Krevní pouto - 3
29. září 2015 | 20.45 |
3.
Když jsem konečně opustila koupelnu, ložnice byla prázdná
a skříň zavřená. Pohlédla jsem na budík. Měla jsem
patnáct minut na to, abych se dostala do garáže, pokud
jsem chtěla otevřít včas.
Byla jsem ráda, že tu se mnou nikdo není a neslyší tak, jak při
oblékání bručím a sténám. Tedy alespoň nikdo živý.
Bolely mě všechny svaly v těle, obzvláště pak pravé rameno,
a když jsem se sehnula, abych si natáhla ponožky a obula boty,
začalo mi tepat v potlučené tváři. Ale ještě víc by mě bolelo,
kdybych přišla o zákazníky, protože bych neotevřela v obvyklou
dobu.
Vyšla jsem z ložnice a Samuel vzhlédl z gauče. Taky byl
vzhůru celou noc. Měl jít do postele, a ne čekat a mračit se na
mě. Vstal a vytáhl z mrazáku sáček s ledem.
"Tady, přilož si to na obličej."
42
Byl to úžasný pocit. Opřela jsem se o dveře a užívala si
necitlivosti, kterou led vnášel do tepající tváře.
"Zavolal jsem Zeemu a pověděl mu, co se stalo," řekl Samuel.
"Můžeš si jít lehnout. Zee slíbil, že na dílnu dohlédne. Říkal, že
to klidně udělá i zítra, pokud budeš potřebovat."
Siebold Adelbertsmiter, pro přátele Zee, je dobrý mechanik,
ten nejlepší. Naučil mě všechno, co umím, pak mi garáž prodal.
A taky je fae − a první osoba, které jsem se chtěla zeptat na
kouzelníky.
Někdy za mě zaskakuje, když jsem nemocná, ale ani mě
nenapadlo mu zavolat a požádat o pomoc − což jen dokazovalo,
že bude lepší, když se dneska vyhnu práci.
"Vrávoráš," řekl Samuel po chvíli. "Jdi do postele. Až se
probudíš, bude ti líp."
"Děkuji," zamumlala jsem a zavřela se v ložnici.
Plácla jsem sebou obličejem dolů na postel a zasténala,
protože mě znovu rozbolel. Překulila jsem se do pohodlnější
pozice, zakryla si hlavu polštářem a usnula možná na půl
hodinky.
Cítila jsem Stefana.
Ne že by páchl − voněl sám sebou, upířinou a popcornem. Ale
nedokázala jsem z hlavy dostat prohlášení, že je přes den mrtvý.
Fuj. Bylo marné snažit se spát s mrtvým chlapem ve skříni.
"Díky, Stefane," zabručela jsem ponuře a zvedla potlučené
tělo z postele. Když tak jako tak nespím, můžu jít klidně do
práce. Vešla jsem do obýváku a očekávala, že bude prázdný,
Samuel byl přece jen celou noc vzhůru.
Místo toho jsem ho našla, jak sedí u kuchyňského stolu
a popíjí kafe s Adamem, alfou místní vlkodlačí smečky, který
náhodou bydlel na opačné straně mého zadního plotu.
Neslyšela jsem Adama přicházet. Od chvíle, kdy se ke mně
nastěhoval Samuel, jsem neopatrná. Ale měla jsem si uvědomit,
že se objeví, sotva mu Samuel zavolá − a Samuel mu
samozřejmě musel zavolat a povědět mu o masakru v hotelu.
Adam je alfa a je zodpovědný za životy všech vlkodlaků v okolí.
Když jsem otevřela dveře, oba na mě pohlédli.
43
Pocítila jsem nutkání otočit se a zmizet zpátky v ložnici, a to
navzdory mrtvole ve skříni. Podívejte, nejsem zrovna ješitná. A
i kdybych byla, zaměstnání, při kterém jsem neustále upatlaná od
vazelíny a jiné špíny, by mě ješitnosti rychle zbavilo. Ale necítila
jsem se na to postavit se tváří v tvář dvěma sexy chlapům
s monoklem na oku a černomodrou polovinou obličeje.
Stefan byl mrtvý, proto by si nevšiml, jak vypadám − a se
Stefanem jsem nikdy nerandila. Ne že bych zrovna teď
s Adamem nebo Samuelem chodila.
Poslední rande se Samuelem jsem měla v šestnácti.
Samuela znám, co si pamatuji. Vyrostla jsem v marokově
smečce v severozápadní Montaně − moje mladičká matka nic
bližšího mému původu nenašla. Byla čirá náhoda, že její prastrýc
patřil marokovi. Dospěla jsem k názoru, že jsem měla skutečné
štěstí. Spousta vlkodlaků by mě prostě zabila, stejně jako vlci
zabíjejí kojoty, kteří vniknou na jejich území.
Bran není jen marok, vládce všech vlkodlaků v Severní
Americe, ale taky dobrý chlap. Umístil mě do rodiny jednoho
z vlkodlaků a vychoval mě, skoro jako bych k nim patřila. Skoro.
Samuel je marokův syn. Byl tu pro mě, když jsem se učila žít
ve světě, kde pro mě nebylo místo. Smečka mě sice vychovala,
ale já nikdy nebyla její součástí. Matka mě milovala, ale nepatřila
jsem ani do jejího obyčejného lidského světa.
V šestnácti jsem věřila, že jsem našla domov u Samuela.
Dokud mi marok neukázal, že Samuel chce děti, a ne moji lásku.
V tu chvíli jsem pochopila, že si musím vyšlapat vlastní cestičku
a nežít ve stínu někoho jiného.
Opustila jsem Samuela i smečku a neviděla jsem je víc než
patnáct let, téměř půlku života. To se změnilo minulou zimu.
Teď mám marokovo číslo na rychlém vytáčení a Samuel se
rozhodl přestěhovat do Tri-Cities. Přesněji nastěhovat se ke mně.
Pořád jsem tak docela nepochopila proč. Mám sice svůj dům
ráda, je to ale obyčejný karavan starý jako já.
Jako doktor je Samuel zvyklý na lepší bydlení. Pravda,
vyřízení všech potřebných papírů byla jedna dlouhá noční můra.
Teprve před měsícem získal licenci, která mu umožnila
44
provozovat lékařskou profesi nejen v Montaně a v Texasu, nýbrž
i ve Washingtonu. Dal výpověď ve večerce a začal pracovat na
pohotovosti nemocnice v Kennewicku. Navzdory vyššímu
výdělku však neprojevil touhu odejít. Dočasný pobyt tak trval už
víc než šest měsíců.
Zpočátku jsem ho odmítala.
