Povidky-od-alli | Alfa a omega - Štvanice - 6

Šest
"líbíš se mu," řekl Charles, skládající mapu.
"Jak to víš?" zeptala se.
"S lidmi, kteří se mu nelibí, nemluví." Začal říkat něco
dalšího, ale místo toho pozvedl hlavu a díval se
zamračením na dveře. "Zajímalo by mě, co chce?"
Jakmile k tomu jednou přitáhl její pozornost, slyšela
vyjíždějící auto také.
"Kdo?" zeptala se, ale neodpověděl, jenom vykráčel do
obývacího pokoje, nechávajíc ji ho váhavě následovat.
Charles prudce otevřel dveře, odhaluji vlka z pohřbu. Aula.
Měl jednu ruku zvednutou k zaklepání na dveře. V druhé měl
kytici květin, většinou žlutých růži, ale bylo tam také par
fialových sedmikráskovitě vypadajících věci.
Asi se hladce přizpůsobil změně jeho příchodu, dávajíc Anně
usměv, zatímco se vyhýbal Charlesovu pohledu. Mohlo to byt
vhodně a správně v odpověď na zjevně podrážděného vlka,
který byl dominantnější- kromě toho, že jeho oči byly drze
upřeně na Annu.
"Přinesl jsem omluvu," řekl. "Pro dámu." Byl, všimla si Anna,
téměř stopu menši než Charles, jen palec nebo dva větší než
ona.
Stojí vedle Charlese, viděla, že jejich zabarveno bylo
podobné, tmavá kůže a tmavší oči a vlasy- černě v umělém
osvětleni. Ale odstín pleti byl odlišný a Atilovy rysy byly
ostřejší, ze Středního Východu Spiš než původních
Američanů.
"Pro mou dámu," řekl Charles, pomalu, se zavrčením v jeho
hlase.
Asi se oslnivě usmál, vlk v jeho tváři patrny okamžik
předtím, než zmizel. "Pro tvou dámu, samozřejmě.
Samozřejmě." Podal květiny Charlesovi, pak hedvábně řekl,
"Nevydala tvůj pach, Charlesi. Což je důvod, proč jsem
udělal chybu." Potutelně vzhledl k Charlesovi, znovu se usmál,
pak se otočil na patě a všechno kromě běhu se vrátil ke
svému autu, které stale běželo na volno. (pozn. překladatelevim,
že to "všechno, kromě běhu" zni blbě, ale takhle to tam
je a mě nenapadá, lepši způsob, jak to napsat, aniž bych to
úplně změnila. Jinak bych řekla, že prostě uvolněně šel
zpátky k autu...)
Anna se objala proti vzteku, který vycítila hnát se přes
Charlese, i když nechápala, proč ho Atilova poslední slova
tak rozhněvala.
Charles tiše zavřel dveře a napřáhl květiny. Ale v napětí jeho
ramen a řeči těla byla nezkrocenost, která přiměla Annu
založit si ruce za zady a o krok ustoupit. Nechtěla mít nic
společného s Asilovými květinami, pokud Charlese tak
rozhněvaly.
Pak se podíval na ni, místo skrze ni, a něco se ve svalech jeho
obličeje víc zpřísnilo.
"Nejsem Leo nebo Justin, Anno. Tyhle jsou tvoje. Jsou
hezké a dobře voní, lip, než většina květin. Asi má skleník, a
zřídkakdy odstřihává květy z jeho rostlin. Byl vděčny za
tvou pomoc dnes ráno, jinak by to neudělal. To, že mě
popudil, když je dal tobě, ho prostě udělalo o trochu
šťastnějšího. Měla by sis je užit."
Jeho slova neodpovídala zuřivosti, kterou cítila- a když si
Charles myslel, že nepoužívala svůj nos moc účinně, naučila
se sebou to ověřit přes své uši.
Nedokázala se setkat s jeho očima, ale vzala si květiny a šla
do kuchyně, kde se zastavila. Neměla tušeni, kde by mohla
najit vazu. Slyšela za sebou hluk, a on položil na pult jednu z
keramických nádob z obývacího pokoje.
"Tohle by mohla byt správná velikost," řekl. Když tam prostě
stala, naplnil nádobu vodou sám. Pomalu- tak, aby ji
nevystrašil, pomyslela si- vzal její kytici, ořezávajíc konce
květin, a aranžují je s větší účelnosti než uměním.
Náhlý proud strachu, následovaný studem za její zbabělost,
ji vzal chvíli na zpracováni. A nechtěla smíchat záležitosti
řeknutim něčeho špatného. Nebo uděláním něčeho špatného.
