Life is not mean to be easy - 12

12. kapitola

Vzbudila jsem se a rychle proběhla koupelnou, aby tam mohl Tobiáš. Ze skříně jsem si vyndala oblečení a hodila ho na sebe. Přesně ve čtvrt na osm jsem s taškou přes rameno a lehkou bundou zaklepala na Tobiášovy dveře. "Už jdu." Zavolal z pokoje a za chvíli opravdu stál přede mnou.

"Takže co je dneska v plánu?" Zeptal se mě po cestě.

"Nevím. Nejdřív se jde do školy. Pak se zřejmě pohádám s takovým idiotem a pak se jde ke klukům vařit." Řekla jsem mu, než jsme vešli do školy. Jen přikývl a začal se okolo sebe soustředěně rozhlížet. "Já nejsem celebrita, Tobiáši. Mě nebude na každým kroku otravovat nějaká šílená fanynka, jako kluky." Smála jsem se mu, ale smích mě brzy přešel.

"Takže je to pravda. Katka říkala, že je vážně znáš!" Přiběhla ke mně nějaká holka. Tuhle jsem ještě nepotkala, ale podle vzhledu bych jí tipla asi na druhák. A s holkama z její třídy se nebavím.

"Nemám zdání, o kom to mluvíš. A pokud mi uhneš, ráda bych šla do třídy, musím se učit." Odpálkovala jsem jí a chtěla jí obejít, když mě zarazila něčí ruka na mým předloktí.

"To teda nedovolím. Chci to vědět. A abys mi sehnala minimálně podpis!" Začala na mě pištět.

"Dám ti dobrou radu." Promluvil na ní Tobiáš. "Jestli si myslíš, že by si tě někdy všimli, tak jsi na omylu. Už jsem viděl miliony holek, jako jsi ty. Nefandi si a pusť její ruku." Mluvil chladně, ale ruce se mu napínaly, jak se snažil ovládat, aby jí tu ruku násilím neodtrhl.

"Tobě je do toho kulový. Stejně je neznáš, tak se do toho nepleť!" Začala pištět i na něj. To už držel její ruku a násilím jí sundal prsty z mojí ruky. "Už na ní nesahej." Mně jen položil ruku na záda a popostrkoval mě dopředu ke třídě.

"Dík." Poděkovala jsem mu a sedla si do svojí lavice. Jen se na mě usmál a sedl si na vedlejší židli. Než jsem mu stihla ještě něco říct, školou se ozvalo zvonění. Rozhlídla jsem se po třídě a nahlas si povzdechla. "To zas bude hodina." Všichni, co mě slyšeli, se na mě otočili a usmáli se.

No jo no. Oni se s ním nemusí hádat, to do mě se ten učitel naváží a oni se jen smějí.

Za chvíli se otevřely dveře a za učitelský stůl si sedl ten vůl, co nás má na němčinu. "Jé.. Mám upřímnou radost, že jste se rozhodla navštívit mojí hodinu, slečno Zooklová." Všimne si mě a zase si do mě rýpne.

"To víte, pane učiteli. Slyšela jsem totiž, že už jste se dlouho s nikým nehádal, tak jsem vám přišla ulevit. Abyste pak někde nevybuchl, protože když zrudnete, tak jako teď, vypadáte jako časovaný dynamit." Usměju se na něj. Tobiáš na mě jenom zírá a pusu dokořán. Jen jsem se na něj taky usmála a dál koukala na učitele, který jen stěží rozdýchával můj proslov.

"No to je tak, když vás nikdo neumí vychovat, tak to musím udělat já. Pořád nechápu, jak s vámi někdo mohl vydržet každý den v domě." Pokusil se mě setřít. Jen jsem se na něj ještě zářivěji usmála, spíš vycenila zuby.

"No, to vaše žena musí zažívat peklo, pokud vás vůbec nějaká chtěla, anebo od vás už dávno neutekla." Jen se nadechoval na další hnusnou poznámku, tak jsem ho umlčela. "Nerejpejte do mýho života a já nebudu rejpat do toho vašeho." Odsekla jsem mu a pohled zabodla z okna, aby pochopil, že rozhovor končí.

"Vaši rodiče se nad vaším chováním jistě musejí obracet v hrobě!" Vypálil ze svých úst poslední větu. Tak ta mě dorazila. Neobtěžovala jsem se mu ani odpovědět, jen jsem sebrala svoje věci a se slzama odcházela ze třídy.

