Povidky-od-alli | Alfa a omega - Štvanice - 2

Dva

PO katastrofě dnes ráno se Anna děsila letu do Montany.
Nikdy předtím ve svém životě nebyla v letadle, a myslela si,
že to bude děsivé, zejména v malém, šest-cestujících,
dvoumotorovém Laeru, do kterého je Bran zavedl.
Bran seděl na sedadle druhého pilota, což ponechalo všech
šest sedadel pro cestující prázdných. Charles ji odstrkal za
první pár sedadel směřujících dopředu s pošťuchováním nosu
a díval se na pár zadních míst, dokud si nesedla. Když se
usadil v prostoru na podlaze a položil si hlavu na její nohy,
položila krabici na sedadlo vedle ní, opásala se, a čekala na
start.
Nečekala zábavu, zvlášť když se Charles tak důrazně
nebavil. Jel ztuhlý a nevrlý u jejích nohou, tiše vrčíc, když
letadlo trochu odrazilo.
Ale jízda v malém letadle byla jako bytí na jízdě nejvyššího
zábavního parku na světě. Jemné, jako ruské kolo, ale s
hranou nebezpečí, která to cele dělala o moc zábavnější.
Opravdu si nemyslela, že by mohli klesnout z oblohy víc, než
si myslela, že by se ruské kolo na karnevalu mohlo vymanit a
svalit z arkády. A žádné ruské kolo na světě nemělo výhled
jako tenhle.
Ani snášeni se na zem na itty-bitty pás, který vypadal, menši
než parkoviště Wal-Martu, ji nepokazilo náladu. Připoutala se
a připravila se s rukou na krabici, aby nespadla na Charlese,
když letadlo kleslo, a její žaludek se snažil zůstat tam, kde
byl. Zjistila, že se usmívala, když dospěli na asfalt a dvakrát
narazili, než kola zůstala na zemi.
Pilot zajel do hangáru velkého dost na držení dvou letadel
teto velikosti, ale druha půlka budovy byla prázdna. Anna
sebrala krabici a následovala Charlese ven z letadla. Zle
kulhal- zůstat v klidu tak dlouho mu zjevně nedělalo moc
dobře. Stále se držel mezi ni a svým otcem.
Jednou na zemi, najednou se začala třást. Její bunda byla
trochu tenka i na Chicago, ale tady byla dost zima, aby viděla
svůj dech.
Neuvědomila si, jak blízko byl Charles, a když se otočila, aby
se podívala na letadlo, její koleno udeřilo do jeho obvázaného
boku. Neukázal žádnou známku, že by mu to vadilo, ale
ublížilo mu to. Byla to ale jeho vina. Kdyby se na ni netlačil,
nenarazila by do něj.
"V klidu," řekla mu, podrážděna. "Tvůj otec na mě těžko
zaútočí."
"Nemyslím si, že má strach, že ti ublížím," řekl Bran
pobaveně. "Dostava tě někam pryč od ostatních mužů, aby se
mohl trochu uvolnit."
Pilot, který je následoval a byl zaneprázdněn jakousi
údržbou, se na to usmál. "Nikdy by mě nenapadlo, že se ten
starý Indian tak zpracuje."
Charles se na něj podíval, a pilot sklopil oči, ale ne svůj
úsměv. "Hele, nedívej se na mě- a tady jsem tě dostal domů,
bezpečně a stabilně. Stejně dobře, jako bys to mohl udělat
ty, ech, Charlesi?"
"Děkuji ti, Hanku." Bran se obratli k Anně. "Hank se postará
o letadlo, takže my se půjdeme ohřát do auta." Položil jí ruku
pod loket, když vycházeli z ochrany hangáru do deseti palců
sněhu. Charles zavrčel, Bran zavrčel podrážděně zpátky.
"Dost. Dost. Nemam tvé dámě žádné návrhy, a země je
drsná."
Charles přestal dělat hluk, ale šel tak blízko Anně, že se
ocitla naražena na Branovi, protože nechtěla ublížit
Charlesovi. Bran ji přidržel a zamračil se na vlkodlaka vedle
ni, ale už nic neřekl.
Kromě hangáru, rozjezdové drahý a dvou vyjetých koleji v
hlubokém sněhu, kde někdo nedávno projel s autem, tam
nebyly prakticky žádné známky civilizace. Hory byly
působivé, vyšší, temnější a drsnější než měkké kopce
středozápadu, který znala. Cítila kouř dřeva, takže nemohli
byt tak izolovaní, jak to vypadalo.
"Myslela jsem, že to bude tady klidnější." Neměla v úmyslu
nic říkat, ale hluk ji vyděsil.
"Vítr v korunách stromů," řekl Bran. "A jsou tam někteří
ptáci, kteří tu zůstávají po cely rok. Někdy, když je vítr
klidný a chlad je nad námi, ticho je tak hluboké, že ho můžeš
cítit v kostech." Ji to znělo strašidelně, ale poznala z jeho
hlasu, že on to miloval.
Bran je vedl kolem hangáru, kde na ně čekala zasněžena šeda
posádková-kabina auta. Sáhl do korby, vytáhl smeták a dobře
a tvrdě s ním praštil o zem, aby oklepal sníh.
"Pokračuj a nastup," řekl. "Proč nenastartuješ truck, aby se
se vyhřál. Klíče jsou v zapalovaní." Setřel sníh ze dveří
spolujezdce a podržel je pro ni otevřené.
Položila krabici na podlahu kabiny a vyšplhala dovnitř. Krabice
klouzala přes kožené sedadlo řidiče trochu divně. Charles
skočil za ni a zachytil dveře tlapkou, takže je zavřel. Jeho
srst byla mokra, ale po počátečním ústupu zjistila, že
vydával mnoho tělesného tepla. Truck zapředl k životu,
foukajíc studeny vzduch po cele kabině.
Jakmile si byla jista, že poběží, sklouzla na prostřední
sedadlo. Když byla většina vozu zbavena sněhu, Bran hodil
koště zpět na korbu a skočil na sedadlo řidiče. "Hankovi by
to nemělo trvat dlouho." Díval se, jak se třese a zamračil se
na ni. "Dame ti teplejší kabát a nějaké boty vhodné pro
zdejší zimu. Chicago není úplně tropické- měla by si mít lepší
zimní výbavu než jen to."
