Povidky-od-alli | Alfa a omega - Štvanice - 4

Čtyři

Severozápadní Montana
Cabinetská divočina

WALTER nevěděl, proč přežil útok zvířete o nic víc, než
chápal, jak přežil tři cesty ´Nám, když tolik jeho přátel,
jeho druhů, ne. Možná jeho přežito v obojím bylo štěstí- nebo
možná osud měl pro něj připravené jine věci.
Jako dalších třicet let putovaní samotného v lesích.
Pokud jeho přežito po útoku zvířete bylo nepravděpodobné,
zbytek toho byl prostě divný.
První věc, které si všiml, byla, že bolestivá artritida, která
pronásledovala jeho ramena a kolena, duněni staré raný v
jeho boku, všechno zmizelo. Zima už mu nevadila.
Trvalo mu mnohem déle, než si uvědomil, že jeho vlasy a
vousy znovu získaly barvu jeho mladí- neměl zrcadlo.
Tehdy začal věnovat pozornost zvláštnostem. Byl rychlejší a
silnější, než kdy byl. Jediná zraněni, která se neuzdravovala
tou pozoruhodnou rychlosti jako jeho břicho, byla ta na jeho
pošramocené duši.
Doopravdy nepochopil, co se stalo, dokud se ráno po prvním
úplňku neprobudil s krví v ústech, za nehty, a na celém nahém
těle: paměť na to, co udělal, co se z něj stalo, jasna jako
diamanty. Potom pochopil, že se stal nepřítelem a plakal nad
ztrátou zbytku jeho lidství.
Asen Creek, Montana
S Charlesovou paží kolem ramen, Anna všechny následovala
na mrazivé parkoviště kostela. Zastavili se na chodníku a
sledovali, jak se parkoviště pomalu vyprázdnilo. Několik lidi
odcházejících z kostela se dívalo na Annu, ale nikdo se
nezastavil.
Když stali většinou sami, nalezla Anna samu sebe pod šedookým
zkoumaným, které bylo opatrné, i přes přátelsky úsměv,
který ji Samuel věnoval.
"Takže ty jsi to zatoulané štěně, které se můj bratr rozhodl
přinést domů? Jsi, menši, než jsem čekal."
Nemožné se urazit, když jasně nic z toho tak nebylo určeno;
alespoň ji nenazval fenou.
"Ano," řekla, pečlivě odolávajíce nutkáni kroutit se pod jeho
pohledem nebo donekonečna blábolit, jako to občas dělala,
když byla, nervózni.
"Samuele, tohle je Anna. Anno, můj bratr Samuel," řekl
Charles na úvod.
Zřejmě se rozhodujíc, že Charlesův stručný uvoď, nebyl dost
dobry, jeho bratr znovu uvedl sám sebe. "Doktor Samuel
Carne, starší bratr a trýznitel. Velmi příjemné, setkat se s
tebou, Anno-"
"Lotharova," řekla mu, přejíc si, aby mohla přijít s něčím
chytrým.
Věnoval ji okouzlující úsměv, který, všimla si, nerozehřál jeho
oči. "Vítej v rodině." Pohladil ji po hlavě, hodně, pomyslela si,
aby dráždil Charlese. Který řekl pouze, "Přestaň flirtovat s
mou družkou."
"Chovejte se slušně," řekl Bran. "Samuele, vezmeš Charlese
zpátky na kliniku a podíváš se na jeho zranění? Mam pro něj
práci, ale pokud se brzy nezotaví, najdu někoho jiného k
poslaní. Nemyslím, že se hojí tak dobře, jak by měl."
Samuel pokrčil rameny. "Jasně. Žádný problém." Podíval se
na Annu. "Mohlo by to ale chvíli trvat."
Nebyla hloupá. Chtěl mluvit s Charlesem bez ní- nebo to byl
možná Bran, a Samuel prostě vypomáhal.
Charles to pobral taky, protože hladce řekl, "Proč nevezmeš
truck zpátky k domu. Samuel nebo táta mě hodí zpátky."
"Jasně," řekla mu s rychlým úsměvem- neměla důvod cítit se
zraněna, říkala si vážně. Otočila se a šla rychle do auta.
Mohla něco udělat s časem pro sebe. Měla věci, které chtěla
zvážit bez Charlese kolem, aby zamlžoval její myšlení.
CHARLES chtěl zavrčet na její úlevu na jeho opuštění,
vyplývající z jejího rychlého ústupu k trucku.
Bojoval s iracionálním vztekem, který cítil vůči Samuelovi,
který ji tak půvabně poslal pryč, reagujíc na příkazy, které
Jemu Bran posílal z mysli do mysli. Mohl vždycky říct, kdy jeho
otec mluvil k Samuelovi, něco v Samuelově tváři to dávalo
znát.
Samuel čekal, dokud se nedostala do auta a nevyjela z
parkoviště, než řekl, "Zabil jsi toho vlka, který ji týral?"
"Je mrtvy." Z nějakého důvodu, Charles nemohl odtrhnout
oči od vozu. Neměl rad její posílání pryč. Věděl, že se
nemusel ničeho bát, nikdo se nedotkne toho, co je jeho- a
cele město vědělo, co byla, díky Asilově vystoupeni na
pohřbu.
Dokonce i těch par lidi, kteří nebyli na pohřbu, takoví, jako
družka jeho otce- která svou nepřítomnosti dělala tiché
prohlášeni- to budou vědět, než uplyne hodina. Stejně,
nelíbilo se mu poslat Annu pryč na vlastni pěst. Vůbec ne.
"Charlesi?" Hlas jeho bratra byl tichy.
"To je důvod, proč jsem tě požádal, aby Anna odešla,"
zamumlal Bran. "Chtěl jsem, abys viděl rozdíl v něm. Byl
takhle včera, jakmile opustila jeho zrak. Je Omega a já
myslím, že její vliv na něj maskuje příznaky. Myslím, že
nedostali ven všechno stříbro."
