Povidky-od-alli | Alfa a omega - Štvanice - 1

Jedna

Chicago: Listopad

ANNA Lanthamová se snažila zmizet v sedadle spolujezdce.
Neuvědomila si, jak velká část jejího sebevědomí byla
odkázána na tom, mít Charlese vedle sebe. Znala ho jenom
den a půl, a změnil její svět... alespoň zatímco stál vedle ní.
Bez něj, všechna její získaná sebedůvěra zmizela. Její
výsměšná absence pouze poukazovala na to, jaký skutečně
byla zbabělec. Jako by to potřebovala připomínat.
Podívala se na muže, který Charlesovo pronajaté SUV řídil s
ležérní lehkostí skrz světla po-ranní-dopravní-špičce na
roztažené břečce dálnice jako by byl Chicagský rodák a ne
návštěvník z divočiny Montany.
Charlesův otec, Bran Cornick, vypadal pro celý svět jako
vysokoškolský student, počítačový cvok nebo možná umění
důležitý. Někdo citlivý, jemný a mladý- ale ona věděla, že
nebyl žádnou z těchto věcí. Byl Marrok, jediný, kterému se
Alfové zodpovídali- a žádný dominantní Alfa vlkodlak nebyl
citlivý a jemný.
Nebyl ani mladý. Věděla, že Charles byl téměř dvě stě let
starý, a to vyžadovalo, aby byl jeho otec ještě starší.
Dívala se intenzivně z koutků jejích očí, ale kromě něčeho ve
tvaru rukou a očí v něm Charlese vůbec neviděla. Charles
vypadal jako čistě původní Američan, jako byla jeho matka,
ale stále si myslela, že by měla být schopna vidět jen málo
společného, něco, co by jí řeklo, že Marrok byl takovým
typem člověka jako jeho syn.
Její hlava byla ochotná uvěřit, že jí Bran Cornick nezraní, že
byl odlišný od jiných vlků, které znala. Ale její tělo bylo
vedeno ke strachu z mužů jejího druhu. Čím víc dominantní
vlkodlaci byli, tím větší byla pravděpodobnost, že jí ublíží.
A nikde nebyl dominantnější vlk než Bran Cornick, bez ohledu
jak neškodně mohl vypadat.
"Nepřipustím, aby se ti něco stalo," řekl, aniž by se na ní
podíval.
Cítila její vlastní strach- takže ho samozřejmě cítil také.
"Já vím," vypravila ze sebe, nenávidíc se za to, že mu
umožnila změnit jí na zbabělce. Doufala, že si myslel, že to
byl strach při představě čelení ostatním vlkům z její smečky
poté, co urychlila smrt jejich Alfy. Nechtěla, aby věděl, že
se bojí také jeho. Nebo spíš převážně.
Pousmál se, ale už nic neřekl.
Všechna parkovací místa za jejím čtyř-podlažním panelákem
byla plná podivných aut. Byl tam lesklý šedý vůz táhnoucí
malý, jasně oranžový a bílý přívěs s obřím kapustňákem
namalovaným těsně nad písmeny, které dávaly každému v
bloku vědět, že Florida byla "Stát kapustňáků".
Bran zaparkoval za přívěsem, nestarajíc se o blokování
průjezdu. No, uvědomila si, když vystoupili z auta, už se
nemusela dál starat, co si myslel její domácí. Jela do
Montany. Byla Montana "Vlkodlačí stát"?
Čtyři vlci v jejich lidské podobě na ně čekali u
bezpečnostních dveří, včetně Boyda, nového Alfy. Jeho
stíněné oči z ní braly každý kousek. Sklopila pohled k zemi,
po prvním pohledu a držela Brana mezi ní a jimi.
Nakonec se víc bála jich než Marroka. Jak podivné, protože
dnes neexistovaly žádné spekulace, chamtivost v jejích
očích, která z ní vždy vyrazila strach.