Zatímco mluvil, Charles ji přeskočil, nutíc ji pohnout se na
vnější sedadlo spolujezdce. Usadil se mezi nimi, ale s cílem,
polovina něj přehozena přes ni.
"Povinnost platit elektřinu, plyn, vodu a nájem," řekla lehce.
"Ooř, Charlesi, vážíš tunu. My servírky nevyděláváme dost na
luxus."
Zadní dveře se otevřely a Hank vlezl dovnitř a připoutal se,
než si zafoukal na ruce. "Ten starý vítr docela kouše."
"Čas dostat se domů," souhlasil Bran, řidič track a vyjíždí, i
když jestli následoval cestu, byla pohřbena pod sněhem.
"Nejdřív vyhodím Charlese a jeho družku."
"Družku?" Měla obličej dopředu, ale nebylo možné
přehlédnout překvapeni v Hankově hlasu. "Není divu, že ten
starouš tak zapracoval. Člověče, Charlesi, to byla nějaká
rychlá práce. A je taky hezká."
A ani neoceňovala, když o ní bylo mluveno, jako by tam
nebyla. I když byla moc vystrašena, aby to řekla.
Charles otočil hlavu směrem k pilotovi a zvedl ret, aby ukázal
některé velmi ostré zuby. Pilot se zasmál. "Dobře, dobře. Ale
dobra práce, kam."
Teprve pote ji její nos řekl něco, co si v letadle neuvědomila:
Hank nebyl vlkodlak. A jasně věděl, že Charles byl.
"Myslela jsem, že to nemáme někomu říkat," řekla.
"Říkat co?" zeptal se Bran.
Ohlédla se na Hanka. "Říkat, co jsme."
"Ach, tohle je Asen Creek," odpověděl ji Hank. "Všichni vědí o
vlkodlacích. Když sis jednoho nevzala, byl to tvůj otec- nebo
jeden z rodičů byl. Tohle je Marokovi teritorium, a jsme
jedna velká, šťastna rodina." Byl v jeho hlase sarkasmus?
Neznala ho dost dobře, aby to s jistotou řekla.
Vzduch foukající ji do obličeje se nakonec zahřál. Mezi ním a
Charlesem se začínala cítit méně jako kostka ledu.
"Myslela jsem, že vlkodlaci nemají rodinu, jen smečku,"
zkusila to.
Bran se na ni podíval, než se díval zpátky na silnici. "Ty a
Charles si musí dlouze promluvit. Jak dlouho jsi vlkodlak?"
"Tři roky."
Zamračil se. "Máš rodinu?"
"Mého otce a bratra. Neviděla jsem je od té doby..." pokrčila
rameny. "Leo mi řekl, že k nim musím přerušit všechny vazby jinak
by je musel pokládat za riziko pro smečku." A zabit je.
Bran se zamračil. "Venku z Asena Creeku vlci nemůžou říkat
nikomu kromě jejich manželů, co jsou- dodržujeme to pro
jejich bezpečí. Ale nemusela ses izolovat od své rodiny."
Téměř pro sebe, řekl, "Myslím, že se Leo bal, že by tvá
rodina mohla ovlivnit, co se ti snažil udělat."
Mohla zavolat svoji rodině? Malém se na to zeptala Brana,
ale pak se rozhodla počkat a promluvit si místo toho s
Charlesem.
STEJNĚ jako jízda letadlem, Charlesův dům byl jiny, než
čekala. Nějak, protože to bylo v Montanských lesích, myslela
Sobě, že žije v jednom z těch velkých srubových domů, nebo
něčem starém, jako bylo panské sídlo smečky. Ale ten dům,
kde je Bran vysadil, nebyl, rozlehly nebo postavena z kladu.
Místo toho vypadal jako jednoduchý ve-stylu-ranče dům,
malovaní spíš příjemnou kombinaci šedé a zelené. Vypínal se
proti svahu a vyhlížel na série oplocených pastvin,
obsazených několika koňmi.
Mávla děkovně na Brana, když odjížděl. Pak odnesla krabici,
která vypadala trochu ucouraně, protože roztála na podlaze
tracku, nahoru po schodech, a Charlesem vzdorujícím na její
patě. Bylo tam trochu pokrývky sněhu na schodech, i když
bylo zřejmě, že obvykle byly stále proházené.
Měla špatný okamžik, když si uvědomila, že se zapomněla
Brana zeptat na odemknuti dveří- ale koule se jí pod rukou
snadno otočila. Předpokládala, že pokud všichni v Asenovi
Creek věděli o vlkodlacích, byli chytřejší, než aby jim něco
ukradli. Přesto, jejímu městský-se-chovajícímu já připadalo
zvláštní, že Charles nechal svůj dům odemčeny, zatímco
cestoval přes půl země.
Otevřela dveře- a všechny její myšlenky na zamykáni
zmizely. Exteriér domu mohl byt světsky, ale interiér nic
takového nebyl.
Stejně jako podlaha jejího bytu, podlaha v obývacím pokoji
byla z tvrdého dřeva, ale jeho parkety měly vzor z tmavého
a světlého dřeva, který lemoval pokoj ve vzoru, který ji
připomínal původní Američany. Husté, měkce vypadající
perské koberce pokrývaly centrální část obývacího pokoje a
jídelny. Proti stěně byl obrovsky žulový krb, nádherný a
dobře používaný.
Pohodlně vypadající gauče a křesla byly smíchaný s ručně
vyráběnými ptačí-oka javorovými stoly a knihovnami.
Olejomalba vodopádu obklopeného borovým lesem mohla
viset v muzeu a, počítala, pravděpodobně přišla na víc, než co
Sobě vydělala za cely svůj život.
Ode dveří viděla přímo do kuchyně. Kde jemný třpyt světle
šedých žulových desek kontrastoval
s tmavým šejkr-stylem
dubových skříni, které byly pravě tak nepravidelné, aby byly
ručně vyrobeny, stejně jako nábytek v obývacím pokoji.
Spotřebiče z nerezové oceli zdobené v černé barvě by měly
vypadat příliš moderně, ale nějak to bylo všechno smíchané
dohromady. Nebyla to obrovská kuchyně, ale nebylo v ní nic,
co by vypadávalo z místa v panském sídle.
