z dálky se tentokrát ozvalo otevírání dveří. "Ale konečně jsem se dostal na pokoj, takže se jdu taky vyvalit," krátce se zasmál. "Jen jsem tě chtěl slyšet, protože po šlofíku to zase bude honička," zkonstatoval jejich denní plán.

"A jak se jinak daří?" zeptala jsem se na otázku, kterou jsem snad nikdy nezapomněla položit. A po téhle otázce se Tom většinou rozvykládal o tom, jaké měli dobré jídlo, jak je příjemná matrace v hotelu a že tu si určitě bude muset koupit i domů, jak je příjemná obsluha a kolik fanoušků ten den potkali. Po tak dlouhé pauze, co měli, by člověk čekal, že se na ně skoro zapomnělo, ale jak se zdá, skalních fanoušků mají víc než dost. Vždycky mi vypráví, jak je skoro na každém rohu žádají o autogram, a já můžu jen pyšně přikyvovat tomu, jak jsou na fanoušky milí.

I když mi Tom volal vlastně každý den, měla jsem pocit, že se naše hovory stávaly kratší a kratší. Jako by to odloučení způsobovalo, že si nemáme co říct, i když by to mohlo být naopak. Když spolu netrávíme žádný čas, mohl by mi vyprávět soustu zážitků, ale ne. Vždycky to skončí tak, že po chvíli mi nemá co říct, protože už vyčerpal všechna obyčejná témata. Počasí, jídlo, hotelová postel, další focení a interview. Konec. Nic víc z něho nedostanu. A co bych mu já vyprávěla? Jak jsem tady sama, jak se mi stýská a jak bych se mohla nudou ukousat?

"No nic, asi budu končit, jsem neskutečně unavený," řekl po chvíli. Přesně, jak jsem čekala.

"Jasně," odpověděla jsem hned chápavě a prsty si prohrábla vlasy. "Tak si hezky odpočiň a zase se uslyšíme zítra," shrnula jsem na ujasněnou, aby mi zase zavolal. I když to možná bude ještě kratší rozhovor než dnes, budu aspoň ráda za to, že ho uslyším. "A nezapomeň pozdravovat kluky," dodala jsem ještě.

"Díky. Pozdravy samozřejmě vyřídím, určitě by tě pozdravovali zpátky," odpověděl mi. V pozadí bylo slyšet jeho žuchnutí do postele. Na znamení toho, že mi nelže, ještě mohutně zívl. " Tak zítra, beruško," rozloučil se se mnou.

"Mějte se hezky," popřála jsem jim všem a počkala, dokud Tom hovor neukončil. Mobil jsem u ucha vždycky držela tak dlouho, dokud jsem neslyšela pípnutí, které mi bylo znamením, že stiskl červené tlačítko. Snad jen jednou nebo dvakrát se stalo, že jsme telefonovali tak dlouho, až u toho usnul, a pak jsem to ukončovala já. Ale to bylo některou z prvních nocí, co byli pryč. Teď už by se to asi nestalo. Teď si očividně nemáme co říct.

Položila jsem mobil vedle sebe a přemýšlela, co bych dneska mohla dělat. Kromě každodenního dívání se na filmy a seriály bych možná mohla trochu pouklízet. Když tady nejsou kluci, aspoň budu mít opravdu klid na to, abych to tady dala všechno do pořádku. Nikdo mi nebude stát za zadkem, aby mě komandoval a upozorňoval na to, kde mám ještě šmouhu a které místo jsem vynechala, jak to někdy Tom umí. Bill takový není, ten by byl schopný mi vynadat, proč uklízím, když si můžeme zavolat pokojské, aby to udělala za nás. Jenže já mám ráda ve věcech svůj pořádek, ne aby mi do toho hrabala cizí osoba. Nic proti všem služkám a pokojským na světě, ale nejsem tak rozmazlená penězi, které kluci mají, abych si houpala nohama a sledovala, jak někdo druhý uklízí můj nepořádek. Jen kdyby se mi do toho úklidu chtělo.