"Omlouvám se," řekla. Její žaludek byl tak těsny, že bylo
těžké dýchat. "Nevím, proč se chovám tak hloupě."
Přestal okolkovat s poslední květinou, fialovou. Pomalu, takže
měla spoustu času ustoupit, položil prst pod její bradu a
zvedl ji. "Znáš mě měně než týden," řekl ji. "Nezáleží, jak to
je občas cítit. Neodpovídá to dostatku času, aby ses naučila
věřit. To je v pořádku, Anno. Jsem trpělivý. A nechci tě
zranit, jestli tomu můžu pomoct."
Vzhledla, očekávajíc černě oči a setkávajíc se místo toho se
zlatými. Ale jeho ruka na ni byla stale jemná, i s vlkem tak
blízko.
"Jsem to já, kdo se omlouvá," řekl. Omluva, pomyslela si, jak
za vlka, tak za projeveni jeho nálady. "Tohle je pro mě
stejně nove." usmál se na ni, vzplanuti a pryč.
Zvláštnímu chlapeckému výrazu se podařilo, aby vypadal
rozpačitě i přes jisty ostrý okraj. "Nejsem, zvykly byt
žárlivý, nebo mít tak malou kontrolu. Nejsou to jen střelná
zraněni, i když nepomáhají."
Na chvíli tam stali, jeho ruka pod její bradou. Anna se bála
pohnout ze strachu, že by mohla vyprovokovat vztek, který
udržoval jeho oči vlkově žlutě, nebo že by mohla udělat něco,
co by ho zranilo způsobem, jakým by ho zranila uhnutím.
Nevěděla, na co Charles čekal.
Promluvil první.
"Můj otec mi řekl, že tě něco znepokojovalo, když jsi odešla
dnes ráno z kostela. Byl to Asi? Nebo to bylo něco jiného?"
Ukročila stranou. Nechal ji jit, ale jeho ruka sklouzla z
jejího obličeje na její rameno, a ona se nemohla přimět
udělat další krok a ztratit ten dotek. Začal by si myslet, že
byla neuroticky idiot, kdyby se nezačala, lepe ovládat. "Nic mi
nevadilo. Jsem v pořádku."
Povzdechl. "Šest slov a dvě lži. Anno, budu tě muset naučit,
jak vycítit lež, pak se s nimi nebudeš na mě snažit." Odtáhl
svoji ruku a ona mohla vykřiknout ze ztráty- i když část ni s
nim nechtěl mít nic společného. "Můžeš mi prostě říct, že o
Tom nechceš mluvit."
Unavena sama sebou, Anna si protřela obličej, nafukuji
tváře, pak vydechuji jako udýchaný kůň. Nakonec, zvedla
svůj pohled a znovu se setkala s jeho. "Jsem rozházena,"
řekla mu. "Většinou Nevím, co cítím nebo proč- a ještě nechci
mluvit o zbytku toho." Nebo vůbec. S nikým. Byla hloupý
zbabělec a dostala samu sebe do situace, ve které byla
bezmocná. Až se vrátí z hor zpátky, najde si práci.
S penězi v bance a něčím konstruktivním na práci, mohla by
se dostat do svých koleji.
Naklonil hlavu. "To můžu pochopit. Byla jsi vykořeněna od
všeho, co Znáš, vhozena mezi cizince, a všechna pravidla,
která jsi znala, ti byla podtržena zpod nohou. Zabere nějaký
čas si na to zvyknout. Jestli máš o čemkoliv otázky, prostě
se ptej. Jestli nechceš mluvit se mnou, můžeš chytit mého
otce, nebo... Saje? Líbila se ti Saje?"
"Saje se mi Líbila." Měla nějaké otázky? Její podrážděni
sebou samou se změnilo na něj, i když mohla říct, že ji
nemínil poučovat jako Ditě. Nesnažil se byt blahosklonný,
jenom se snažil pomoct. Nebyla to jeho chyba, že jeho míly
tón položil její zuby na okraj- zvlášť, když mohla říct, že byl
stale kvůli něčemu rozzlobeny. Měla rada Saje? Jako by měl
jit ven a najit pro ni nějaké přátele.
Byla unavena bytím vystrašena a nejistá. Chtěl otázky. Byla
učena se neptat- vlkodlaci drželi svá tajemství jako by byla
zlato v trezoru. Fajn.
"Co to bylo, co Asi řekl, že tě to natlačilo z podrážděného
na rozzuřeného?"
"Vyhrožoval snahou vžit tě ode mě," řekl ji.
Probrala se konverzaci, ale neviděla to. "Kdy?"