Vypadali kontrolovaně... a unaveně. Včera byl zabit Alfa, a to
je všechny zranilo. Cítila to v sobě- a ignorovala to, protože
si myslela, že Charles umíral.
Jejich bolest byla její chyba. Všichni to věděli.
Připomněla si, že Lea bylo potřeba zabít- tolik sám zabil a
dovolil smrt tolika jiných. Na žádného z nich se znovu
nepodívala. Snažila se s nimi nemluvit, a doufala, že jí
ignorují.
Kromě toho- přišli sem, aby jí pomohli se přestěhovat.
Snažila se to zastavit, ale nedohadovala se s Marrokem
dlouho. Odvážila se dalšího rychlého pohledu na Boyda, ale
ani tentokrát nemohla jeho tvář lépe přečíst.
Vzala svůj klíč a šla pracovat na zámku se strachemneobratnými
prsty. Žádný z vlkodlaků neudělal jakýkoliv
pohyb, který by uvedl, že byli netrpěliví, ale snažila se
spěchat, cítíc jejich oči na svých zádech. Co si mysleli?
Vzpomínali si, co jí někteří z nich udělali? Ona ne. Ona ne.
Dýchej, pokárala se.
Jeden z mužů se zapotácel a udělal dychtivý zvuk.
"Georgi," řekl Boyd, a druhý vlk se uklidnil.
Byl to její strach, co tlačilo na vlka, věděla. Musela nad
sebou získat kontrolu- a lepkavý zámek nepomáhal. Kdyby
tam byl Charles, mohla by se vším zabývat, ale on se dostával
z několika postřelení. Jeho otec jí řekl, že měl větší reakci
na stříbro než většina.
"Nečekal jsem, že přijdeš," řekl Bran- předpokládala, že
nemluvil s ní, od té doby, co s ní manipuloval a přemlouval k
ponechání Charlese samotného to ráno.
Musel to být Boyd, ke komu mluvil, protože to byl Boyd, kdo
mu odpověděl. "Měl jsem volno."
Až do včerejší noci byl Boyd třetí. Ale teď byl Alfa
Chicagské smečky západního předměstí. Smečky, kterou
opouštěla. "Myslel jsem, že by to mohlo trochu chvátat,"
pokračoval Boyd. "Thomas tady souhlasil s řízením kamionu
do Montany a zpátky."
Otevřela dveře, ale Bran nešel hned dovnitř, takže si stoupla
dovnitř, držíc je otevřené.
"Jak si stojí finance tvojí smečky?" zeptal se Bran. "Můj syn
mi řekl, že Leo tvrdil, že potřeboval peníze."
Slyšela Boydův typický humorný úsměv v jeho hlase. "Nelhal.
Jeho družka byla na udržení dražší než celé peklo.
Neztratíme panství, ale to je jediná dobrá zpráva, kterou
pro mě naše účetnictví má. Dostaneme něco z prodeje
Isabelliných šperků, ale ne tolik, kolik za ně Leo zaplatil."
Koukala na Brana, takže viděla, jak jeho oči posuzovaly vlky,
které Boyd přivedl, jako generál zkoumající své vojsko. Jeho
pohled se usadil na Thomasovi.
Anna se podívala taky, vidíc, co viděl Marrok: staré džíny s
dírou na jednom koleni, tenisky, které zažily lepší časy. Bylo
to velmi podobné tomu, co měla na sobě, kromě toho, že její
díra byla na levém koleni, ne na pravém.
"Ohrozí nějak čas potřebný k řízení do Montany a zpátky
tvou práci?" zeptal se Bran.
Thomas držel oči na špičkách nohou a odpovídal měkkýmhlasem,
"Ne, pane. Pracuju na stavbě, a tohle je pomalé
období. Dohodl jsem s šéfem; říká, že mám dva týdny."
Bran vytáhl z kapsy šekovou knížku a, používajíc ramena
jednoho z vlků, aby mu udělal pevný povrch na psaní, vytrhl
šek. "To je na tvé náklady na tuto cestu. Vymyslíme platící
sazbu a budeš mít čekající peníze, až se dostaneš do
Montany."