"Proč nechceš bydlet u Adama?" zeptala jsem se. Jako alfa
místní vlkodlačí smečky byl Adam zvyklý ubytovávat u sebe
krátkodobě hosty a měl víc ložnic než já. Nezeptala jsem se, proč
si Samuel nekoupí vlastní dům − už mi řekl, že během
posledních několika let strávil příliš mnoho času sám. Vlkodlaci
nezvládají samotu dobře. Potřebují někoho, smečku nebo rodinu,
jinak začnou být divní. A divní vlkodlaci často končí mrtví −
a s sebou vezmou spoustu jiných lidí.
Samuel povytáhl obočí a řekl: "Opravdu chceš, abychom se
pozabíjeli? Adam je alfa − a já jsem dominantnější než on. Oba
jsme dost staří na to, abychom se ovládali − do jisté míry. Ale
pokud budeme žít spolu, dřív nebo později si půjdeme po krku."
"Adamův dům stojí sotva sto metrů odsud," podotkla jsem
suše. Samuel by měl pravdu, kdyby se jednalo o kteréhokoli
jiného vlkodlaka, on se ale řídil vlastními pravidly. Kdyby chtěl
žít s Adamem v míru, zvládl by to.
"Prosím." Jeho tón se prosbě nepodobal ani vzdáleně.
"Ne," odmítla jsem.
Rozhostila se další, delší odmlka.
"Jak tedy vysvětlíš sousedům, že ti na verandě spí cizí
mužský?"
Opravdu by to udělal − a tak jsem mu dovolila nastěhovat se.
Pohrozila jsem, že jakmile se se mnou pokusí flirtovat,
vyhodím ho na mráz. Pověděla jsem mu, že už ho nemiluji, moje
tvrzení by ale asi působilo přesvědčivěji, kdybych mu sama
věřila. Pomohlo mi ale vědomí, že mě nemiluje, že mě
nemiloval, ani když mi bylo šestnáct a jemu... kdovíkolik a chtěl
se mnou utéct.
Opravdu to nebylo tak zlé, jak to zní. Vyrostl v dobách, kdy
se ženy vdávaly mnohem dřív než v šestnácti. Pro starší
45
vlkodlaky je obtížné přizpůsobit se moderním způsobům
myšlení.
Přála bych si, abych mu to mohla zazlívat. Pomohlo by mi to
nezapomenout, že mě pořád chce jen kvůli jedné věci: protože
mu můžu dát živé děti.
Vlkodlaci vznikají proměnou, nerodí se. Abyste se stali
vlkodlakem, musíte přežít útok tak brutální, že málem zemřete −
což umožní vlkodlačí magii překonat váš imunitní systém.
Spousta, spousta příbuzných vlkodlaků, kteří se sami pokusí
o Proměnu, přitom zemře. Samuel přežil všechny své manželky
i děti. Ty, které se pokusily stát vlkodlaky, zemřely.
Vlkodlačice nemohou mít děti. Při proměně za úplňku totiž
samovolně potratí. Lidské ženy mohou vlkodlakům porodit děti,
ale donosí jen ty s čistě lidskou DNA.
Ale já nejsem ani člověk, ani vlkodlak.
Samuel byl přesvědčen, že se mnou to bude jiné. Neslyšela
jsem volání měsíce, proto mé proměny nebyly tak násilné −
a vlastně ani potřebné. Jednou jsem vydržela v lidské podobě
celé tři roky. Vlci a kojoti se v divočině páří, tak proč ne
vlkodlaci a kožoměnci?
Nevím, jaká by byla biologická odpověď, ale moje zněla, že
odmítám být chovnou klisnou, děkuji pěkně. Takže Samuel pro
mě nebyl.
Moje city k Samuelovi měly být minulostí − až na to, že jsem
nedokázala přesvědčit sama sebe, že přetrvávající vřelost, kterou
jsem k němu chovala, by někdo cítil ke starému příteli.
Možná že bych nějak vyřešila svůj vztah se Samuelem, který
koneckonců žil v mém domě už skoro půl roku, kdyby nebylo
Adama.
Adam byl zhoubou mé existence po většinu mého života
v Tri-Cities, kde vládne železnou rukou. Stejně jako marok i on
si zvykl jednat se mnou v jednu chvíli jako s jedním ze svých
poskoků, vzápětí jako s lidským nalezencem podle toho, jak se
mu to hodilo. Přinejmenším byl panovačný. Před smečkou mě
prohlásil za svoji družku a pak měl tu drzost říct mi, že to udělal
pro moji ochranu, aby mě jeho vlci neobtěžovali, protože jsem
46
kojot žijící na jejich území. A protože jeho slovo bylo zákon,
moje námitky na tom v očích smečky nic neměnily.
Ale loni v zimě mě potřeboval, a to náš vztah změnilo.
Třikrát jsme si spolu vyšli. Během první schůzky jsem měla
zlomenou paži a on byl velice opatrný. Na druhé mě s dcerou
Jesse vzal na muzikál Piráti z Penzancea jáse úžasně bavila. Na
třetí schůzce byla moje paže skoro zahojená, Jesse s námi nešla
a nenavštívili jsme ani koncertní sál střední školy, který by
zchladil naše vášně. Šli jsme si zatancovat a jen díky tomu, že na
něj doma čekala dcera a na mě Samuel, jsme zůstali oblečení.
Potom, co mě odvezl domů a já se vzpamatovala, jsem
dostala strach. Zamilovat se do vlkodlaka není právě
nejbezpečnější − ale propadnout alfovi je ještě mnohem horší.
Obzvláště pro někoho, jako jsem já. Bojovala jsem příliš dlouho,
abych byla svojí vlastní paní, než abych se postavila do řady se
zbytkem smečky.
A tak když mi zase zavolal, aby mě někam pozval, měla jsem
nečekaně spoustu práce. Je dost obtížné vyhýbat se někomu, kdo
žije hned vedle vás, ale já to zvládla. Pomohl i fakt, že když
vlkodlaci vystoupili na veřejnost, Adam měl najednou plné ruce
práce a neustále cestoval mezi Washingtonem D. C. a Tri-Cities.
Přestože Adam patřil mezi asi stovku vlkodlaků, kteří se
odhalili lidem, nebyl jedním z Branových hlavních aktérů −
neměl temperament na to být celebrita. Přes čtyřicet let ale
pracoval pro vládu, nejdřív v armádě, později jako bezpečnostní
poradce, a vybudoval si tak síť kontaktů, díky nimž byl pro
maroka nedocenitelný − a stejně tak i pro vládu, která musela
přijít na způsob, jak se vypořádat s další skupinou
nadpřirozených bytostí.
Díky jeho plnému kalendáři a mému manévrování jsem ho
neviděla skoro dva měsíce.
I když jsem na něj teď hleděla jedním okem, připadal mi
krásný, krásnější, než jsem si pamatovala. Zatraceně, jeho
slovanské rysy a vášnivá ústa mě vábily. Přesunula jsem pohled
k Samuelovi, což nebylo o nic bezpečnější. Nebyl sice tak pěkný,
ale mým praštěným hormonům na tom nezáleželo.