"Zabila to víc, než jen tuhle přitažlivost mezi námi k
zpečetěni nás dohromady jak spařeny par. Když mi řekl, že
nejsi cítit po mně, řekl mi, že věděl, že jsme nedokončili
družbu- a že ti pokládal spravedlivou hru."
Zamračila se na něj.
"Nemilovali jsme se," řekl ji. "A je tu ještě formální obřad za
úplňku, který upevni naše pouta- svatba. Bez toho, Asi o
tebe stale může bez odplaty hrát hru."
Ještě další věc, kterou nikdy předtím neslyšela. Kdyby byla o
deset let mladší, musela by si dupnout. "Je nějaká kniha?"
zeptala se vášnivě. "Něco, v čem si můžu vyhledat všechny
tyhle věci?"
"Můžeš ji napsat," navrhl. Kdyby se nedívala na jeho ústa,
nikdy by neviděla záblesk humoru. Myslel si, že byla zábavná.
"Možná napíšu," řekla temně, a otočila se na patě- jenom
nebylo kam jit.
Jeho ložnice?
Zavřela se v koupelně a zapnula sprchu k zakryti všech
zvuků, které vydávala, druhou barieru, protože dveře, které
za sebou zamknula, nestačily.
Dívala se na sebe v zrcadle, které se začínalo zamlžovat.
Zastřeny obraz pouze posiloval iluzi, že se Dívala na cizinkuněkoho,
kým opovrhovala za zbabělost a nejistotu, kdo nebyl
dobry na nic jiného, než čekaní u stolů. Ale to nebylo nic
nového; nenáviděla se od té doby, kdy byla obracena do
tohoto... tohoto monstra.
Ke všemu patetického monstra.
její oči vypadaly podlité, její tváře bledě. Vzpomínala na
svůj panicky ustup od Charlesova kratkeho ukazani nálady,
jak se bezmocně omluvila za její vynucenou společnost s ním
v té expedici. A opovrhovala sebou ještě víc. Nebyla zvykla
byt taková.
Nebyla to Charlesova chyba.
Tak proč na něj byla tolik rozzlobena?
Divoce, svlekla se ze šatů a vstoupila do kouřící sprchy, citů
nějakou úlevu, když se bolest z příliš-horké vody prořízla
skrz hloupou změť emoci, jimiž byla zahlcena.
A v tu chvíli jasnosti porozuměla, proč byla tak rozrušena na
konci pohřbu- a proč byla tak zvláštně rozrušena s
Charlesem.
Neuvědomovala si, jak moc chtěla byt znovu člověk. Věděla,
že to bylo nemožně, věděla, že nic nemohlo zrušit magii,
která na ni byla vynucena. Ale to neznamenalo, že to
nechtěla.
Tři roky žila s monstry, byla jedním z nich. Pak přišel
Charles.
Byl od nich tak odlišný; dal ji naději.
Ale to nebylo fór. Nebyla to jeho chyba, že se část z ni
rozhodla, že prostě neopouštěla svou smečku, že opouštěla
monstra.
Nikdy ji nelhal. Řekl ji, že byl vymahač svého otce, a ona to
nezpochybňovala. Viděla ho bojovat, viděla ho zabit. I tak,
nějak se ji podařilo přesvědčit samu sebe, že Montana bude
odlišná. Že by mohla byt normální, mohla byt člověk, každý
den kromě úplňku- a i že to tu bude odlišně, kde bylo místo
pro běhaní bez zraněni někoho.
Měla by byt chytřejší. Byla chytřejší.
Nebyla Charlesova chyba, že byl také monstrum.
Bylo by snadné hodit zničeni držící místnosti Chicagské
smečky na otravu stříbrem. Ale dnes v noci, konfrontovaný s
Kilem, ukázal ji, že nebyl odlišný, než ostatní mužští
vlkodlaci: vzteklý, majetnicky a nebezpečny.
Nechala samu sebe věřit, že to byla jen Chicagská smečka.
Že ten nepořádek, který Leo a jeho družka vytvořili, byl
důvod pro tu hroznou věc, kterou smečka byla.
Chtěla rytíře v leskle zbroji. Hlas rozumu v šílenství, a
Charles ji to poskytl. Věděl, že to bylo to, co hledala? Udělal
to záměrně?
Jak voda lepila její vlasy a běžela ji do očí a přes tváře jako
slzy, její poslední otázka se vyjasnila a zodpověděla její
největší strach: samozřejmě, že se Charles úmyslně nejevil
jako rytíř, prostě jim byl.
