Life is not mean to be easy - 11

11. kapitola

Pomalu jsem došla ke dveřím a otevřela je. "Eh...Bille?" Zeptala jsem se nejistě. Člověk, který Billa nevídá z blízka, by ho nepoznal a ani já si nebyla stoprocentně jistá, že je to on. A za ním stáli dva bodyguardi.

"Můžu dál?" Zeptal se a nervózně se rozhlížel po chodbě. Chápala jsem jeho strach. Vstoupil do domu plného jeho šílených fanoušků.

"Jasně. Pojďte všichni." Pozvala jsem je dovnitř a zavřela za nima. "Co potřebuješ, Bille?" Rychle jsem scházela všechno učení na hromadu a řekla jim, ať se posadí.

"Přemýšlel jsem. Teď když všichni vědí, že se s námi znáš, hlavně po tom, co dneska Tom udělal, neměla bys chodit sama. Naše fanynky nejsou často nejslušnější, takže jsme se s klukama shodli na jednom opatření. Dostaneš bodyguarda. Bude s tebou chodit do školy, trávit tam čas a pak tě prostě bude hlídat. Tak jako hlídají u nás. Nechceme, aby se ti něco stalo." No páni. Co mu na to mám říct?

"Díky. A jak se dostane do školy?" Ředitel tam nepouští nikoho, kromě studentů a na vyučování už tuplem.

"To je zařízené. A mám tu ještě jednu nabídku. Ale jenom za sebe. Klukům by to jistě taky nevadilo. Eh....nebylo by lepší, kdybys bydlela u nás?" Jen jsem na něj zírala. "No...že bys nemusela pořád chodit sem a tam a pro Tobiáše to bude taky lepší." Vysvětloval mi.

"A kdo je Tobiáš?" By mě zajímalo, proč se mám podřizovat pohodlí někoho, koho ani neznám.

"Promiň. Takže, Terezo, tohle je Tobiáš, tvůj hlavní bodyguard. Bude se střídat tady s Markusem. Kluci, tohle je Tereza. Odteď ji budete hlídat." Ukázal postupně na dva kluky, co přišli s ním. Tobiáš je vysoký blonďák nakrátko ostříhaný s hnědýma očima. Zato Markus je menší, ale stejně dobře stavěný. Má krátké černé vlasy a modré oči. Oba vypadali na první pohled moc hezky, ale taky pěkně nebezpečně.

"Ahoj." Řekla jsem jim a zaměřila jsem se znovu na Billa. "Já nevím, jestli je to dobrý nápad. Ještě to promyslím a ty by ses měl poradit prvně s klukama. Nechci vám překážet." Vlastně to není zase tak špatný nápad.

A nemusela bych bydlet tady.

"Dobře. Přemlouvat tě nebudu, ale přemýšlej o tom. A já už budu muset jít." Zvedl se a přešel ke dveřím. "Nechám ti tady Tobiáše. Má prozatím pronajatý pokoj vedle tebe. Tak ahoj zítra." Rozloučil se a všichni tři opustili můj pokoj. Ještě jsem za nimi zavřela dveře a připravila jsem si učení na další den. Pohled na hodiny mi prozradil, že už jsem zase promarnila celý den, kdy bych se měla podle Julie učit, a je čas na večeři.

Přes hlavu jsem si přetáhla mikinu a zamknula pokoj. Prostě nikomu nevěřím.

Mohla bych vzít na večeři i Tobiáše. Otočila jsem se k vedlejším dveřím a zaklepala. Otevřely se a vykoukla na mě malá tlustá holka. "Co tu chceš?" Promluvila na mě hnusně.

"Sorry. Já si spletla pokoj." Otočila jsem se a odešla od ní co nejdál. Takže zbývá jen jeden pokoj. To se už určitě trefím.

"Ahoj. Stalo se něco?" Otevřel mi Tobiáš a hned se rozhlížel po případném nebezpečí.

"Ahoj. Klid, nic se neděje. Jen se jdu najíst, tak mě napadlo, jestli taky nemáš hlad."

"Já se najím až po službě. Neměl bych se rozptylovat od práce." Cože? To ho kluci nechají takhle hladovět? No ať. Já teda ne.