Úleva probleskla v Thomasových očích, ale nic neřekl.
Bran prošel dveřmi, okolo Anny, a začal stoupat po schodech.
Jakmile je nesledoval, ostatní vlci zvedli oči a podívali se na
Annu.
Vystrčila bradu a setkala se s jejich pohledy, zapomínajíc
úplně na její rozhodnutí, nedělat to, dokud nebylo příliš
pozdě. Boydovy oči byly neproniknutelné a Thomas se stále
díval na zem... ale ostatní dva, George a Joshua, byli snadno
čitelní. S Branovými zády k nim, vědomí, co znamenala v
jejich smečce, se plně projevilo v jejich očích.
A oni byli Leovými vlky od sympatií stejně jako faktu. Nebyla
nic, a přinesla smrt jejich Alfy: zabili by ji, kdyby se
odvážili.
Jen se snažím, řekla jim bez užití slov. Otočila se k nim zády
bez sklopení očí- jako Charlesova družka, pravděpodobně
převyšovala všechny, Ale nebyli to jen vlci a lidská část jich
nikdy nezapomene, co jí udělali s Leovou podporou.
Zkroutil se jí žaludek a napětí zpevnilo její šíji, Anna se
snažila držet tempo celou cestu do svého bytu ve čtvrtém
patře. Bran čekal vedle ní, zatímco odemykala dveře.
Ustoupila stranou, takže mohl projíst první, ukazujíc
skutečnost, že on, alespoň, měl její respekt.
Zastavil se ve dveřích a díval se okolo na její studiový byt se
zamračením.
Věděla, co viděl: karetní stolek se dvěma týranými skládacími
židlemi, její futon, a ne moc dalšího.
"Říkala jsem ti, že jsem to mohla sbalit dnes ráno," řekla mu
Anna. Věděla, že to nebylo moc, ale nesnášela jeho tichý
úsudek. "Pak mohli přijít jen se postarat o krabice."
"Nebude trvat hodinu to zabalit a postarat se o to," řekl
Bran. "Boyde, kolik tvých vlků žije takhle?"
Předvolán, Boyd prošel kolem Anny do místnosti a zamračil
se. Nikdy nebyl v jejím bytě. Podíval se na Annu, a přistoupil
k její lednici a otevřel ji, vystavujíc prázdný prostor uvnitř.
"Nevěděl jsem, že to bylo tak špatné." Ohlédl se. "Thomasi?"
Pozván, Thomas také vstoupil do dveří.
Věnoval svému novému Alfovi omluvný úsměv. "Nejsem na
tom tak špatně, ale moje žena pracuje také. Příspěvky jsou
dost drahé." Byl téměř tak dole ve struktuře smečky jako
Anna, a ženatý, nikdy nebyl přizván na "hraní" s ní. Ale ani nic
nenamítal. Předpokládala, že to bylo více, než by se od
submisivního vlka dalo očekávat, ale to jí nestačilo od držení
od něj.
"Pak asi pět nebo šest," řekl Boyd s povzdechem. "Uvidím, co
se dá dělat."
Bran otevřel peněženku a podal Alfovi kartu. "Zavolej příští
týden Charlesovi a domluv jednání mezi ním a tvým účetním.
V případě potřeby jsme schopní zajistit půjčku. Je
nebezpečné mít hladové, zoufalé vlkodlaky na ulicích."
Boyd přikývl.
Marrokovo podnikání očividně končilo, druzí dva vlci se
navalili kolem Anny, George záměrně do ní narážejíc. Odtáhla
se od něj a instinktivně kolem sebe ochranně ovinula paže.
Věnoval jí úšklebek, který rychle před ostatními skryl.
"Illegitimis nil carborundum," zamumlala. Byla to blbost.
Věděla to ještě předtím, než Georgovy pěsti vyrazily.
Sklonila se a vyhnula. Místo pěsti v žaludku, vzala to do
ramene a otočilo to s ní. Malý vchod jí nedal moc prostoru k
úniku od druhé rány.