"Kdy byl postřeleny?"
"Den před včerejškem. Třikrát. Jedna spálila napřič jeho
ramena, jedna skrz jeho hruď a ven zády, a třetí skrz jeho
lýtko. Všechny stříbrné."
Charles sledoval okraj vozu kolem zatáčky, která ji vezme
domů.
"Je víc citlivý na stříbro než- Charlesi!"
Tvrdé ruce ho popadly za ramena, a jeho otec se dotkl jeho
tváře, zachycujíc ho svým pohledem lepe, než jeho bratr
zachytil jeho tělo.
"Musím jít," řekl svému Alfové, srdce v krku. Nemohl myslet,
nemohl zůstat tady.
Musel ji chránit, ačkoliv byl zbity.
"Počkej," řekl mu jeho otec, a příkaz se mu omotal kolem
těla jako kalena ocel, zmraziv ho, kde stal, když všechno, co
chtěl udělat, bylo následovat truck. "Samuel se na tebe stále
musí podívat. Pošlu k ni Sage, ano?"
Dotek jeho otce, jeho hlas, a něco víc mu pomohlo získat
jeho myšlenky. Byl mimo kontrolu.
Zavřel oči a čerpal z doteku jeho otce na uklidněni zvířete,
dokud nemyslel jasněji.
"Udělal jsem to znovu, že?" zeptal se, i když doopravdy
nepotřeboval Branův souhlas. Zhluboka se nadechl a přikývl.
"Sage bude dobra."
Nelíbil se mu nikdo v jeho domě: jeho otce a bratra, ano, ale
jine lidi jen nezbytně. Přesto, nechtěl ani Annu samotnou.
Sage to udělá.
Nezraní jeho Annu a ochrany ji, dokud tam nebude on. Udrží
muže pryč. Něco neklidného uvnitř se usadilo trochu pevněji.
Ale sledoval, jak jeho otec volal Sage na jeho mobilu a
poslouchal jeho zeptání, aby se šla sejit s Annou. Pak povolil
sám sobě byt tažen dolů na kliniku v Samuelově autě. Jeho
otec následoval v jeho Humvee.
"Táta mi řekl, že jsi musel zabit Gerryho," řekl svému
bratrovi. Gerry byl syn doktora Wallace, zodpovědný za
zraněni počtu lidi a zabiti několika dalších v jeho hledaní
najit lék, který by mohl podmanit Brana ve spletitém spiknuti
v platnost dobrého doktora k přijeti jeho dvojí povahy.
Gerry se neobával vedlejších škod.
Samuel přikývl, jeho tvař chmurná. "Nedal mi jinou volbu."
Dokonce i rozptýleny potřebou chránit svou družku a pálením
ran, které se neléčily správně, Charles slyšel, co jeho bratr
neřekl. Tak tomu dal hlas. "Přemýšlíš, kolik lidi zabijeme na
ochranu našeho otce? Kolik budeme mučit a zničíme?"
"To je ono," zašeptal jeho bratr. "Zabíjíme lidi. Vlky a
nevinné pro našeho otce. V čem jsme tak odlišní, že jsme
přežili a Gerry si zasloužil zemřít?"
Jestli Bran poslal Samuela s Mercy do Tri-Cities k vyléčeni
jeho melancholie, nefungovalo to moc dobře. Charles se
snažil stáhnout pozornost ze své družky a přijít s něčím na
pomoc jeho bratru. Bez Branova dotýkáni jeho, bylo těžší,
než by mělo, sjednotit si myšlenky.
"Nás otec vzal smečky pod jeho plášť bezpečí a kontroly.
Bez jeho vedeni, byli bychom tak chaotičtí a rozptýleni jako
evropští vlci- a lidsky počet oběti by byl taky mnohem vyšší.
Jaký by byl výsledek, kdyby se Gerryho plán zdařil?" zeptal
se Charles. Sage se postará o Annu za něj. Nebyl žádný
důvod pro tu hanebnou, řidiči potřebu byt s ni.
"Gerry se domníval, že by jeho otec mohl přijmout vlka s
cílem porazit Maroka," zamumlal Samuel. "Kdo říká, že
neměl pravdu? Možná by zachránil svého otce. Není to o nic
víc špatně, co udělal, než když nás táta vyšle zabíjet?"
"A když měl Gerry pravdu? Pokud by všechny jeho planý
nesly plody, pokud všechno, co jeho otec potřeboval k
přijmutí vlka, byl důvod, a kdyby, s pomoci Gerryho nového
léku, zabil našeho otce a převzal to jako Marok- co pak?"
zeptal se Charles. "Doktor byl dobry muž, ale můžeš si
myslet, že by mohl byt Marok?"
Samuel přemýšlel, pak povzdechl. "Nebyl dost dominantní,
aby to udržel. Byl by tam chaos, jak by Alfové bojovali o
nadvládu, a Gerry by se je snažil zabit, jako šakal ve
stínech." Zaparkoval před klinikou, ale neudělal žádný pohyb
k vystoupeni. "Ale nezabíjel bys pro tátu stejně? I kdyby
nebyl důležitý pro přežiti vlků v teto zemi? Byl Gerry tak
špatný?"
"Porušil zákony," řekl Charles. Věděl, že takové věci nejsou
pro jeho bratra tak černé a bílé. Samuel nebyl nikdy nucen
přijímat věci tak, jak byly, ne tak, jako Charles. Tak se
probíral skutečnostmi k něčemu, co mohlo pomoci.
"Gerry zabíjel nevinné. Ne kvůli přežiti smečky, ale pro
slabou šanci přežiti jeho otce." Usmál se trochu, když něco,
to správné něco, přišlo k němu. "Kdybychom ty nebo já zabili
nevinné k ochraně táty, a ne pro přežiti nás všech, sám by
nás zabil."
