Life is not mean to be easy - 10
10. kapitola
Zbytek hodiny jsme se s učitelem navzájem ignorovali. Zazvonilo na přestávku a já si vyndala jídlo, protože jsem nesnídala. Rychle jsem se najedla a připravila si učení na další hodinu. Matika mi kupodivu problém nedělá, takže hodina uběhla rychle. Zato zeměpis, který jsme měli potom, se hrozně táhl. Probírali jsme samé Německo. Německo tohle, Německo tamto. Už mi to lezlo krkem. Chybí mi Česko. České hory, města, dokonce i české řeky, které nemám ráda. Ale nejvíce ze všeho mi chybí čeština samotná. Tak dlouho jsem jí nepoužila, že se bojím, že jsem ji zapomněla.
Konec hodiny ohlásil zvonek právě ve chvíli, kdy jsem uvažovala o návratu domů. Vyskočila jsem na nohy a odešla na záchody.
"Ty znáš Tokiáky?" Stoupnula si vedle mě k umyvadlu nějaká holka.
"Koho?" O nikom takovým jsem nikdy neslyšela.
"No přece Billa a Toma Kaulitzovi a Gustava s Georgem. Tokio Hotel." Vysvětlila mi trpělivě, ale na očích jí bylo vidět, jak moc by je chtěla znát.
"Kdo ti to nakecal?"
"Sofia říkala, že jsi jí k nim vzala. A že jste s Billem velký kámoši." Dychtivě se na mě otočila a čekala, co jí řeknu. Já ale nehodlám porušovat smlouvu. Neřeknu jí, že je znám a každý den k nim chodím.
"Promiň, ale nikoho takového neznám. A už musím jít." Otočila jsem se a rychle odešla. Tak tohle si se Sofií ještě vyřídím. Jak se mohla opovážit, mluvit o mém životě?
Naštvaně jsem vpochodovala do třídy a pohledem hledala Sofiinu lavici.
"Co si o sobě myslíš? Nemáš právo mluvit o mým životě a lidech v něm. Stačí, že jsem málem dostala vyhazov za to, že jsi tam šla! Teď to tu budeš každému vykládat?" Stoupnula jsem si před ni a začala na ni křičet. Nevadilo mi, že na nás kouká celá třída. Tohle prostě přehnala a je mi jedno, kdo to uslyší.
"Já jsem jenom řekla, že jsem je potkala!"
0pt;mso-ansi-language:CS">"Jo? Leda z dálky. Ani jeden si tě nevšímal. Pozdravili tě snad? Ne. Tak nevím, co tu vykládáš za blbosti!" To byla pravda. Jediný, kdo si jí všiml, byl Tom a hned potom na mě křičel, takže si jí taky nevšímal. "Laskavě to tu přestaň všem vykládat, nebo by to musel přijít řešit Jimmi!" Při představě Jimmiho Sofia jasně pobledla. "Rozuměli jsme si?" Nadechovala se, že mi ještě něco řekne, ale nakonec se zmohla jen na slabé přikývnutí.
Spokojeně jsem si sedla na svoje místo vnímala jen výklad učitele, který zrovna přišel do třídy. O přestávce za mnou chodili různé holky a všechny se ptali na kluky. A odpověď? Vždy stejná. "Nevím, o kom mluvíte."
Zazvonění na poslední hodinu mi ale přineslo klid. Všichni se usadili na místa a já zase dávala pozor na učení.
Před koncem hodiny jsem si sbalila věci a s omluvou jsem odešla na záchody. Když se mi podaří odejít dřív, vyhnu se všem těm holkám. Opláchla jsem si obličej a otočila se směrem ke dveřím.
Nejednou mi na tváři přistála facka. O krok jsem ustoupila a podívala se na útočníka. Ta holka z rána na záchodech. "Co to sakra děláš?"
"Ty jsi mi lhala! Znáš je moc dobře." Bum. Než jsem stačila uhnout, dostala jsem další facku. Tentokrát mi ale nohy podklouzly a já skončila na zemi. Bohužel jsem spadla na batoh a o zip jsem si roztrhla kůži kousek pod vnějším koutkem oka.
"Čeho si myslíš, že tímhle dosáhneš?" Opatrně jsem se zvedla a batoh jsem si dala na záda. V tu chvíli se školou rozlehlo zvonění. Konečně.
"Ještě se uvidíme." Řekla ta holka a nechala mě tam jen tak stát. Chvíli jsem jen zírala na místo, kde dřív stála a pak jsem se otočila k zrcadlu. No ty vole. Takhle ven nemůžu. Poslední dobou jsem dostala víc facek než na celý předchozí život.
Měla jsem roztržený dolní ret, zčervenalou tvář, do které mě udeřila a pod okem krvavý šrám. Z tašky jsem si vytáhla kapesníčky a sluneční brýle. Kapesníčky jsem namočila a utřela si s nimi krev z obličeje. Pak jsem si na oči nasadila brýle a v zrcadle se ujistila, že šrám není vidět. Ještě jsem se zhluboka nadechla a odešla.