Byl vlkodlak dominantní dost na to, aby sundal Alfu smečky
bez prostředků, které Alfa mohl načerpat. Byl zabiják svého
otce, úkladný vrah obávaný všemi ostatními členy jeho
smečky. Mohl byt jako Justin: dravý a kruty.
místo toho, znal šílenství toho, co byli a zvládl ho, nejen
překonal, ale používal ho, aby udělal něco lepším. Měla Náhlý
obraz jeho nádherných rukou jemně aranžujicich květiny,
zatímco jeho vlk toužil po našili horším způsobem.
Charles byl monstrum. Zabiják svého otce. Nemohla nechat
samu sebe opět uvěřit lži. Kdyby mu Bran řekl, zabil by
Jatka. Zabil by ho vědci, že ten muž byl jenom oběť, že byl
pravděpodobně dobry člověk. Ale to se nestalo. Viděla úlevu,
která skrz něj protekla, když Bran našel alternativu k zabiti
člověka.
její druh byl zabiják, ale neužíval si to. Dívajíc se na to
jasně, byla trochu ohromena, jak se mu dařil byt tak
civilizovaný a stale splňující požadavky toho, kdo a co musel
byt.
Voda se ochlazovala.
Nešamponovala si vlasy, užívajíc si způsob, jak se mýdlo
vypláchlo snadno pryč; Chicagská voda byla o moc měkči.
Nakondicierovala si vlasy s něčím, co bylo cítit bylinami a
matou, rozpoznávajíc vůni Charlesových vlasů. Tou dobou,
voda začala byt nepříjemně chladna.
Vzala si dlouhou dobu vyčesávajíc uzliny bez podívaní se do
zrcadla a soustředila se na cítěni ničeho. Byla v tom dobra,
zdokonalovala to poslední tři roky. Když mu znovu čelila,
nechtěla kňučet, znovu vystrašena-sebou-samou pitomou.
Takže potřebovala kontrolovat svůj strach.
Znala jediný způsobem jak to dělat. Bylo to podvaděni, ale
dala sama sobě svoleni, byť jen pro dnešní noc, protože ze
sebe dělala blána skryvanim se v koupelně.
Dívala se na sebe do zrcadla a viděla její hnědě oči zesvětlat
na stříbřitě modrou a zpět. Tolik a nic víc. Sila a nebojácnost
vlka se kolem ni omotaly a daly ji klidně přijeti. Cokoliv se
stalo, přežije. Přežila už předtím.
Pokud byl Charles monstrum, bylo to Spiš z nezbytnosti než
volby.
Oblekla se do žlutého trička a džinů, pak pomalu otevřela
dveře koupelny. Charles se opral, stale žlutooký, proti zdi
naproti dveřím. Kromě jeho oči, byl ztělesněním uvolněni- ale
věděla, že má věřit očím.
Zkontrolovala svoje vlastni pohledem do zrcadla, než
otevřela dveře.
"Rozhodl jsem se, že potřebuješ vědět o Atilovi," řekl ji,
jako by nedošlo k přerušeni jejich konverzace.
"Dobře." Zůstala ve dveřích, horko zapařené místnosti v
zadech.
Mluvil pomalu a zřetelně, jako by vytahoval slova mezi zuby.
"Asi není jeho skutečně jméno, i když ho tak většina lidi
oslovuje. Také mu říkají Maur."
Ztuhla. Mohla byt nevzdělána o jejím vlastním druhu, ale o
Maurovi slyšela.
Ne vlk na rozházeni.
Viděl její reakci, a jeho oči se zužily. "Pokud je na tomto
světě vlk starší než můj otec, mohl by to byt Asi."
Vypadal, že čeká na její vyjádřeni, takže se nakonec zeptala,
"Ty nevíš, jak starý Asi je?"
"Vím, jak je starý. Asi se narodil pravě před Charlesem
Kartelem, dědečkem Charlese Velikého, poraženého Maury v
Bitvě Cest."
Musela vypadat bezvýrazně.
"Osmé století našeho letopočtu."
"To by ho dělalo..."
"Kolem třinácti set let starého."
Sama se opřela o zeď. Viděla na něm váhu věku, ale nikdy by
nehádala tolik let.
"Takže si nejsi jisty svým otcem?" Třináct set let byla
dlouhá doba.
Pokrčil rameny, odpověď, na které mu jasně nezaleželo.
"Táta je starý." Stočil svoje jantarové oči pryč od její
tváře.
"Asi sem před časem přišel, čtrnáct- patnáct let, aby
požádal mého otce, aby ho zabil. Místo toho se pokojil se
slibem smrti- tak brzy, jak můj otec urči, že je opravdu
šíleny."
Charles ji dal mály usměv. "Asi neměl žádný problém s tim,
že můj otec je jeho Alfa. Ale měl problém se mnou, bytím víc
dominantní- což je proč si myslím, že by Táta mohl byt starší
než Asi. Moje relativní mladí je trn v jeho tlapě."
