Krevní pouto - 4
30. září 2015 | 20.47 |
Opravdu mi přijde vtipné, že si 2.kapitolu přečetl jeden člověk a 3. si jich přečetlo 8. Ale co, vaše věc, jestli čtete všchno =D *All*
4.
Projeli jsme otevřenou kovanou bránou na jasně osvětlené
nádvoří před obrovskou haciendou z nepálených cihel,
která sloužila za sídlo upírskému klanu v Tri-Cities.
Warren zaparkoval otlučený truck za BMW na příjezdové cestě,
která už byla plná aut.
Když jsem tu byla naposledy, doprovázel mě Stefan. Zavedl
nás do menšího domku pro hosty na zadním dvoře. Tentokrát
jsme zamířili k hlavním dveřím a Warren zazvonil.
Ben nervózně zavětřil. "Sledují nás." Já je taky cítila.
"Ano." Warren z nás vypadal nejméně ustaraně. Nepatřil
k lidem, kteří lomí rukama nad něčím, co se ještě nestalo.
Nevadilo mi, že nás sledují. Ale co se stane, pokud mi upíři
neuvěří? Pokud dospějí k přesvědčení, že Stefanovy vzpomínky
jsou pravdivé, že se přestal ovládat, a popraví ho? Dneska v noci.
66
Upíři nebudou tolerovat nikoho, kdo by ohrožoval bezpečí
a utajení klanu.
A protože nejsem upír, moje slovo pro ně bude znamenat jen
málo, možná mě ani nevyslechnou.
Nevím, co ke mně Stefan cítí. Učili mě, že upíři nedokáží
milovat nikoho kromě sebe. Mohou city předstírat, ale vždy
budou mít pro své chování nějaký skrytý motiv. Ale i kdyby
nebyl můj přítel, já byla jeho. Pokud zaviním jeho smrt tím, že
řeknu nebo udělám něco špatně... Prostě to budu muset udělat
správně a přinutit je, aby si mě poslechli.
Dveře se s tajuplným zasténáním otevřely. Nikdo v nich
nestál.
"Už chybí jenom strašidelná hudba," poznamenala jsem.
"Opravdu do toho jdou naplno," souhlasil Warren. "Zajímalo
by mě, proč se tě tolik snaží zastrašit."
Ben se trochu uklidnil, možná díky tomu, jak nevzrušeně
působil Warren. "Možná se nás bojí."
Vzpomněla jsem si na upíry, které jsem tu viděla posledně,
a věděla jsem, že se Ben mýlí. Nebáli se ani Samuela. Stefan
dokázal bez heveru zvednout mikrobus a sídlo bylo upírů plné až
po střechu. Klidně by mě mohli roztrhat na kusy a Warren ani
Ben (kdyby se mu chtělo) by s tím naprosto nic nezmohli. Nebáli
se nás. Možná prostě rádi děsili lidi.
Warrena muselo napadnout totéž, protože řekl: "Ne, prostě si
s námi hrají.
"
Opatrně jsme vstoupili. Warren šel první, pak já a nakonec
Ben. Byla bych šťastnější, kdyby Ben šel přede mnou. Možná
zastavil kulku určenou Adamovi, ale byla jsem si docela jistá, že
mě by nejraději sežral.
V síni ani v malém salónku nikdo nebyl, a tak jsme
pokračovali dál chodbou. Na jedné straně se nacházely troje
obloukové dveře, všechny byly zavřené, ale opačná strana se
otvírala do velkého, vzdušného pokoje s vysokým stropem a do
něj zasazenými světly. Stěny zdobily pestrobarevné obrazy,
z nichž mnohé sahaly od podlahy až ke stropu. Místnost byla
67
vylíčená měkce žlutou, která jí dodávala veselý a jasný ráz,
i když tu nebyla žádná okna.
Podlahu tvořily tmavé hliněné kachle v různých odstínech
červené a hnědé. Téměř nahodile ji pokrývaly světlé pletené
koberce neutrálních barev. Tři gauče a pět pohodlně vypadajících
židlí v překvapivém odstínu korálové, která nějak ladila
s jihozápadním motivem pokoje, stály rozestavené ve volném
půlkruhu okolo velkého dřevěného křesla, které se hodilo spíše
do gotického sídla než mezi pestré barvy pokoje.
Warren vykročil dál chodbou, ale já zůstala stát. Něco na tom
křesle...
Dřevo bylo tmavé, ale žilkování připomínalo dub. Zdobily ho
řezby, od lvích pracek na nohách po chrlič dřepící na vysokém
opěradle. Do mosazných opěrek na ruce byly vytepané šlahouny,
malé květiny a trny. Na konci každé z nich trčel jeden z trnů
ostře vzhůru.
Až když jsem se ke křeslu přiblížila téměř na dotyk,
uvědomila jsem si, že jsem už z chodby cítila jeho magii, jenom
jsem nevěděla, oč jde. Obyčejně cítím magii jako šimrání, jako
bych se nořila do bublinkové lázně. Tahle magie ale působila
jako hluboké basové dunění, jako by někdo bušil do obrovského
bubnu, zatímco já si zacpávala uši, takže jsem ho sice neslyšela,
ale cítila.
"Mercy?" zavolal Warren ode dveří. "Myslím, že bychom se
tady neměli zdržovat."
"Cítíš to?" zeptal se Ben u mého kolena. Pohlédla jsem dolů
a uviděla, že klečí na zemi a natahuje lehce nakloněnou hlavu.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Na tom křesle je krev," řekl.
