Krevní pouto - 2
28. září 2015 | 20.43 |
2.
Probudila jsem se na svém gauči. Na obličeji jsem cítila
Médein drsný jazyk a slyšela, jak hlasitě přede. Vzápětí
jsem zaslechla Stefana a ulevilo se mi, protože to
znamenalo, že rovněž přežil. Odpověděl mu ale Samuel a jeho
tichý hlas nezněl vůbec chlácholivě. Bručivý tón se sice podobal
předení mé kočky, čišela z něj však ledová hrozba.
Žilami mi začal kolovat adrenalin. Vzpomínku na noční hrůzu
jsem odsunula stranou. V tu chvíli záleželo jen na tom, že je
úplněk a ani ne metr ode mě se nachází rozzuřený vlkodlak.
Pokusila jsem se otevřít oči a vstát, ale narazila jsem na
několik problémů. Za prvé se zdálo, že mám jedno oko slepené.
Za druhé jen vzácně spím v kojotí podobě, a tak jsem se pokusila
posadit jako člověk. Moje zmítání ještě zhoršoval fakt, že jsem
byla celá ztuhlá a rozbolavělá a moje tělo protestovalo proti
jakémukoli pohybu. A nakonec tu byla nevolnost a tepající
24
bolest, které mě přepadly, sotva jsem pohnula hlavou. Médea mi
svým kočičím způsobem vynadala a uraženě seskočila z gauče.
"Klid, Mercy," broukl Samuel, klekl si vedle gauče a z hlasu
mu zmizel výhrůžný tón. Něžnýma, schopnýma rukama mi
opatrně přejížděl po bolavém těle.
Otevřela jsem zdravé oko a obezřetně na něj pohlédla, protože
jsem nevěřila, že tón jeho hlasu odpovídá jeho náladě. Oči
schovával ve stínu, ale široká ústa pod dlouhým aristokratickým
nosem neměl přísně stažená. Mimoděk jsem si všimla, že
potřebuje ostříhat, popelavě hnědé vlasy mu totiž zakrývaly
obočí. Široká ramena měl napjatá, a když jsem teď byla plně při
vědomí, cítila jsem agresi, která se hromadila v místnosti. Otočil
hlavu, aby prozkoumal moje zadní nohy nejen rukama, nýbrž
i pohledem, a já spatřila jeho oči.
Byly světle modré, ne bílé, takže nehrozilo, že by vlk převzal
kontrolu.
Uvolnila jsem se a byla jsem upřímně ráda, že jsem doma,
i když potlučená a rozbolavělá, že nejsem mrtvá − anebo hůř,
stále ve společnosti Coryho Littletona, upíra a kouzelníka.
Samuel se dotkl mé hlavy a já zakňourala.
Můj spolubydlící není jen vlkodlak, nýbrž i doktor,
a zatraceně dobrý. No, asi by měl být, je jím totiž už strašně
dlouho − získal aspoň tři tituly ve dvou různých stoletích.
Vlkodlaci žijí opravdu velmi dlouho.
"Je v pořádku?" zeptal se Stefan. Něco v jeho hlase mě
znepokojilo.
Samuel stáhl ústa. "Nejsem veterinář, ale doktor. Vím, že
nemá zlomené kosti, ale víc zjistím, až se mnou bude moct
promluvit."
Pokusila jsem se proměnit a pomoct mu, ale ucítila jsem jen
pálivou bolest na hrudi a žebrech. Zděšeně jsem vyjekla.
"Co se děje?" Samuel mě něžně pohladil prstem po čelisti.
Bolelo to. Trhla jsem sebou a on zvedl ruce.
"Počkej," řekl Stefan z opačné strany gauče.
Jeho hlas zněl divně. Po tom, co mu démonem posedlý upír
provedl, jsem se potřebovala ujistit, že je v pořádku. S
25
bolestivým kňučením jsem se zkroutila a pohlédla na něj
zdravým okem.
Seděl na podlaze vedle gauče, když jsem se na něj ale
podívala, zvedl se na kolena − klečel přesně tak, jak ho přinutil
klečet kouzelník.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak se Samuel vrhl vpřed, ale
Stefan zmizel dřív, než ho Samuel mohl chytit. Pohyboval se
však divně. Napřed mě napadlo, že je zraněný, že už mu Samuel
ublížil, pak jsem si ale uvědomila, že se pohybuje jako Marsilie,
paní místního klanu − jako loutka nebo starý, prastarý upír, který
už zapomněl, jaké to je být člověkem.
"Mír, vlku," řekl Stefan a já poznala, co mi na jeho hlase
vadí. Byl mrtvý, prázdný, bez emocí. "Zkuste jí sundat postroj.