Anna to zpracovávala v hlavě. "Nemluvil o jeho Alfou v
Evropě? A já si nepamatuju, že by byl Alfa v některém z
těch příběhů o něm." Existovalo hodně příběhů o Maurovu.
Byl téměř lidový hrdina- nebo zločinec- mezi vlky.
"Byt Alfou není jednoduché," řekl Charles. "Je to hodně
zodpovědnosti, hodně práce. Někteří starší vlci jsou pěkně
dobři ve skrývaní, co jsou, od ostatních- to je jeden z
důvodů, proč Alfou nemají, radí staře vlky pohybující se v
jejich smečkách. Asi je hodně dominantní." Znovu se usmál,
ale tentokrát to bylo víc ceněno zubů. "Byl tu několik měsíců,
když jsem vstoupil mezi něj a jednoho z našich nevlčit
obyvatel. Nebyl potěšen shledáním, že jsem víc dominantní
než on."
"Mohl ustoupit tvému otci, protože je starší, jeho dalšímu
Alfou- protože doopravdy neustupoval. Ale, poslouchat tebe,
když jsi o tolik mladší a ani ne Alfa..."
Charles přikývl. "Takže on mě pošťuchuje, a já ho ignoruju.
Pak šťouchá tvrději."
"Tohle to bylo dnes?" Anna to pochopila. "používal mě, aby tě
pošťouchl."
Charles naklonil hlavu v gestu, které bylo víc vlci než lidské.
"Ne tak docela. Maur měl družku, ale ztratil ji před několika
staletími. Zemřela před mým časem, takže jsem se s ni nikdy
nesetkal, ale měla byt Omega, jako ty." Pokrčil rameny.
"Nikdy to neřekl v mém doslechu, ani můj otec. Je spousta
příběhů o Maurovi, a dokud jsem neviděl jeho reakci na tebe
na doktorově pohřbu, položil bych tenhle na jasny humbuk se
spoustou dalších legend spojených s jeho jménem."
Teplo z její sprchy zmizelo, a chlad vody, které po sobě
zanechalo, byl chladny- nebo to Možná odkazovalo na způsob,
jak se ji starý vlk díval v kostele do oči. "Proč tě jeho
reakce přiměla to promyslet?"
Z Charlesova pokynuti mohla říct, že se zeptala na správnou
otázku. "Protože když si všiml, co jsi, přestalo mu vadit, že
patříš ke mně- a začal se o tebe zajímat." Zhluboka se
nadechl. "Kvůli tomu ti přinesl ty květiny. To je proč, když
vyhrožoval, že se bude snažit tě ode mě odlákat, měl jsem
takový těžký čas s kontrolou sebe sama- protože jsem věděl,
že to mysli vážně."
Rozhodla se popřemýšlet o tom později a držela svou
pozornost na konverzaci, takže na něj nechtěně netlačila.
"Proč jsi mi řekl o Atilovi? Je to varováni?"
Odvrátil pohled, jeho tvař zpět v její prázdně masce. "Ne."
Zaváhal, pak řekl měkčím hlasem, "Nemyslím si to. Cítíš, jako
by to bylo varováni?"
"Ne," řekla nakonec, frustrovaná pečlivou informaci, která
se vyhnula něčemu, co mohla skoro cítit- něčemu, co drželo
jeho vlka tak blízko.
Než se mohla zeptat, co ho trápilo, řekl ji, tvař odvracenou,
tak rychle, jak mohl slova vypustit. "Chtěl, abys ty věděla, že
kdyby ses, v čase před prvním úplňkem, rozhodla nemít zmohla
by sis místo toho vybrat jeho." I s jeho hlavou
odvracenou, mohla vidět okraj jeho hořkého úsměvu. "A
věděl, že mě mohl přinutit ti to říct."
"Proč jsi mi to řekl?" její hlas byl měkký.
Obrátil se zpátky k ní. "Je tvé právo vědět, že ačkoliv jsme
kompatibilní, můžeš mě odmítnout."
"Můžeš ty odmítnout mě?"
"Nevím. Nikdy jsem neslyšel o zavázaní probihajicim pozadu
jako naše- bratr vlk si tě vybral, vybral si tvého vlka a mě
nechal ho následovat. Ale na tom Nezáleží- nechci tě
odmítnout."
Vlk ji dal v některých věcech jasnější hlavu, ale její vlk si
tohoto muže vybral a nedělal žádné okolky o tom, co si mysli
o volbě druhého. Byla nucena ho trochu zatlačit zpátky,
takže mohla mít jasnou představu o tom, co se ji snažil říct.