Chystala jsem se ho na to zeptat, vtom se ale objevil první
upír. Nikdy dřív jsem ho neviděla. Za života byl prostřední výšky
a podle rusých vlasů Ir. Pohyboval se ztuhle, ale zároveň
elegantně jako velký pavouk. Protáhl se okolo Warrena a prošel
pokojem, aniž by na někoho z nás pohlédl. Posadil se na malou
lavici u protější stěny, které jsem si předtím nevšimla.
Upírův příchod očividně rozptýlil Warrenovy pochybnosti.
Následoval upíra do místnosti a zůstal po mé pravici. Ben vstal
68
a postavil se trochu za mě po mé levici, takže jsem byla z obou
stran obklopená vlkodlaky.
Během několika následujících minut upíři zabrali i ostatní
místa k sezení. Nikdo nám při vstupu nevěnoval pozornost.
Urazila bych se, kdyby se nevyhýbali i pohledu jeden na
druhého.
V duchu jsem napočítala patnáct upírů. Vypadali působivě,
přinejmenším jejich oblečení. Hedvábí, satén a brokát ve všech
barvách duhy. Jeden nebo dva si oblékli moderní obleky, ale
většina se dostavila v dobovém kostýmu od středověkého po
současnost.
Nějak jsem očekávala tmavé barvy, ale neviděla jsem žádnou
černou ani šedou. Vlkodlaci i já jsme očividně nebyli vhodně
oblečeni. Ne že by mě to zajímalo.
Do místnosti vstoupila žena a já v ní poznala upírku, která při
naší poslední návštěvě zabavila Samuelovi křížek. Posadila se do
jednoho z korálových křesel a seděla naprosto vzpřímeně jako
viktoriánská dáma v upnutém korzetu, i když na sobě měla
akvamarínové hedvábné šaty s perličkami zdobeným řasením
z dvacátých let, které na její ztuhlé postavě vypadaly zvláštně
frivolně. Rozhlédla jsem se po pianistce Lilly, ale nikde jsem ji
neviděla.
Očima jsem přelétla po starém muži s chomáči šedivých
vlasů. Na rozdíl od vlkodlaků si upíři ponechávali vzezření, které
měli v okamžiku smrti. Vypadal prastaře, ale klidně to mohl být
nejmladší upír v místnosti.
Pohlédla jsem mu do tváře a uvědomila si, že mě na rozdíl od
ostatních v pokoji pozoruje. Olízl si rty a já k němu vykročila,
pak se mi ale podařilo sklopit pohled k podlaze.
Vlkodlaci si hledí do očí, aby dokázali svoji dominanci, ale
neovládnou vám pohledem mysl.
Jako kožoměnec jsem měla být vůči podobnému vlivu
imunní, přesto jsem cítila jeho vábení.
Zatímco jsem si hrála na schovávanou se starcem, vešel
tmavovlasý mladík s útlými rameny. Stejně jako Stefan se víc
než ostatní podobal člověku. Pamatovala jsem si spíše jeho oděv
69
než tvář. Pokud na sobě Andre neměl tutéž košili jako v noci,
kdy jsem ho poznala, pak se muselo jednat o věrnou kopii.
Usadil se v polstrovaném křesle poblíž středu místnosti a na
rozdíl od ostatních upírů na mě zpříma pohlédl a přátelsky se
usmál. Neznala jsem ho dost dobře na to, abych odhadla, jestli je
přítel, nebo nepřítel.
Než jsem se mohla rozhodnout, jestli na jeho pozdrav
odpovědět, nebo ne, vstoupila Marsilie, paní klanu střední
Columbie. Na sobě měla zářivě rudou jezdeckou sukni ve
španělském stylu, nabíranou bílou blůzku a černý šál, který se
hodil k jejím světlým vlasům a tmavým očím lépe, než jsem
očekávala.
Na rozdíl od našeho posledního setkání se pohybovala
s ladnou grácií. Ze všech upírů v místnosti byla jen Marsilie
skutečně krásná. Dala si na čas s úpravou sukní, než se posadila
do křesla ve středu půlkruhu. Červená sukně se ostře tloukla
s korálovou barvou polstrování. Nevím, proč jsem se hned cítila
líp.
Zírala na nás, ne, na vlkodlaky, se zaníceným, téměř
hladovým pohledem. Vzpomněla jsem si, jak se chovala
k Samuelovi, a napadlo mě, jestli dává vlkodlakům přednost.
Stefan mi prozradil, že kvůli vlkodlakovi ji vykázali z Itálie.
Upíři nemají zakázáno pít vlkodlačí krev, ale ten, kterého unesla,
patřil mocnějšímu upírovi s vyšším postavením.
Ben s Warrenem měli dost rozumu na to, aby se jejímu
pohledu vyhnuli. Instinkt by je donutil pokusit se zvítězit
v souboji vůlí, což by mělo katastrofické následky.
Ticho nakonec přerušil Marsiliin hluboký hlas s jemným
přízvukem. "Přiveďte Stefana. Povězte mu, že jeho mazlíček
dorazil a už nás unavuje čekat."
Nedokázala jsem říct, komu rozkaz vydala, protože pohled
upírala na Warrena, kterému dala přednost před Benem. Andre
vstal a řekl: "Bude s sebou chtít vzít Daniela."
