Povidky-od-alli | Life is not mean to be easy - 13

Usadili jsme se spolu naproti ředitelce a za okamžik dorazil Bill s Tobiášem a učitelem.

"Takže. Kdo mi řekne, o co tady jde?" Ozvala se netrpělivě ředitelka školy.

"Tenhle muž obtěžuje Terezu. A i po jejím vyzvání, aby neurážel její zesnulé rodiče, dál o nich mluvil. A překročil únosnou mez." Oznámil Tobiáš.

"A vy dva s tím máte společného co?" Ukázala nalakovaným prstem nejdřív na Billa a pak i na Toma.

"My dva podáme trestní oznámení na tohohle člověka." Zavrčel Tom. By mě zajímalo, proč to tak prožívá.

"A proč? Vám nic neudělal."

"To, co udělal Tereze, bylo moc. A já osobně dohlédnu na to, aby byl potrestán." Řekl Bill a pohladil mě po ruce.

"Díky, Bille." Zašeptala jsem. Vymanila jsem se z Tomovi náruče a schoulila se do té Billovi.

"A co mi k tomu řekneš ty, Melbournete?" Otočila svojí pozornost k učiteli, který seděl mezi Billem a Tobiášem.

"Slečna Zooklová je drzá, nevychovaná a sprostá." Ukázal na mě naštvaně.

"A jak jsem vám kdy nadávala? Zopakujete mi ty slova?" Bránila jsem se. Moc dobře totiž vím, že ty české nadávky neumí vyslovit

"Já nemluvím tou vaší přiblblou hatmatilkou!" Obořil se na mě dost naštvaně. Jeho obličej už zase začínal chytat rudou barvu.

"To. Není. Žádná. Hatmatilka! Je to uznávaný úřední jazyk v mojí zemi!" Zavrčela jsem a už vymýšlela nějakou výstižnou nadávku. "To už nikdy neříkejte., vy pí*!" Samozřejmě, že jsem zase nadávala v češtině. Jinak by mě z téhle školy asi vyhodili.

"Tohle byla nadávka!" Vykřikl ublíženě.

"A jak zněla? Co znamenala? V mém jazyce to nadávka nebyla." Mluvila jsem klidně, ale v hlavě jsem rychle vymýšlela nějaké slovo, které by nebylo sprosté, ale znělo by podobně. "V němčině to je...profesore....tak si neztěžujte."

Hádali jsme se tam ještě dlouho, dokud nás totálně naštvaná ředitelka nezastavila. "Tak dost!" Ozvalo se hlasitě celou místností. "Já to řešit nebudu. Vy si dělejte co chcete, ale já do ničeho zasahovat nebudu. Nashledanou." Vyhodila nás pěkně rychle že své kanceláře.

Už zvonilo a všude po chodbách byli odcházející studenti. Každý na nás koukal a něco si šeptal. Dokonce nás i skupinka holek zastavila. "Můžete se nám podepsat?" Kluci si jen povzdechli a z kapes vytáhli černé fixi. Každé z těch holek se podepsali a pak jsme šli konečně dál.

Jenže to, co bylo na chodbě, nebylo nic s porovnáním toho, co čekalo venku. Snad celá škola se shromáždila před vchodem a bránila nám v další chůzi. Tobiáš nás zastavil a vylovil telefon. "Jimmi? Pošli mi do školy asi šest chlapů. Nastaly menší problémy." Pak to položil a my jsme čekali. Asi za deset minut dorazila před školu černá dodávka a z ní vystoupilo šest velkých a svalnatých chlapů. Prozazili si cestu skrz dav před vchodem a došli až k nám.

"Tak jdeme." Rychle nás obestoupili a pomalu jsme vyšli vstříc lidem venku. Bodyguardi je odtlačovali z cesty a popoháněli nás dál.

"Jakto, že ona je s nima!" Začal někdo křičet a ostatní se přidali. Jen jsem se co nejvíce skrčila a snažila se být neviditelná. Kluci si toho všimli a každý mě objal z jedné strany.