Napěti odešlo ze Samuelových ramenou. "Ano, udělal by to,
že?"
"Je ti lip na straně andělů?" zeptal se Charles, když jejich
otec zaparkoval vedle nich.
Samuel se unaveně usmál. "Řeknu tátovi, že ho nazval
andělem."
Charles vystoupil a setkal se s otcovým pobaveným pohledem
přes kapotu Samuelova auta s pokrčením ramen.
SAMUEL zapnul na klinice světla a zamířil k jednomu z
vyšetřovacích pokojů.
"Dobře, staříků," řekl. "Ukaž ty díry po kulkách." Ale jeho
úsměv odpadl, když Charles začal bojovat se svým sakem.
"Počkej," řekl a otevřel zásuvku k uchopeni nůžek. Když
uviděl Charlesovu tvař, usmál se. "Hele, je to jen oblek. Vím,
že si můžeš dovolit ho nahradit."
"Zkoušky," zavrčel Charles. "Čtyři zkoušky a cesty do města,
byt pošťuchovaný a pobízeny. Ne, děkuji ti. Tati, můžeš mi
pomoct sundat si to a udržet tvého syna a jeho nůžky mimo
dosah?"
"Polož ty nůžky, Samuele," řekl Bran. "Předpokládám, že když
se mu to podařilo obléct, svlékneme mu to bez řezaní. Není
třeba vrčet, Charlesi."
S pomoci, vyklouznuti ze saka bylo možné, ale nechalo to
Charlese zpoceného a jeho otce mumlajícího uklidňující slova.
Dokonce se ani nezeptali, jestli chtěl pomoct s rozepínaným
košile, když ji z něj sundávali.
Samuel pohlédl na růžovou veterinářskou folii a usmál se.
"To nebyl tvůj nápad."
"Anna."
"Myslím, že se mi tahle tvoje mala vlčice libí. Možná se
trochu snadno vyděsí, ale čelila Basilovi aniž by se zapotila. A
každý, kdo se odváži zabalit tě do růžové-"
Samuel náhlé zvážněl, když přeřezal hloupou růžovou věc a
uviděl otvory, vpředu a vzadu. Položil tvař vedle raný a
přičichl, než převázal Charlese něčím méně okázalým.
Charles byl pobaveny zjištěním, že dával přednost růžové,
protože ji na něj položila ona.
"Téměř jsme tě s touhle ztratili bratříčku. Ale voní to čistě
a vypadá to, že se leči dobře. Sundej teď kalhoty, chci se
podívat na tu nohu, kterou ses snažil nešetřit."
Charles si nerad sundával oblečeni- příliš mnoho Indiana v
něm, předpokládal. To a mala nechuť ukazovat jeho zraněni.
Neměl rad, aby další lide znali jeho nedostatky, dokonce ani
jeho bratr a otec. Neochotně sloupnul kalhoty. Samuel se
mračil ještě dřív, než světle zelenou folii odříznul. Jakmile
to udělal, položil proti tomu nos a ucuknul zpátky. "Kdo čistil
tohle?"
"Doktor Chicagské smečky." Nebylo moc lékařů, kteří by byli
vlkodlaci. Nikdo kromě Samuela, pokud věděl: doktor
Chicagské smečky byl jedním z nových, které Leo skrýval
před Marokem. Bytí kolem všechny té krve a masa dělalo
obtížné pro vlkodlaka udržet jeho mysl u léčeni- i když si
nikdy nevšiml, že by to obtěžovalo Samuela.
"Byl to šarlatánku," zavrčel jeho bratr. "Cítím stříbro na šest
palců od toho."
"Špatně vycvičeny v tom, že je vlk," opravil Charles. "Žádný
z Leových nových vlků neví, co dělat s jejich nosy- včetně
Anny. Pochybuju, že pomyslel očichat to kvůli stříbru."
"A já jsem v domnění, že se tě taky docela bal," řekl jeho
otec z rohu, kam se uchýlil. "Nejsi zrovna dobry pacient."
"Na stůl," řekl mu Samuel. "Budu muset udělat nějaké vrtaní.
Tati, ty mu budeš pomáhat, zatímco to budu dělat."
Bolelo to mnohem hůř, než dostat ten první vystřel, ale
Charles zůstal klidný, zatímco Samuel vrtal a zkoumal. Pot
mu kapal z čela, a touhu přeměnit se a zaútočit držela na
uzdě, stěží, ruka jeho otce na jeho.
Snažil se nevěnovat pozornost tomu, co Samuel dělal, ale
bylo nemožné ignorovat jeho průběžný komentář úplně. Když
Samuel nalil do raný fyziologicky roztok, každý sval v těle se
napjal na protest, a on zasyčel.
Ale- "Je mi lito, staříků, pořad tam něco je." A bylo zpátky
prohlíženi a řezaní. Nenechal sebe křičet, ale nemohl
zastavit vlčí-kňučeni, když Samuel vypláchl ránu další dávkou
fyziologického roztoku- nebo sten ze srdce, když Samuel
začal obvazovat, signalizujíc konec mučeni.
Zatímco Charles stále ležel a byl mimo, snažíc se znovu
naučit dýchat, Samuel řekl, "Nezůstanu tady, tati."
Charles se přestal starat o svou nohu a sledoval Samuelovu
tvař. Samuel nebyl ve formě znovu byt pryč na vlastni pěst.
Předpokládal, že to jeho otec věděl- Bran byl s lidmi lepši
než Charles.
Bran neodpověděl, jen se pomalu otáčel dokola a dokola na
male stoličce v rohu místnosti.
Nakonec, Samuel byl pohaněny k pokračovaní- nepochybně
pravě jak Bran určil. "Nemůžu zůstat. Příliš mnoho lidi, kteří
toho zde příliš mnoho očekávají. Nechci byt smečka."
Bran pokračoval v otáčení se. "Tak co budeš dělat?"