"A já bych to měla udělat proč?"
Chtěl, aby ho odmítla?
její krk byl suchy jako prach. Ona, člověk a vlk dohromady,
toužila po něm jako narkoman, stejně jako toužila po všech
věcech, které vypadal slibovat: bezpečí, lásku, naději- místo,
kam patři.
Promnula si nervózně ruce na stehnech, jako by to mohlo
uklidnit její napětí.
Zašeptal, "Doufám, že to neuděláš. Ale potřebuješ, aby ti
byly řečeny tvé možnosti." Jeho ruce byly sevřeně v pěsti na
jeho stehnech.
cítila v jeho vůni něco ostrého, co předtím ne. Zatraceny
Leo, že ji nechal ochromenou nevědomosti. Dala by pravou
ruku, aby věděla, co Charles cítil, věděla, kdy říkal pravdu- a
kdy se ji jen snažil nezranit.
Čekal na její odpověď, ale ona nevěděla, co říct.
"Možnosti." Snažila se o neutralitu. Co po ni chtěl?
Evidentně ne neutralitu. Jeho pěsti se dvakrát otevřely a
zavřely. Chmýří se široce vzdouvala, díval se na ni s žhavýma
žlutýma očima.
"Možnosti," zavrčel, jeho hlas tak klesající, že cítila jeho
rachot ve své hrudi.
"Asi to rozšíří, a ty budeš pohřbena ve vlcích, kteří by byli
potěšeni položením jejich životů pro šanci byt tvým druhem."
Cele jeho tělo se třáslo, a opřel se o zeď tvrději, jako by se
bal, že se ji bude snažit zastavit.
Neuspěla s ním. Ztrácel kontrolu, a ona nepomáhala, nevěděla
jak pomoct.
Znovu se zhluboka nadechla a snažila se to nechat odplavit
všechny její nejistoty. Tohle nebyl muž, který by se chtěl
vzdát své družky. Tohle byl muž snažící se udělat čestnou
věc- a dat ji volbu, bez ohledu, kolik ho to stalo. To bylo
správně a to věděni ji ustálilo, a nechala jejího vlka vrátit se
a dat jí sebejistotu, kterou potřebovala.
Pro ni se třásl jako alkoholik potřebující svůj džin, protože
cítil, že potřebovala znát své možnosti, bez ohledu, jak se
jeho vlk cítil o ztrátě své družky. Její rytíř, doopravdy.
její vlk neměl rad vidět ho nešťastného, chtěl ho k ní
svázat, k nim, řetězy a láskou, dokud by nikdy znovu
nepřemýšlel o jejich opuštěni.
"Tak dobře," řekla tak razně, jak dokázala, pod tíhou tohoto
odhaleni, vahou, která ji přiměla cítit se v teple a bezpečí,
zatímco ji oči pálily slzami. Její hlas zněl hodně zastřeně.
"Je dobře, že je něco, co můžeme udělat, abychom tu malou
mezeru teď opravili."
díval se na ni, jako by mu chvíli zabralo zpracovat, co řekla.
Jeho zornice se zužily, a jeho chřípí rozšířila.
Pak se vrhl od zdi a byl na ni, jeho velké tělo tlačí ji s
děsivou intenzitou proti zarubni. Jeho ústa horečně kousají
na jejím krku. Udeřil na nerv, který ji poslal do páteře blesk,
a její kolena se podlomila. Když bohatý pižmový pach povstal
z jeho kůže, zvedl ji do náruče v trhavém, nekoordinovaném
pohybu, který jedním z jejich ramen bolestivě bouchl o
dveře. Byla tiše, když s ní kráčel chodbou; viděla už dříve
vlka v říji a byla chytřejší na udělaní něčeho jiného, než se
pokorně poddat.
Až na to, nemohla si pomoci od dotknuti jeho tváře, aby
viděla, jestli červeny nádech na okraji jeho lícních kosti byl
teplejší, než zbytek něj. A pak její prsty prodlévaly na
koutku jeho úst, kde male škubnuti tak často prozradilo jeho
pobaveni, které jinak držel, skryte.
Trochu otočil hlavu a sevřel zuby na jejím palci, dost tvrdě,
aby to cítila, ale ne tak silně, aby to bolelo. Možná, pomyslela
Sobě, když otevřel ústa a pustil její palec jenom k pohybu
hlavou a zachyceni jejího ucha v tom Samem lehkém kousnuti,
které vyslalo vlnu tepla z jejího ušního lalůčku, které pálilo
na nečekaných místech, Možná také byla v říji.
Rozhodně se takhle nikdy předtím necítila.