"Daniel podstupuje trest. Nesmí sem," promluvil upír po
Marsiliině levici. Na sobě měl hnědožlutý oblek obchodníka
devatenáctého století, a to včetně kapesních hodinek a vesty
70
s modrým proužkem. Hnědý knír mu prokvétal stříbrem. Vlasy si
sčesal dozadu, aby zakryl malou pleš.
Marsilie stáhla ústa. "Navzdory tvé snaze tady pořád vládnu
já, Bernarde. Andre, přiveď i Daniela." Rozhlédla se po
místnosti. "Estelle, jdi s ním. Daniel by mohl dělat potíže."
Žena středního věku v perličkových šatech ihned vstala, jako
by někdo zatáhl za drátky. Perličky při chůzi tiše chrastily −
připomínalo mi to chřestýše. Nevzpomínala jsem si, že by
vydávaly nějaký zvuk, když vstoupila.
Když mě Andre míjel, věnoval mi chlácholivý úsměv, který
nikdo jiný neviděl. Estelle nás opět ignorovala. Dospěla jsem
k názoru, že se chová úmyslně hrubě, bylo mi to ale milejší než
Marsiliin hladový pohled. Musela jsem bojovat s nutkáním
postavit se před Warrena.
Kdybych tu nebyla kvůli Stefanovi, asi bych přitáhla pár židlí
i pro nás, nebo si prostě sedla na podlahu, nechtěla jsem si ale
nikoho znepřátelit, dokud nebude Stefan v bezpečí. A tak jsem
prostě stála na místě a čekala, až se objeví.
Minuty se plížily. Nejsem zrovna trpělivá a ze všech sil jsem
se snažila nevrtět. Myslela bych si, že Ben na tom bude hůř než
já, ale vypadalo to, že jemu ani Warrenovi nečiní potíže stát bez
hnutí, a to ani pod tíhou Marsiliina pohledu.
Ale ani vlkodlaci nebyli tak nehybní jako upíři. Žádný z upírů
se na rozdíl od Stefana neobtěžoval s drobnými gesty, která
uklidňují lidi, jako jsou třeba mrkání nebo dýchání.
Jako kdyby Andreho odchod byl nějakým znamením, začali
se upíři jeden po druhém otáčet ke mně. Ve tvářích měli prázdný
výraz. Jedinými výjimkami byli Marsilie a upír po její pravici,
asi patnáctiletý chlapec. A tak jsem se dívala na ně.
Marsilie pozorovala Warrena a občas pohnula dlouhými,
pečlivě nalakovanými nehty. Chlapec prostě zíral do prázdna
a lehce se kolébal. Napadlo mě, jestli není duševně narušený jako
klavíristka Lilly. Pak jsem si uvědomila, že se kolébá do rytmu
tlukotu mého srdce, a rychle jsem ucouvla k Warrenovi. Chlapec
se začal kolébat rychleji.
71
Ve chvíli, kdy jsem v chodbě za sebou uslyšela pohyb, už
téměř kmital. Nic tak nezrychlí srdeční tep jako být kořistí
v místnosti plné upírů.
Slyšela jsem Stefana s doprovodem přicházet dlouho předtím,
než vstoupili do místnosti.
Estelle okolo nás prošla jako první a znovu usedla do křesla.
Andre zaujal pozici na gauči poblíž podivné dřevěné židle.
Nemusela jsem se otáčet, abych poznala, že Stefan zůstal stát asi
metr za mnou, cítila jsem ho. Přesto jsem se otočila.
Pořád měl na sobě oblečení, ve kterém jsem ho viděla
naposledy, ale zdál se nezraněný. V náručí nesl mladého muže.
Musel to být jeho přítel Daniel, Littletonova první oběť.
Džínsy a triko s nápisem "Dáte si mlíko?" vypadaly na
někom, kdo připomínal vězně z koncentračního tábora,
nepřiměřeně. Oholili mu hlavu a tmavé strniště dodávalo kůži na
hlavě modrý nádech. Napadlo mě, jestli upírům rostou vlasy.
Daniel měl tak vpadlé tváře, že jsem skrz ně skoro viděla jeho
zuby. Jeho oči se zdály slepé, měly překvapivě bílé duhovky
a žádné zorničky. Bylo těžké odhadnout, v kolika letech zemřel,
ale nemohlo mu být víc než dvacet.
Bernard, muž v pruhované věstě, vstal a Marsilie konečně
přestala zírat na Warrena a zaměřila se na naléhavější záležitosti.
Bernard si odkašlal a náležitě věcně řekl: "Sešli jsme se tady,
protože nám Stefan dnes ráno zavolal, abychom uklidili jeho
svinčík v motelu v Paseu. Pět mrtvých a značné škody na
majetku. Byli jsme nuceni povolat Elizavetu Arkaděvnu..."
Nevěděla jsem, že Elizaveta pracuje pro klan i pro Adamovu
smečku, ale dávalo to smysl. Stará ruská čarodějka byla
nejmocnější mág na pacifickém severozápadě, "...protože jsme
nedokázali přijít na žádný způsob, jak celou věc vysvětlit, aniž
bychom přitáhli pozornost policie. Místní autority naši historku
přijaly a podle našich kontaktů tím vyšetřování skončilo. Kromě
finančních ztrát vzniklých najmutím čarodějky nebyla klanu
způsobena trvalá újma." Poslední část pronesl příliš úsečně, jako
by s tvrzením nesouhlasil.
72
"Stefane," řekla Marsilie. "Ohrozil jsi klan. Jak na to
odpovíš?"
Stefan postoupil vpřed, pak zaváhal a zadíval se na upíra
v náručí.
