Povidky-od-alli | Alfa a omega - Štvanice - 3

Tři

VLASTNĚ tam bylo město. Nic moc město, ale mělo to
čerpací stanici, hotel, a dvoupatrovou cihla-a-kamen budovu
s nápisem vepředu, který hlásal Asen Creeka škola. Za
školou, zastrčeny za stromy a sotva viditelny z jakéhokoliv
místa, kromě parkoviště, byl starý kamenný kostel. Bez
Charlesových pokynů, mohl by ji uniknout.
Anna převezla jeho velký zelený truck přes velké církevní
parkoviště na místo určené pro mnohem menši stroj. Bylo to
jediné volné místo. Neviděla žádné domy, ale na místě byla
spousta trucků a dalších čtyři-kola-náhon vozidel.
Charlesův nakládka byl starší než ona, ale vypadal jako by
byl úplně novy. Měl ujeto méně než padesát tisíc mil, kdyby
chtěla věřit tachometru- kolem dvou tisíc mil ročně. Charles
ji řekl, že neměl rad jízdu.
Vypnula motor a úzkostlivě pozorovala, jak Charles otevřel
dveře a vyklouzl na zem. Nezdálo se, že by mu pád vadil.
Skvrna na jeho růžovém obvazu nebyla to ráno větší, než
byla včera. Ale pořad vypadal otupeny a bylo tam horko pod
jeho kůži, které ji dělalo starosti.
Kdyby byli v Chicagu, zúčastňující se setkaní s její starou
smečkou, nenechala by ho jít. Příliš mnoho vlků by využilo
jeho slabosti. Nebo by se ho alespoň snažila zastavit
mnohem tvrději, než se snažila to ráno.
Vyjádřila své obavy, oči opatrně upřené na podlahu. V jejich
zkušenostech, dominantní vlci neměli rádi zpochybňovaní
jejich zdatnosti a někdy reagovali špatně. Ne, že by se bála,
že by ji ublížil.
Jen řekl, "Nikdo se neodváži zkoušet mě. Můj otec by je
zabil, kdybych to nezvládl já první. Jsem stěží bezmocný."
Neměla odvahu znovu zpochybňovat jeho úsudek. Všechno, co
mohla udělat, bylo doufat, že má pravdu.
Musela si přiznat, že vypadal cokoliv kromě bezmocného,
záhyby odvazů skryte tmavým sakem, které měl na sobě.
Kontrast mezi formálním oblekem a jeho do pasu dlouhými
obroubené-a-spletené vlasy byl zvláštně přesvědčivý.
Samozřejmě jeho tvař, nádherná a exotická, a jeho velké,
napjaté svalnaté tělo znamenaly, že by byl nádherný, v
čemkoliv, co by si oblekl.
Vypadal o hodně vzorově ji, než ona. Musela si obléct džiny a
žlutou knoflíkovou košili, protože jediná další věc, kterou
měla, byla hromada triček. Nečekala, že půjde na pohřeb,
když se balila.
Povzdechla si a pomalu otevřela svoje dveře, aby
nepoškrabala Subaru zaparkované vedle ní. Charles na ni
čekal před truckem a natáhl paži v tom, co začínalo byt
známým gestem, jakkoli staromódní to mohlo byt. Zastrčila
svou ruku do jeho a nechala ho vybrat své vlastni tempo ke
kostelu.
Na veřejnosti nekulhal, ale věděla, že ostré oči postřehnou
tuhost jeho chůze. Podívala se na něj, když začali stoupat po
schodech, ale nemohla v jeho tváři nic vyčíst: už měl svou
veřejnou tvař, bez výrazu.
Uvnitř, kostel zněl jako ul., se stovkou hlasů proplétajících
se, takže dostala slovo tu nebo tam, ale nic nedávalo smysl.
Cítila vlky, ale byli tam také lide. Cele shromážděni neslo
výrazný pach smutku, potáhnuty hněvem a zášti.
Když vstoupili do kaple samotné, každá lavice byla
neprodyšně naplněna, a par lidi dokonce postávalo vzadu.
Obrátili se, když Charles a ona vešli, všichni na ni zirajicičerna
ovce, jediná osoba v celém groteskním kostele
oblečena v džínách.
Nebo žluté.
Pevně sevřela Charlesovu ruku. Pohlédl dolů na její tvař, pak
se jen podíval kolem. V kratší době, než pošli kolem
posledních tři lavic, všichni vypadali, že našli něco
naléhavého, co upřelo jejich pozornost jinam.