47
Jako první přerušil ticho Samuel. "Proč nejsi v posteli,
Mercy?" zeptal se líně. "Vypadáš hůř než oběť autonehody, která
mi umřela na operačním stole minulý týden."
Adam vyskočil na nohy a čtyřmi dlouhými kroky překonal
vzdálenost mezi námi. Strnula jsem jako králík v pasti. Věděla
jsem, že bych se měla dát na útěk, ale nemohla jsem. Zastavil se
přímo přede mnou a s tichým hvízdnutím si prohlédl můj
potlučený obličej. Když se naklonil blíž a dotkl se mé tváře,
ozval se z kuchyně zvuk.
Samuel rozbil šálek s kávou. Aniž by se na mě podíval, pustil
se do úklidu.
"Ošklivé," prohlásil Adam a obrátil moji pozornost zpátky
k sobě. "Vidíš na to oko vůbec?"
"Ne zrovna nejlíp," přiznala jsem. "Ale dost dobře na to,
abych poznala, že nejsi na cestě do D. C., jak bys měl být."
Musel se vrátit kvůli Měsíční noci, ale věděla jsem, že přiletěl
včera odpoledne a před hodinou už měl být na cestě zpátky.
Zkroutil koutek úst nahoru a já se málem kousla do jazyku,
protože jsem si uvědomila, že jsem mu právě prozradila, že
sleduji všechny jeho pohyby. "Plány se změnily. Před několika
hodinami jsem měl zamířit do Los Angeles. D. C. bylo minulý
týden a příští."
"Tak co tu děláš?"
Z tváře mu vyprchalo pobavení, přimhouřil oči a úsečně
prohlásil: "Moje bývalá se rozhodla, že je zase zamilovaná. S
novým přítelem si vyjeli na blíže neurčenou dobu do Itálie. Když
jsem zavolal, Jesse byla sama už tři dny." Jesse, jeho patnáctiletá
dcera, bydlela přes léto s matkou v Eugene. "Koupil jsem jí
letenku a během několika hodin by měla dorazit. Řekl jsem
Branovi, že si beru volno. Chvíli si bude muset poradit s politiky
sám."
"Chudák Jesse," řekla jsem. Jesse byla jeden z důvodů, proč
jsem si Adama vždy vážila, a to i ve chvílích, kdy mě příšerně
rozčiloval. Nikdy pro něj nebylo nic důležitější než dcera, ani
obchody, ani smečka.
48
"Takže tady ještě chvíli zůstanu." Nebyla to jeho slova, nýbrž
pohled, co mě přinutilo o krok ustoupit. Nenávidím, když se to
stane.
Rozhodla jsem se změnit téma. "To je dobře. Darryl je fajn
chlap, ale chová se k Warrenovi dost drsně, když nejsi poblíž."
Darryl je Adamův zástupce a Warren třetí v hierarchii. Ve
většině smeček jsou tyto dvě pozice téměř vyrovnané, proto
panuje mezi vlky, kteří je zastávají, vždy jisté napětí, obzvláště
když alfa není přítomen. Warrenova sexuální orientace napětí
ještě zhoršovala.
Být jiný mezi lidmi je těžké. Být jiný mezi vlky je obvykle
smrtící. Homosexuální vlkodlaci dlouho nepřežijí. Warren je
houževnatý, sebejistý a Adamův nejlepší přítel. Díky tomu
přežívá, ale neznamená to, že by se ve smečce vždy cítil
příjemně.
"Já vím," řekl Adam.
"Pomohlo by, kdyby Darryl nebyl tak roztomilý," nadhodil
Samuel, prošel obývákem a zastavil se vedle Adama.
Technicky vzato měl stát za ním, protože Adam je alfa
a Samuel vlk samotář a stojí tedy mimo smečku. Ale Samuel
není obyčejný vlk samotář, je marokův syn a taky je
dominantnější než Adam, kdyby chtěl prosadit svá práva.
"Vsadím se, že se neodvážíš říct to Darrylovi do očí," vyzvala
jsem ho.
"Raději ne." Adam se usmál, ale hlas měl vážný. Promluvil
sice na Samuela, ale neodtrhl oči ze mě. Mně pak sdělil: "Samuel
říkal, že budeš v brzké době potřebovat doprovod na setkání
s klanem upírů. Zavolej mi a já najdu někoho, kdo tě doprovodí."
"Děkuji."
Lehce se dotkl mé zhmožděné tváře. "Udělal bych to sám, ale
asi by to nebylo moudré."
Z celého srdce jsem souhlasila. Když mě doprovodí obyčejný
vlkodlak, poslouží mi zároveň jako tělesná stráž i důkaz, že
nejsem bez přátel. Kdyby se mnou šel sám alfa, stala by se ze
schůzky mocenská hra mezi ním a vůdci upírů a Stefan by uvízl
uprostřed.
49
"Já vím," řekla jsem. "Díky."
Nemohla jsem zůstat v jednom pokoji s oběma muži už ani
minutu. Dokonce i lidská žena by se udusila vším tím
testosteronem ve vzduchu. Když neodejdu, pustí se do sebe −
neuniklo mi, jak Samuelovi zbělely oči, když se Adam dotkl mé
tváře.
A pak tu byla má touha zabořit Adamovi nos do krku
a vdechnout jeho exotickou vůni. Odvrátila jsem se od něj
a zadívala se do Samuelových bílých očí. Byl tak blízko
proměně, že mu okolo zřítelnic jasně vystupoval výrazný černý
kruh. Mělo mě to děsit.
Samuelovo chřípí se zachvělo − taky jsem to cítila. Vzrušení.
"Musím jít," prohlásila jsem se správnou dávkou paniky
v hlase.
Zběžně jsem jim zamávala, vystřelila z domu a bleskurychle
za sebou zavřela. Sotva se mezi mnou a oběma muži ocitly
dveře, hluboce se mi ulevilo. Těžce jsem dýchala, jako bych
právě běžela o život, a adrenalin v krvi potlačoval bolest po
kouzelníkově útoku. Zhluboka jsem se nadechla ranního
vzduchu, abych zbavila plíce vlkodlačího pachu, pak jsem
zamířila k autu.
Otevřela jsem dveře rabbita, ale nečekaný zápach krve mě
přinutil couvnout. Vůz parkoval na místě, kde jsem ho obvykle
nechávala. Zapomněla jsem, že mě v něm Stefan dopravil domů.
Na potazích předních sedadel ulpěla krev − oba jsme museli být
pěkně zakrvácení. Ale nejvíce na mě zapůsobil důlek ve tvaru
pěsti v přístrojové desce přímo nad rádiem.
Stefan se skutečně zlobil.