Stala, odkapávajíc roztátý sníh na vysoce leštěnou podlahu a
bez pochyb věděla, že ona a její krabice tam nepatřily.
Kdyby měla kam jít, obrátila by se a odešla, ale vše, co ji
venku čekalo, byla zima a sníh. I kdyby tady měli taxíky,
měla v peněžence čtyři dolary, méně, než na jejím bankovním
učtu. Šek v její kapse by ji mohl dostat na půl cesty do
Chicaga, pokud by se ji podařilo najit banku na vyplaceni a
autobusovou zastávku.
Charles kolem ní prošel a tlapkal do domu, ale přestal, když si
uvědomil, že ho nenásledovala. Dlouze se na ni díval, a ona
sevřela ruce kolem mokré lepenky. Možná se taky znovu
rozmýšlel.
"Je mi to lito," řekla, sklápějíc oči od jeho žlutého pohledu.
Lito, že byla na obtiž, lito, že nebyla silnější, lepši, něco.
Moc vzplanula přes její kůži a odtrhla její oči zpátky k němu.
Upadl na zem a začal se měnit zpátky v člověka.
Bylo to příliš brzy, příliš těžké poraněni. Spěšně, zavřela
dveře svým bokem, odkládajíc svou krabici na podlahu, a
spěchajíc mu k boku.
"Co to děláš? Přestaň."
Ale už začal a ona se ho neodvážila dotknout. Proměna vždy
bolela- a dokonce i jemný dotek ho mohl nechat v agonii.
"Sakra, Charlesi."
I po třech letech bytí vlkodlakem, nesledovala rada
proměnu- její vlastni nebo někoho jiného. Bylo něco hrozného
na viděni něčích rukou a nohou otáčet se a ohýbat- a byla
tam ta žaludek-vířící část uprostřed, kde byla ani srst ani
kůže k pokryti kosti a svalů.
Charles byl jiny. Řekl ji, že buď kouzlo jeho matky, nebo bytí
vlkodlakem od narozeni dělalo jeho proměnu rychlejší: také ji
to dělalo téměř krásnou. Poprvé, když viděla jeho proměnu,
byla v úžasu.
Tentokrát to tak nebylo. Bylo to tak pomalé a hrozne jako
její. Zapomněl na obvazy, a ty neměly správný tvar na
proměnu s ním. Věděla, že obvazy budou nakonec roztrhaný,
ale také věděla, že to bude bolet.
Takže sklouzla podél stěny, aby se vyvarovala dotyku na něj,
pak běžíc do kuchyně. Otevírala zásuvky, zoufale hledajíc
dokud nenašla tu, která obsahovala jeho ostré a špičaté věci,
včetně nůžek. Rozhodujíc se, že bylo méně pravděpodobně,
že ho bodne nůžkami než nožem, chytila je a běžela zpátky.
Střihala, jak se měnil, ignorujíce jeho dunivé vrčeni, když
Nutila, ostři pod těsně hadříky. Další tlak bolel, ale bylo to
lepši, než čekat, až tlak na látku ji nakonec roztrhá na kusy.
Rychlost jeho přeměny se zpomalovala víc a víc, když to
pokračovalo, dokud se nebála, že uvízne na půl cesty mezi:
měla noční můry o tom, že uvízla v ani jedné formě, ani
druhé. Konečně ležel stočeny na svém břiše na jejich nohou,
plně lidsky.
Myslela, že skončil, ale pak se kolem jeho nahého těla
zformovalo oblečeni, tekoucí po jeho kůži, jako kůže tekla
přes jeho maso, když se měnil. Nic módního, jen džiny a
obyčejné bílé tričko, ale nikdy nepoznala vlkodlaka, který by
to uměl udělat. To bylo skutečně kouzlo.
Nevěděla, kolik skutečně magie mohl dělat. Nevěděla o něm
víc, než že ji rozbučí srdce rychleji a vystrčil ji z jejího
obvyklého stavu poloviční paniky.
Třásla se, pak si uvědomila, že v domě bylo chladno. Musel
vypnout topeni, když odcházel do Chicaga. Rozhlédla se
kolem sebe a našla malý prošívaný přehoz složeny přes
opěradlo houpacího křesla a popadla ho. Dávajíc pozor, aby
se příliš tvrdě nedotkla jeho přecitlivěle kůže, rozložila nad
nim lehce přikrývku.
Ležel s jednou tváři na podlaze, třesoucí se a bez dechu.
"Charlesi?" Její impuls byl dotknout se ho, ale po změně,
bylo to poslední, co chtěla, dotyk. Jeho kůže byla cítit nově a
syrově.
Deka sklouzla z jeho ramene, a když ji zvedala, aby ho opět
přikryla, uviděla rychle rostoucí tmavou skvrnu na zadní
straně jeho trička. Pokud by jeho zraněno bylo z obvyklých,
změna by je vice spravila. Stříbrem způsobené raný se
uzdravovaly o hodně pomaleji.
"Máš tu lékárničku?" zeptala se. Lékárnička její smečky byla
připravena na zvládnutí ran způsobených napůl-vážnými boji,
které vypukly, kdykoliv se sešla cela smečka. Nemožné k
uvěřeni, že by Charles nebyl tak dobře připraveny jako její...
jako Chicagská smečka.
"Koupelna." Jeho hlas byl štěrkově hrubý bolesti.
Koupelna byla za prvními dveřmi, které otevřela, velký pokoj
s drap-nohatou vanou, velkým sprchovým koutem a
umyvadlem s podstavcem z bílého porcelánu.
V jednom rohu místnosti byla komora. Na spodní polici našla
průmyslově-velkou lékárničku a vzala ji s jejím návratem do
obývacího pokoje.
Charlesova obvykle teple hněda kůže byla šeda, jeho zuby
byly zaťaté proti bolesti, a jeho černé oči horečně-jasné,
zařičí s nádechem zlata, které odpovídalo cvočku, který nosil
v uchu. Seděl vzpřímeně, přikrývky shromážděné na zemi
kolem něj.
"To bylo hloupé. Přeměna stříbrným zraněním nepomáhá,"
pokárala ho, její náhlý hněv pramenící z bolesti, kterou si
sám způsobil. "Všechno, co jsi udělal, bylo vyčerpaní tvé
energie, kterou tvé tělo potřebovalo k léčeni. Nech mě tě
ovázat a najdu nějaké jídlo." Byla také hladová.
