Povidky-od-alli | NŠ - 11.kapitola

Letadlo dosedlo na dráhu a já vyskočila na nohy a na nic nečekala. Rozběhla jsem se ke dveřím, ve kterých se zjevil Dimitrij. Byl překvapený, ala rychle mě objal, když jsem mu skočila kolem krku. "Miluji tě." Zašeptala jsem a odmítla ho pustit. Rychle se mnou v náručí sešel schůdky a zastavil se až u Lissy s Christianem. Dimitrij se mě pokusil sundat, ale já se odmítla pohnout jen o milimetr. "Musím vzít kufry." Poprosil mě. Já se jenom koukla na Lissu a ta zavolala strážce, aby klukům vzali tašky.
"Už tě nikdy nepustím." Zašeptala jsem mu do ucha a rychle ho políbila. Tak moc mi chyběl. Stalo se toho tolik zatím, co byl pryč. Už nikdy nechci být bez něj tak dlouho."Miluju tě." znovu jsem ho políbila.
"Ehm. Myslím, že tohle byste si měli nechat na později." vyrušil nás můj otec. Pobaveně sledoval, jak slízám z Dimitrije. "A mě nepřivítáš? S Belikovem si skočíte kolem krku, ale vlastní rodiče ani neobejmeš?" Abe se bezvadně bavil, zato moje matka byla na prášky. Nikdy se jí nelíbilo, že jsme s Dimitrijem spolu. Schválně, jak bude reagovat, až se dozví největší novinky.
"Ahoj mami, starý pane." pozdravila jsem je. Schválně jsem Abemu neřekla tati, abych ho potrestala. Nebude komentovat mě a Dimitrije. S tím je konec. "Doufám, že jste měli bezva cestu." otočila jsem se od nich a ruku v ruce s Dimitrijem jsem zamířila do našeho pokoje.
"Prý nám potřebuješ něco říct. Tak jsme tady. Začni mluvit, mladá dámo." Moje matka se posadila do křesla a zírala na mě.
"Sakra už toho nech! Nejsem tvůj podřízený, jasné? A nejdřív si promluvil s Dimitrijem a vy buď počkáte, nebo se nic nedozvíte." otočila jsem se a odešla z pokoje. Padla jsem na postel a zírala na strop. Slyšela jsem, jak otevřel dveře a zase je zavřel. Rychle přešel celou místnost a lehl si ke mně. Přitáhl si mě do náruče a pevně mě držel. Opřela jsem si hlavu o jeho hrudník a poslouchala pravidelný tlukot jeho srdce. Takhle bych vydržela věčně. Ale teď se mu musím postavit čelem.
Naposledy jsem se nadechla jeho vůně a odtáhla se od něj. Přešla jsem k psacímu stolu a posadila se tam na židli. Cítila jsem na sobě jeho pohled. "Jsem těhotná." vydechla jsem potichu. Cítila jsem, že vstal a přešel na druhý konec pokoje.
"Kdo?" Ozvala se rána, jak pěstí udeřil do skříně. Věděla jsem, na co se ptá, ale nedokázala jsem promluvit. Asi mu došlo, že se nechystám odpovědět a tak přešel ke mně a chytil mi ruce nad lokty. Zvedl mě tak rychle až jsem klopýtla. "Kdo!" Zařval na mě. Nedokázala jsem se mu podívat do očí a tak mě pustil na zem. Dopadla jsem na podlahu a rychle zase vyskočila. Přeběhla jsem ke dveřím do koupelny a otevřela dveře.
Otočila jsem se celá k němu a zahleděla se do jeho očí. "Ty. Je to tvoje dítě." Výraz v jeho tváři se změnil a chtěl jít za mnou, ale já se v koupelně zamknula. "Vidíš maličká? Tatínek mě nemá rád. Teď už to nebudeme my." Jen jsem to dořekla a zvedl se mi žaludek. Jako by mi malá holčička ve mně říkala, že to, co jsem řekla, je blbost. Zvracela jsem, když někdo otevřel dveře z Lissina pokoje a rychle ke mně došel. Podržel mi vlasy a do uší mi začal šeptat. Dimitrijův hlas mi uklidnil žaludek a já se sesunula na zem. "Zase na mě chceš křičet? Posluž si." Vykřikla jsem na něj, když se mě pokusil zvednout. Zarazil se a položil mě zpět.  Otočil se a chtěl odejít, ale já ho zarazila. "Neutíkej od problémů. Jestli mě nechceš vidět. Řekni to. Klidně na mě křič, ale já to chci vyřešit teď. Chceš mě opustit? Fajn. Já se nechám přiřadit na akademii. Ale řekni mi to!" Posadila jsem se mezi sprchu a umyvadlo a čekala, až na mě začne křičet.
"Co? Sobě myslíš, že opustím tebe a dítě? Moje dítě?" Nevěřícně se na mě podíval a sednul si přede mě. "Nikdy vás neopustím. Ano?" pohladil mě po tváři a palcem setřel slzu.