Zabočila jsem ke garáži a zastavila na vzdáleném konci
parkoviště vedle Zeeho starého trucku. Nikdy nevěřte
mechanikovi, který řídí nové auto. Buďto si účtuje příliš mnoho
za práci, anebo nedokáže udržet starý vůz v chodu, možná obojí.
50
Volkswageny jsou dobrá auta. Bývala to dobrá a levná auta.
Teď jsou to dobrá a drahá auta. Ale každé značce se občas něco
nepovede. VW měl stoosmdesátjedničku (ta aspoň vypadala
dobře), foxe a rabbita. Spočítala jsem si, že do několika let bude
můj vůz jediný pojízdný rabbit v Tri-Cities.
Nechala jsem rabbita chvíli běžet naprázdno a přemýšlela,
jestli jít dovnitř, nebo ne. Zastavila jsem se v nejbližší prodejně
autodílů a koupila nové potahy, protože staré jsem musela
vyhodit. Podle smutného výrazu, který se objevil na tváři
prodavače, když uviděl můj potlučený obličej, v nejbližší době
nové zákazníky asi nepřitáhnu.
Před dílnou ale parkovaly čtyři vozy, což znamenalo, že
máme práci. Když se schovám v garáži, nikdo můj obličej
neuvidí.
Pomalu jsem vystoupila. Obklopilo mě suché teplo pozdního
dopoledne a já zavřela oči a chvíli si ho užívala.
"Dobré ráno, Mercedes," ozval se sladký starý hlas. "Krásný
den."
Otevřela jsem oči a usmála se. "Ano, paní Hannaová, krásný."
Tri-Cities nemá na rozdíl od Portlandu nebo Seattlu mnoho
bezdomovců. Teploty tu v létě přesahují čtyřicítku a v zimě
klesají hluboko pod nulu, takže tudy většina bezdomovců jen
prochází.
Paní Hannaová vypadala se svým otlučeným nákupním
vozíkem plným plastových pytlů s plechovkami a jinými
užitečnými věcmi jako bezdomovec, ale někdo mi kdysi řekl, že
žije v malém přívěsu v kempu u řeky a že učila hru na klavír,
dokud jí to artritida neznemožnila. Potom začala procházet
ulicemi kennewického předměstí, kde sbírala plechovky
a prodávala obrázky, aby mohla nakoupit žrádlo pro kočky.
Bílošedé vlasy si splétala a schovávala pod ošumělou starou
kšiltovkou, která jí chránila obličej před sluncem. Oblékala se do
dlouhé vlněné sukně, kotníčkových ponožek a o číslo větších
tenisek. Její triko lákalo na nějaký dávno zapomenulý šeříkový
festival ve Spokane a jeho levandulová barva tvořila zajímavý
51
kontrast s černočervenou flanelovou košilí, která jí visela
z ramen.
Věk ji nahrbil, takže byla jen o málo vyšší než vozík, který
před sebou strkala. Měla opálené ruce s velkými klouby
a oprýskaný rudý lak na nehtech odpovídal barvou její rtěnce.
Voněla po růžích a po kočkách.
Zamračila se na mě a zamžourala. "Chlapci nechtějí děvčata
s většími svaly, než mají oni, Mercedes. Chlapcům se líbí dívky,
které umí tančit a hrát na piáno. Pan Hanna, Bůh dej pokoj jeho
duši, říkával, že se po tanečním parketu doslova vznáším."
O tom jsme se spolu přely už odedávna. Paní Hannaová
vyrostla v době, kdy pro ženu existovalo jediné místo, a sice
vedle manžela.
"Tentokrát za to nemůže karate," řekla jsem jí a lehce se
dotkla své tváře.
"Přilož si k tomu zmražený hrášek, drahá," řekla. "Zmenší
otok."
"Děkuji," řekla jsem.
Úsečně kývla a znovu se vydala i se skřípajícím vozíkem na
cestu. Na flanel a vlnu bylo příliš horko, když ale před několika
měsíci zemřela, byl studený jarní večer.
Většina duchů se časem rozplyne, takže bylo pravděpodobné,
že spolu za pár měsíců už nebudeme schopny hovořit. Nevím,
proč za mnou chodila a pouštěla se se mnou do řeči, možná si
pořád dělala starosti s tím, že jsem svobodná.
S úsměvem jsem vstoupila do kanceláře.
Gabriel, můj pomocník a recepční v jedné osobě, pracoval
přes léto na plný úvazek. Když jsem vešla, vzhlédl a šokovaně
vykulil oči.
"Karate," zalhala jsem inspirována mylným předpokladem
paní Hannaové a on se uvolnil.
Je to hodný kluk a skrz naskrz člověk. Samozřejmě věděl, že
Zee je fae, protože Zeeho donutili odhalit se před pár lety Šedí
páni, co vládli fae (stejně jako vlkodlaci i fae se odhalovali
postupně, aby nevyděsili veřejnost).
52
Gabriel věděl i o Adamovi, protože se o něm psalo
v novinách. Neměla jsem ale v plánu prozradit mu víc, bylo to
příliš nebezpečné. Pokud to půjde, nepovím mu nic ani o upírech,
ani o kouzelnících − obzvláště se zákazníky na doslech.
"Ježíši," řekl. "Doufám, že ten druhý chlápek vypadá hůř."
Zavrtěla jsem hlavou. "Hloupý bílý pásek."
Na otlučených, ale pohodlných židlích v koutě kanceláře
seděli dva muži. Jeden se při mé poznámce naklonil vpřed a řekl:
"Raději bych bojoval s tuctem černých pásků najednou než
s jedním bílým."
Byl pečlivě upravený, takže vypadal přitažlivě i navzdory
příliš širokému nosu a hluboko posazeným očím.
Věnovala jsem mu zářivý úsměv dobré obchodnice
a procítěně odpověděla: "To já taky."
"Asi jste Mercedes Thompsonová, že?" zeptal se, vstal
a s napřaženou rukou vykročil k pultu.
"Správně." Podala jsem mu ruku. Měl pevný stisk, za který by
se nemusel stydět žádný politik.
"Tom Black." Usmál se a odhalil perlově bílé zuby. "Hodně
jsem o vás slyšel. Mercedes opravující volkswageny."
Jako bych to nikdy dřív neslyšela. Ale nepronesl to urážlivě,
spíše jako by se mnou flirtoval.
"Ráda vás poznávám." Já neměla o flirtování zájem, proto
jsem obrátila pozornost ke Gabrielovi. "Byly dneska ráno
problémy?"
Usmál se. "Když je tady Zee? Poslyš, Mercy, máma mě
požádala, abych se zeptal, jestli by jedna z holek nemohla přijít
o víkendu zase uklidit."