"Mandy, budeš muset jednou začít," řekla jsem si pro sebe a vypnula televizi úplně. Do teď jsem ji měla pořád s vypnutými zvuky, jen běžel obraz. Zamířila jsem do pokoje, abych se konečně převlékla z pyžama do nějakých tepláků, které jsem nosívala na válení před televizí, a přes hlavu přetáhla Tomovo staré triko. Sebrala jsem talíř a prázdný hrnek z konferenčního stolku a přešla ke kuchyňské lince, abych je hned umyla ve dřezu. Nemělo cenu plnit myčku nádobím, když denně zašpiním minimální množství nádobí. A poloprázdnou nemá cenu ji pouštět. I když by ji Bill nebo Tom určitě pustil, já jsem byla naučená nějaké šetrnosti. A jim by to taky neuškodilo.

Když jsem poumývala nádobí, rovnou jsem ho i utřela, aby se mi tady nic neválelo, a setřela i kuchyňskou linku. Napadlo mě, že bych si mohla upéct nějakou dobrou buchtu, nebo jaké sušenky, abych měla nějakou dobrotu na zakusování k večernímu filmu, který jsem si už vybrala. Prvně jsem si myslela, že si otevřu i víno, ale při pohledu na velikou láhev, kterou bych musela vypít sama, mě i na něj přešla chuť. Když jsme tady tři nebo i více, není problém vypít klidně láhev či dvě, ale když jsem tady sama, tak ji otvírat nebudu. Ještě by to pak zvětralo, a co s tím? Vylít to do záchodu? To je škoda.
"A zase ta moje šetrnost," pomyslela jsem si s úsměvem.

Dala jsem se do přípravy sušenek s kousky čokolády. Úklid můžu odložit na dobu, kdy budou sušenky v troubě. Aspoň tak ideálně využiju času, který teď mám. Hned jsem nastartovala svůj notebook a vyhledala nějaký jednoduchý recept, který moje maličkost zvládne bez větších obtíží, a zkontrolovala, jestli mám všechny ingredience doma. Najít nějaké oříšky, které bych do toho ještě přimíchala, nebyl problém. Bill byl totiž na takovém druhu pochutin závislý. Ze skříňky pod dřezem jsem si vytáhla kuchařskou zástěru, abych si neumazala oblečení, a zavázala si ji kolem pasu. Už teď se mi sbíhaly sliny na sušenky, které jsem zatím viděla jen na obrázku v internetové kuchařce. Takové chutě jsem měla ani nepamatuju. Hm, zajímavé.

Celkové pečení mi zabralo víc času, než jsem si myslela. I když mi práce ubíhala od ruky, divila jsem se, kolik je hodin, když jsem se konečně dala do úklidu. Myslela jsem, že mi to bude trvat jenom pár minut, ale je pravda, že krájení kandovaného ovoce a oříšků jsem se věnovala opravdu důkladně, aby byly co nejmenší možné kousky. Během uklízení, utírání prachu a vyluxování těch pár okrasných koberců, které tady byly, se apartmánem rozprostřela příjemná vůně pečených dobrot. Než jsem poutírala plovoucí podlahy vlhkým hadrem, vytáhla jsem sušenky z trouby. Hned jsem popadla mobil, abych si je vyfotila, a poslala Tomovy obrázek, jak dobře se doma mám. Ani jsem nečekala odpověď, pokud šel spát, tak ho jen tak něco neprobudí. Položila jsem mobil zpátky na stůl v jídelně a už si i odvázala zástěru, kterou jsem do teď měla pořád kolem pasu. Zkontrolovala jsem čas a překvapeně zamrkala. Uběhlo už tolik času, že bych mohla i obědvat. Zabavila jsem se pečením a zapomněla jsem na vaření. No, ale na oběd bych si mohla zajít do nějaké blízké restaurace. Udělat si aspoň vycházku na čerstvém městském vzduchu by mi neuškodilo. Nebýt tady pořád zavřená, to tady není na dobrotu. Jo, udělám si radost. Nechám někoho jiného, aby mi uvařil.