"Já ho podržím," nabídl se Warren.
Stefan zavrtěl hlavou. "Daniel už příliš dlouho nepil krev,
mohl by vás ohrozit. Andre?"
Andre se zamračil, ale vstal a vzal hladovějícího upíra do
náruče, aby Stefan mohl předstoupit před ostatní. Očekávala
jsem, že se Stefan postaví na místo, kde předtím stál Bernard, ale
on se místo toho posadil do dřevěného křesla. Posunul se, až se
zády dotkl opěradla, pak sevřel zahnuté mosazné opěrky a dlaně
přitiskl na jejich konce, jako by neviděl vyčnívající trny.
Anebo je možná viděl. Dunění magie zesílilo a zrychlilo, až
mi hrudník vibroval mocí. Snažila jsem se nezalapat po dechu,
ale Marsilie na mě pohlédla, jako bych udělala něco zajímavého.
Vzápětí však obrátila pozornost zpět ke Stefanovi. "Nabízíš
pravdu dobrovolně?"
"Ano."
Křeslo na jeho prohlášení zareagovalo. Ale než jsem mohla
přijít na to, co vzplanutí energie znamená, mladě vypadající upír,
který se stále kolébal do rytmu mého srdce, oznámil: "Pravda."
Většina vlkodlaků pozná, když někdo lže, uhádne to podle
pachu potu a tlukotu srdce − ale upíři se nepotí a nemají ani
srdeční tep. Věděla jsem, že existují i magické způsoby, jak
poznat, jestli někdo lže. Jak patřičné, že upírské kouzlo pravdy
vyžaduje krev.
"Mluv." Z Marsiliina hlasu jsem nepoznala, jestli doufá, že
Stefan dokáže svoji nevinu, nebo ne.
Stefan začal tím, že se mu na Danielově příběhu
o krvežíznivosti něco nezdálo. Vysvětlil, že se upír, s nímž se
měl Daniel setkat, vrátil, proto se Stefan rozhodl využít
příležitost a zjistit víc.
"Napadlo mě," pokračoval neuspěchaným hlasem vypravěče,
"že pokud se mé podezření potvrdí, setkám se s upírem, který
dokáže očarovat jednoho ze svých − i když je Daniel velmi
73
mladý. V tu dobu jsem si myslel, že by upír mohl být čaroděj,
než ho proměnili."
"Považoval jsi ho za tak nebezpečného, že jsi s sebou vzal ji
místo jiného upíra?" Bernardův hlas ztěžkl pohrdáním.
Stefan pokrčil rameny. "Jak jsem řekl, myslel jsem, že
Littleton je čaroděj. S těmi jsem jednal už v minulosti. Popravdě
jsem si nemyslel, že bych si s ním nedokázal poradit. Mercedes
byla mojí pojistkou, ale nepředpokládal jsem, že ji budu
potřebovat."
"Ano," řekla Marsilie ostře. "Pověz ostatním, proč jsi požádal
o pomoc zrovna Mercedes Thompsonovou." Přimhouřila oči
a prsty si pohrávala s okrajem černého španělského šálu.
Nechápala jsem, proč se tak zlobí. Přece věděla, co jsem.
"Mercedes je kožoměnec," řekl Stefan.
Místnost zalila vlna energie, nikdo se ale nepohnul. Myslela
jsem, že už o mně všichni upíři vědí, ale očividně ne. Možná se
zlobila proto, že ji Stefan přinutil odhalit moji existenci ostatním.
Ráda bych věděla, proč jim dělám takové vrásky na čele − pak
bych se možná necítila jako kuře v liščí noře.
Chlapec vedle Marsilie se přestal kolébat. Pohlédl na mě a já
měla pocit, jako by mě na kůži zamrazil led. "Jak zajímavé,"
řekl.
Stefan rychle pokračoval, jako by se snažil odvést chlapcovu
pozornost. "Souhlasila, že mě doprovodí v kojotí podobě, aby ji
upír považoval jen za součást mého kostýmu. Byl jsem
přesvědčen, že ji lest ochrání, a její částečná imunita naopak
pomůže mně. Měl jsem pravdu, ale zároveň jsem se mýlil."
Jeho další vyprávění bylo velmi podrobné. Když se zmínil
o tom, že sotva zaparkoval vůz před hotelem, ucítil zápach
démona, a to mu prozradilo, že Littleton je kouzelník, skočil mu
do řeči Bernard.
"Kouzelníci neexistují," prohlásil.
Chlapec vedle Marsilie zavrtěl hlavou a lehkým tenorem,
který se nikdy neprohloubí v dospělý hlas, řekl: "Existují. Setkal
jsem se s nimi a stejně tak i většina z těch, kdo jsou starší než
74
několik století. Bylo by velmi zlé, kdyby jeden z nás byl
kouzelník, paní."
V reakci na chlapcovu poznámku se rozhostilo tíživé ticho,
nedokázala jsem ale říct, co znamená.
"Pokračuj, prosím," řekla Marsilie nakonec.
Stefan poslechl. Ještě než vstoupil do hotelu, věděl, že uvnitř
jsou skoro všichni mrtví. Proto našel Littletona tak snadno,
nacházel se totiž v jediném pokoji, kde ještě stále někdo žil.
Stefan věděl o ženě v koupelně dřív než já. Zdá se, že upíří
smysly jsou lepší než moje.
Očekávala jsem, že Stefan skončí s vyprávěním ve chvíli, kdy
ho Littleton zastavil a změnil mu vzpomínky, ale neudělal to.