I když v domě nebyl nikdo jiný, zavřel nohou dveře,
uzavírajíc je v temné hřejivosti jeho ložnice.
Jejich ložnice.
Ani ji tolik nepoložil na postel, jako s ní dolů spadnu, dělají
naléhavě zvuky, které byly víc vlci než lidské, zatímco je
dělal. Nebo to Možná ona dělal ten hluk.
Rozpáral její džiny, odhazuji je, a ona laskavost vrátila.
cítit těžké oblečeni rozškubané pod její rukou bylo
uspokojivé. Víc uspokojivá byla hřejivá hedvábnost jeho kůže
pod jejími prsty. Jeho ruce byly mozolnaté, a i když očividně
dělal to nejlepší, aby byl jemný, občas se zakously, když se jí
Někdy se snažil přesouvat, kde ji chtěl mít, bez zvednuti se z ní.
S jejím vlkem na vrchu, ani v nejmenším ji neděsil. Vlk věděl,
že by ji nikdy nezranil.
Chápala jeho vášeň, protože to cítila stejně: jako by nic
Nebylo důležitější, než dotek její kůže na jeho, jako by
měla umřít, kdyby od ní odešel. Strach a její obvykla nechuť
k sexu- i vlci nebyl bestiální dost na udělaní víc, než snesla,
co ti ostatní dělali- byly tak daleko, že to ani neměla na
paměti.
"Ano," řekl ji. "Brzy."
"Teď," nařídila mu ostře, i když si nebyla přesně jista, co
chtěla, aby udělal.
Zasmál se, a to mu nakřapl, zarachotilo v hrudi. "Trpělivost."
její triko se roztrhlo a její podprsenka brzy následovala,
pak to byla její naha kůže na jeho flanelové košili. Horečně,
tahala a vytahávala ji, trhají knoflíky a napůl ho udusí, než
ji dostala dolů. Její naléhavost vypadala, že ho rozpálila, a
jeho ruce trhly jejími boky do polohy.
Zasyčela, když do ní vstoupil opatrně, a příliš pomalu. Kousla
Jeho za tu péči do ramene. Zavrčel hustě něco, co mohla byt
slova- nebo nemusela. Ale jen když byl spokojeny, že byla
připravena, uvolnil kontrolu, kterou držel na prstech ruky od
té doby, co Asi odešel.
Poprvé to bylo rychle a tvrdě, ale pro ni ne dost rychle.
Sotva skončili, když znovu začal. Tentokrát držel tempo a
držel ji zpátky, když ho nutila ke zrychleni. Nikdy necítila
nic jako tohle, nebo mír, který ji následoval do spánku.
Mohla by si zvyknout cítit se takhle.
PROBUDILA se uprostřed noci kvůli neznámému zvuku
zapinajiciho se topeni.
Někdy ve spánku, odvalila se od něj. Ležel na druhé straně
postele, jeho tvař uvolněna. Lehce chrápal, skoro předl, a to
u ní vyvolalo usměv.
Natáhla k němu ruku. Pak zastavila. Co kdyby ho vzbudila, a
on se na ni zlobil za narušeni jeho spánku?
Věděla, věděla, že by mu to bylo jedno. Ale její vlk, který ji
pomohl přes všechno, co ji dělali, který ji nechal užívat si
jeho dotek, také spal. Anna se schoulila na své straně
postele, nakonec se obracejí, dokud nebyla zady k němu.
její neklid ho musel znepokojit, protože ji náhle obklopil,
skládajíc se do lžíce za ni. Ostré znepokojeni, které cítila na
náhlost jeho pohybu, probudilo vlka.
Přehodil ji jednu ruku kolem pasu. "Jdi spát."
S vlkem chránicím ji, mohla se přenést přes způsob, jak jeho
tělesně teplo uvolnilo její svaly a kosti ve správnosti jeho
přítomnosti. Sevřela jeho zapěsti a držela ho přes její
břicho, než se nechala znovu uchvátit spánkem. Její.
KDYŽ ji probudil, venku stale byla tma.
"ráno," řekl, jeho hlas dunící pod jejím uchem. Bylo to cítit
tak dobře, že předstírala, že stale spi.
Objal ji a rychle se s ní dvakrát překulil. Vypravila ze sebe
pisknuti, pravě když se převrátili z postele. Přistala na něm,
a její kyčle na jeho břiše vibrovaly s jeho tichým smíchem.
"máš to rad, že?" zamumlala, a, než si vzpomněla na jeho
zraněni, dotkla se prsty svalu těsně pod žebry.
"Nech toho," zavrčel falešně, chytají její ruku, takže ho
nemohla znovu pošimrat.