"Nevěřil si mi. Myslel sis, že bych tě klidně podvedla. A teď mi tvrdíš, že mě miluješ? Švihl si se mnou proti zdi. Vážně si myslíš, že mě tolik miluješ? Dřív by si mi neublížil a teď se mnou a malou Sarah klidně hodíš o zem. Co si sakra o sobě myslíš. Mohl si ji ublížit." vyjela jsem na něj. Ještě nikdy jsem neměla takový vztek, ani když mě ovládla temnota. Teď jsem nebránila sebe ale i mojí holčičku. Nikdo jí neublíží a zvlášť ne on.
"Moc se omlouvám. Nechtěl jsem ti ublížit. Nikdy bych to neudělal, ale v tu chvíli, kdy si mi to řekla. Zpanikařil jsem. Bál jsem se, že o tebe přijdu. Že budeš chtít opravdovou rodinu a odejdeš ode mě."  On se bál, že bych ho opustila? To mi ani trochu nevěří? Tolikrát jsem mu řekla, že ho miluju a on si stále ještě myslí, že ho chci opustit.
"Miluju tě, ano? Nezapomínej na to." Pronesl a políbil mě. Nejdříve se mi polibkem omlouval, ale po chvíli se do něj vloudila vášeň a já polibek prohloubila. Pomalu si sedl vedle mě a přitáhl si mě do klína. Ochotně jsem se k němu přitiskla a omotala mu nohy okolo pasu.
Vyrušilo nás zaklepání na dveře. "Rose? Asi byste měli přijít. Tvoje matka začíná být nevrlá a naštvaná." ještě jsem slyšela, jak odešla zpět do obýváku.
"Musím tam jít." omluvně jsem pohledla do Dimitrijových očí. Bože, jak já ty oči miluju. Naposled jsem ho políbila a vstala. Nadechla jsem se a otevřela dveře do Lissina pokoje. U dveří do obýváku mě dohonil, vzal mě za ruku a povzbudivě mi ji stiskl.
"My tam musíme. Nikdy nebudeš sama." pronesl a otevřel mi dveře. Naposled jsem se mu podívala do těch čokoládových očí a vykročila jsem čelit svým rodičům. Posadila jsem se na křeslo a Dimitrij si stopnul za mě. Zvedla jsem pohled z podlahy a rozhlédla se na po pokoji. Lissa s Christianem seděli na jedné pohovce po mé pravé ruce a moje matka s otcem seděli na druhé pohovce naproti mě.
"Tak. Asi chcete vědět, proč jste museli tak rychle přijet. Poslední dobou je mi špatně, točí se mi hlava a zvracím. Po obědě se Lissa naštvala a pokusila se mě uzdravit. Nešlo to a tak vyslala éter, aby zjistila, co se se mnou děje.  Nejsem nemocná. A nejde to vyléčit." Podívala jsem se na Lissu a ta mě úsměvem podpořila. "Ten den, co mě ovládla temnota tam v lese, vyspala jsem se s Dimitrijem. Nevím, jak je to možné, ale... Zkrátka. Jsem těhotná." Odmítala jsem přiznat svojí slabost a tak jsem jim koukala přímo do očí. Viděla jsem tam šok, ale u Abeho se změnil na zájem a trochu i radost. Zato oči mojí matky se z šoku přeměnily na odpor a hněv. Ale to, co mě zasáhlo nejvíc, byla emoce, kterou bych u ní nečekala. Zklamání. "Řekněte něco." Poprosila jsem je. Měla jsem pocit, že kdyby na mě začali ječet, bylo by to lepší než to mlčení. Pod matčiným pohledem jsem se otřásla a instinktivně jsem zmáčkla Dimitrijovu ruku.
"Chceš slyšet, co si myslím?" Zeptala se mě matka. Opatrně jsem přikývla a čekala na rozsudek. "Myslím, že to, co si řekla, není možné a otec toho dítěte je nějaký snobský moroj, kterého už nikdy neuvidíš. A pokud ti Belikov věří, je to jen a jen jeho chyba. Mě si ale zklamala. Hodně. A po dnešku už si nemáme co říct." Její slova mě bodla do srdce do místa, o kterém jsem ani nevěděla, že ho mám. Místo, které chtělo potěšit mojí matku. A teď to vypadá, že jsem jí ztratila navždy.
"Ale, nechte toho. Já jí náhodou věřím. Už jsem o tom slyšel. Vlastně jsem tenhle okamžik čekal už rok. A myslím si, že tě Rose bude potřebovat víc, než kdy dříve. To dítě bude výjimečné. Bude to dhampýr, ale bude ovládat magii. Vlastně je už osm set let napsána legenda, že se takové dítě narodí a nastolí konečně mír mezi pěti rasami lidí. Mezi moroji, dhampýry, lidmi, strigoji a výjimečnými dětmi života. Přesně to je totiž to dítě. Dítě života. Mám z vás radost." Oddychla jsem si, že alespoň on je na mojí straně. "Ale s tebou Belikove bych si rád promluvil." Otřásla jsem se nad představou rozhovoru, který povede Abe s Dimitrijem.