Tobiáš mě dohnal a před dveřma zastavil. "Minutu." Pošeptal mi. "Jsem tady, aby Tereze nikdo neublížil. A já do toho zahrnuju i slova. A můžu vás ujistit, že do hodiny dostanete vyhazov za psychické týrání studentky." Otočil se na učitele a naštvaně promluvil. Celá třída zmlkla a vyčkával na další reakci se zatajeným dechem.

"Co si o sobě myslíte? Já tu pracuji už více než dvacet let. Myslíte si, že máte nějakou moc mě odsud vyhodit? Nebuďte směšný!" posmíval se mu ten debil. Ani neví, s kým má tu čest.

"Moji zaměstnavatelé si přejí, aby byla v pořádku. A za minutu jim zavolám, co jste jí udělal. A s jejich vlivem nebudete dneska už ve škole vítaný!" Začal na něj křičet. Tý jo. Tohle bych do něj nikdy neřekla. I když Bill chtěl, aby na mě dával pozor, pochybuju, že by s tímhle něco udělal. Určitě má něco důležitějšího.

"Ale budete jim muset zavolat sám, protože Tereza tady musí zůstat do konce hodiny, jako všichni ostatní!" Tobi se na mě podíval a já mu jen se slzama v očích kývla. Pomalu jsem se došourala zpět na svoje místo a čekala, až skončí hodina.

Přemýšlení o mých rodičích mi do očí vhánělo jen další a další slzy.

Po zvonění Tobiáš hned přiložil k uchu telefon a pochodoval kolem mojí lavice.

"Dobrý den, Bille."....."Mám tady jeden větší problém."....."Učitel na němčinu ji uráží a dalo by se to považovat i za psychickou šikanu či lehčí týrání.".... "Plakala." ...."Nehnu se od ní."....."Dobře. Nashledanou." Poslouchala jsem jeho telefonát.

"Nemusel jsi mu to říkat. To bych si vyřešila." Špitla jsem a popotáhla nosem.

"Musel. Tohle si nesmí dovolit." Tobiáš si sedl zpět na svojí židli a celé další dvě hodiny mě pozorně sledoval. Cítila jsem se jak pod mikroskopem, ale zároveň i v bezpečí. Věděla jsem, že mě za každou cenu ochrání.

Dneska jsem měla jen čtyři hodiny. Takže je přede mnou ještě poslední a pak konečně pryč. Zatím se nijak to s tím učitelem neřešilo a já už pochybovala, že se to vůbec řešit bude.

Zazvonilo. Podívala jsem se na dveře a čekala, kdo vejde. Připravuju si učení vždycky podle toho, co nese učitel v ruce.

Při pohledu na vyučujícího jsem ale strnula. Zase on. A v ruce držel učebnice angličtiny. To mi zkazí i hodiny angličtiny? Jazyky mi vždycky šly a vždy mě bavily. Ale teď? Už jen při pohledu na něj jsem měla dokonale zkaženou náladu.

V půlce hodiny už mi tekly slzy po tvářích. Od začátku hodiny měl hnusné poznámky na mojí osobu a po ránu toho na mě bylo moc. "Nevychovaná a ještě se schovává za ostatní. To jste vážně někdo, slečinko. Stále vaše rodiče nechápu, já už bych vás..." Tím proslovem a zmínkou o rodičích mě pěkně rozhodil. Slzy mi bezpřestání zmáčely tváře a vpíjely se mi do mikiny.

Svojí větu už ale nestačil doříct, protože někdo prudce vtrhl do dveří.

Celá třída se na narušitele podívala a všechny holky je hned propalovaly zamilovanými pohledy. Bill a Tom. Tom se jen rozhlédl pk třídě a rychle zamířil ke mně. Bill si to naopak zamířil přímo k učiteli.

"Jsi v pořádku?" Zeptal se Tom a vytáhl mě na nohy. Jen jsem přikyvovala a za chvilku se ocitla v jeho medvědím obětí. "Tak půjdeme." Ještě řekl Tobiášovi, aby vzal moje věci a dovedl mě dopředu k Billovi.

"Co tu děláte?! Tahle škola je jen pro její žáky, nesmíte tu být!" Vyjel na kluky učitel. Zřejmě ho naštvalo, když přerušili jeho urážky.

"To vy tu nemáte co dělat." Ukázal na něj prstem nenávistně Bill.

"A po tom, co jsem slyšel, na vás podávám žalobu a trestní oznámení za psychické týrání a šikanování studentky! Bastarde!" Ozval se naštvaný Tom a v objetí mě vytáhl pořád ještě brečící na chodbu. Pak jsme zamířili do ředitelny.