Samuel se usmál, rychlý záblesk, který zranil Charlesovo
srdce nedostatkem skutečných pocitů za výrazem. Ať se s
jeho bratrem v letech, kdy byl na vlastni pěst, stalo cokoliv,
změnilo ho to, a Charles se obával, že ta změna byla
neodvolatelná. "Myslel jsem, že bych ještě nějakou dobu
škádlil Mercy."
Jeho hlas a tvař říkaly náhodou, ale jeho tělo bylo napjaté,
vydávajíc, jak moc mu na tom zaleží.
Možná táta nebyl blázen, když strkal Samuela a Mercy
dohromady- i když podle Charlesových zkušenosti vztah
nebyl ani bezbolestný ani uklidňující.
Možná bezbolestný a uklidňující nebylo to, co Samuel
potřeboval.
"Co Adam?" zeptal se Charles nerad. Mercy žila v Tri-Cities
státu Washington, a Alfa Smečky kolumbijského poříčí nebyl
dost dominantní, aby udržel svou smečku se Samuelem v ni- a
Adam byl Alfa příliš dlouho, aby se přizpůsoboval jinému v
teto pozici.
"Už jsem s nim mluvil," odpověděl Samuel rychle.
"Je v pořádku s tvým převzetím?" nemohl pochopit Charles.
Jiny vlk možná, ale ne Adam.
Samuel se uvolnil proti přepážce a zazubil se. "Nepřevezmu
jeho smečku, staříků. Jenom přijdu na jeho území jako každý
jiny vlk samotař. Řekl, že s tím je v pořádku."
Markův obličej byl pečlivě neutrální- a Charles věděl, co
ho trápilo.
Byly noci, kdy se Samuel musel těžce opřít o smečku pro
stabilitu v posledních dvou letech, kdy se vrátil z Texasu, a
vlk samotař neměl smečku, o kterou se opřít.
Samuel, jako jeho otec- jako Asyl- byl starý. Staří bylo pro
vlkodlaky nebezpečné. Zdálo se, že Samuela se věk nikdy
tolik nedotknul- dokud se par let před tím nevrátil po bytí
pryč na vlastni pěst po deset let.
"Samozřejmě," pokračoval Samuel, "neví, že se stěhuju k
Mercy."
Adam měl také myšlenku na jejich malého kojota, vzpomněl si
najednou Charles. "Takže Mercedes se ti rozhodla
odpustit?"
"Mercy?" Samuelovy oči se vyšplhaly na vrchol čela, ale
poprvé za dlouhou dobu stíny opustily jeho oči. "Naše Mercy,
která se nikdy nenaštve, když se ti může pomstít?
Samozřejmě, že ne."
"Tak jak jsi ji přiměl souhlasit s tvým nastěhovaným?"
"Ještě ne," řekl sebevědomě. "Ale bude." Jakýkoliv uskoč
měl na mysli, rozzářil mu oči jejich starou radosti ze života.
Jeho otec to také viděl. Charles viděl, jak přišel k náhlému
rozhodnuti.
"Dobře," řekl Bran náhlé. "Dobře. Ano, jdi. Myslím, že to
bude nejlepší."
Cokoliv bylo se Samuelem špatně, byt v Asen Creeku to
nedělalo o nic lepši.
Možná Mercedes bude mít větší štěstí. Pokud Samuela
nezabila- nebo jeho otce, pro tu záležitost, pro její uvedeni
do palebné linie.
Charles, unaveny ležením na své tváři ve svém spodním
prádle, se posadil a bojoval se zvoněním v jeho uších, které
hrozilo poslat ho zpátky dolů.
"Jak se cítíš?" zeptal se Samuel, zpátky v režimu lékaře.
Charles zavřel oči a udělal inventuru. "Nemam pocit, že bych
strhnul dveře a už odešel, ale to může byt tím, že jsi už
udělal tvé nejhorší."
Samuel se usmál. "Ne. Mohl bych tě mučit ještě chvíli déle,
kdybych chtěl."
Charles mu věnoval pohled. "Je mi moc lepe, děkuji ti." Byl
zraněny, ale cítil se víc sám sebou, než od chvíle, kdy byl
střelen. Přemýšlel, proč otrava stříbrem ho dělala tak
chránicího Annu. Nikdy necítil nic jako tohle.
"Dobře." Samuel se podíval na tátu. "Ne zítra nebo pozítří.
Kdyby byl někdo jiny, řekl bych ti nejméně deset dni, ale
není hloupý a je odolný. Se stříbrem pryč, bude se hojit tak
rychle jako obvykle. Po středě cizinci nebudou moci říct, že
je něco špatně, takže nebude v nebezpečí, že bude napaden,
protože si nějaký idiot pomysli, že ho může dostat. Ale
pokud ho vyšleš ven mimo smečku samotného, budeš s nim
muset posílat nějaké svaly ještě par týdnů."
Charles se díval na svého otce a čekal na jeho úsudek. Běhat
kolem Cizinecké uprostřed zimy nebyla jeho oblíbena věty
hory se turistům moc nelíbily.
Přesto, mohl udělat lepe, než kdokoliv, koho tu jeho otec
mohl vyzvat, zraněny nebo ne, zvlášť pokud to nebyl nějaký
vlk tulák ale útok na území jeho otce.
Nakonec, Bran přikývl. "Potřebuju víc tebe než rychlost.
Vydrží to týden."
"Co budeš dělat s Asylem?" zeptal se Charles. "I přes
maximální ušili reverenda Michela, Samuela a doktora
Wallace, jeho samotného- smečka je pravě teď pěkně
ošklivá. Pokud ho zabiješ, ve smečce budou následky."
Bran se pousmál. "Já vím. Asyl za mnou přišel měsíc před tím,
stěžujíc si na své sny a začal se mě ptat, jestli ho znovu
vytáhnu z jeho utrpení. Ne něco, čeho bych se normálně bal,
ale tohle je Maur."