Chytila jeho předloktí o něco pevněji ve vděčnosti a podívala
S na samotný kostel. Připomínal ji trochu kongregační
kostel, ve kterém vyrůstala, s jeho tmavým dřevem, vysokým
stropem, a interiérem ve tvaru kříže. Kazatelna byla přímo
před uličkou, kterou vycházeli, zvedajíc se nad podlahou asi
o dvě stopy. Za ni bylo několik řad sedadel čelících
shromážděni.
Když se přiblížili k průčelí kostela, uvědomila si, že se mýlila
o úplném naplněni. První lavice vlevo byla úplně prázdna, až na
Brana.
Seděl, vyhlížející pro cely svět, jako kdyby čekal na autobus
spíš než na pohřeb, navzdory návrhářském uhlovém obleku,
který si oblekl. Jeho ruce byly rozhozené na obě strany od
něj, lokty visící přes opěradlo lavičky; nohy natáhnuté a
překřížené v kotnících, oči zaměřené buď na zábradlí před
nim, nebo na nekonečno. Jeho tvař, neukazovala víc, než
Charlesův obvyklý vyraz, což bylo špatně. Neznala ho dlouho,
ale Marokovi tvař, nebyla na jedno, nebyla navržena, aby
byla tak stala.
Vypadal izolovaně, a Anna si vzpomněla, že ten muž, kterému
cele město ukazovalo smutek, byl zabit Braním. Přítel, řekl.
Vedle ní, Charles vydal tiché zavrčeni, které upoutalo
pozornost jeho otce. Bran se na ně ohlédl, a jedno obočí se
na jeho tváři zvedlo, ulupujíc ji tím prázdnotu. Pohladil lavici
vedle něj, když se ptal svého syna, "Co? Očekával jsi, že se
mnou budou šťastni?"
Charles se otočil na patě, takže Anna náhlé čelila jeho hrudi.
Ale nedíval se na ni, díval se na ostatní ve svatostánku- kteří
opět vypadali pryč. Když se jeho moc přehnala kostelem ve
vroucím proudu, rozhostilo se naproste ticho.
"Houpací," řekl, dost nahlas, aby ho každý v kostele slyšel.
Bran se zasmál. "Pojď si sednout, než všechny ty pošetilce
vyděsíš. Nejsem politik, abych se staral, co si o mě mysli, tak
dlouho, jak poslouchají."
Po chvíli, Charles to splnil, a Anna zjistila, že sedí mezi nimi.
Jakmile Charles čelil předku kostela, začal šepot,
zrychlující, a získal svoji předchozí úroveň. Byl tam kontext,
dost silný k udáveni. Anna se jednoznačně cítila jako
outsider.
"Kde je Samuel?" Charles se díval přes její hlavu na svého
otce.
"Pravě vchází." Bran to řekl bez ohlédnutí, ale Charles se
otočil, tak to Anna udělala taky.,
Muž, procházející uličkou, byl téměř tak vysoký jako
Charles, jeho rysy drsnější verze Branovech. Drsnost je
udělala ne tak výrazně nebo mladě-vypadající jako jeho otce.
Shledala ho podivně působivého, i když ne hezkého jako
Charles.
Jeho příkopová-voda hnědé vlasy byly nedbale ostřihané, ale
nějak se mu podařilo vypadat čistě a každopádně dobře
oblečeně. V jedné ruce držel otlučené pouzdro na housle a v
druhé tmavomodré westernově-střižené sako.
Když byl skoro vepředu, jednou se otočil, obsáhnou lidi v
jednom pohledu. Pak se podíval přes Annu a jeho tvař se
rozlila mimořádně sladkým úsměvem- úsměvem, který viděla
jako ozvěnu na Charlesově tváři. S tím úsměvem, viděla přes
povrchní rozdíly k základním podobnostem, věci kosti a hnuti
spíš než rys-po-rysu podoby.
Posadil se vedle Charlese a přinesl s sebou svěží pach sněhu
přes kůži. Jeho úsměv se rozšířil a začal něco říkat, ale
zarazil se, když se vlna ticha přehnala davem zezadu
dopředu.
Ministr, vyzdobeny ve staromódním kněžském rouchu,
pomalu vystupoval středovou uličkou, starověce vypadající
Bible spočívající v ohybu levé paže. V době, kdy se dostal
dopředu, v místnosti bylo ticho.