Usmál se na ni- jenom malým úsměvem. Pak zavřel oči.
"Dobře." Jeho hlas byl, ochraptěly.
Musela sundat většinu oblečeni, které si obleknul. "Odkud
pochází tvoje oblečeni?"
Předpokládala by, že to měl na sobě, když se měnil z člověka
na vlka, kdyby nepomáhala odstrojit ho, takže ho mohl
Chicagský doktor vyšetřit. Neměl na sobě nic jiného kromě
obvazů, když se přeměnil na vlka.
Zavrtěl hlavou. "Kdekoliv. Nevím."
Jeany byly Livius, odřené na kolenou a tričko mělo štítek
Hanse. Přemýšlela, jestli byl někdo, kdo někde najednou
pobíhal ve spodním prádle.
"Sladké," řekla, když mu opatrně sundávala tričko, aby se
mohla podívat na zraněni na jeho hrudi. "Ale bylo by to
jednodušší, kdyby ses neoblekl."
"Promiň," zabručel. "Zvyk."
Kulka prořízla jeho hruď hned vedle zprava hrudní kosti.
Otvor na zádech byl, horši, větší než druhy vepředu. Kdyby
byl člověk, byl by stále v nouzové místnosti, ale vlkodlaci byli
odolnější.
"Pokud dáš dopředu podložku z aly folie," řekl ji, "můžu to
pro tebe podržet. Bude muset držet na zadní straně. Pak
zabal celou tu věc potravinářskou folii."
"Potravinářskou folii.?"
"Barevnou věci, která vypadá trochu jako esovitý obvaz.
Bude to držet samo, takže ji nebudeš muset upevňovat.
Pravděpodobně budeš muset použit dvě podložky k dosáhnutí
dostatečného rozsahu."
Rozstřihla jeho tričko nůžkami, které našla v kuchyni. Pak
roztrhla alu podložky a dala jednu na malu otevřena ústa na
jeho hrudi a snažila se nemyslet na díru, která běžela uvnitř
něj odpředu dozadu. Přitiskl podložku tvrději, než se
odvážila ona.
Třídila lékárničku, hledajíc potravinářskou folii a našla plny
tucet roli vespod. Většina z nich byla hnědých nebo černých,
ale bylo tam i několik dalších. Protože na něj byla naštvaná,
že si způsobil vice bolesti, když mohl prostě zůstat ve vlčí
formě po několik dni, popadla par fluorescenčně růžových
roli.
Smál se, když je vytáhla ven, ale muselo to bolet- jeho ústa
se stáhla, a chvíli dýchal mělce. "Můj bratr je tam dal," řekl,
když to nehorši přešlo.
"Jemu jsi udělal také něco, čím jsi ho trápil?" zeptal se.
Usmál se. "Tvrdil, že to bylo všechno, co měl v kanceláři,
když jsem zásoboval lékárničku."
Byla připravena mu položit několik otázek o jeho bratrovi,
ale touha ho dráždit odumřela, když se podívala na jeho
zadá. V několika málo minutách, které strávila organizovaným
jejího obvazového ušili, krev se shromažďovala v oblasti
mezi jeho kůži a hořejškem džinů.
Měla ho nechat svléknout si košili samotného, dokud neměla
všechno připravené.
"Gardista et proscrastinatio odkousá set, *" řekla si a rozřízla
baliček alu podložek.
"Mluvíš latinsky?" zeptal se.
"Ne, jen ji hodně cituju. To měl byt Cicero, ale tvůj otec mi
řekl, že má výslovnost úplně vybočuje. Chceš překlad?" Řez
první kulky, té, kterou chytil, aby ji ochránil, vypálil
nafouklou rudou linii nad vážnějším zraněním. Bude to na
chvíli bolet, ale tohle nebylo důležité.
"Nemluvím latinsky," řekl. "Ale znám trochu francouzštinu a
španělštinu. Otálení kecy?"
"To je to, co to má znamenat." Pravděpodobně dělala věci
horši; měl by s tím jít za doktorem.
"To je v pořádku," řekl, odpovídajíc na napěti v jejím hlase.
"Prostě to pořádně ucpi."
Ponuře, udělala to. Sebrala do pasu dlouhé, potem zvlhle
vlasy a přehodila mu je přes rameno.
Nebyly tam žádné alu podložky, dostatečně velké pro ránu na
zádech, tak je vzala dvě a držela je na místě rozumným
tlakem kolenou, zatímco se natáhla kolem něj s rolí
potravinářské folie. Vzal její konec, aniž by se ji zeptal a
držel ho na svých žebrech. Poprvé to použila to jako kotvu ve
větru kolem něj.
Ubližovala mu. Malém přestal dýchat s výjimkou malých,
mělkých vzdychů. Dáváno první pomoci vlkodlakům bylo plné
nebezpečí. Bolest mohla způsobit, že vlk ztratil kontrolu,
jako to udělal dnes ráno. Ale Charles se pravě držel velmi
klidně, když utáhla bandáž dost pevně na udrženi podložek,
kde je potřebovali.
Použila obě role folie a snažila se nevnímat, jak dobře sytě
růžova vypadala proti jeho tmavé pleti. Když byl člověk na
pokraji ztráty vědomi od bolesti, zdálo se špatně, všimnout
Sobě, jak krásny byl. Jeho hladka tmavá kůže se napínala přes
napjaté svaly a kosti... možná kdyby nebyl pod potem a krvi
cítit tak dobře, mohla by si udržet odstup.
Její. Byl její, zašeptala ta část ji, která se nestarala o lidské
problémy. Bez ohledu na obavy, které měla Anna o rychlých
změnách v jejím životě, její vlčí polovina byla velmi šťastna s
událostmi posledních par dnů.
Vzala utěrku z kuchyně, namáčejíc ji dole a čistič krev z
jeho kůže, zatímco se zotavoval z její nemotorné snahy o
první pomoc.
"Krev je taky na tvoji nohavici," řekla mu. "Musíš sundat
džiny. Můžeš je prostě odčarovat, jako na tebe přišly?"