"O kom sni?" zeptal se Samuel.
"Jeho mrtvé družce," řekl Bran. "Byla umučena k smrti.
Nechce o tom mluvit, i když vím, že se city provinile, protože
cestoval, když se to stalo. Řekl mi, že o ni přestal snít, když
se stal členem naši smečky- ale znovu to začalo minuly měsíc.
Probouzel se zmateny a... někdy ne tam, kde šel spát."
Nebezpečné, pomyslel si Charles, mít vlka Maurské moci
venku a pod jeho vlastním vedením.
"Myslíš, že jeho smrt může počkat?" zeptal se Samuel.
Bran se usmál, skutečným úsměvem. "Myslím, že to může
počkat. Máme Omegu, aby mu pomohl." Jeho otec pohlédl na
Charlese, a úsměv se rozšířil v křeněni. "Neopustí tě kvůli
němu Charlesi, bez ohledu, co Asyl řekl k vylepšeni tvého
ocasu."
CHARLESŮV obývací pokoj, i když draze vyzdobeny, byl
stále hřejivý a útulny, rozhodla Anna. Jenom to nebyl její
domov. Toulala se neklidně po místnostech, než se nakonec
usadila v ložnici, sedíc v rohu na zemi s nohami přitaženými,
objímajíc samu sebe. Odmítla plakat. Jenom byla hloupá: ani
doopravdy nevěděla, proč byla tak rozrušena.
Vadilo ji byt poslaná pryč- a zároveň cítila úlevu, když byla
sama v autě.
Vlkodlaci a našili, vlkodlaci a smrt: šli spolu, jako banány a
arašídové máslo. Bylo lepši se skrývat zde, možná, než to bylo
v Chicagu, ale všichni byli monstra.
Nebyla to jejich chyba, vlků tady; prostě se snažili žit, jak
nejlépe mohli s touto kletbou, která je proměnila v dravé
bestie. I Charles. I Marok. I ona. Byla pravidla na bytí
vlkodlakem: někdy muž musel zabit svého nejlepšího přítele
pro blaho všech. Lidské družky zestárly, zatímco vlkodlaci
zůstali mladí. Vlci jako Asyl se snažili vnutit ostatním
zaútočit na ně, protože chtěli zemřít... nebo zabit.
Zhluboka se nejistě nadechla. Kdyby někdo zabil Lea a jeho
družku před lety, hodně lidi by stále bylo naživu- a ona by
byla senior v severozápadě s většinou stupňů v hudební teorii
místo... čeho?
Potřebovala si najit práci, něco, co ji da smysl a život mimo
bytí vlkodlak. Servírovaní v Scorci´s ji zachraňovalo ve vice
směrech, než jen poskytovaní výplatní pásky. Je těžké se
utápět v sebelítosti, zatímco jste pracovali osm až deset
hodin denně. Nějak ale pochybovala, že tady byla práce pro
servírku.
Zazvonil zvonek.
Vyskočila a prudce si otřela tvař- ale její tvař byla sucha.
Zvonek znovu zazvonil, takže pospíchala ven odpovědět k
předním dveřím. Rozpor, řekla si. Byla tak rada za získaní par
minut o samotě, a teď všechno, co chtěla, bylo rozptýleni.
Zahledla bronzově šedý Lexus, než byla její pozornost
upoutaná ženou, která stala na verandě. Její vyraz byl
dobrosrdečný a přátelsky. Měla tmavě blond vlasy úhledně
spletené po francouzsku a skoro tak dlouhé, jako Charles.
Vlkodlak, řekl Anně její nos.
Žena se usmála a natáhla ruku. "Já jsem Leah," řekla.
"Marokovi manželka."
Anna vzala její ruku a rychle ji pustila.
"Pojďme dovnitř a popovídejme si, ne?" řekla žena příjemně.
Anna věděla, že Charles neměl rad svou macechu- nebo
letadla, auta, nebo mobily a takové věci. Kromě toho, nebyl
důvod pro její neklid. Přesněji řečeno, nebyl způsob ji
odmítnout, aniž by se urazila.
"Pojď dal," vyzvala ji zdvořile, ustupujíc.
Marokovi žena svižně vstoupila kolem ni a do obývacího
pokoje. Jednou uvnitř, zpomalila, dávajíc místnosti celou svou
pozornost, jako by ji předtím neviděla.
Anna měla nepříjemný pocit, že udělala chybu, nechávajíc
ženu vejit.
Možná ji Charles nepouštěl do tohoto domu- nemohla
vymyslet nic jiného, co by mohlo odůvodnit Laminu fascinaci
Charlesovým zařízením.
Ledaže by cele zkoumaní bylo jen mocenskou hrou navrženou
tak, aby bylo jasné, že Anna nebyla zdaleka tak zajímavá,
jako místnost. Jak Leah prozkoumávala, Anna se usadila na
druhem vysvětleni- nebyla to dost velká místnost, aby
zabrala tolik času.
"Nejsi to, co jsem očekávala," zamumlala Leah nakonec.
Zastavila se před ručně vyrobenou kytarou, která visela na
zdi dost daleko od krbu, takže dřevu nehrozilo žádné
poškozeni z tepla. Mohla to byt ozdoba s výjimkou hmatníku
nosícího na hraní.
Anna nic neřekla, nebo se nepohnula z jejího místa u dveří.
Leah se otočila, aby se na ni podívala, a v její tváři teď
nebyla žádná laskavost nebo přátelskost.
"Musel pro tebe seškrabat dno sudu, ne? Musel jít celou
cestu do Chicaga, aby našel dítě, ženu, která vůbec
nepředstavuje žádný druh výzvy.
Řekni mi, sedneš si a zůstaneš, když ti to řekne?"