Ta nepřicházela.
Boyd přitlačil George k zemi s kolenem uprostřed zad.
George s ním nebojoval, prostě rychle řekl. "Nemá tohle
dělat. Leo řekl žádnou latinu. Vzpomeň si."
Jakmile si Anna jednou uvědomila, že nikdo jiný ve smečce
kromě Isabelli, kterou považovala za přítelkyni, nerozumí
latině, požívala ji jako tajný vzdor. Trvalo to, dokud na to
Leo nepřišel.
"Leo je mrtvý," řekl Boyd velmi tiše, jeho ústa blízko u
Georgova ucha. "Nová pravidla. Pokud jsi dost chytrý, abys
přežil, nenapadneš Charlesovu družku před jeho otcem."
"Nedovolilas těm bastardům srazit tě dolů?" řekl Bran z
jejích dveří. Díval se na ni jako na dítě, které bylo nečekaně
chytré. "To je strašná latina, a tvoje výslovnost potřebuje
ještě zapracovat."
"To je chyba mého otce," řekla mu, mnouc si rameno.
Modřina bude zítra pryč, ale teď to bolelo. "Měl několik let
latinu a univerzitě a používal ji, aby se pobavil. Všichni v mojí
rodině to nenáviděli. Jeho oblíbené rčení bylo, ´Interdum
feror cupidine partium magnarum europe vincendarum.´"
" ´Někdy mám chuť dobýt velké části Evropy´?" řekl Boyd,
zníc trochu nedůvěřivě. Isabella nebyla, podle všeho, jediná,
kdo chápal její vzdor.
Přikývla. "Obvykle to říkal, když jsme můj bratr nebo já byli
obzvláště hrozní."
"A to bylo jeho oblíbené rčení?" řekl Bran, zkoumajíc ji, jako
by byla chyba... ale chyba, která ho s růstem potěšila.
Řekla, "Můj bratr byl spratek."
Pomalu se usmál a ona poznala úsměv jako jeden z
Charlesových.
"Co chceš, abych udělal s ním," zeptal se Boyd, naklánějíc
hlavu směrem k Georgovi.
Branův úsměv utekl a podíval se na Annu. "Chceš, abych ho
zabil?"
Ticho, když všichni čekali na její odpověď. Poprvé si
uvědomila, že strach, který cítila, nebyl jen její vlastní.
Marrok děsil všechny.
"Ne," zalhala. Prostě si chtěla zabalit v bytě a dodělat to,
takže by se nikdy neviděla s Georgem a jemu podobnými.
"Ne." Tentokrát to myslela vážně.
Bran naklonil hlavu a viděla, jak se jeho oči změnily, zářící
zlato v šeru vnější haly. "Nech ho jít."
Počkala, dokud všichni v bytě ponechali anonymitu pozemku.
Bran rozebíral její futon až na holou matraci, když vešla do
bytu. Bylo to, jako sledovat prezidenta sekat trávník Bílého
domu, nebo vynášet koš.
Boyd k ní přistoupil a podal jí šek, který nechala na dveřích
lednice, její poslední výplatní páska. "Budeš to chtít s sebou."
Vzala jí a nacpala si jí do kalhot. "Díky."
"Všichni ti dlužíme," řekl jí. "Nikdo z nás nemohl kontaktovat
Marroka, když věci začaly jít z kopce. Leo to zakázal.
Nemůžu ti říct, kolik hodin jsem strávil zíráním na telefon,
snažíc se prolomit jeho kontrolu."
Byla polekána setkáním jeho očí.
"Trvalo mi nějaký čas přijít na to, co jsi." Dal jí hořký úsměv.
"Nevěnoval jsem pozornost. Opravdu tvrdě jsem se snažil
nevěnovat pozornost nebo nemyslet. Dělalo to věci
jednodušší."
"Omegy jsou vzácné," řekl Bran.