Gabriel měl houf sourozenců a všechno to byla děvčata,
nejmladší chodila do školky, nejstarší se chystala do prvního
ročníku střední. Živila je ovdovělá matka, která pracovala jako
spojovatelka na policejním oddělení v Kennewicku, což nebyla
zrovna dobře placená práce. Dvě nejstarší děvčata sem občas
zašla a uklidila kancelář.
53
A odváděla dobrou práci. Nevěděla jsem, že povlak na
oknech tvořila mastnota − myslela jsem si, že je Zee nějak ošetřil
proti slunci.
"Proč ne?" řekla jsem mu. "Kdybych tu nebyla, ať použijí
tvůj klíč."
"Povím jí to."
"Dobře. Zajdu do garáže a budu se držet z dohledu, nechci
děsit zákazníky."
Kývla jsem na Toma Blacka, přátelsky, ale rezervovaně.
Prohodila jsem pár slov i s druhým mužem, který v kanceláři
čekal. Byl to starý zákazník, který si rád poklábosil. Potom jsem
rychle zmizela v garáži, než se mohl objevit někdo další.
Zeeho jsem našla na zádech pod autem, takže jsem ho viděla
jen od pasu dolů.
Siebold Adelbertsmiter, můj bývalý šéf, je starý fae. Dokáže
obrábět kov, což je u fae neobvyklé, protože většina nedokáže
snést chladné železo. Říká si gremlin, i když je mnohem starší
než samotný název, se kterým přišli letci v první světové.
Vystudovala jsem historii, takže vím podobně neužitečné věci.
Vypadal jako nabručený vyzáblý padesátník s malým pivním
břichem. Skutečná na něm byla jen jeho nabručenost. Díky
maskovacímu kouzlu mohou fae převzít jakoukoli podobu. Touto
schopností se fae liší například od čarodějek nebo vlkodlaků.
"Hej, Zee," oslovila jsem ho, když to nevypadalo, že vezme
moji přítomnost na vědomí. "Díky, žes sem dneska ráno
zaskočil."
Vyjel zpod auta a přísně se na mě zamračil. "Musíš se držet
dál od upírů, Mercedes Atheno Thompsonová." Stejně jako moje
matka i on používal mé plné jméno, jen když se na mě zlobil.
Nikdy jsem mu to neřekla, ale docela se mi líbilo, když ho
vyslovoval s německým přízvukem.
Prohlédl si můj obličej a pokračoval: "Měla bys být doma
a spát. K čemu je ti chlap v domě, když se o tebe nemůže chvíli
starat?"
"Hm," řekla jsem. "Vzdávám se. K čemu je mužský v domě?"
Neusmál se, ale na to jsem si už zvykla.
54
"No," pokračovala jsem rázně, ale mluvila jsem potichu, aby
lidé v kanceláři nic neslyšeli. "Mám doma dva vlkodlaky
a mrtvého upíra, a tak mě napadlo, že bude lepší, když se na
chvíli někam uklidím."
"Zabila jsi upíra?" Zadíval se na mě s úctou, což nebylo nijak
snadné, když ležel na zádech na vozíku.
"Ne. Stefana zabilo slunce. Ale měl by se vzpamatovat včas
na to, aby dnes večer předstoupil před Marsilii."
Tedy aspoň jsem předpokládala, že k tomu dojde dnes večer.
Nevím, jak to chodí u upírů, ale u vlkodlaků se soud koná
okamžitě, ne až šest měsíců po činu. A obvykle trvá jen několik
hodin, někdy jen minuty, a netáhne se měsíce. Nedokážeš
přesvědčit alfu, aby tě nechal žít? Škoda. Zákon smečky byl
z nezbytnosti brutální a patřil k věcem, které Bran prozatím tajil
veřejnosti.
"Samuel říkal, že budeš svědčit pro upíra."
"Volal ti?" rozzlobila jsem se. "Co chtěl? Abys mu brnknul,
až bezpečně dorazím?"
Zee se na mě poprvé usmál a vytáhl mobil. Od oleje
umaštěnými prsty vyťukal moje číslo. "Je tady," řekl. "A
v pořádku."
Aniž by počkal na odpověď, zavěsil, zakřenil se a vytočil
další číslo. I to jsem znala. Ale pro případ, že by mi uniklo,
použil jméno. "Ahoj, Adame," řekl. "Je tady." Chvíli poslouchal.
I já našpicovala uši, ale musel snížit hlasitost na minimum,
protože jsem slyšela jen bručení mužského hlasu. Zeeho úsměv
se proměnil v zlomyslný úšklebek. Podíval se na mě a řekl:
"Adam chce vědět, proč ti to trvalo tak dlouho?"
Chystala jsem se obrátit oči v sloup, ale jen mě z toho ještě
víc rozbolela hlava, a tak jsem toho raději nechala. "Pověz mu,
že jsem měla divoký, vášnivý sex s naprosto cizím chlápkem."
Nezdržela jsem se, abych zjistila, jestli Zee moji odpověď
předal, nebo ne. Sebrala jsem z věšáku overal a odpochodovala
do koupelny.
Vlkodlaci jsou posedlí kontrolou, připomínala jsem si při
oblékání. Díky tomu ovládají svého vlka, což je dobře. Pokud se
55
mi nelíbí průvodní jevy, neměla bych trčet s vlkodlaky. Což bych
nedělala, kdyby jeden nebydlel přímo se mnou a druhý za mým
pozemkem.
Ale o samotě v koupelně jsem si mohla přiznat, že i když
jsem se velice, velice zlobila... zklamalo by mě, kdyby
nezavolali. Je to logické?
Vyšla jsem ven a Zee mi zadal další opravu. Sice jsem od něj
autodílnu koupila, ale kdykoli jsme pracovali spolu, pořád
vydával rozkazy. Zčásti to asi bylo ze zvyku, ale hlavně proto, že
jsem možná dobrý mechanik, ale Zee dokáže zázraky. Obrazně
i doslova.
Kdyby nebylo toho, že ho všechno rychle znudilo, nikdy by
mě nenajal. Já bych tak musela vzít svůj titul a najít si práci
u McDonalda nebo u Burger Kingu jako ostatní vystudovaní
historici.
Chvíli jsme pracovali v přátelském tichu, dokud jsem
nenarazila na věc, při které byly potřebné čtyři ruce místo dvou.
Zatímco já otáčela klíčem, Zee mi přidržoval díl na místě
a řekl: "Podíval jsem se pod kapotu." Kývl na kout garáže, kde
čekal na restaurování můj nejnovější projekt.
"Je hezký, že?" řekla jsem. "Nebo aspoň bude, až s ním
skončím." Mluvila jsem o karmannu ghia
2
z šedesátého osmého
v téměř dokonalém stavu.
"Restauruješ všechno, nebo některé díly vyměníš?"