Ošklivost útoku to udělala vice osobni, než jen touhu položit
menšího vlka na místo. Leah, navzdory že byla Markovou
družkou, zněla žárlivě. Chtěla také Charlese?
Dveře se otevřely dokořán, a druha žena vešla do domu s
vlnou studeného vzduchu a francouzského parfému. Byla
vysoka a štíhlá, jako supermodelka- vypadal draze. Její
hnědé vlasy byly melírované se zlatem upozorňujícím na
zdůrazněni zlaté flitry otřené přes její lícní kosti a, vice
silně, přes par nádherných modrých oči.
Anna ji poznala z pohřbu- byla nejen krásna, ale také
dramatická, a ta kombinace ji dělala zapamatovatelnou.
Druha žena za sebou zavřela dveře a svlekla si lyžařskou
bundu, hodíc ji náhodně na nejbližší židli. Stále na sobě měla
tmavou sukni a svetr, které měla dříve.
"Ale jdi, Leah. ´Sedni a zůstaň´? Umíš to lip než tak,
miláčku." Její hlas byl silný a vrnivý s jižanským kouzlem.
Anně řekla, "Promiň za to vraženi, ale znělo to, jako bys
mohla potřebovat zachránit od naši královny mrchy."
"Běž pryč, Sage. Tohle s tebou nemá nic společného,"
přikázala Leah ostře, i když nevypadala ochotna urazit se
nadávkou.
"Zlato," řekla žena sladce "udělala bych to prostě rada, ale
mam své rozkazy od šéfa- stopu vyšší než tvé." Zářivě moder
oči sklouzly po Anně. "Ty budeš Charlesova Anna. Já jsem
Sage Cařihrad. Omlouvám se za hrubé uvítaní, ale cokoliv
děla našeho Charlieho šťastného, jistě kroutí její ocas,
protože nás Alfa své syny miluje."
"Sklapni," vyštěkla Leah, a moc se přehnala pokojem, srážejíc
Sage zpět o dva kroky.
Legrační, Anna by přísahala, že Sage byla víc dominantní
dvěma... pak si uvědomila, že energie chutnala po Marokovi.
Žena má své místo z jejího druha, pomyslela si. Věděla to, ale
nechápala, že ta moc byla skutečna.
"Ty" -Leah stočila svou pozornost k Anně- "si jdi sednout na
gauč. Budu se tebou zabývat za minutu."
Obezřetná žena by to udělala, pomyslela si Anna lítostivě.
Žena, kterou byla před týdnem by se přikrčila, sedla, a
čekala na cokoliv, co sakra bude následovat.
Anna, která byla Charlesovou družkou, která byla Omega a
mimo řad smečky, zvedla bradu, a řekla, "Ne, děkuji ti.
Myslím, že bys měla odejit a vrátit se až můj-"
tři roky vlkodlakem, ale nazvat Charlese jejím druhem znělo
špatně, a nebyl její manžel- "až bude Charles tady." Zaváhaní
oloupilo její prohlášeni o velkou část jeho sily.
Sage se usmála, cely její obličej rozzářeny s radosti. "Ano,
Leah, proč se nevrátíš, až tu bude Charles? Chtěla bych to
vidět."
Ale Leah ji nevěnovala pozornost. Její obočí byla nechápavě
stažena, když zírala na Annu. "Sedni si," řekla, její hlas tichy
a bohatý na silu, která opět po Anně sklouzla a nedotkla se ji.
Anna se zamračila nazpět. "Ne. Děkuji ti." Na něco pomyslela
a než se stačila zarazit, řekla, "Viděla jsem na pohřbu Sage,
ale Marok byl sám. Proč jsi nebyla vedle něj?"
"Neměl tam co dělat," řekla Leah vášnivě. "Zabil Charteru. A
teď předstírá truchleni? Nemohla jsem ho udržet od
odchodu. Nikdy mě neposlouchá, co? Jeho synové jsou jeho
poradci, všechno, co jsem já, je náhrada za jeho ztracenou
lásku, nesrovnatelně nádhernou, sebe-obětující, indiánskou
děvku. Nemůžu ho zastavit, ale nebudu ho ani podporovat." V
době, kdy skončila, slza sklouzla po její tváři. Otřela si ji a
pak se podívala na ni a pak na Annu s výrazem hrůzy. "Ho,
Bože. Ach, můj Bože. Jsi jedna z nich. Měla jsem vědět, měla
jsem vědět, že Charles přinese něco jako ty na mé území."
Odešla v přívalu studeného vzduchu a rachotu moci,
nechávajíc Annu snažíc se neukázat, jak zmatena byla.
"Zaplatila bych peníze, abych to viděla." Úsměv na tváři Sage
se stále rozšiřoval. "Ach, zlato," broukla, "jsem tak šťastna,
že tě Charles přinesl domů. Nejdřív Asyl, pak Leah. Život
tady bude daleko zajímavější."
Anna si otřela zpocené ruce po stranách kalhot. Na reakci
Leah bylo něco zvláštního, skoro jako by ji někdo donutil
mluvit.
Polkla a snažila se tvářit klidně a přívětivě. "Chtěla bys něco
k piti?"
"Jasně," řekla Sage. "I když jak znám Charlese, nemá nic
dobrého k piti. Přinesu nějaký čaj a řeknu ti o mně. Pak mi
můžeš říct něco o sobě."
CHARLES nechal jeho otce podpírat ho ven k Humvee.
"Ano, no," řekl jeho táta se špetkou vrčeni, které mu řeklo,
jaké starosti o něj Bran měl, "to tě naučí vyhnout se příště o
něco rychleji."
"Promiň," omlouval se pokorně, když seděl na sedadle
spolujezdce.
"Dobře," řekl Bran, zavírajíc opatrně dveře. "Nedovol, aby se
to stalo znovu."
Charles se připoutal. Pravděpodobně by nehodu přežil, ale při
způsobu, jakým jeho táta řídil, byl pas užitečný v udrženi na
sedadle.
