"Mít, nebo být?"

Nad tímto tématem jsem se dlouho rozmýšlela a rozhodovala se, jak ho pojmout. A došla jsem k tomu, že bych mohla zkusit napsat krátký příběh na toto téma (bude opravdu krátký). Snad nebude tak hroný. Takže...

"Ahoj Meliso!" Křikl za mnou Dan. Jen jsem se na něj otočila a usmála se. Proč taky ne, že? Vždyť je to nejhezčí a nejžádanější kluk na škole. Je snem každý holky, že se do ní zamiluje, nebo si jí alespoň všimne. A tento týden se dostálo jeho pozornosti mé osobě.

"Ahoj Dane." Odpověděla jsem mu a počkala, než mě dojde. Měli jsme společnou cestu, takže jsme teď chodili domů spolu. "Jdeš se mnou?"

"Jasně. A ještě jsem s tebou chtěl o něčem mluvit." Pokrčil rameny. Čekala jsem, jesli řekne víc, ale kyž mlčel odmávla jsem to a s úsměvam jsme si začali vykládat o každé pitomosti, co nás napadla. Zrovna jsem se smála jeho super komentáři ke stré paní poblíž, kyž mě chytil za ruku a rychle políbil. Ještě chvíli po tom, co se ode mě odtáhl jsem cítila jeho hebké plné rty na mých.

Zhluboka jsem se naechla, abych si pročistila halvu a zvela pohled k jeho očím. "Co.."

"Mam tě rád." Položil mi prst na pusu, abych ho npeřerušovala. "Chodila bys se mnou?" Jen jsem zamrkala a nemohla ze sebe dostat ani hlásku. On? Nejhezčí kluk, který holky jen využívá se mnou chce chodit? Jako vážně? Nakonec jsem jen šťastně přikývla a na potvrzení souhlasu jsem se znovu přitiskla k jeho rtům. To je jako splněný sen.

Ruku v ruce jsme došli až k nám domů. Hodila jsem si věci do pokoje a ségře napsal vzkaz, že si beru auto a vrátím se až večer, tak ať udělá večeři. No, asi by si všimla, že je moje velká audi pryč, ale pro jistotu. Nikdy nevím, co se Lence honí v hlavě, i když je to moje dvojče. Jsme úplně jiné a ani si od smri roičů nejsme tak blízké.

S Danem jsme jeli na naší chatu, kde jsme strávili celé odpoledne. váleli jsme se u televize, líbali, mazlili a hlavně se smáli. Snad ještě nikdy jsem si s nikým tak neužila.

Už jsem s Danem celý měsíc. A s jistotou vím, že ho miluju. Sice jsem mu to ještě neekl, ale s každou další společnou chvílí jsem si víc a víc jistá. Miluju ho a chci sním být. Trávíme spolu skoro všechen čas. Buď sami, nebo s jeho kamarády. řív jsem tu jeho partičku nemohla vystát, ale když jsem jim dala čas, získali si mě, Niky jsem se nenudila, neměla jsem špatnou nálau, protože mě pořád rozesmívali a navíc mě vytáhli na vrchol v žebříčku popularity na naší škole. Byli jsme nejhezčí a nejzamilovanější maturující pár na škole a já si to užívala. Líbilo se mi, že je Dan můj. A taky jsem to dávala najevo. Což se očividně nelíbilo ostatním holkám, které se se mnou přestaly byvit, protože jsem jim sebrala jejich možný úlovek. Takhle škoolibá jsem nebývala, ale člověk se mění ne? Napříkla Dan. řív holky jen využíval a teď je z něj ten nejlepší a nejvěrnější přítel, jakého jsem si mohla přát.

"Zlato" Zavolala jsem po domě.

Žádná opověď. Vyšla jsem z obýváku a po schodech přešla až k ložnici. Chtěla jsem vejít, když jsem zaslechla,jak s někým mluví.

Vím, že se cizí hovory neposlouchají, ale moje jmého mě donutilo stát za dveřma. "Jo přesně."...."Bože, mám se jako v ráji."...."Vila, auto, holka v posteli, kdy si řeknu a to celý mě stojí jenom čas s ní."...."Měl bys to zkusit."...."Vždyť já neplatím nic. Všechno se platí z jejího dědictví."....."Blázníš? Zamilovat se? Nkdy!"...."Jo, čau."

S pláčem jsem vrazila do pokoje a přešla ke skříni, Ignoroval jsem ho a začala na zem házet všechny jeho věci, teré mi přišly pod ruku. "Vem si to a vypadni! Zbytek ti pošlu." Vyšla jsem z domu a zašla o parku. Posadila jsem se na lavičku a naplno se rozbrečela....

Uvědomila jsem si, jak to celé bylo. Využil mě. Líbili se mu věci, které jsem měla a ne to, jaká jsem byla. Takže závěr? Chovejte se tak, jací oprovdu jste a nenechejte za sebe mluvit věci, které máte. Pak by se vám mohlo stát, že vás někdo jen využije. Ale když uvidí, jací jste místo věcí, které máte, máte šanci, že bude upřímný. Ale vy se také dívejte na povahu lidí ve vašem okolí a ne na jejich věci, za kterými skrývají pravdu..........