Zněl pobaveně, takže ho určitě nezranila. "Máme práci k
udělaní, ženo, a ty nás zpomaluješ."
"Cha," řekla, a zavrtěla trochu bokem, dávajíc jim oběma
dobře na vědomi, že by pravděpodobně souhlasil s chystaným
prodlením. Pak se zavrtěla trochu víc odhodlaně a vyklouzla z
jeho drženi.
"ráno," řekla mu. "Čas jit." A vyloudila se naha z pokoje a
dolů chodbou do koupelny.
SLEDOVAL její odchod s uznáním, vědom si jiskry
opravdového štěstí, které osvětlilo jeho duši. Dnes ráno
vůbec nevypadal uštvaně- a ta mala exkurze jejich boků mu
řekla, že se cítila dobře.
On ji přiměl se tak cítit. Jak dlouho to bylo, kdy byl příčinou
štěstí někoho jiného?
Lehl si zpátky na podlahu, aby si to užíval, dokud ho jeho
svědomí nenakoplo. Měli něco na práci.
Čím dříve vyrazí do lesů, tim dříve budou zpět a volni k hráni.
Za tímto účelem, vyzkoušel experimentálně rány. Stale
bolely, a trochu ho zpomalí- ale jak Samuel slíbil, cítil se o
moc lip. A nejenom kvůli Anně.
Oblekl se a sbíral svou zimní výbavu ze skříně- bude pro to
všechno muset najit jiné místo, aby Anna mohla mít polovinu
skříně- když se Anna vrátila. Byla zabalena v osušce, očividně
ztratí něco z její smělosti, zatímco byla v koupelně.
Rozhodl se ji dat určitý prostor. "Udělám snídani, zatímco se
budeš oblékat."
její oči byly na podlaze, když se kolem něj protřela. Kdyby
jeho uši nebyly ostré, neslyšel by její nervózní "Dobře."
Ale nic nemohlo udržet čerstvou vůni strachu z jeho nosu.
Zmrzl, kde stal a sledoval ji, jak drží ramena skloněna v
submisivnosti, když si klekla na zem, u její krabice oblečeni.
Snažil se otevřít mezi nimi spojeni... ale nebylo silnější, než
bylo včera nebo v den, kdy se poprve setkali.
Nikdy předtim nebyl spařeny, ale věděl, jak to mělo
fungovat. Laska a sex měly vazat člověka k člověku- pak si
vlk vybral, nebo ne. Protože jejich vlci si už jasně vybrali,
protože on si vybral, byl si jisty, že jejich milovani zpečeti
vazbu.
Dival se na ni, nahrbeni jejich zad a ostre hrany lopatek
jasně ukazujic, že potřebovala ziskat nějakou vahu- viditelne
znameni utrpeni, ktere snašela v Leově smečce. Nejhorši
jizvy neukazala: vlkodlaci byli zřidka zjizveni zvenči.
Otevřel usta, aby něco řekl, ale zastavil se. Potřeboval
promyslet některe věci, aby předtim i věděl, na co se ptat.
Nebo koho se zeptat.
NAKRMIL ji snidani, jen o něco bliž odpovědim, ktere hledal.
Ale i rozptyleny, pobavilo ho, jak moc spokojenosti ziskal ze
sledovani ji jist- i když k němu nevzhledla.
"Vyrazime o něco později, než jsem čekal," řekl nahle, když
oplachoval misky a ukladal je do myčky. "Mam par věci, ktere
bych rad, aby Heather udělala- a mam jinou osobu, kterou
potřebuji vidět."
Byla stale v jidelně, ale jeji ticho mluvilo za ni. Byla stale
přiliš vystrašena jim nebo včerejši noci, aby se ptala. Za což
byl vděčny. Neměl v umyslu ji lhat- ale nechtěl ji ani řict, s
kym si půjde promluvit.
"Pak můžu dokončit nadobi," nabidla.
"Dobře." Osušil si ruce a zastavil se, aby ji polibil na temeno
hlavy- rychly, nevašnivy polibek, ktery by neměl přidat jejimu
napěti, ale stale dost pro bratra vlka, aby se citil
přesvědčeny, že věděla, komu patřil. Byl jeji, ať už ho
chtěla, nebo ne.
Heather byla stale u jeho otce, spici v mistnosti vedle te
jejiho partnera. Kalne-oči a unavena, udělala nějake
telefonaty a nějake navrhy a zařidila věci k jeho
spokojenosti.
Což ho nechalo s jen jednou dalši osobou k nalezeni. Naštěsti,
shledal, že většinu lidi bylo snadne nalezt v půl šeste rano.