Jeho jasny věk ji řekl, že nebyl vlkodlak, ale měl vystupovaní,
které dělalo jeho "Vítejte a děkuji vám, že jste přišli
prokázat vás respekt našemu příteli" znějící ceremoniálně.
Položil Bibli na podium se zřejmou péči o šedivějící kůži.
Opatrně otevřel výrazně reliéfovanou vazbu a vyndal
záložku.
Četl z patnácté kapitoly Pavlovu prvního dopisu Korintským.
A poslední verš řekl, aniž by se díval dolů. "´O smrti, kde je
tvé bodnuti? A hrobe, kde je tvé vítězství?"
Odmlčel se, nechávajíc své oči procházet kolem místnosti,
stejně jako Charles, pak jednoduše řekl, "Krátce pote, co
jsme se přistěhovali zpátky sem, Charter Walach přišel do
mého domu ve dvě ráno, aby držel ruku mé ženy, když nás
retrívr měl první vrh štěňat. Nic mi neúčtoval, protože řekl,
že pokud by si účtoval za objímaní krásné ženy, byl by gigolo
a ne veterinář."
Odstoupil od kazatelny a sedl si na jako-trůn dřevěnou židli
na pravé straně. Byl tam zvuk šoupaní a vrzaní dřeva, pak
vstala stara žena. Muž se světle kaštanovými vlasy ji
doprovázel uličkou, ruku pod jejím loktem. Když prošli okolo
její lavičky, Anna v něm cítila vlka.
Staré ženě zabralo par minut vykonat celou cestu na vrchol
schodů ke kazatelně. Byla tak mala, že musela stát na
stoličce, vlkodlak za ni s rukama kolem jejího pasu, aby ji
podepřel.
"Charter přišel do našeho obchodu, když mu bylo osm let,"
řekla dýchavičným, starým hlasem. "Dal mi patnáct centů.
Když jsem se ho zeptala, za co to bylo, řekl mi, že par dni
předtím, on a Hamoníce Markám byli uvnitř, a Hamoně
ukradl čokoládovou tyčinku. Zeptala jsem se ho, proč to byl
on a ne Hamoně, kdo přinesl peníze. Řekl mi, že Hamoně
nevěděl, že mi peníze přinesl." Zasmála se a otřela slzu z oka.
"Ujistil mě, že to byly Hamanovy peníze, které pravě to
ráno ukradl z jeho prasátka."
Vlkodlak, který ji doprovodil, zvedl její ruku ke svým ústům a
políbil ji. Pak ji zvedl do náruče, navzdory jejím protestům, a
přenesl ji zpátky, kde byli usazeni. Manžel a manželka, ne
vnuk a babička, kterými se zdali byt.
Anna se zachvěla, náhlé divoce rada, že Charles byl vlk, jako
je ona a ne člověk.
Další lide se postavili a řekl další příběhy nebo četli verše z
Bible. Byly tam slzy. Mrtvy muž, Charter Walach- nebo spíš
doktor Charter Walach, protože byl zjevně městským
veterinářem- byl těmito lidmi milován.
Charles natáhl nohy před sebe a sklonil hlavu. Vedle něj,
Samuel si nepřítomně hrál s futsalem houslí, tři
opotřebované skvrny na kůži.
Přemýšlela, kolika pohřbů se zúčastnili, kolik přátel a
příbuzných pohřbili. Předtím nadávala svému nestárnoucímu,
regenerujícímu se tělu- když ji to dělalo tak zatraceně
těžké, spáchat sebevraždu. Ale napěti v Charlesových
ramenou, Samuelovo ošívaní a Branov uzavřeny klid ji řekli,
že existovaly i jine věci, které udělají skutečnou
nesmrtelnost prokletím.
Přemýšlela, jestli měl Charles předtím manželku. Lidskou
ženu, která stárla, když on ne.
Jaké by to bylo, když by, lide, které znala jako děti, zestárli
a umřeli, zatímco ona nikdy nebude mít první šedivý vlas?
Podívala se na Charlese. Byl dvě stě let starý, řekl ji, jeho
bratr a otec i starší. Byli na mnoha pohřbech.
Rostoucí nervozita ve shromážděni přerušila její myšlenky.
Rozhlédla se kolem sebe, aby uviděla dívku procházející
uličkou. Nebylo na ni nic, co by způsobilo takový rozruch. I
když byla příliš daleko, aby ji cítila přes tolik lidi, něco na ni
křičelo lidsky.