Boyd se od ní nepodíval. "Málem jsem prošvihl, co Leo dělal,
proč si tě vybral na takové zacházení, když byl vždycky
´zabij je rychle´ typ. Znal jsem ho dlouho, a nikdy předtím
takové zneužívání netoleroval. Viděl jsem, jak ho to
znechucovalo- jenom Justin si to opravdu užíval."
Anna ovládla její trhnutí a připomněla si, že Justin zemřel v
noci taky.
"Když jsem si uvědomil, proč Leo nemohl spoléhat na tvé
následování jeho rozkazů, že jsi nebyla jen submisivní vlk,
žes byla Omega... bylo už příliš pozdě." Povzdechl. "Kdybych
ti dal Marrokovo číslo před dvěma lety, netrvalo by tak
dlouho, až bys mu zavolala. Takže ti dlužím můj dík a mou
nejpokornější omluvu." A sklopil oči, naklánějíc hlavu, aby jí
ukázal krk.
"Budeš..." Polkla, aby si navlhčila její najednou vyschlý krk.
"Ujistíš se, že se to nebude opakovat? Komukoliv? Nebyla
jsem jediná, kdo byl zraněn." Nepodívala se na Thomase.
Justin se velmi vyžíval v Thomasově mučení.
Boyd sklonil vážně hlavu. "Přísahám."
Věnovala mu krátké kývnutí, které vypadalo, že ho uspokojilo.
Vzal z Joshuových rukou prázdnou krabici a zamířil do
kuchyně. Nosili krabice a kazety a balící pásky, více než dost
na zabalení všeho, co vlastnila.
Neměla zavazadla, takže vzala jednu z krabic a složila
dohromady základy, které si vezme s sebou. Byla velmi
opatrná, k ponechání očí u sebe. Příliš mnoho se změnilo a ona
nevěděla jak jinak se s tím vypořádat.
Byla v koupelně, když někomu zazvonil telefon. Vlkodlačí
sluch znamenal, že měla obě strany telefonního rozhovoru.
"Boyde?" Byl to jeden z nových vlků, Rashid doktor,
pomyslela si. Zněl zpanikařeně.
"Máš mě. Co se děje?"
"Ten vlk v držící místnosti, je-"
Boyd a jeho mobil byli v kuchyni, ale stále slyšela rachot skrz
reproduktor.
"To je on," zašeptal zoufale Rashid. "To je on. Snaží se
dostat ven- a nezávisle trhá celou bezpečnou místnost.
Nemyslím, že ho zadrží."
Charles.
Byl omámený, když odešla, ale zdál se dostatečně spokojený,
aby ji nechal odejít v rukou jeho otce, zatímco spal mimo vliv
několika stříbrných kulek vyňatých z něj včera v noci.
Zjevně se to změnilo.
Anna popadla krabici a setkala se s Branem ve dveřích
koupelny.
Věnoval jí pátravý pohled, ale nezdál se rozrušený. "Vypadá
to, že jsme potřeba jinde," řekl, zníc klidně a uvolněně.
"Nemyslím, že někoho zraní- ale stříbro má na něj silnější a
nepředvídatelnější vliv, než na některé vlky. Máš, co
potřebuješ?"
"Ano."
Bran se rozhlédl kolem, pak jeho oči padly na Boyda. "Řekni
svému vlkovi, že tam budeme tak brzy, jak to bude možné.
Věřím, že se ujistíš, že je všechno zabalené a byt čistý až
budeš odcházet."
Boyd pokorně sklonil hlavu.
Bran jí vzal krabici a strčil ji pod jednu paži a pak jí podržel
druhou v staromódním gestu. Položila lehce prsty na ohbí
jeho paže a on ji doprovázel celou cestu zpátky k SUV tak,
že ji zpomaloval, když by běžela.
Řídil zpátky do Napervillského sídla, které si Smečka
západního předměstí uchovávala za její vlastní, bez porušení
jakýchkoliv dopravních předpisů, ale ani neztrácel čas.