Před školou stál velký houf holek a na někoho se dívali. Jen jsem je obešla a zamířila na cestu ke klukům.
"Terezo! Počkej na mě." Ozval se někdo za mnou. Otočila jsem se tím směrem a viděla jenom ten hlouček holek. Bože.
S nádechem jsem šla tedy mezi ně až dopředu. A na místě jsem ztuhla. U chodníku parkovalo luxusní velké černé auto, ale víc mě zarazila osoba stojící u něj. Tom.
"Co tu děláš?" Řekla jsem ostře. Všechny holky se obrátily na mě. No super. Jak jim mám teď říct, že nevím, kdo to je? Vždyť přijel sem. "Zase na mě budeš křičet, že jsem tam vzala Sofii? Jo měl jsi pravdu, neměla jsem to dělat, ale věřila jsem jí. A Bill mi to dovolil. Ale klidně si posluž." Skoro jsem křičela. Jak se mohl po tom, co o mě včera řekl, tady ukázat?
"Přijel jsem se omluvit." Jeho slova šokovala všechny přítomné. Slyšela jsem jejich šeptání a lapání po dechu. "Můžu tě odvézt, nebo chceš jít pěšky? Můžu zavolat Jimmimu, aby auto někdo odvezl." Prohlásil a šel blíž ke mně.
"Asi pojedeme. Ať kluci neumřou hlady. Asi by to tu hodně lidí mrzelo." Ukázala jsem kolem sebe. Jen se usmál a otevřel mi dveře na straně spolujezdce. Sám si sedl za volant a rozjel se. Ještě jsem postřehla spoustu nepěkných pohledů na mojí osobě.
"Jak to, že vás každý zná?" Zeptala jsem se, když už jsme měli na dohled velkou zeď oddělující jejich pozemek.
"Máme hudební skupinu. A fanoušci jsou většinou takový holky." Mávl rukou do zadu, jakože myslel ty nány od nás ze školy.
"Aha." Řekla jsem jen. Pořád jsem mu neodopustila ten včerejšek, takže se s ním nehodlám bavit. Zmáčknul tlačítko a otevřel velkou bránu a zajel do garáže. Jen jsem zírala na tři další luxusní auta uvnitř. Tak ti se špatně nemají.
Odešla jsem do domu a Toma si už nevšímala. Sundala jsem si mikinu a s taškou ji nechala u dveří. Zamířila jsem rovnou do kuchyně. Udělám jim dneska rizoto a na zítra jim nachystám kuře a pak ho jen dodělám. A klukům udělám sojové maso.
Vyndala jsem si nádobí a dala vařit vodu na rýži. A na pánvičce jsem osmažila maso. Ještě jsem dala uvařit zeleninu a pak jen čekala, dokud to nebude hotový.
"Ahoj Terezo." "Ahoj." Pozdravili kluci, když přišli za mnou do kuchyně.
"Ahoj." Odpověděla jsem a zkontrolovala jídlo. Ještě pár minut. "Za chvíli to bude hotové." Řekla jsem a posadila se na linku.
"Terezo?" Ozval se Bill.
"Hm?"
"Proč máš ty brýle? Tady přeci sluníčko nesvítí." Chytrý Bill. Doufala jsem, že si toho nevšimnou anebo, že to nechají být.
"Ne, nesvítí. Prosím, nechte to být." Řekla jsem jim a seskočila dolů. Odkryla jsem pokličku z rýže a oblak páry mi zamlžil brýle. Jen jsem si povzdychla a sundala si je.
Dodělala jsem oběd a nandala ho klukům na talíře. Otočila jsem se, že je postavím před ně, ale zarazily mě jejich pohledy. Sakra. Rychle jsem se otočila zpátky a nandala si brýle. Pak jsem jim talíře dala na stůl a chtěla rychle odejít.
"Kdo ti to udělal?" Bill se zvedl od stolu a svým tělem mi zatarasil cestu.
"To je moje věc." Odsekla jsem mu a čekala, až mi uhne ze dveří.
Tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla, mi Bill sundal brýle z očí. "A ta facka a rozražený ret je co? Řekni mi, kdo ti to udělal. A proč?" Naštvaně jsem do něj zabodla pohled. Co si to dovoluje?
"Kvůli vám!"
"Nám? Jak to myslíš?" Teď už si kolem mě stoupnuli všichni čtyři.
"Protože jsem řekla, že vás neznám, ale Sofia všem řekla pravdu. Tak mě nějaká holka obvinila ze lhaní a párkrát mě praštila. Stačí? A teď mi prosím uhni. Musím už jít." Naštěstí byli tolik překvapení, že mě pustili.
Rychle jsem vyběhla z domu a rozloučila se s Jimmim. Na intr jsem se dostala celkem rychle. Vyházela jsem učení z tašky a pustila jsem do úkolů, dokud jsem na ně měla alespoň trochu náladu.
Dodělala jsem poslední úkol a svalila se unaveně na postel. Z klidu mě vytrhlo zaklepání na dveře. Kdo zase otravuje?