"Ještě nevím," řekla jsem. "Barva je původní a kapota jenom
trochu popraskaná. Pokud nebudu muset, raději bych do ní
nezasahovala. Pokud se mi ho podaří rozchodit s původními díly
a Kim sešije potahy, nechám ho tak, jak je."
Existují tři skupiny nadšenců pro stará auta. Do první spadají
lidé přesvědčení o tom, že by na voze mělo zůstat co nejvíce
originálních dílů. Do druhé ti, kdo auto restaurují líp než továrna.
A do třetí ti, kdo ho vykuchají, nahradí brzdy, motor i tlumiče
modernější výbavou. Zee patří do poslední skupiny.
Není sentimentální. Když něco funguje líp, mělo by se to
použít. Čtyřicet nebo padesát let pro něj neznamená totéž jako
2
Sportovní automobil z produkce VW (pozn. red.).
56
pro nás ostatní, pro jednoho člověka je to starožitnost, pro
druhého rezivějící křáp.
Velká část mých příjmů pochází právě z restaurování
rezavých křápů, takže nejsem vybíravá. Uzavřela jsem smlouvu
s čalounickým géniem Kimem a lakýrníkem, který se v autech
rád i projíždí a předvádí je, abychom je mohli prodat. Po
odečtení nákladů na restaurování a předvádění si zisk rozdělíme
podle hodin strávených na projektu.
"Chlazení vzduchem potřebuje neustálou údržbu," namítl
Zee.
"Toho, kdo hledá ghiu v původním stavu, to zajímat nebude,"
odvětila jsem. Zamručel, očividně jsem ho nepřesvědčila, a vrátil
se k práci.
Gabriel vzal rabbita a skočil pro sendviče, pak s námi v garáži
pojedl. Odkryla jsem ghiu a jedli jsme a debatovali o tom, co
s autem udělat, dokud nebyl čas vrátit se zpátky k práci.
"Zee?" řekla jsem, když zvedl do vzduchu passata, aby se
podíval na výfuk.
Zamručel a dál klepal ukazovákem na výfuk, který byl
ošklivě promáčklý přímo před předním tlumičem.
"Co víš o kouzelnících?"
Přestal klepat a vzdychl. "Staří gremlini jdou démonským
hostitelům z cesty a je tomu tak už od dob, kdy lidé uvěřili
v ďábla a zaprodali mu duši."
Zatočila se mi hlava. Nebylo to tím, že bych nevěřila ve zlo,
právě naopak. Viděla jsem důkaz toho, že existuje Bůh, proto
jsem přijala fakt, že existují i jeho protivníci. Prostě jsem
nechtěla vědět, že se patnáct kilometrů od mého domu skrývá
někdo, kdo se spřáhl se Satanem, a zabíjí pokojské.
"Myslela jsem, že je to jenom démon," hlesla jsem.
"Ja," řekl, otočil se a spatřil můj výraz. "Ďábel, démon −
angličtina je v tomhle ohledu nepřesná. Existují stvoření, která
slouží velkému netvorovi z křesťanského Písma. Vyšší i nižší
duchové, démoni nebo ďáblové, ti všichni slouží zlu. Mocnějším
sluhům je náš svět uzavřen, ale mohou do něj být pozváni −
stejně jako upíři musí být pozváni do domu."
57
"Dobře," řekla jsem a zhluboka se nadechla. "Co ještě víš?"
Zee zvedl ruku a položil ji na výfuk. "Nic moc, liebchen.
Setkal jsem se s několika lidmi, kteří o sobě tvrdili, že jsou
kouzelníci, ale ve skutečnosti byli jen hostiteli démonů."
"A jaký je mezi tím rozdíl?"
"Rozdíl je v tom, kdo drží otěže." Výfuk se pod Zeeho rukou
rozžhavil do ruda. "Démoni slouží jen jednomu pánovi a lidé,
kteří na to zapomenou, se rychle stanou otroky. Ti, kdo
nezapomenou, si podrží kontrolu o něco déle."
Zamračila jsem se na něj. "Takže všichni posedlí démonem
byli na počátku kouzelníky?"
Zee zavrtěl hlavou. "Existuje mnoho druhů pozvání,
úmyslných i neúmyslných. Kouzelník, člověk posedlý démonem,
nezáleží na tom. Démon nakonec vždy převezme kontrolu."
Ozvalo se hlasité lupnutí a výfuk se vyrovnal do původního
tvaru. Zee mi pohlédl do očí. "Tenhle netvor si zahrává s upíry,
Mercy. Nepleť se do toho. Klan je lépe připravený vypořádat se
s ním než ty."
V pět třicet jsem byla až po lokty zahrabaná v motoru
vanagonu, proto jsem požádala Gabriela, aby zavřel kancelář,
a poslala jsem jej i Zeeho domů. Kvůli mému potlučenému
obličeji se zdráhali nechat mě pracovat o samotě víc než obvykle,
ale nakonec jsem je přesvědčila.
Dokud byl se mnou v garáži Zee, měla jsem puštěnou
klimatizaci a velká vrata zavřená, ale na rozdíl od vlkodlaků si
letní horko užívám. Jakmile jsem osaměla, vypnula jsem proto
klimatizaci a otevřela garážová vrata.
"Pomáhá to?"
Vzhlédla jsem a uviděla v otevřených dveřích zákazníka, se
kterým jsem se ten den seznámila.
"Tom Black," připomněl mi.
"Co jestli pomáhá?" zeptala jsem se, utřela si ruce a usrkla
vody z lahve, která nejistě balancovala na nárazníku.
58
"Pobrukování," řekl. "Zajímalo by mě, jestli pomáhá."
Něco na tom, jak to řekl, mě znepokojilo − choval se, jako
bychom byli dobří přátelé, a ne cizinci, kteří spolu prohodili jen
několik slov. Jeho dřívější poznámka o bílých páscích z něj
nedělala vyznavače bojových umění, ale způsob, jakým se
pohyboval, když vešel do garáže, ano.
Tvářila jsem se zdvořile, přestože kojot v mém nitru toužil
vycenit zuby. Vetřel se do mého teritoria.
"Neuvědomila jsem si, že si pobrukuji," řekla jsem. "Tohle je
pro dnešek poslední auto." Věděla jsem, že nepatří jemu, protože
jsem na tom voze pracovala pravidelně. "Pokud vám Gabriel
nezavolal, pak asi nebude vaše auto hotové dřív než zítra."
"Jak se z tak pěkné ženy stala automechanička?" zajímal se.
Naklonila jsem hlavu na stranu, abych na něj lépe viděla
zdravým okem. Gabriel říkal, že kdybych si ho ledovala déle,
tolik by neoteklo. Normálně nevypadám špatně, ale dneska bych
sama sebe popsala jako děsiváa příšerná.
Kdybychom byli na neutrálním území, odsekla bych asi něco
ve smyslu: "Bože, já nevím. Jak se z takového fešáka stane tak
vlezlý bastard?" Ale já byla v práci a on byl zákazník.