Dívka vyšla schody a napěti zpívalo ve vzduchu, když listovala
skrze Bibli, sledujíc pod řasami diváky.
Položila prst na stránku a četla, "Neboť je tohle poselství,
které jste slýchali od začátku, abychom milovali jeden
druhého. Ne jako Kain, který byl zly, a zabil svého bratra. A
proč ho zabil? Protože jeho vlastni skutky byly zle, a jeho
bratra spravedlivé."
"Shawn, Carterová vnučka," zašeptal ji Charles. "Tohle bude
ošklivé."
"Nestudovala moc tvrdě," řekl stejně tiše Samuel, ale s
lehkým nádechem humoru. "V Bibli jsou s ostřejším jazykem
než Jan."
Pokračovalo několik veršů, pak se podívala přímo na Marokách,
který se s ní povinně setkal očima. Anna necítila žádnou
Alfové moc, ale dívka sklopila zrak po ne vice než půl vteřině.
"Je venku ze školy," řekl Charles v tom nejtišším hlase.
Každý, vlkodlak nebo ne, kdo byl od něj dal než Anna, to
nemohl slyšet. "Je mlada a plna sebe- a nesnášela tátovo
drženi Asen Creeku dlouho předtím, než nás doktor Walach
udělal smrticí rozhodnuti stát se vlkodlakem. Ale přinést to
na jeho pohřeb je neomluvitelné."
Ach. Najednou napěti a hněv dávaly smysl. Charter Walach
byl proměněn. Neprodělal přechod dobře a Bran byl nucen ho
zabit. Charter byl Branov přítel, řekl. Nějak, pomyslela si,
když se podívala na jeho uzavřenou tvař, nemyslela si, že by
měl mnoho přátel.
Zvedla ruku k rameni, kde jeho ruka visela ach-tak mimochodem,
a vzala Marokovi ruku do své. Byla to
impulsivní věc; jakmile si uvědomila, co udělal, ztuhla. Ale jen
do té doby, než vzal její ruku do těsného sevřeni, které
popíralo jeho ležérní pózu. Bolelo, ale nevěřila, že to bylo
schválně. Po chvíli jeho sevřeni zněžnělo.
U pultu, Shawn začala znovu mluvit, její hořkost zjevně
nekontrolovatelná její neschopnosti dívat se dolů na Brana.
"Můj dědeček umíral na rakovinu kosti, když ho Marrok
přemluvil k proměně. Děda nikdy nechtěl byt vlkodlakem, ale
oslabeny a nemocny, nechal se přesvědčit." Její slova zněla
Anně zpaměti, jako by je používala před zrcadlem.
"Naslouchal svému příteli." Nepodívala se znovu na Brana, ale
ani Anna, která neznala mrtvého muže, nebyla nejista, koho
má na mysli. "Takže místo smrti z nemoci, zemřel na zlomeny
vaz, protože Bran rozhodl, že neudělal dost dobrého
vlkodlaka. Možná si děda myslel, že to je lepši smrt." Její
"Já ne" zůstalo nevyřčené, ale zaznělo v místnosti, když
opouštěla kazatelnu.
Anna byla připravena ji nenávidět, ale když dívka procházela
kolem nich se vzdorně vystrčenou bradou, Anna si všimla, že
její oči byly červené a opuchle.
Nastala chvíle, kdy si myslela, že Charles exploduje na nohy,
cítila, jak se staví jeho vařiči vztek, ale byl to Samuel, kdo
vstal. Nechal pouzdro s houslemi za sebou, když vycházel
zabrat podium.
Jako by slepý k atmosféře, pustil se do příběhu o velmi
mladém Carterové Walachovi, který se vyhnul drženi jeho
matky při procházce a skončil asi tři mile v lesích, než ho
jeho otec konečně našel ani ne dvě stopy od podrážděného
chřestýše. Carterová vlkodlačí otec hada zabil- rozzuřujíc
svého syna. "Nikdy jsem neviděl Charteru tak rozzuřeného
předtím nebo potom." Samuel se usmál. "Byl si jisty, že had
byl jeho přítel, a ubohý starý Henry, Carterová táta, byl příliš
otřeseny, aby se přel."