Když jsme se konečně dostali k autům, nasedli jsme se třemi bodyguardy do dodávky a další tři s Tobiášem nasedli do druhého auta.

"Není ti nic?" Otočil se na mě Bill a sledoval mě starostlivým pohledem.

"Ne. Ale zajímalo by mě, jaký to bude zítra." Problém s učitelem a dnešní přítomnost kluků mi přidělá jen víc potíží. A o ty já moc nestojím.

V autě zavládlo ticho. "K obědu vám udělám kuře s rýží. Teda nevím co vám dvěma, ale Gustavovi s Georgem jo."

"Nemusíš vařit, jestli nechceš." Nabídl mi Bill.

"Ale já chci. Navíc byste jinak umřeli hlady."

"No. Tak tam určitě máme nějaké to sójové maso." Ujistil mě.

Jen co jsem jídlo postavila na stůl, kluci se na něj sesypali, že nic nezbylo. "A prej, že nemusím vařit. Co byste pak dělali?" Smála jsem se jim, když jsem je sledovala při jídle. Tolik toho nesní ani celá armáda a jim to taktak stačí na oběd.

"Já už půjdu. Musím se ještě učit." Oznámila jsem jim, když jsem umyla nádobí.

U Jimmiho jsem našla Tobiáše a společně jsme odešli zpátky na intr. Cestou jsme se ještě zastavili v obchodě, protože Tobiáš naznal, že se musím začít alespoň trošku maskovat. U pokladny jsem zaplatila velké černé brýle a šedý klobouk, který jsem si hned nandala na hlavu.

"Sluší ti to." Ocení můj nový vzhled Tobiáš.

Zavřela jsem se v pokoji a po dlouhém přemlouvání jsem se dala do psaní úkolů. K tomu jsem si ještě pustila z hi-fi věže nějaký moje český písničky.

Dopsala jsem poslední řádek a znuděně spadla na postel. Pohled mi spadl na obálku, kterou jsem tam hodila. S pohledem na hodiny jsem jí vzala do ruky a rozlepila.

Vytáhla jsem z ní malý stoh fotek. Už při pohledu na první fotku se mi oči naplnily slzami. Byly to fotky z jejich poslední dovolené. Z té dovolené, ze který se už nevrátí... Na každém snímku se smáli a celí zářili. Na první pohled bylo vidět, jak si to užívali, ale teď... Teď už je nikdy smát neuvidím. Neuslyším mámy naoko naštvaný hlas, když jsem si bez dovolení půjčila její oblečení... Fotky jsem položila vedle sebe na postel a na klín si vzala notebook. Roztřesenou rukou jsem pustila fotky a sledovala ty okamžiky. Na každou fotku si pamatuju. Na ty chvíle, kdy jsme se fotili, smáli a společně seděli na malé terase za domem...na všechny si pamatuju a taky si pamatuju a tu chvíli, kdy u nás v kuchyni zazvonil telefon. Jak jsem ho zvedla a pak jen slyšela ty slova..."Je nám to líto. Vaši rodiče zemřeli..." Občas se mi to vrací ve snech, ten telefon, kdy se mi zhroutil svět.

Fotky skončily a já je rychle vypnula. Myší jsem najela na další složku, která obsahuje moje vzpomínky. Spousty fotek s přáteli, holkama ze třídy a taky s Erikem. S mírným úsměvem jsem se probírala chvílemi, kdy jsme si užívali v česku prázdniny.

Zastavila jsem se na fotce, kterou mám na tapetě. Jsem na ní já, Pája, Anička a Lenka. Fotil to Erik, když jsme spolu chodili. Leželi jsme na koupališti a smáli se plavčíkovi, kterému skoro spadly plavky, když skákal do vody. Tenkrát jsme se smáli strašně dlouho.

Zaklapla jsem notebook a po zjištění, že jsem se ve vzpomínkách utápěla kolem šesti hodin, jsem se osprchovala a v pyžamu zalezla do teplé postele.