Zavrtěl hlavou. "Teď ne. Ani na předváděni."
Zvážila obtíže při sundáváni džinů a vzala do ruky nůžky,
které použila na tričko. Byly hezké a ostré- a řezaly skrz
tvrdou džínovinu stejně snadno, jako řezaly přes tričko,
nechávajíc ho v páru tmavě zelených boxerek.
"Doufám, že máš na podlaze dobry povrch," zamumlala k
pomoci distancovat se od zraněni. "Byla by škoda ji zničit."
Jeho krev se rozšířila po celém efektivním vzoru na podlaze.
Naštěstí, perské koberce byly příliš daleko, aby byly v
nebezpečí.
Druha střela prošla přímo přes lýtko. Vypadalo to hůř, než
včera, otekle a bolestivé.
"Krev ji nepoškodí," odpověděl, jako by celou dobu nekrvácel
na podlahu. "Má to čtyři vrstvy polyuretanu aplikované
pravě loni. Bude to v pohodě."
V lékárničce už růžova nebyla, takže na jeho nohu vybrala
další nejvíce nevhodnou barva, světle zelenou. Stejně jako
růžova, brilantní odstín mu padl. Použila celou roli a další par
alu podložek na udrženi obvazu od přilnuti- a on
spolupracoval, nechávajíc deku, jeho oblečeni a podlahu
pokryte krvi. Ani jejím šatům se nevedlo o moc lip.
"Chceš, abych tě dostala do postele, než se začnu starat o
ten nepořádek, nebo spíš chceš par minut, aby ses sebral?"
"Počkám," řekl. Jeho černé oči se změnily na vlčí žlutou,
zatímco pracovala.
I přes záchvat vzteku, který hodil dnes ráno a vystrašil jim
Chicagské vlky, jeho ovládaní bylo velmi, velmi dobré, aby mu
umožnilo byt pro ni v klidu- ale nebyl důvod na něj tlačit.
"Kde máš prádelnu?" zeptala se, popadajíc ze své krabice
oblečeni na převlečeni.
"Dole."
Dole ji zabralo chvíli najit. Konečně otevřela dveře v krátké
stěně mezi kuchyni a jídelnou, o kterých předpokládala, že
byly skříň a našla schodiště.
Prádelnu našla v jednom rohu napůl-dokončeného suterenuzbytek
suterénu byla posilovna vybavena s působivou
důkladnosti.
Hodila cary jeho obvazů a oblečeni do odpadkového koše
vedle pračky.
Měl v prádelně dřez, a ona ho naplnila chladnou vodou a vším
zachráněným. Nechala to par minut namočit, zatímco se
převlékala do čistých šatů, skládajíc její zkrvavené tričko a
džiny taky do dřezu. Našla pět galonový kbelík naplněny
čistými hadry vedle fenu, a popadla par k čištěni podlahy.
Nezareagoval, když vešla; jeho oči byly zavřené a jeho tvař
ovládnuta. Měl by vypadat hloupě, sedící v krvavém spodním
prádle s pruhy růžových a zelených obvazů kolem něj, ale
vypadal prostě jako Charles.
Krev se z podlahy vyčistila tak snadno, jak sliboval. Věnovala
ji poslední přeleštěni a šla zpátky dolů s jejími krvavými
hadry, ale Charles chytil její kotník jednou velkou rukou a
ona zmrzla, přemýšlejíc, jestli ztratil kontrolu jako
naposledy.
"Děkuji," řekl, znič dost civilizovaně.
"Řekla bych, že kdykoliv, ale kdybys mě přiměl obvazovat tě
moc často, zabila bych tě," řekla mu.
Usmál se, oči stále zavřené. "Vynasnažím se nekrvácet
častěji, než je nezbytně nutné," slíbil, poušti ji k jejím
úkolům.
Jakmile pračka dole vířila, zaměstnala se odnášením burrito
z jeho mrazíku. Jestliže ona byla hladová, on musel byt
vyhladověly.
Nenašla kávu, ale byla tam konstantní horka čokoláda a různé
čaje.
Rozhodujíc se, že potřeboval cukr, vařila vodu pro kakao.
Když všechno bylo uděláno, vzala talíř a hrneček kakaa do
obývacího pokoje a postavila je na zem před něj. Neotevřel
oči nebo se nepohnul, takže ho nechala samotného.
Podívala se po domě, dokud nenašla jeho ložnici. Nebylo to
těžké. Přes všechen luxus jeho vybaveni a ozdob, nebyl to
velký dům. Byl tam jen jeden pokoj s postelí.
To ji dalo nepříjemnou malou pauzu.
Odtáhla přikrývky. Alespoň nemusela ještě par dni řešit sex.
Zrovna teď nebyl ve formě pro gymnastiku. Bytí vlkodlakem
ji naučilo- mimo jiného- ignorovat minulost, žit v přítomnosti
a nemyslet příliš na budoucnost.
Také to fungovalo tak dlouho, jak současnost byla
snesitelnější.
Byla unavena, unavena a úplně mimo mísu. Udělala to, co se
naučila v posledních několika letech a čerpala silu z jejího
vlka. Ne dost, aby to jiny vlk mohl cítit, a věděla, že kdyby
se podívala do zrcadla, byly by to její vlastni hnědé oči
dívající se na ni. Ale pod kůži cítila to Ostatní. Používala vlka
k dostání se přes věci, které by lidská polovina ji nepřežila.
Pro tuto chvíli, dalo ji to víc sily a izolovanosti od jejich
starosti.
Uhladila rukou lesně zelené listy- zdálo se, že se Charlesovi
libí zelena- a vrátila se do obývacího pokoje.
Stále seděl, jeho oči byly otevřené, a kakao a burrito, které
Jemu nechala, byly pryč- všechno dobra znamení. Ale jeho
pohled byl rozostřen, a jeho tvař, byla stále světlejší, než
by měla, s hlubokou linii napěti v ni.
"Pojďme tě dostat do postele," řekla mu z bezpečí chodby.
Nejlepší nepolekat zraněného vlkodlaka, ani v lidské formě,
ktery měl problémy sám sedět.
Přikývl a přijal její pomoc. I v lidské podobě byl velký, stopu
nebo víc větší než jejich pět stop dva. Byl také těžký.