Samuelův úsměv se vytratil a nechal nastat ticho, než znovu
promluvil. "Shawn byla pryč, když se konala debata, takže
omluvím její dezinformaci," řekl. "Můj otec si nemyslel, že to
byl dobry nápad, aby Charter čelil proměně. Řekl nám všem,
včetně doktora, že doktor měl příliš měkké srdce, aby
prospíval jako vlk."
Kazatelna zlověstně zaskřípala pod Samuelovým držením, a
on s rozmyslem otevřel ruce. "K mé hanbě, vzal jsem jeho
syna Gerryho, a mezi námi dvěma, jeho lékařem a jeho
synem, přesvědčili jsme Charteru, aby to zkusil. Můj otec,
vědci, že pro člověka tak nemocného jako doktora to bylo
chudé riziko, vzal úkol přeměny na sebe- a uspěl. Ale měl
pravdu. Charter nemohl ani přijmout ani kontrolovat vlka
uvnitř. Kdyby to byl kdokoliv jiny, zemřel by v únoru s
ostatními, kteří nezvládli proměnu. Ale Gery, jehož úkolem
to správně bylo udělat, to neudělal. A bez jeho souhlasu, můj
otec cítil, že nemohl."
Zhluboka se nadechl a podíval se na Carterové vnučku.
"Malém zabil tvou matku, Shawn. Později jsem se o ni
staral, a potvrdím, že to bylo štěstí, žádný impuls z
Carterové strany, co ušetřilo její život- můžeš se ji zeptat
sama. Jak by muž, jehož život byl vždy oddaný službě
druhým nesl, kdyby zabil svou vlastni dceru? Zeptala se
Maroka, v mem doslechu, jestli se postará o povinnost, o
kterou její bratr ne. Do té doby, Carterová vlk byl dost
daleko, aby se na to neptal. Takže ne, můj otec se nesnažil
přesvědčit Charteru k proměně- byl jenom tím, kdo přistoupil
k desce pro zpracovaní výsledného nepořádku."
Když Samuel přestal mluvit, nechal jeho oči pomalu cestovat
po místnosti, když se hlavy submisivně skláněly. Jednou
pokývl, pak znovu usedl na místo vedle Charlese.
Příštích par lidi drželo své oči pryč od Maroka a jeho synů,
ale Anna si myslela, že spíše z rozpaků, než mrzutého hněvu,
který tolik převládal čtvrt hodiny předtím.
Konečně ministr vstal. "Mam tady dopis, který mi Charter dal
před několika týdny," řekl. "Aby byl otevřen v případě jeho
smrti- což cítil, že bude brzy, ať tak či onak." Otevřel dopis
a nasadil si brýle.
"´Mi přátelé´," četl. "´Netruchlete o mem odchodu, já
nebudu. Můj život ten poslední rok mi ukázal, že narušovat
planý Boži je zřídka dobry nápad. Jdu se připojit k mé
milované ženě s radosti a úlevou. Mam poslední přáni. Braní,
ta starý barde, zazpívej na mem pohřbu něco. ´"
KOSTEL byl velmi tichy. Charles cítil zdráhavou náklonnost k
mrtvému. Požehnaní Carterové, které byl stejně léčitel, jako
by Samuel. Věděl, co přicházelo, a také jak to lide vezmou včetně
Maroka.
Vstal a napřáhl ruku pro tu jeho otce, když Bran, nezvykle,
vypadal zcela překvapeny. Bran ji nevzal, ale pustil Annu a
postavil se na nohy.
Anna si ji položila do klina a protáhla, jako by byla zraněna.
"Věděl jsi, že to doktor udělá?" zašeptal Charles k
Samuelovi, s pokývnutím na otlučené pouzdro na housle, když
následovali tátu dopředu. Pokud by to věděl, přinesl by si
něco na hraní. Když to bylo, byl zařazen ke klavíru- které
mělo tři mimo-hřiště klávesy k improvizaci okolo.
Samuel zavrtěl hlavou. "Plánoval jsem něco zahrát než
mluvit." Pak trochu hlasitěji, když otevřel futsal a vytáhl
housle, "Co zazpíváš, tati?"
Charles se podíval na svého otce, ale nemohl přečíst jeho
tvař. Příliš mnoho pohřbů, příliš mnoho mrtvých přátel,
pomyslel si.
"´Jednoduché dary, ´" řekl Bran po chvíli.
Charles se posadil ke klavíru, zatímco Samuel ladil housle.