"Tak to uděláme jinak. Pojď se mnou na večeři, protože se bojím, koho tam potkáme. A dáš si tam jídlo, abys nevypadal podezřele. Vyhovuje? Jdeme!" Čapla jsem ho za ruku a odtáhla ke schodům. Jeho řeči mě absolutně nezajímají. Každý člověk musí pravidelně jíst. A když tu bude se mnou, postarám se o to, že jíst opravdu bude. Moje "bezpečí" za jeho zdraví nestojí.

"Když to řekneš takhle. Proč ne?" Usmál se a zamknul za sebou dveře. Vedla jsem ho budovou do jídelny, kde jsme si oba nandali plné talíře rajské omáčky s knedlíky a vařeným masem.

"Ale, ale. Kohopak sis to sem přivedla? Ví paní Sternovová, že máš zakázanou návštěvu?" Stoupnula si nade mě ta holka ze záchodů, co mě praštila.

"Nech mě na pokoji!" Odsekla jsem jí a dál jedla svoje jídlo.

"Asi jí to řeknu. Co ty s tím pak uděláš?" Strčila do mě.

Než jsem se ale stačila vůbec otočit, Tobi držel její ruku v pevném sevření. "Ještě jednou se jí dotkneš a budeš mít problém." Varoval ji přísným tónem a ruku jí zase pustil.

"Kdo si myslíš, že seš? Já můžu sahat, na koho chci!" Začala na něj ta kráva křičet.

To už jsem se do toho vložila i já. "Tohle je Tobiáš. Můj bodyguard, kterého mi dal Bill. Tak se klidni, protože má stoprocentně zkušenosti s umlčováním blbých fanynek, jako jsi ty. A teď nás nech konečně v klidu najíst." Otočila jsem se zpět ke stolu a spolu s Tobiášem jsme se dali zase do jídla.

"Ty ji znáš?"

"Ne. Jen je to ta holka, co mi udělala tohle." Ukázala jsem na ránu pod okem. Už nebyla krvavá, ale než se zahojí, bude to chvíli trvat.

Zbytek večeře jsme měli klid, i když jsem od té holky zachytila i pár vraždících pohledů.

Na chodbě u pokojů jsme se rozloučili a Tobiáš mě ujistil, že když budu něco potřebovat, stačí zakřičet. Bill mu totiž obstaral náhradní klíč od mého pokoje.

Zavřela jsem dveře a postavila se před skříň. Jaké oblečení si zítra vezmu?

Prohrabovala jsem se vrchní poličkou, když mi vypadla velká bílá obálka. Nevzpomínám si, že bych jí tam dávala. Kouknula jsem se na hodiny a zjistila, že nemám moc času. Tady si na večerku potrpí a navíc, když málo spím, vypadám jak zombie.

Obálku jsem položila na noční stolek a s osuškou a pyžamem se vydala do koupelny.

Napustila jsem si vanu a vlezla si do teplé vody. Relax po dni plným překvapení se vždycky hodí. Vylezla jsem z vany a okolo těla si omotala osušku. Ještě jsem vypustila vodu a přemístila se k zrcadlu nad umyvadlem.

Odlíčila jsem se a vyčistila si zuby, když se otevřely dveře. "Áaa. Sakra!" Lekla jsem se.

"Jéžiš. Promiň! Já nevěděl, že jsou ty koupelny spojený!" Omlouval se mi hned Tobiáš. Byl tak vtipnej, když nabral v obličeji rudou barvu a nevěděl, co říct.

Prostě jsem se rozesmála. "To nevadí. Já už stejně jdu. Takže se uvidíme ráno, jo? Vyzvednu tě ve čtvrt na osm, ať stíháš snídani."

"Počkej. Jak já? Ty jíst nebudeš?" Zeptal se docela zmateně.

"Ne. Já nesnídám." Už se chystal k odpovědi, tak jsem rychle pokračovala. "A nic typu "najím se pak" neexistuje. Musíš se nějak vyživovat. A když to bylo jedno Billovi, mě rozhodně ne. Kvůli mně nikdo hlady trpět nebude. Jasný?" Ani jsem mu nedala možnost odpovědět, protože jsem se otočila k němu zády a odešla do svého pokoje.

S úsměvem jsem se převlíkla a s notebookem se posadila na postel.