Pokračoval, jako by falešné vzpomínky byly skutečné, dokud
chlapec vedle Marsilie neřekl: "Počkej."
Stefan zmlkl.
Chlapec naklonil hlavu na stranu, zavřel oči a tiše si pro sebe
broukal. Nakonec, aniž by oči otevřel, prohlásil: "Tak si to
pamatuješ, ale nevěříš tomu."
"Správně," souhlasil Stefan.
"Co to má být?" zeptal se Bernard. Začínala jsem mít dojem,
že Bernard není Stefanův přítel. "Proč jsi dobrovolně souhlasil,
že se posadíš do křesla, když nám lžeš?"
"Nelže." Chlapec se naklonil vpřed. "Pokračuj. Pověz nám,
co si pamatuješ."
"Co si pamatuji," souhlasil Stefan a pokračoval. Jeho
vzpomínky na vraždu pokojské byly horší, než nám řekl, horší,
než co jsem viděla já, protože v jeho podání byl vrah on, liboval
si v její smrti a koupal se v její krvi. Vypadalo to, jako by ho
bolelo na to vzpomínat. Vystačila bych si se zkrácenou verzí.
Některé ze scén, které popisoval, mě určitě budou pronásledovat
v nočních můrách.
Když skončil, Marsilie na něj hleděla, bubnovala prsty do
područky, ale jinak seděla naprosto nehybně. "Pamatuješ si, že se
celá věc odehrála přesně tímto způsobem, ale Wulfe si myslí, že
tomu nevěříš. Máme si snad myslet, že tenhle... kouzelník,
změnil tvé vzpomínky stejně jako Danielovy? Ty, který se
75
nezodpovídáš ani svému stvořiteli, ty věříš, že tě nedávno
proměněný upír, ach, promiň, kouzelník dokázal zotročit?"
Bernard dodal: "A proč ti nevsugeroval vzpomínky na smrt
ostatních lidí v hotelu? Kdyby chtěl, aby vina padla na tebe,
určitě by ti připsal na vrub i ostatní mrtvé."
Stefan naklonil hlavu na stranu a uvážlivě odpověděl:
"Nevím, proč mě nepřesvědčil o tom, že jsem zabil i ostatní.
Možná bych musel být u toho, když umírali. Mám určité důkazy
o tom, že si pohrál se vzpomínkami jiného upíra. Rád bych, aby
promluvil Daniel."
Marsilie přimhouřila oči, ale kývla.
Stefan opatrně sňal ruce z područek. Mosazné trny se leskly
černou krví.
Andre postoupil vpřed a posadil Danielovo vyzáblé tělo do
křesla, v němž předtím seděl Stefan. Daniel se schoulil do
klubíčka a ochranitelsky si přitáhl ruce k tělu, co nejdále od
područek. Když se po něm Stefan natáhl, natočil se k němu
ramenem.
"Andre?" požádal Stefan.
Andre po něm střelil nenávistným pohledem, ale otočil se
k Danielovi. "Danieli, zaujmeš místo ve Výslechovém křesle."
Mladý upír se rozplakal. Napřímil se pomalu jako chromý
stařec. Dvakrát se pokusil zvednout ruce, než je Andre prostě
popadl a narazil mu je na trny. Daniel se roztřásl.
"Je příliš slabý," řekl Andre Stefanovi.
"Jsi jeho stvořitel," prohlásila Marsilie chladně. "Udělej s tím
něco."
Andre sevřel pevně rty, ale pak přitiskl zápěstí Danielovi
k ústům. "Pij," rozkázal.
Daniel se odvrátil.
"Danieli, pij."
Nikdy jsem neviděla upíra zakousnout se do oběti. Rychlost,
s jakou Daniel trhl hlavou, mě přiměla dotknout se obvazu, který
zakrýval stopy po Littletonových špičácích na mém krku. Andre
se zašklebil, když do něj Daniel zabořil zuby, ale neucuknul.
76
Trvalo dlouho, než se Daniel nakrmil. Po celou dobu se nikdo
nepohnul, jen Marsilie netrpělivě poklepávala pestrými nehty na
polstrovanou područku židle. Nikdo se nevrtěl ani nešoupal
nohama. Ustoupila jsem k Warrenovi a on mi položil ruku na
rameno. Pohlédla jsem na Stefana, který obvykle vibroval energií
jako štěně, ale zdálo se, že ho uchvátilo stejné kouzlo jako
ostatní.
"Dost." Andre se chystal odtáhnout, ale Daniel měl zuby stále
zabořené v jeho zápěstí. Daniel strhl ruce z křesla, v té, kterou
jsem viděla, si způsobil velkou tržnou ránu, a oběma chytil
Andreho předloktí.
"Danieli, to stačí."
Upír zafňukal, ale zvedl hlavu. Rukama stále držel Andreho.
Třásl se a oči, které se třpytily jako diamanty, upíral na krev
prýštící z ranek po zubech. Andre se mu vyškubl, chytil Daniela
za ruce a znovu je narazil na trny.
"Zůstaň tady," zasyčel Andre.
Daniel lapal po dechu a hruď se mu trhaně nadouvala.
"Ptej se, Stefane," řekla Marsilie. "Tohle představení už mě
začíná unavovat."
"Danieli," řekl Stefan. "Chci, aby sis vzpomněl na noc, kdy
jsi podle svého přesvědčení zabil ty lidi."
Stefanův hlas byl něžný, ale Danielovy oči se znovu zalily
slzami. Učili mě, že upíři nedokáží plakat.