Mohla by ho zvednout a odnést, kdyby potřeboval, ale bylo
by to nevhodné a ona by mu ublížila. Místo toho, dala mu své
rameno do podpaží a podpírala ho na cestě do jeho ložnice.
Tak blízko, bylo nemožné nereagovat ne vůni jeho kůže. Byl
cítit jako muž a druh. Podporovaná touto vůni, nechala samu
sebe sklouznout do jistoty svého vlka ohledně něj, vítajíc
zvířecí spokojenost.
Nevydal zvuk celou cestu do postele, ale cítila rozsah jeho
bolesti v napěti jeho svalů. Byl cítit horce a horečnatě a to ji
vystrašilo. Nikdy předtím neviděla horečnatého vlkodlaka.
Sedl si na matraci se syčením. Krev nechaná na pásku
boxerek pošpiní listy, ale necítila se dobře na to poukazovat.
Vypadal připraveny ke kolapsu- byl v mnohem lepším stavu,
než se rozhodl proměnit v člověka.
Tak starý, jak byl, měl by byt chytřejší.
"Proč jsi prostě nezůstal vlkem?" pokárala ho.
Chladne oči se setkaly s jejími s vikou vlkem než mužem v
jejich žlutých hloubkách. "Chtěla jsi odejit. Vlk neměl žádný
způsob, jak ti to vymluvit."
Prošel si tím, protože se bal, že ho opouští? Romantické... a
hloupé.
Protočila v zoufalství oči. "A kam bych asi šla? A co by ti na
Tom zaleželo, kdybys vykrvácel?"
Záměrně, sklopil oči.
Že tento vlk, tento muž, tak dominantní, že i lide, odletovali
pryč, když procházel, ji dal takovou výhodu, ji vyrazilo dech.
"Můj otec by tě vzal všude, kam bys chtěla," řekl tiše. "Byl
jsem si jisty, že tě přemluvím, abys zůstala, ale podcenil
jsem, jak těžce zraněn jsem byl."
"Hloupé," řekla ostře.
Podíval se na ni, a cokoliv v její tváři uviděl, rozesmálo ho to,
i když jeho hlas byl vážný, když odpovídal jejímu ataku. "Ano.
Vyřadila jsi můj úsudek."
Začal si lehat zády do postele a ona ho rychle objala, těsně
nad obvazem, a pomohla mu snadněji na postel.
"Chtěl bys spíš ležet na boku?"
Zavrtěl hlavou a kousl se do rtu. Věděla z vlastni zkušenosti,
jak moc může bolet ležet na zádech, když jste zraněni.
"Je tu někdo, koho pro tebe můžu zavolat?" zeptala se.
"Doktor? Tvůj otec?"
"Ne. Budu v pořádku, až se trochu vyspím."
Vrhla na něj skepticky pohled, který neviděl. "Je tu doktor?
Nebo alespoň zdravotnická osoba, která o tom ví víc než já,
někde? Jako třeba desetiletý skaut?"
Blýskl se rychlý úsměv, a to rozehřálo jeho strohou krasu,
dokud ji nebolelo srdce. "Můj bratr je doktor, ale
pravděpodobně je stále ve statích Washington." Zaváhal.
"Ačkoliv možná ne. Pravděpodobně bude zpět na pohřeb."
"Pohřeb?" Pohřeb Branova přítele, vzpomněla si- důvod, proč
Bran nebyl schopen zůstat v Chicagu déle.
"Zítra," odpověděl, i když to tak nemyslela. Vzhledem k
tomu, že si nebyla jista, že se chtěla dozvědět víc o tom, kdo
byl mrtvy a proč, znovu se nezeptala. Spadl do ticha, a ona si
myslela, že spal, dokud znovu nepromluvil. "Anno, nevěř moc
snadno."
"Co?" Položila mu ruku na čelo, ale nebylo cítit teplejší.
"Pokud se rozhodneš přijmout nabídku mého táty k odchodu,
nezapomeň, že jen málokdy děla věci pro jednoduché motivy.
Nebyl by tak starý, jak je, nedržel by tolik, jako drží, kdyby
byl jednoduchý muž. Chce tě pro vlastni potřebu." Otevřel
své zlaté oči a držel její pohled ve svém. "Je dobry muž. Ale
má pevný uchop reality, a jeho realita mu říká, že Omega
může znamenat, že nikdy nezabije dalšího přítele."
"Jako toho, jehož pohřeb je zítra?" řekla. Ano, to byl ten
podtext, který vnímala.
Jednou přikývl, divoce. "Nemohla jsi s tímhle pomoct, nikdo
nemohl. Ale možná příště..."
"Tvůj otec by mi doopravdy nedovolil odejit?" Byla vězeň?
Zachytil její úzkost. "Nemyslel jsem to takhle. Nelže. Řekl
ti, že dohledné, abys mohla odejit, pokud to budeš chtít- a
dohledné. Bude se snažit přimět tě souhlasit jít tam, kde tě
nejvíc potřebuje, ale nebude tě tu držet proti tvé vůli."
Anna se na něj podívala a vlk uvnitř ní se uvolnil. "Ani ty bys
mě tu nedržel, kdybych nechtěla."
Jeho ruce se pohnuly s dech beroucí rychlosti, svírajíc ji
zapěsti dřív, než mohla zareagovat. Jeho oči zesvětlaly z
leštěného zlata na jasny vlčí jantar, když chraptivě řekl,
"Nespoléhej na to, Anno. Nespoléhej na to."
Měla by se bát. Byl větší a silnější než ona, a rychlost jeho
pohybu byla vypočítaná k jejímu vyděšeni- i když si nebyla
jista, proč by to chtěl, ledaže by se chtěl ujistit, že rozumí.
Ale se stoupajícím vlkem, nemohla se ho bát- byl její a
neublíží ji o nic víc, než by ona ochotně ublížila jemu.
Naklonila se dopředu a položila si čelo na jeho. "Já tě znám,"
řekla mu. "Neoklameš mě." Přesvědčeni se v ni usadilo. Možná
Jeho znala jen krátce- hodně krátce- ale v některých ohledech
Jeho znala, lepe než on sám.
Překvapeny, zasmál se- klidné hyf, o kterém doufala, že
moc nebolelo. "Jak se Leovi podařilo tě oklamat k chovaní
jako submisivního vlka?"