"Většina vlků by nebyla schopna vymanit se z držící
místnosti," řekl lehce. "V tyčích je stříbro, a je tam spousta
tyčí, ale Charles je také syn své matky. Nikdy by se
nenechala zadržet něčím tak všedním jako několik tyčí a
vyztužené dveře."
Nějak, Annu nepřekvapilo, že Bran věděl, jak byla postavená
bezpečná místnost smečky.
"Charlesova matka byla čarodějnice?" Anna se nikdy
nesetkala s čarodějnicí, ale slyšela příběhy.
A od té doby, co se stala vlkodlakem, naučila se věřit v
kouzla.
Zavrtěl hlavou. "Nic tak dobře definováno. Nejsem si ani
jistý, že pracovala s magií- přesně řečeno. Salishové neviděli
svět tímhle způsobem: magické a nemagické. Přirozené a
nepřirozené. Cokoliv ale byla, její syn je taky."
"Co se stane, když se osvobodí?"
"Bylo by dobré, kdybychom se tam dostali, než se tak stane,"
řekl jen.
Sjeli z dálnice a on zpomalil na rychlostní limit. Jedinou
známkou jeho netrpělivosti byl rytmický tlukot jeho prstů na
volantu. Když zastavil před sídlem, vyskočila z SUV a běžela
ke dveřím. Nevypadal, že spěchá, ale nějak byl před ní a
otevíral jí dveře.
Běžela chodbou dolů a brala schody do sklepa po třech, Bran
za jejím ramenem. Nedostatek hluku nebyl uklidňující.
Obvykle byl jediný způsob, jak říct, že bezpečná místnost
byla v suterénu od hostinských pokojů, byli ocelové dveře a
rám.
Ale velké kusy omítky byly stržené ze zdi na obou stranách,
odhalujíc stříbrné a ocelové tyče, které byly vložené ve zdi.
Tapety uvnitř místnosti visely v pásech jako opona, udržujíc
Annu od vidění dovnitř.
Byli tam tři ze smečky v lidské podobě, stojíc přede dveřmi,
a ona cítila jejich strach. Věděli, co měli v té místnostialespoň
jeden z nich viděl, jak zabil Lea, i když byl Charles
dvakrát postřelený stříbrnými kulkami.
"Charlesi," řekl Bran káravým tónem.
Vlk zahřměl v odpovědi, chraplavý kvílivý zvuk, který
zraňoval Anniny uši a neobsahoval nic než slepý vztek.
"Šroubi vyrážely z pantů, pane. Sami o sobě," řekl jeden z
vlků nervózně, a Anna si uvědomila, že věc, kterou držel v
ruce, byla šroubovák.
"Ano," řekl Bran klidně. "Myslím, že ano. Můj syn na stříbro
nereaguje vůbec dobře a ještě méně v zajetí. Mohli jste být
bezpečnější nechat ho vyjít- nebo ne. Moje omluva, že jsem
vás tu nechal samotné, abyste mu čelili. Myslel jsem, že byl v
lepší formě. Vypadá to, že jsem podcenil Annin vliv."
Otočil se a natáhl ruku k Anně, která se zastavila na úpatí
schodiště. Nevadilo jí být tak blízko zuřícího vlka, jako
mužům, kteří stáli v suterénu. Stěny chodby byly příliš úzké,
a jí se nelíbilo mít tolik z nich blízko k sobě.
"Pojď sem, Anno," řekl Bran. I když byl jeho hlas měkký, byl
to rozkaz.
Prošla kolem ostatních vlků, dívajíc se na nohy spíš než tváře.
Když jí Bran vzal za loket, Charles divoce zavrčel- nějak to
viděl přes závěs tapet, které byly přes Annu.
Bran se usmál a sundal ruku. "Dobře. Ale děsíš ji."
Okamžitě, vrčení se zmírnilo.
"Promluv s ním trochu," řekl jí Bran. "Vezmu ostatní na chvíli
nahoru. Když budeš v pořádku, pokračuj a otevři dveře- ale
mohlo by být dobré počkat, než přestane vrčet."