"Nechci," řekl.
"Pravda," ozval se Wulfe.
"Chápu," řekl Stefan. "Přesto nám prozraď poslední věc, na
kterou si vzpomínáš, než tě zachvátila krvežíznivost."
"Ne," řekl chlapec.
"Chtěl bys, aby tě raději vyslechl Andre?"
"Hotelové parkoviště." Danielův hlas zněl chraplavě, jako by
ho už dlouho nepoužíval.
"V Paseu? U hotelu, kde bydlel Cory Littleton, upír, kterého
jsi měl prověřit?"
"Ano."
"Krvežíznivost má vždy svoji příčinu. Nakrmil ses tu noc?"
77
"Ano." Daniel kývl. "Andre mi dal jednu ze svých ovcí, když
jsem se vzbudil."
Byla jsem si jistá, že nemluví o ovci se čtyřma nohama.
"Tak co způsobilo tvůj hlad? Vzpomínáš si?"
Daniel zavřel oči. "Bylo tam tolik krve." Vzlykl. "Věděl jsem,
že je to špatné. Stefane, bylo to dítě. Plakalo... a vonělo tak
dobře."
Rozhlédla jsem se po davu a všimla si, jak si starý upír olízl
rty. Rychle jsem se otočila zpátky k Danielovi. Nechtěla jsem
vědět, v kolika upírech vzbudilo Danielovo vyprávění hlad.
"Dítě, které jsi zabil v sadu?" zeptal se Stefan.
Daniel přitakal a zašeptal: "Ano."
"Danieli, sad leží za Benton City, půl hodiny cesty od Pasea.
Jak ses tam dostal?"
Marsilie přestala bubnovat prsty. Vzpomněla jsem si na
Stefanovu zmínku o tom, že upíři v zajetí krvežíznivosti by
nedokázali řídit vůz. Marsilie s ním očividně souhlasila.
"Musel jsem jet autem. Bylo tam, když jsem... když jsem
přišel k sobě."
"Proč jsi jel do Benton City, Danieli?"
Daniel chvíli mlčel. Nakonec řekl: "Nevím. Vzpomínám si
jen na krev."
"Kolik benzínu jsi měl v nádrži, když jsi zastavil u hotelu
v Paseu?" zajímal se Stefan.
"Nádrž byla skoro prázdná," řekl Daniel pomalu. "Pamatuji si
to, protože jsem si řekl, že budu muset natankovat... potom."
Stefan se obrátil k mlčícímu publiku. "Bernarde. Kolik
benzínu bylo v nádrži Danielova auta, když jsi ho našel?"
Nechtěl odpovědět. "Byla z půlky plná."
Stefan pohlédl na Marsilii a čekal.
Usmála se a díky sladkému úsměvu najednou vypadala jako
nevinné děvče. "Dobrá. Věřím, že s Danielem tu noc někdo byl.
Ty bys asi dokázal ujet třicet kilometrů a natankovat i v záchvatu
krvežíznivosti, ale mladý upír jako Daniel ne."
Daniel trhl hlavou ke Stefanovi. "Ale to neznamená, že jsem
je nezabil. Vzpomínám si na to, Stefane."
78
"Já vím, že ano," souhlasil. "Můžeš vstát − pokud je Wulfe
spokojený s tvou výpovědí." Vzhlédl.
Mladík vedle Marsilie si zrovna zuby vytahoval něco zpod
nehtu. Kývl.
"Pane?" zašeptal Daniel.
Andre upíral pohled na podlahu, ale po Danielově dotazu
řekl: "Můžeš vstát, Danieli."
"Dokazuje to jen jedno, že tam tu noc s Danielem někdo byl.
Někdo, kdo řídil a natankoval," namítl Bernard.
"Správně," souhlasil Stefan mírně.
Daniel se pokusil vstát, ale podlomila se mu kolena. A taky se
zdálo, že mu ruce uvízly na trnech. Stefan mu ruce vyprostil,
a když se ukázalo, že Daniel je navzdory Andreho krvi stále
příliš slabý, než aby vstal, zvedl ho z křesla.
Stefan vykročil k Andremu, ale pak zaváhal a vrátil se zpět
k místu, kde jsem stála já a vlci.
Položil Daniela na zem asi metr od Warrena. "Zůstaň tu,
Danieli," řekl. "Uděláš to pro mě?"
Mladík kývl. "Ano." Odmítl se ale Stefana pustit a Stefan se
musel z jeho sevření vyprostit, aby se mohl vrátit ke křeslu.
Vytáhl ze zadní kapsy kalhot kapesník a očistil područky, až se
mosaz leskla. Nikdo si na zdržení nestěžoval.
"Mercy," řekl Stefan a schoval kapesník do kapsy. "Mohla
bys prosím přednést svoji pravdu mé paní?"
Chtěl, abych narazila ruce na trny. Nejenže mi to připadalo
kacířské, trny a probodnuté dlaně, ale taky to bude bolet. Po
Stefanově a Danielově výslechu mě ale jeho žádost zas tak
nepřekvapila.
"Pojď," řekl. "Očistil jsem je, aby ses neušpinila."
Dřevo bylo chladné a sedadlo trochu příliš velké. Připomínalo
mi oblíbenou židli mého nevlastního otce. Po jeho smrti jsem na
ní trávila celé hodiny a nasávala jeho pach, který za dlouhá léta
používání vsákl do naleštěného dřeva. Vzpomínka na něj mě
uklidnila. Potřebovala jsem všechnu pomoc, které se mi mohlo
dostat.