Když jeho bratr pokývl, Charles zahrál, uvoď k třebíčské
melodii. Byla to dobra volba, pomyslel si. Ne smutna, ne
zjevně náboženská, a vhodná Charteru Wallaceové, který byl,
většinou, prosty muž- a byla to píseň, kterou všichni dobře
znali.
´To je dar byt jemný, to je dar byt spravedlivý,
To je dar probouzet se a dýchat vzduch ranní,
Jít každý den cestou naši volby,
Je dar, který modlíme se, ´bychom neztratili nikdy.
Když hlas jeho otce dokončil druhou sloku, Charles si
uvědomil, že je vhodná i pro něj. Ačkoliv byl Bran důvtipný
člověk, jeho potřeby a touhy byly velmi jednoduché: udržet
jeho lidi naživu a v bezpečí. Pro tyhle cíle byl připraven byt
nekonečně nemilosrdný.
Podíval se na Annu, kde seděla sama na lavičce. Její oči byly
zavřené a artikulovala slova s Braním. Přemýšlel, jak zněla,
když zpívala- a zda její hlas ladil s jeho. Nebyl si jisty, jestli
zpívala, když mu řekla, že pracovala v hudebním obchodě
prodávajícím kytary, když potkala vlka, který na ni zaútočil a
proměnil ji proti její vůli.
Otevřela oči a setkala se s jeho. Účinek byl tak silný, že byl
překvapeny, že jeho prsty pokračovaly bez přestávky v
hraní.
Jeho.
Kdyby věděla, jak silně se cítil, utíkala by ke dveřím. Nebyl
zvykly na přivlastňovaní, nebo na divokou radost, kterou
vnesla do jeho srdce. Ujídalo to z jeho kontroly, tak obratli
pozornost zpátky k hudbě. Chápal hudbu.
ANNA vyvíjela, ušili nebroukat dohromady. Kdyby byli diváci
čistě lidšti, udělala by to. Ale kolem ní bylo příliš mnoho lidi,
jejichž sluch byl tak dobry, jako její vlastni.
Jedna z věci, které nenáviděla na bytí vlkodlakem, byla, že
se musela vzdát mnoha z jejich oblíbených muzikantů. Její
uši zaregistrovaly sebemenší vlnu ve stoupaných nebo chloupky v
nahrávce. Ale těch par zpěváků, které ještě mohla
poslouchat...
Branov hlas byl jasny a mrtvy ve stoupaných, ale byl bohatě
zbarveny, což dělalo vlasy na jejím krku bouřící se v
ohromeném oceněni.
Když zpíval poslední ton, muž, který seděl na lavičce za ni, se
naklonil, až jeho ústa byla téměř na jejím krku.
"Takže Charles si domů přinesl hračku, co? Zajímalo by mě,
jestli se poděli." Hlas byl lehce s přízvukem.
Posunula se dopředu na lavičce tak daleko, jak jen mohla, a
upřeně se dívala na Charlese, ale ten zavíral kryt přes
klávesy piana a byl zády k ní.
"Takže tě nechal jako jehně mezi vlky," zamumlal vlk. "Někdo
tak jemný a citlivý by udělal, lepe s jiným mužem. Někým, kdo
má rad byt dotýkán." Položil ruce na její ramena a snažil se ji
přitáhnout zpátky k sobě.
Anna se vytrhla jeho sevřeni, zapomínajíc na pohřeb a
publikum. Nenechávala někoho jen tak se ji dotýkat.
Vyklopýtala na nohy a otočila se tváři vlkodlakovi, který se
opřel zpátky na lavici a usmíval se na ni. Lide na obou
stranách něj se od něj odsouvali, dávajíc mu tolik prostoru,
kolik mohli- to byl, lepši úsudek než jeho, podle lehkého
zkřiveni rtů.
Anna musela přiznat, že byl nádherný. Jeho obličej byl
kultivovaný a elegantní, jeho kůže, jako Charlesova byla
týkové dřevo a sluneční svit. Jeho nos a černé oči říkaly
Střední Východ, i když jeho přízvuk byl čistě španělsky měla
na přízvuky dobré uši.
Vypadal jejího věku, dvacet tři nebo čtyři, ale z nějakého
důvodu, si byla absolutně jista, že byl velmi, velmi starý.
"Nech ji byt, Asyle," řekl Charles, a jeho ruce se ji usadily na
ramenou, kde byly ruce druhého muže. "Vykuchá tě a nechá
vranám, pokud ji budeš obtěžovat."