Vším tím bitím, nechtěnými spojeními s muži, které nechtěla, podívala
S dolů na jizvy na zapěsti, které Charles držel.
Použila stříbrný nůž, a pokud by nebyla netrpělivá, kdyby
počkala, dokud by nebyla sama doma, byla by mrtva.
Leo se ji snažil zlomit, protože nebyla submisivní, byla něco
úplně jiného. Nechtěl, aby to věděla. Byla mimo strukturu
smečky, řekl ji Charles. Ani dominantní ani submisivní.
Omega. Cokoliv to znamená.
Charlesova ruka rychle přicestovala z jejich zapěsti k
hranám obličeje. Odtahoval ji od sebe, dokud nemohl vidět
její tvař. "Anno? Anno, je mi to lito. Nechtěl jsem-"
"Nebylo to tebou," řekla mu. "Jsem v pořádku." Soustředila
se a všimla si, že vypadal víc unaveně, než byl předtím. "Musíš
spát."
Zkoumavě se na ni podíval, pak přikývl a pustil ji. "V jídelně
je televize. Nebo můžeš hrát na internetu na mem počítači
ve studovně. Jsou tam-"
"Jsem taky unavena." Mohla byt vychovávaná k chozeni
kolem s ocasem mezi nohama, ale nebyla hloupá. Spánek byl
přesně to, co její vysílena mysl potřebovala k pokusu
vyrovnat se s náhlými změnami v jejím životě. Výměna
Chicaga za divočinu Montany bylo to nejmenší: Omega a
oceněni, ne submisivní a bezcenná; družka a cokoliv to
znamená. Lepe než ji bylo, to bylo zatraceně jisté, ale bylo
to stále trochu traumatizující.
"Nevadilo by ti, kdybych spala tady?" Držela ton nesměly,
nechtíc se plést, kde nebyla chtěna. Tohle bylo jeho uzemnila
její vlk byl neochotny nechat ho samotného a zraněného.
Bylo to cítit nepříjemně, tahle potřeba. Nepříjemně a
nebezpečně, jako by se to, co byl, mohlo natáhnout a celou ji
spolknout- nebo změnit k nepoznaní. Ale byla příliš unavena,
aby bojovala nebo i zjišťovala, jestli s tím bojovat chce.
"Prosím," řekl, a to bylo dost.
MĚLA pravdu, věděl. Potřeboval spát.
Pote, co se vrátila z koupelny ve vybledle flanelové košili a
vybledlých kalhotek od pyžama, schoulila se vedle něj a
hned odpadla. Byl také vyčerpaný, ale shledal, že nebyl
ochotny vzdát se času, který mohl strávit s ní v jeho naruči,
s jeho nečekaným darem.
Nevěděl, co si o něm myslela. Než byl postřelen, plánoval si
vzít víc času na dvořeni se ji. Takhle by se o něm víc ujistila,
než by ji odvlekl z jejího území.
Vyraz na její tváři, když vešla do jeho domu... vydala zvuk a
on uvolnil ruce. Udělal si s přeměnou o něco vice škody, a i se
v lidské podobě pomaleji hojil- ale kdyby ji ztratil, byla by to
raná, o které tušil, že by se nikdy nezahojila.
Byla tvrdá, že přežila Leovo zacházeni a stále vyšla nakonec
cela.
Bez ohledu na to, co řekla o svých možnostech, věděl, že
kdyby ji nerozptýlil, utekla by od něj. Únava, kterou teď
cítil, a bolest přeměny za to staly. Čekal dlouho, aby ji našel,
a nenechal ani šanci, že by ji ztratil.
Bylo to cítit divně, mít v tetě posteli ženu- zároveň to
vypadalo, jako by tam vždycky byla. Jeho. Měla ruku
položenou přes zraněni v jeho hrudi, ale ignoroval tu bolest
pro dravější, vice radostnou.
Jeho.
Markův hlas vplul do jeho hlavy a zas ven, jako teply proud.
Pohřeb bude v devět ráno. Pokud nemůžeš, dej mi vědět.
Samuel tam bude; později se bude chtít podívat na tvá
zraněni.
Bran nebyl skutečny telepat, mohl posílat, ale ne přijímat.
Samuel jednou Charlesovi řekl, že Bran vždy nebyl schopen
udělat i tolik, ale někdy po stáni se poprvé Alfou, vyvinul si
pro to talent.
A je tu něco, co od tebe potřebuju...
Hlas jeho otce se vytratil, a Charles věděl, že nezamýšlel tu
část slyšet. Nebo alespoň jeho otec neměl v úmyslu, aby to
slyšel.
Nikdy nezpochybňoval viru svého otce v Bohu nebo viru
svého dědečka v duších, protože znal obojí. Bůh s ním mluvil
zřídka, ačkoliv někdy varoval nebo zapůjčoval, pohodli nebo
silu. Ale duchové byli náročnější, i když často méně
dobročinní, a Charles se naučil rozpoznat, když jim jeden z
nich škubal.
"Promiň," zašeptal k Anně, když se natáhl pro telefon, což
naštěstí nebyl moc velký usek z jeho strany postele. Ale ani
se nepohnula.
Vytočil mobil svého otce.
"Nemůžeš na pohřeb? Je ti hůř?" Ještě před identifikaci
volajícího, jeho otec vždy věděl, kdo volal. S Charlesem,
dávno přestal ztrácet čas pozdravy a skočil přímo do
rozhovoru.
"Jsem v pořádku, tati," řekl Charles. Anniny svaly se proti
němu trochu napjaly, když se probouzela. "Ale ty mi máš co
říct."
Chvíli bylo ticho. "Kdybych věděl, že tvá matka byla šamanova
dcera, nikdy bych si ji nevzal za družku." Říkal to od té doby,
kdy jeho syn začal ukazovat známky matčina talentu. Charles
se usmál: jeho otec byl chytřejší, než aby věřil, že by i on
mohl lhát jinému vlkodlakovi- nebo alespoň ne jeho synům.
Ani po telefonu.
"Fajn," řekl Bran, když Charles pokračoval v čekaní.
Frustrace udělala jeho hlas ostrý.