79
Trny mi najednou připadaly delší a ostřejší než dřív. Raději to
udělat rychle než nad tím dlouze uvažovat. Položila jsem ruce na
područky a přitlačila.
Napřed to nebolelo. Znenadání mi ale ranami pronikly do těla
žhavé úponky magie, plazily se vzhůru žilami v mých pažích
a obemkly mi srdce jako ohnivá pěst.
"Jsi v pořádku, Mercy?" zeptal se Warren a v hlase mu
zaduněl první náznak výzvy.
"Vlci nemají právo ujmout se u našeho soudu slova," vyštěkl
Bernard. "Pokud nedokážete zůstat zticha, budete vykázáni."
Byla jsem ráda, že Bernard promluvil. Získala jsem tak čas
pochopit, že mi magie neubližuje. Nebyl to zrovna příjemný
pocit, ale nebolelo to. A rozhodně to nestálo za rvačku, kterou se
Warren chystal vyvolat. Adam ho se mnou poslal, aby mě hlídal,
ne aby rozpoutal válku kvůli troše nepohodlí.
"Je mi fajn," ujistila jsem ho.
Mladík se zavrtěl. "Lež," řekl.
Tak pravdu, jo? Fajn. "Bolí mě obličej, rameno i krk od toho,
jak se do mě zakousl ten zatracený démonem posedlý upír,
a magie tohohle křesla je asi stejně jemná jako zásah bleskem,
ale nezůstanou mi žádné trvalé následky."
Wulfe se opět začal katatonicky kolébat. "Ano," řekl.
"Pravda."
"Co se stalo včera v noci?" zeptal se Stefan. "Prosím, začni
mým telefonátem."
Pustila jsem se do podrobnějšího vyprávění, než jsem
zamýšlela. Rozhodně jsem jim nemusela vykládat o tom, že mě
vyděsilo Stefanovo řidičské umění, nebo o zápachu ženiny smrti.
Ale nedokázala jsem třídit vzpomínky, které mi letěly hlavou
a doslova tryskaly z úst. Vypadalo to, že některá upírská kouzla
si s krví kožoměnce snadno poradí.
Ale to nezabránilo Bernardovi prohlásit, že tomu tak není.
"Nemůžeš tvrdit obojí," ozval se, jakmile jsem skončila.
"Nemůžeš tvrdit, že křeslo nad ní má moc, když dokázala
vzdorovat upírovi, co nakrmil Stefana falešnými vzpomínkami.
80
Stefana, který jako jediný z nás dokáže odolat rozkazům paní,
své stvořitelky."
"Magie křesla nepochází od upírů," řekl Stefan. "Vyplývá
z krve, ale je dílem čarodějky. A nevím, jestli by kouzelník
dokázal ovlivnit Mercedes stejně jako mě. Netušil, co je, proto se
o to ani nepokusil."
Bernard se chystal něco namítnout, ale Marsilie zvedla ruku.
"Dost."
"Dokonce i před pěti sty lety byli kouzelníci vzácní," řekla
Stefanovi. "Od chvíle, kdy jsme se přistěhovali do této pustiny,
jsem na žádného nenarazila. Křeslo dokázalo, že věříš tomu, že
kouzelník existuje a jeden z nás ho proměnil v upíra. Musíš mi
odpustit, ale já tomu nevěřím."
Bernard se skoro usmál. Litovala jsem, že nevím víc o tom,
jak funguje spravedlnost klanu. Netušila jsem, co říct, abych
Stefana zachránila.
"Svědectví kožoměnce zní zajímavě, ale stejně jako Bernard
se musím ptát, jaký vliv na ni křeslo má. Viděla jsem kožoměnce
vzdorovat mnohem nebezpečnější magii."
"Cítím její pravdu," zašeptal chlapec a dál se kolébal. "Jasněji
než u ostatních. Je ostrá a pronikavá. Pokud dneska v noci
Stefana zabijete, budete muset zabít i ji. Kojoti zpívají i ve dne.
Taková je její pravda."
Marsilie vstala a přistoupila ke křeslu, které mě stále drželo
v zajetí. "Udělala byste to? Zabila byste nás ve spánku?"
Otevřela jsem ústa, abych to popřela jako každá jiná příčetná
osoba, která se kdy ocitla tváří v tvář vzteklému upírovi, ale pak
jsem je znovu zavřela. Křeslo mi bránilo lhát.
"To by ode mě bylo hloupé," odpověděla jsem nakonec
a myslela to vážně. "Nevyhledávám potíže."
"Wulfe?" Pohlédla na chlapce, ale ten se jen dál kolébal.
"Nezáleží na tom," prohlásila nakonec, mávla rukou a obrátila
se k ostatním. "Wulfe jí věří. Ať už je to pravda, nebo ne,
nemůžeme dopustit, aby nějaký upír, kterýkoli upír," pohlédla
krátce na Stefana a zdůraznila tak svá slova, "pobíhal kolem
a zabíjel bez dovolení. To nesmíme riskovat." Chvíli hleděla na
81
sedící upíry, pak se otočila zpátky ke Stefanovi. "Dobrá. Věřím,
že lidi zabil jiný upír, ne ty. Máš čtyři týdny na to, abys
kouzelníka našel a předvedl nám ho − anebo přinesl jeho tělo.
Pokud to nedokážeš, budeme muset předpokládat, že neexistuje,
a poneseš trest za ohrožení klanu."