"Asi stejně jako u všech ostatních hezkých mechaniků," řekla
jsem. "Podívejte, potřebuji to tu dodělat. Zavolejte zítra ráno
a Gabriel vám poví, kdy asi bude vaše auto hotové."
Zatímco jsem mluvila, vykročila jsem vpřed. Můj pohyb ho
měl přimět ucouvnout, on se ale ani nepohnul, a tak jsem musela
zůstat stát, jinak bych se k němu dostala příliš blízko. Voněl
kokosovým opalovacím olejem a cigaretovým kouřem.
"Vlastně už jsem si vůz vyzvedl," řekl. "Vrátil jsem se, abych
si s vámi promluvil."
Byl člověk, ale já v jeho očích viděla stejně dravčí pohled,
jaký mají vlkodlaci, když se vydají na lov. V garáži jsem se cítila
v bezpečí, proto jsem se zachovala neopatrně a příliš jsem se
k němu přiblížila. Měla jsem tu spoustu klíčů a páčidel, které se
daly použít jako zbraň, ale všechny byly mimo můj dosah.
"Opravdu?" řekla jsem. "Proč?"
59
"Chtěl jsem se zeptat, jak se vám líbí randit s vlkodlakem?
Věděla jste, že je vlkodlak, ještě než jste si spolu vyšli? Měli jste
spolu sex?" Do hlasu se mu nečekaně vloudilo ostří.
Náhlá změna tématu mě tak zaskočila, že jsem chvíli jen
hloupě mrkala.
Necítila jsem z něj fanatismus − nenávist má vlastní pach.
Když se Zee odhalil, pochodovala před garáží skupina lidí
s plakáty. Někteří se jednou v noci vrátili a nastříkali mi na vrata
rudým sprejem hanlivá hesla.
Z Toma Blacka jsem cítila intenzitu − jako by mu na
odpovědích skutečně záleželo.
Venku zajelo na parkoviště auto s motorem z Chevy 350 a já
poznala jeho předení. Poslední stopy mého neklidu zmizely a já
si uvědomila, že existuje jen jediný důvod, proč by se tak
vyptával.
Přimhouřila jsem oči. "Do pekel," zaklela jsem znechuceně.
"Vy jste novinář."
Několik vlkodlaků, kteří vystoupili na veřejnost, k sobě na
marokův příkaz úmyslně přitahovali pozornost: hrdinové
v armádě, u policie a u hasičů nebo filmové hvězdy. Adam k nim
nepatřil. Ale uměla jsem si představit, proč by někdo poslal
novináře, aby na něj něco vyčenichal. Nejenže je alfa, ale je
i fešák. Nemohla jsem se dočkat Adamovy reakce, až mu povím,
že někdo strká nos do jeho milostného života.
"Můžu vám zaplatit," řekl mi Black. Asi ho povzbudil můj
úsměv. "Až s vámi skončím, budete stejně slavná jako on.
Budete moct prodat svůj příběh studiu."
Odfrkla jsem si. "Jděte pryč."
"Problémy, Mercy?" zeptal se hluboký hlas s líným texaským
přízvukem a reportér se otočil. Asi neslyšel Warrena a jeho
společníka vejít.
"Žádné problémy," ujistila jsem ho. "Pan Black právě
odchází."
Warren vypadal, jako by vystoupil z reklamy na Divoký
západ, jako skutečný kovboj včetně rozšlápnutých bot
a omšelého slamáku. Měl na to právo. Když ho proměnili, byl
60
skutečným kovbojem na starém Divokém západě. Byl mým
nejoblíbenějším členem Adamovy smečky. Vedle něj stál Ben,
nedávný import z Velké Británie − a kandidát na mého nejméně
oblíbeného vlkodlaka. Žádný z nich nepatřil mezi "odhalené",
ještě ne. V Benově případě k tomu asi ani nikdy nedojde. Ve své
domovině se jen taktak vyhnul zatčení, proto ho potichu poslali
do Ameriky, aby tady zmizel.
Novinář vytáhl z peněženky vizitku a podal mi ji. Vzala jsem
si ji, protože mě matka naučila zdvořilosti.
"Uvidíme se," řekl. "Zavolejte mi, pokud změníte názor."
"Udělám to," odpověděla jsem.
Vlkodlaci se otočili a dívali se, jak odchází. Teprve až jeho
vůz zmizel v dálce, obrátili se zpátky ke mně.
"Líbí se mi, co sis udělala s obličejem," řekl Ben a poklepal si
na oko.
Možná mi zachránil život a zastavil kulku určenou Adamovi,
ale to neznamenalo, že bych ho musela mít ráda. Nešlo tu jen
o to, že ho poslali k Adamově smečce, aby nemohl být
vyslechnut v souvislosti se sérií brutálních znásilnění v Londýně.
Věřím, že lidé jsou nevinní, dokud jim není prokázána vina. Šlo
mi hlavně o jeho vlastnosti, díky nimž se o něj londýnská policie
začala vůbec zajímat: byl malicherný, protivný a násilnický.
Všechno, co řekl, vyznívalo jako pošklebek nebo hrozba, i když
mluvil s takovým fajn britským přízvukem. Kdyby byl jen
o trochu příjemnější, mluvila bych s ním už jen proto, abych
slyšela jeho hlas, i kdybych ho neměla ráda.
"Já si ho nezmalovala, ale dík." Vrátila jsem se k dodávce,
abych ji na noc zamkla. Setrvačnost, která mě udržovala v chodu,
byla pryč a teď už jsem se jen toužila někam zahrabat a spát.
Někam, kde by ve skříni neležel mrtvý upír. Zatraceně. Kde
vlastně budu spát?
"Co tady vy dva děláte?" zeptala jsem se Warrena, když jsem
zavírala zadní dveře dodávky.
"Adam přikázal, že s tebou máme zůstat, dokud se ti neozvou
upíři − myslí si, že tě kontaktují krátce po setmění. Nechce, aby
tě zastihli samotnou."
61
"Nemáš dnes večer směnu?" Warren pracoval na benzínové
pumpě s celonočním provozem jen kousek ode mě − když se
Samuel přistěhoval, Warren mu tam sehnal práci.
"Ne, minulý týden jsem dal výpověď. Zase změnili manažera
a tenhle plánoval, že to tam celé předělá. A tak jsem se rozhodl
dát výpověď dřív, než mě vyhodí." Odmlčel se, pak pokračoval:
"Dělal jsem pár věcí pro Kylea. Na půl úvazku jsem si u něj
vydělal víc než na plný úvazek ve večerce."
"U Kylea?" zeptala jsem se s nadějí.
Znám Warrena už dost dlouho a setkala jsem se možná
s tuctem jeho přátel. Většina za nic nestála, ale Kyle se mi líbil.