A nechali jí samotnou. Musela být blázen, protože se hned
cítila bezpečněji, než po celý den. Úleva bytí beze strachu
byla téměř opojná. Tapety se třepotaly, jak Charles chodil
za překážkou a ona zahlédla jeho červenou srst.
"Co se ti stalo?" zeptala se ho. "Byl jsi v pořádku, když jsme
odcházeli dnes ráno."
Ve vlčí podobě nemohl odpovědět, ale přestal vrčet.
"Je mi to líto," zkusila to. "Ale balili můj byt, a já tam musela
být. A potřebovala jsem si vzít nějaké oblečení na nošení,
dokud ho přívěs nedopraví do Montany."
Udeřil do dveří. Ne dost na poškození, ale v jasném
požadavku.
Váhala, ale přestal vrčet. S mentálním pokrčením ramen
vyšroubovala šroub a otevřela dveře. Byl větší, než si
pamatovala- nebo to možná bylo tím, jak vypadal, když byly
jeho tesáky tak nápadné. Krev prýštila z otvoru v levé zadní
a stékala na tlapu. Dvě díry v jeho žebrech prýštily trochu
rychleji.
Za ním, místnost, která byla pěkně zařízená, když odcházela,
byla v troskách. Vytahal velké kusy omítky ze všech čtyř
stěn i stropu. Cáry matrací vystlávaly pokoj, smíšené s
kousky beden zásuvek.
Zapískala na škodu. "Svatá krávo."
Odkulhal k ní a opatrně jí všude očichal. Schody zavrzaly, a
on se s vrčením otočil, stavíc se mezi ní a vetřelce.
Bran seděl na vrcholu schodiště. "Neublížím jí," poznamenal.
Pak se podíval na Annu. "Nevím, kolik toho teď vlastně chápe.
A myslím, že mu bude líp v jeho vlastním domově. Zavolal
jsem našemu pilotovi, a je připraven odletět."
"Myslela jsem, že budeme mít ještě pár dní." Cítila, jak se jí
žaludek sevřel. Chicago bylo její domov. "Musím zavolat do
Scorci´s a říct Mickovi, že odcházím, aby si našel jinou
servírku. A neměla jsem možnost mluvit s mojí sousedkou a
říct, co se děje." Kara se musí bát.
"Musím se vrátit do Montany dnes," řekl Bran. "Zítra ráno
pořádáme pohřeb pro mého přítele, který právě zemřel.
Chtěl jsem vás tu nechat, abyste přijeli později, ale
nemyslím, že je to teď dobrý nápad." Bran pokývl na
Charlese. "Zřejmě se nehojí tak dobře, jak jsem myslel.
Musím ho vzít domů a vyklopit tam. Mám mobil. Můžeš
zavolat svojí sousedce a svému Mickovi a vysvětlit jim to?"
Podívala se na vlka, který se postavil mezi ní a svého otce,
aby ji ochránil před zraněním. Nebylo to poprvé, co udělal
něco takového.
Kromě toho, co byla její alternativa? Zůstat v Chicagské
smečce? Boyd by mohl být obrovské zlepšení oproti Leovi,
ale... nechtěl tu s nimi zůstat.
Položila ruku na Charlesova záda a projela jeho srst.
Nemusela se natahovat, aby to mohla udělat- Charles byl
velký vlkodlak. Měnil jeho postoj, dokud se k ní nepřitiskl, ale
nespustil oči z Brana.
"Dobře," řekla. "Dej mi svůj telefon."
Bran se usmál a vytáhl ho. Charles se nepohnul z místa mezi
nimi, nutíc Annu, aby se natáhla a uchopila ho, zatímco
Charles chladně zíral na svého otce. Jeho postoj jí rozesmálcož
udělalo o hodně snadnější přesvědčit Karu, že Anna
půjde do Montany proto, že chtěla.

Bohužel se mi nepodařilo přeložit latinu, takže ve všech knihách bue něco latinsky, ale jen pár vět.