"Souhlasím." Stefan se uklonil, zatímco já horečnatě
přemýšlela. Čtyři týdny.
"Můžeš si zvolit pomocníka."
Stefan přelétl pohledem sedící upíry, aniž by se u některého
zastavil. "Daniela," řekl nakonec.
Andre byl tak překvapen, že zaprotestoval: "Daniel se sotva
udrží na nohou."
"Máš ho mít," řekla Marsilie. Oprášila si ruce, jako by tím pro
ni celá věc skončila, vstala a opustila místnost.
Chystala jsem se také vstát, ale nedokázala jsem zvednout
ruce. Uvízly na trnech a i sebemenší pohyb bolel. Nedokázala
jsem se přinutit trhnout a osvobodit se. Stefan si toho všiml
a jemně mi ruce zvedl, jako to udělal s Danielem. Teplo, které
mě zalilo, když nade mnou kouzlo ztratilo moc, mě přinutilo
zalapat po dechu.
Vstala jsem a pohled mi padl na Wulfeho, jediného upíra,
který zůstal sedět na místě. Hladově na mě zíral. Napadlo mě, že
krvácet v místnosti plné upírů není zrovna nejrozumnější.
"Děkuji, že jsi přišla," řekl Stefan, vzal mě za loket a odvrátil
mě od Wulfeho.
"Myslím, že jsem ti moc nepomohla," namítla jsem. Buďto
křeslo, nebo oční kontakt s Wulfem ve mně vyvolaly mdlobu,
a tak jsem se o Stefana opřela víc, než jsem zamýšlela. "Pořád
musíš chytit kouzelníka."
Stefan se usmál. "To bych udělal v každém případě. Teď ale
mám pomocníka."
Andre stál do té chvíle stranou, teď ale přistoupil. "Nijak
zvlášť schopného. I dokud byl Daniel zdravý, nebyl o moc
silnější než člověk − a teď je tak vyhladovělý, že je slabý jako
kotě."
82
"Mohl jsi tomu zabránit." Stefanův hlas nezněl vyčítavě, ale
něco mi říkalo, že se na Andreho kvůli Danielovu stavu zlobí.
Andre pokrčil rameny. "Měl nachystanou potravu. Odmítal
pít a já ho nemínil nutit. Hlad by ho k tomu nakonec dohnal."
Stefan mě předal Warrenovi a sehnul se, aby pomohl
Danielovi na nohy. "Ty jsi ho proměnil, proto je tvojí povinností
chránit ho − i před ním samotným."
"Moc se taháš s vlkodlaky, amico mio," odpověděl Andre.
"Upíři nejsou tak křehcí. Pokud jsi ho chtěl proměnit sám, měl jsi
k tomu dost příležitostí."
Stefan stál k Andremu zády, když pomáhal Danielovi nabýt
rovnováhu, ale já viděla rudou zář doutnající hluboko v jeho
čokoládových očích. "Byl můj."
Andre pokrčil rameny. "Stará záležitost. A já nikdy netvrdil,
že tomu tak není. Byla to nehoda. Nechtěl jsem ho proměnit, ale
jedinou další možností bylo nechat ho zemřít. Myslím, že už
jsem se za to dostatečně omluvil."
Stefan kývl. "Promiň, že jsem to znovu vytáhl." Neznělo to
upřímně. "Až splním vůli naší paní, vrátím ti ho."
Andre nás nedoprovodil ke dveřím. Nedokázala jsem říct,
jestli se zlobí, nebo ne. Upíři postrádají obvyklé tělesné pachy,
takže je problematické odhadnout jejich emoce.
Warren počkal, dokud jsme se nevrátili k trucku, pak
promluvil. "Stefane, rád bych vám pomohl. Adam by, myslím,
souhlasil, že upíra posedlého démonem je třeba brát vážně."
"Já taky," ozval se Ben nečekaně. Když uviděl můj výraz,
zasmál se. "V poslední době je tu dost nuda. Adam je příliš na
očích. Od počátku roku nám dovoluje lovit jen za úplňku."
"Děkuji," řekl Stefan a jeho slova zněla upřímně.
Otevřela jsem ústa, ale než jsem mohla cokoli říct, přitiskl mi
Stefan studený prst na rty.
"Ne," řekl. "Samuel má pravdu. Včera v noci jsi kvůli mně
málem zemřela. Kdyby Littleton tušil, co jsi, nenechal by tě
naživu. Jsi příliš křehká a já nechci rozpoutat válku s Adamem,
nebo ještě hůř, se samotným marokem."
83
Obrátila jsem oči v sloup. Jako bych byla pro maroka tak
důležitá, aby se pustil do klanu upírů, když se ze všech sil snaží
předvést vlkodlaky v pozitivním světle. Na to je Bran příliš
pragmaticky založený. Ale Stefan měl pravdu. A kromě toho
neexistovalo nic, co by dva upíři a dva vlkodlaci nezvládli líp než
já.
"Dostaň ho už kvůli ní," řekla jsem mu. "Za tu pokojskou a za
všechny ostatní, kteří by měli být dneska v noci se svými
milovanými, a ne ležet ve studené zemi."
Stefan mě vzal za ruku, hluboce se uklonil a vtiskl mi na ni
polibek. Díky jeho galantnímu gestu jsem si uvědomila, jak
drsnou mám kůži − práce automechanika není k rukám zrovna
něžná.
"Jak si má paní přeje," řekl a mně se zdálo, že to myslí
naprosto vážně.