Byl právnické eso, úžasně se oblékal a byla s ním velká zábava.
Nějakou dobu spolu žili, než Kyle zjistil, že Warren je vlkodlak.
Potom se Kyle odstěhoval. Vím, že si od té doby několikrát vyšli,
ale nic víc.
Warren sklopil oči. "Jen pár sledovaček a jednou jsem dělal
ochranku ženě, která se bála svého brzy už bývalého manžela."
"Kyle z nás má strach," prohlásil Ben a vycenil zuby v ostrém
úsměvu.
Warren po něm střelil pohledem a Ben se přestal usmívat.
"Očividně ses nikdy nesetkal s Kylem," řekla jsem Benovi.
"Je rozvodový právník už tak dlouho, že se jen tak něčeho
nevyleká."
"Lhal jsem mu," řekl mi Warren. "Taková věc se nedá jen tak
přejít."
Nastal čas změnit téma. Ben se možná stáhl, ale rozhodně ne
na dlouho.
"Půjdu se umýt a převléknout," řekla jsem. "Hned jsem
zpátky."
"Samuel říkal, že ses včera v noci vůbec nevyspala," řekl
Warren. "Bude trvat ještě pár hodin, než se upíři ozvou.
Zastavíme se někde, koupíme večeři a zamíříme k tobě domů,
aby sis mohla zdřímnout?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Nemůžu spát s mrtvolou ve skříni."
"Tys někoho zabila?" zeptal se Ben se zájmem.
62
Warren se zazubil a okolo očí mu naskočily vějířky vrásek.
"Ne, tentokrát ne. Samuel říkal, že Stefan tráví den u Mercy ve
skříni. Zapomněl jsem. Chceš si lehnout u mě? Tam žádní mrtví
nejsou." Pohlédl na Bena. "Aspoň zatím."
Byla jsem vyčerpaná, bolel mě obličej a opouštěl mě
adrenalin, který ve mně rozproudil reportér. "To zní úžasně.
Díky, Warrene."
Warren bydlí v Richlandu, v půlce jednopatrového
dvojdomku, který už zažil šťastnější časy. Uvnitř vypadal dům
lépe než zvenku, ale kvůli hromadám knih a použitému nábytku
působil dojmem, jako by v něm bydlel student.
Ložnice pro hosty, kam mě Warren uložil, voněla po něm −
asi spal raději tady než v pokoji, který kdysi sdílel s Kylem. Jeho
vůně mě uklidňovala, on neležel mrtvý ve skříni. Do spánku mě
ukolébaly tiché zvuky dvou vlkodlaků hrajících šachy v přízemí.
Když jsem se probudila, v pokoji byla tma a ve vzduchu jsem
cítila papriku a sezamový olej. Někdo zajel pro čínu. Od oběda
uběhla už dlouhá doba.
Vykulila jsem se z postele a odšourala se dolů po schodech
v naději, že nesnědli úplně všechno. Vešla jsem do kuchyně,
právě když Warren rozděloval obsah polystyrénových krabic na
tři talíře.
"Hm," řekla jsem a opřela se o Warrena, abych lépe viděla na
jídlo. "Hovězí po mongolsku. Myslím, že jsem se zamilovala."
"Jeho srdce už patří někomu jinému," ozval se za mnou Ben.
"A i kdyby tomu tak nebylo, nehraje tvoji ligu. Ale já ti jsem
k dispozici."
"Ty nemáš srdce," řekla jsem mu. "Jenom díru tam, kde by
mělo být."
"Jen další důvod, abys mi dala to svoje."
Zabušila jsem čelem do Warrenových zad. "Řekni mi, že se
mnou Ben neflirtuje."
"Hej," namítl Ben ublíženě. "Mluvil jsem o kanibalismu, ne
o románku."
Byl to dobrý žert. Kdybych ho měla víc ráda, zasmála bych
se.
63
Warren mě poplácal po hlavě a řekl: "To je v pořádku, Mercy.
Byl to jen špatný sen. Až se najíš, bude pryč."
Vysypal zbytek rýže na talíř. "Před několika minutami volal
Adam. Řekl jsem mu, že spíš, a on tě nechtěl budit. Stefan prý
asi před půl hodinou odešel z tvého domu."
Vyhlédla jsem z okna a viděla, že se venku stmívá.
Warren si všiml mého pohledu a řekl: "Někteří staří upíři se
probouzejí dřív. Myslím, že nezavolají, dokud se úplně nesetmí."
Podal nám talíře, příbory a ubrousky a vyhnal nás z kuchyně
do jídelny.
"Tak," řekl Ben poté, co jsme několik minut jedli v tichosti.
"Proč mě nemáš ráda, Mercy? Jsem pohledný, chytrý, zábavný...
A zachránil jsem ti život."
"O tom už raději nemluvme," řekla jsem a strčila si do úst
kořeněné maso. "Mohlo by se mi udělat zle."
"Nenávidíš ženy," nadhodil Warren.
"To není pravda," odmítl Ben pobouřeně.
Polkla jsem, povytáhla obočí a hleděla na něj, dokud se
neodvrátil. Jakmile si uvědomil, co udělal, zvedl rychle bradu
a znovu se mi zadíval do očí. Ale příliš pozdě. Vyhrála jsem
a oba jsme to věděli. U vlků na podobných věcech záleží.
Kdybych na něj narazila o samotě v temné uličce, možná by mě
stejně sežral − ale zaváhal by.
Samolibě jsem se usmála. "Každý, kdo s tebou mluví déle než
dvě minuty, pozná, že nenávidíš ženy. Myslím, že bych dokázala
spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát jsi vyslovil slovo ‚žena‘
a nenahradil ho přídomkem pro ženské genitálie."
"Hej, není to tak zlé," namítl Warren. "Někdy jim nadává do
krav nebo děvek."
Ben ukázal prstem na Warrena − matka ho asi nikdy
nenaučila zdvořilým způsobům. "A to říká někdo, kdo nemá
rád..." Odmlčel se a zvolil jiné slovo, než hodlal použít. "Ženy."
"Mám je rád," řekl Warren a shrábl zbytky rýže na hromádku,
aby je mohl nabrat na vidličku. "Víc než většinu mužů. Jenom
s nimi prostě nechci spát."
64
Zazvonil mi mobil. Zprudka jsem vtáhla vzduch do plic
a vdechla přitom zrníčko pepře. Kašlala jsem, dusila se a oči mi
slzely, našla jsem ale telefon a podala ho Warrenovi, aby mohl
odpovědět, zatímco já hltala vodu.
"Dobrá," řekl. "Odvezeme ji tam. Ví, kde to je?" Zachytil můj
pohled a bezhlesně pronesl "klan".
Kývla jsem a stáhl se mi žaludek. Vím, kde hledat jeho sídlo.