"Došlo k zabiti v Cizinecké divočině. Losi lovec byli
roztrhaný na kusy par dni zpět, v poslední den sezony. Jeden
z našich kontaktů s rangery mi to řekl. Zítra to bude v
novinách. Oficiálně se z toho viní grizzly."
"Toulavý vlk?" zeptal se Charles.
"Možná. Nebo možná někdo snažící se ujistit, že vím, že
vyvedeni vlků na veřejnost je špatný nápad." Anna se po jeho
boku stala velmi klidnou. Byla vzhůru a poslouchající.
Bran pokračoval, "Cizinecká divočina je přímo na našem
dvorku, kde jistě dostanu zprávu. Neměli jsme v Montaně
tuláka pře patnáct nebo dvacet let." Většina jich byla dost
chytrá, aby zůstali daleko od Marokovi osobního teritoria.
"Rančeři také měli zprávu měsíc nebo tak předtím, o nějakém
monstru, které napadlo maturitního studenta- několik
kilometrů od místa, kde našli mrtvého lovce.
Student řekl, ta věc prostě vyšla z lesů. Vrčelo to na něj a
cenilo tesáky a drapy- všichni předpokládali, že to byla puma,
i když byl student žhavý, že si mysleli, že by pumu nepoznal.
Tvrdil, že to bylo monstrum, dokud ho nepřiměli změnit jeho
příběh."
"Proč je ještě naživu, aby mohl vyprávět?" zeptal se Charles,
a ucítil, jak Anna ještě víc ztuhla. Špatně pochopila jeho
otázku. Tak pokračoval, víc kvůli ní než jejímu otci. "Pokud to
byl tulák, neměl ho nechat odejit potom, co ho tak viděl,"
ozřejmil.
Nezabil svědka po dlouhou dobu. Většinou se mohli
spolehnout na všeobecnou nedůvěru v nadpřirozeno a, v
každém případě na pacifickém severozápadě, příběhy Velké
Nohy. Jedna z oregonských smeček si udělala hobby z
vytvářeni pozorovaní Velké Nohy, od přičteni ji poškozeni
auta jedním z jejich nových vlků.
"Student řekl, že nějaký šílený stařík s nožem vyskočil z
ničeho a řekl mu, aby utíkal," řekl Bran. "Tak to udělal."
Charles to minutu vstřebával. "Bláznivý stařík, který se tam
namanul, pravě když se vlkodlak rozhodl zabit toho kluka?
Stařík by vlkodlaka ani nezpomalil."
"Nikdy jsem netvrdil, že ten příběh dává smysl." Hlas jeho
otce byl suchy. "A nejsme si jisti, že to monstrum byl
vlkodlak. Nevěnoval jsem tomu vůbec pozornost, dokud ve
stejné oblasti nebyl zabit lovec jen o měsíc později."
"A co ten? Jsi si jisty, že ten lovec byl vlkodlačí oběť?"
"Můj informátor byla Ether Korelová. Zná grizzly zabité
vlkodlaky."
Ether byla člověk, ale byla vychovaná v Asenovi Creeku.
"Dobře," souhlasil Charles. "Chceš, abych to zkontroloval?
Bude to několik dni, než se k tomu dostanu." A nechtěl odejit
od Anny. "Můžeš poslat někoho jiného?" Musel tu byt někdo
dost dominantní, aby kontroloval tuláka.
"Nechci nikoho poslat zabíjet."
"Jen mě." Charles taky použil suchy ton.
"Jen tebe," souhlasil Bran uhlazeně. "Ale nepošlu tě
zraněného. Samuel je tady na pohřeb. Může to jít
zkontrolovat."
"Nemůžeš poslat Samuela." Jeho odpověď byla okamžitá.
Negativismus příliš silný, než aby byl prostě instinktivní.
Někdy mu duchové jeho matky dali malou pomoc v plánovaní
do budoucna.
Tentokrát to byl jeho otec, kdo čekal. Tak se snažil přijít na
to, proč to byl tak špatný nápad- a nelíbila se mu odpověď,
na kterou přišel.
"Od té doby, co se vrátil z Texasu je se Samuelem něco
špatně," řekl Charles nakonec.
"Je sebevražedný." Bran to vložil do slov. "Hodil jsem ho na
Mercy, jestli by to z něj mohla vytřást. To je důvod, proč
jsem tě poslal do Chicaga namísto Washingtonu."
Chudák Mercy, chudák Samuel. Charles přejel prstem přes
Annino rameno. Díky Bohu, díky všem duchům, že jeho otec
se mu nikdy nepokoušel dohazovat. Podíval se dolů na Annu, a
pomyslel si, díky bohu, že otec poslal jeho, a ne Samuela, do
Chicaga.
Duchové zareagovaly na jeho impulzivní modlitbu rušením o
něco dále.
"Samuel je odolný," řekl, procházejíc přes varovné obrázky,
které se na něj tlačily. "Ale je léčitel- a nemyslím si, že to
by situace vyžadovala. Půjdu. Bude to muset par dni počkat,
ale půjdu." Neklid, který ho držel, když ho otec kontaktoval,
se usadil. Jeho rozhodnuto bylo cítit správně.
Jeho otec si to nemyslel. "Dostal jsi včera tři stříbrné
kulky- nebo jsem na něco zapomněl? A ztratil kontrolu dnes
ráno."
"Dvě kulky a škrábnutí," opravil Charles. "Tak budu na stopě
trochu kulhat. Moje kontrola je teď dobra."
"Necháš Samuela se na tebe podívat, pak si promluvíme."
Jeho otec náhlé zavěsil, ale jeho hlas pokračoval v
Charlesově hlavě, Nechci ztratit obě mé děti.
"Bran, Marrok, se chystá přivést vlkodlaky na veřejnost?"
Její hlas byl tichy, jako by si něco takového nikdy neuměla
představit.
"Mysli si, že už to příliš mnoho špatných lidi ví," řekl ji. "Věda
a počítače nám dělají stále těžší a těžší se schovávat. Táta
doufá, že to bude moct lepe ovládat, pokud spustí tok
informaci spíš než čekat, než naši nepřátelé nebo nějací
nevinni idioti rozhodnou za nás."
Uvolnila se, přemýšlejíc o tom. "To udělá život zajímavý."
Zasmál se, vtáhnou ji proti sobě, a upadl, blaženě, konečně
do spánku.