Pálivé horko, které drželo jeho hlavu od čistoty, odešlo, ale
nebylo mu ještě dobře.
Navzdory polévce, kterou Samuel ohřál a přinutil ho sníst,
cítil se slabý jako kotě.
Bratr vlk byl neklidný, čekající na nalezeni nějakého temného
a bezpečného místa k uzdraveni.
"Opravdu necháš Samuela byt vlkem samotářem?" zeptal se,
jakmile byli na cestě.
Marok byl majetnicky a teritoriální- nebylo to, jako by
nechával někoho, kdo mu patři, zatoulat se. Naposled, kdy
Samuel odešel, nežádal o povoleni, prostě zmizel. Charlesovi
zabralo par let ho vystopovat.
"Jsem tak vděčny za nalezeni něčeho, čehokoliv, co Samuel
chce dělat, že bych udělal nějaké vydíraní, kdybych musel."
"Neudělal jsi už?" Měl rad Adama, Alfu Tri-Cities, ale
překvapilo ho, že Marok nemusel vynutit jeho souhlas; ne
mnoho Alfu by uvítalo na svém území vlka samotaře tak
dominantního jako Samuela.
"Ještě ne-" řekl jeho táta zamyšleně. "I když jsem
Samuelovi mohl trochu pomoct s Mercedes. Nebyla šťastna,
když jsem ho poslal zpět s ni."
"Samuel dokáže Mercedes překonat."
"Doufám." Bran poklepal prsty na volant. "Mam rad tvou
Annu. Vypadá tak jemně a plaše, jako květina, která uvadne
při prvním ostrém slovu- a pak udělá něco jako čeleni
Basilovi."
Charles zatlačil ramena zpátky do sedadla, když odrazili
kolem ledového rohu a na cestu zpět do jeho domu. "Měl jsi
ji vidět s válečkem." Nesnažil se zakryt spokojenost ve svém
hlase. Cítil se lepe, než po celou dobu. Jeho uši přestaly
zvonit a jeho kontrola byla zpátky. Trochu jídla a spánku, a
bude téměř zpátky v normálu.
"Chceš jít dal?" zeptal se vice ze slušnosti než touhy.
"Ne." Táta zavrtěl hlavou. "Pošli domů také Sage. Bude chtít
mluvit, ale ty a Anna potřebujete nějaký čas. Anna byla na
konci bohoslužby pěkně rozrušena."
Charles prudce vzhlédl. "Myslel jsem, že to byla jen reakce
na pohřeb. Příliš mnoho lidi, které neznala."
"Ne, bylo tam něco víc."
Charles proběhl skrz poslední pohřební bohoslužbu, ale
neviděl nic, co jeho otec.
"Ničeho jsem si nevšiml."
"Jasně, že všiml." Jeho táta mu věnoval ironicky úsměv. "Proč
si myslíš, že byl tak šílený, když odjížděla?"
"Byla to ta záležitost s Asylem?" Pokud ji Asyl rozrušoval,
možná by se o něj Charles mohl postarat a jeho otec by se
nemusel obtěžovat.
Bran zavrtěl hlavou a zasmál se. "Pořad ti říkám, že mohu
vkládat myšlenky do lidských hlav, ale nemůžu jim je brát.
Nevím, co ji trápí. Zeptej se ji."
Zázračně, dorazili k jeho dveřím bez nehody. Charles
vyklouzl z Ve a na chvíli myslel, že ho jeho kolena nechají
sklouznout k zemi.
Jeho otec ho pozorně sledoval, ale nenabídl pomoc.
"Díky." Nenáviděl byt slabý, nenáviděl to ještě víc, když se z
něj někteří lide snažili dělat dítě. Alespoň to nenáviděl do
Anny.
"Běž dovnitř, než spadneš," bylo všechno, co jeho táta řekl.
"To bude dost díky."
Buď pomohl pohyb, nebo chlad, ale jeho kolena se přestala
třást a šel téměř znovu normálně po dobu, kterou použil k
předním dveřím.
Jeho otec dvakrát zatroubil a odjel, jakmile jeho ruka
stiskla kliku.
Charles vešel do domu, aby našel Sage a Annu sedící naproti
sobě v jídelně, šálek čaje před každou z nich. Ale jeho nos
mu řekl, že Anna měla také dalšího návštěvníka.
Připadal si hloupě, že přinutil svého otce poslat Sage. Ale
Líhni pach ho přiměl byt za svou paranoiu rad. Leah by
netrvalo dlouho přinutit ji k jejímu prvnímu kroku.
Sage přerušila cokoliv, co Anně říkala a věnovala mu místo
toho přehlédnuti.
"Charlie," řekla, "vypadáš jako čert." Vyskočila, políbila ho na
tvař, pak šla do kuchyně a nechala svůj hrnek ve dřezu.
"Díky," řekl suše.
Usmála se. "Chystám se jít a nechat vás dvě měsíční-zlata
sami sobě. Anno, nenech ho držet tě tady v té jeho jeskyni zavolej
mi a uděláme dámský výlet do Mísila na nákupy
nebo něco." Odvála a poklepala lehce na Charlesovo rameno,
než odešla.
Anna se napila svého čaje a dívala se na něj tmavými,
neproniknutelnými očima. Dnes ráno si svázala vlasy
gumičkou, a on postrádal whisky-zbarvené kadeře kolem její
tváře.
"Říkala ti ´Charlie´," řekla.
Zvedl jedno obočí.
Usmála se, náhlý vyraz, který ji rozsvítil tvař. "Nesedí ti to."
"Sage je jediná, kdo s tím přišel," přiznal. "Naštěstí."
Stoupla si. "Můžu ti dat nějaký čaj? Nebo něco k jídlu?"