Opřela se o jeho teplo, víc než trochu překvapena, že měl
pravdu- nebo alespoň, že její první reakce nebyl strach, ale
vztek.
Druhy vlk se zasmál, jeho ramena tvrdě škubající. "Dobře,"
řekl. "Dobře. Někdo by měl." Pak zvláštní humor opustil jeho
tvař a on ji unaveně promnul. "Teď ne moc dlouho." Podíval se
vedle Anny a Charlese. "Řekl jsem ti, že sny jsou zpátky.
Sním o ni téměř každou noc. Musíš to udělat brzy, než bude
příliš pozdě. Dnes."
"Dobře, Asyle." Branov hlas zněl ploše a unaveně. "Ale ne
dnes. Ne zítra. Vydržíš o něco déle."
Asyl se otočil k pohledu na shromážděni, které bylo tichým
svědkem toho všeho, a promluvil jasným, zvučným hlasem.
"Dar, který mate, někoho, kdo ví co je potřeba udělat a udělá
to. Mate místo, kam jít domů, bezpečné místo, díky němu.
Opustil jsem svého Alfu, abych přišel sem, protože mě
nechal hnit v bláznovství lásky." Otočil hlavu a symbolicky si
odplivl přes levé rameno. "Slabosti lásky, která zrazuje.
Kdybyste věděli, co cítím, co Charter Walach cítil, věděli
byste, jaké požehnaní mate v Branově Horníčkovi, který zabiji
ty, kdo musí byt zabiti."
A pak si Anna uvědomila, že to, o co vlk Brana žádal, byla
smrt. Impulsivně, Anna odstoupila od Charlese. Položila
kolena na lavici, na které seděla a natáhla se přes opěradlo,
aby sevřela svou ruku kolem Hasilova zapěsti, které leželo
přes opěrku lavice.
Zasyčel v šoku, ale neodtáhl se. Když ho držela, pach
divokosti, nemoci, vybledl. Díval se na ni, bělma jeho oči se
ukazujíc, zatímco jeho duhovky se zúžily do malých skupin
kolem jeho černých zornic.
"Omega," zašeptal, jeho dech tvrdě přicházejíc.
Za ni, Charles se přiblížil, ale nedotkl se ji, když se chladne
maso pod jejími prsty zahřívalo. Všichni stali, zmrzli na místě.
Anna věděla, že všechno, čím by to ukončila, bylo sejmuto své
ruky, ale podivně se zdráhala tak učinit.
Šok na Úsilově tváři zmizel, a kůže kolem jeho oči a úst
změkla ve smutku, který rostl a prohluboval se, než ho
zasunul pryč, kde se všechny jeho tajné sny schovávaly před
přiliš-horlivymi pozorovateli. Natáhl se a lehce se dotkl její
tváře, ignorujíce Charlesovo varovné vrčeni.
"Víc darů, než jsem věřil." Pevně se na Annu usmál, oči a ústa
ve shodě.
"Pro mě je příliš pozdě, mi quirita. Plýtváš tvými dary na mé
staré já. Ale za odklad, děkuji ti." Podíval se na Brana. "Dnes
a zítra, a možná další den taky. Vidět Charlese, původně vlka
samotaře, zachyceného nohou v pasti amor- to mě na chvíli
pobaví, myslím."
Uvolnil se otočením zapěsti, zachytil její ruku do své a, s
mazaným pohledem na Charlese, políbil její dlaň. Pak ji nechal
jít a vyklouzl z kostela. Nespěchal, ale ani se neloudal.
"Buď s ním opatrná," upozornil ji Charles, ale nezněl
popuzeně.
Někdo si odkašlal a Anna se rozhlédla, aby se setkala s očima
ministra. Usmál se na ni, pak se podíval na kostel. Nevypadal,
že by ho přerušeni jeho služby v nejmenším obtěžovalo.
Možná byl, zvykly na vlkodlaky přerušující věci.
Anna cítila, jak ji do tváře stoupa červeň a klesla zpátky na
lavičku... přejíc si, aby se mohla potopit ještě dal. Pravě
přerušila pohřeb muže, kterého ani neznala.
"Je čas přivést to ke konci," řekl ministr. Nás smutek byl
proveden, a když odejdeme, musíme pamatovat na dobře
prožity život a srdce otevřené všem. Kdybyste všichni mohli
sklonit hlavy k závěrečné modlitbě."