Byl hladový na cestě domů, ale náhlé vše, co chtěl, bylo jít
spát. Dokonce se ani moc nezajímal o chůzi na chodbě. "Ne,
myslím, že si prostě půjdu lehnout."
Vzala svůj hrnek do kuchyně a dala oba hrnky do myčky
nádobí. Navzdory jeho slovům, následoval ji do kuchyně. "Co
řekl tvůj bratr?" zeptala se.
"V mem lýtku bylo stále nějaké stříbro. Tak to vyčistil."
Ostře se podívala na jeho tvař. "Ne legrace."
Nemohl pomoci usmívaní se na její podceněni. "Ne."
Zastrčila se mu pod paži. "Pojď, kymácíš se. Pojďme tě
dostat do postele, než upadneš."
Její pomoc mu vůbec nevadila. Mohla by mu dokonce říkat
Charlie, a on by nic nenamítal, tak dlouho, jak byla po jeho
boku.
Pomohla mu z jeho oblečeni- neoblekl si zpět jeho sako,
takže to nebylo moc bolestivé. Zatímco si lehal, ona
stahovala rolety, odřezávajíc světlo.
Když začala vytahovat přikrývky, zachytil její ruku.
"Zůstaneš se mnou?" zeptal se. Byl moc unaveny na mluveni,
ale nechtěl ji ani nechat samotnou s čímkoliv si jeho otec
všiml, že ji vadilo.
Ztuhla a náhlý pach jejího děsu testoval kontrolu, kterou
našel, když ho jeho bratr zbavil posledního stříbra. Nebylo
nic, co by mohl zabit, kromě duchů, takže kontroloval
narůstající ochranný vztek a čekal, aby viděl, co udělá.
Mohl pustit její ruku a byl připraveny tak udělat- ale jenom v
případě, že by se odtáhla.
Nebyl si jisty, proč se tolik boji, když s nim minulou noc
spala, dokud nesklopila oči k jeho ruce na její. Někdo ji
chytil, pomyslel si, možná vice než jednou. Když se vztek v
něm začal stupňovat, otočila svou ruku a uzavřela ji kolem
jeho.
"Dobře," řekla trochu chraptivě.
Po půl vteřině vytáhla ruku z jeho a posadila se na postel, aby
si sundala tenisky. Stále v jejich džínách a košili, lehla si
vedle něj, její tělo ztuhle a neochotné.
Převalil se, nastavujíc ji zadá a doufajíc, že by ji to mohlo
ujistit, že nebude na ni prosazovat víc. Bavil sám sebe
zjištěním, že to nebylo jen pro její zájem, že se ji zeptal,
aby zůstala. Cítil se lepe s ni bezpečně vedle něj. Usnul
poslouchajíc její dech.
BYL cítit dobře. Když se jeho tělo uvolnilo ve spánku, mohla
cítit napěti sklouzávající z ni samotné. Nebyla zraněna, ale
byla také unavena. Unavena bytím k viděni, unavena snažením
se přijít na to, co by měla dělat, unavena obavami, že skočila
z jedné pánve na jinou.
Měla tolik otázek. Nezeptala se ho na podivnou reakci jeho
macechy na ni, nebo na Axila, protože vypadal, že by usnul,
jakmile by se přestal hýbat- což bylo přesně to, co se stalo.
Podívala se na své zapěsti, ale nebyly tam žádné nove
pohmožděniny; vůbec ji nezranil. Nevěděla, proč cítit jeho
ruku kolem jejího zapěsti ji přimělo k panice- po většinu
zneužívaní, které zažila, její vlk ji od něj držel skrytou. Ale
její tělo zachovávalo paměť drtivého uchopeni a někoho
křičícího na ni, zatímco ji zraňoval... A ona byla uvězněna a
nemohla se od něj dostat pryč.
Puls bušící, cítila změnu vznášející se, když její vlk byl
připraven ji znovu chránit. Vzala Charlesovu vůni a nechala ji
se přes ni uvolnit, uklidňujíc vlka; Charles by ji nikdy
neublížil, obě ona a její vlk o tom byly přesvědčeny.
Po chvíli, Anna sebrala odvahu a vklouzla pod přikrývky. Když
se nevzbudil, sklouzla k němu bliž, zastavujíc se každých par
minut, když se ji její tělo snažilo připomínat, o kolik byl
silnější a jak moc ji mohl ublížit.
Vlci, věděla z vyslyšených konverzaci, obvykle vyžadovali
kontakt. Muži v Chicagské smečce se navzájem dotýkali
mnohem vice, než bylo pro skupinu heterosexuálních mužů
obvykle.
Ale byt blízko jiného vlka ji nikdy nepřineslo klid nebo
pohodli.
Mohla vždycky vyvolat jejího vlka, aby ji pomohl, jako včera
v noci. Pak se mohla přistrčit vedle něj a dýchat jeho vůni s
každým nádechem vzduchu, který vtáhla. Ale s nim spícím,
pomyslela si, že by to byla dobra doba snažit se zpracovat
několik svých problémů. Vlk mohl vyřešit bezprostřední
problém, ale Anna chtěla byt schopna se ho dotknout bez
toho.
Byla to postel, co to tolik ztěžovalo- dělalo ji to cítící se
zranitelná, dělalo to těžší přimět se přiblížit. Asyl řekl, že ani
Charles neměl rad byt dotýkán. Přemýšlela, proč ne.
Nevypadal, že by mu vadilo, když se ho dotýkala, spíš naopak.
Položila svou ruku dopředu, dokud nemohla cítit listy ohřáté
z jeho tělesného tepla. Spočinula na něm prsty a její tělo
zmrzlo v panice. Byla rada, že spal, takže nemohl vidět její
přitaženi ruky zpět a zastrčeni jejich kolenou přes
zranitelné břicho. Snažila se netřást, protože nechtěla, aby
ji viděl jako takhle: zbabělec.
Napadlo ji, že naděje byla mnohem tvrdší než zoufalství.