Myslím, že se chtěla proměnit, ale v postroji to nedokáže."
Neuvědomila jsem si, že ho mám stále na sobě. Samuel
zasyčel, když se dotkl spon.
"Jsou ze stříbra," vysvětlil Stefan, aniž by se přiblížil. "Pokud
dovolíte, rozepnu je."
"Najednou jste se nějak rozpovídal, upíre," zavrčel Samuel.
Samuel je ten nejklidnější, nejvyrovnanější vlkodlak, jakého
znám − to ale zrovna moc neznamená − teď jsem v jeho hlase
slyšela příslib násilí, který mi rozechvěl hrudní koš.
"Kladl jste mi otázky, na které neznám odpověď," opáčil
Stefan klidně, hlas mu ale zjihl do lidštější podoby. "Doufám, že
Mercedes ukojí zvědavost nás obou. Ale napřed musí někdo
odstranit postroj, aby se mohla proměnit zpátky v člověka."
Samuel zaváhal, nakonec ode mě poodstoupil. "Udělejte to,"
zavrčel.
Stefan se pomalu pohnul a počkal, dokud Samuel neucouvl,
teprve pak se mě dotkl. Voněl mým šampónem a vlasy měl
mokré. Musel se osprchovat − a najít někde čisté oblečení. Nic
v hotelovém pokoji neuniklo krvi zavražděné ženy. Měla jsem od
ní ulepené i tlapy.
Zničehonic jsem si vzpomněla na to, jak koberec promočený
tmavou, vazkou tekutinou čvachtal. Málem jsem se pozvracela,
26
ostrá bolest v hlavě však přemohla nevolnost a já rozptýlení
uvítala.
Stefanovi netrvalo dlouho postroj rozepnout. Jakmile mi ho
sundal, proměnila jsem se. Stefan ustoupil a přenechal místo
vedle mě Samuelovi.
Samuelova ústa se stáhla vzteky, když se dotkl mého ramene.
Podívala jsem se dolů a zjistila, že mi postroj zhmoždil a rozedřel
kůži a jsem celá potřísněná zaschlou rezavou krví. Vypadala
jsem jako oběť autonehody.
To mi připomnělo práci. Vyhlédla jsem z okna, ale nebe bylo
pořád tmavé.
"Kolik je hodin?" zeptala jsem se. Hlas jsem měla nakřáplý.
"Pět čtyřicet pět," odpověděl upír.
"Musím se obléct," prohlásila jsem a rychle vstala, což byla
chyba. Chytila jsem se za hlavu, zaklela a okamžitě se posadila,
abych neupadla.
Samuel mi sundal ruce z čela. "Otevři oči, Mercy."
Snažila jsem se, ale levé oko odmítlo uposlechnout. Když se
mi ho nakonec přece jen podařilo otevřít, oslepil mě kapesní
baterkou.
"Zatraceně, Same," protestovala jsem a pokusila se mu
vykroutit.
"Naposledy." Byl neoblomný a tentokrát mi bolavé oko
otevřel sám. Pak baterku odložil a přejel mi rukama po hlavě.
Zasyčela jsem, když prsty zavadil o bolavé místo. "Není to sice
otřes mozku, Mercy, ale vzadu na hlavě máš velkou bouli, na oku
pořádný monokl, a pokud se nemýlím, než se rozední, zfialoví ti
celá levá strana obličeje. Tak proč ten krvežíznivec tvrdí, že jsi
byla čtyřicet pět minut v bezvědomí?"
"Teď už skoro hodinu," opravil ho Stefan z podlahy. Seděl
ode mě dál než předtím, ale pozoroval mě s dravčí intenzitou.
"Nevím," řekla jsem, ale znělo to roztřeseněji, než jsem
zamýšlela.
Samuel se posadil vedle mě na gauč, stáhl z něj přehoz, který
schovával škody napáchané Médeou, a zabalil mě do něj. Natáhl
se po mně, ale já se odsunula. Ochranitelské pudy jsou
27
u dominantního vlka nesmírně silné − a Samuel je velice
dominantní. Stačilo by ustoupit o píď, převzal by nadvládu nad
celým světem, nebo spíše nad mým životem, kdybych mu to
dovolila.
Voněl ale řekou, pouští a srstí − a něčím sladkým, co patří jen
jemu. Přestala jsem se bránit a opřela si rozbolavělou hlavu
o jeho paži. Síla a teplo, které z něj sálaly, mi ulevily od bolesti.
Když se nepohnu, možná mi neupadne hlava. Samuel vydal
tichý, chlácholivý zvuk, prohrábl mi vlasy a vyhnul se přitom
bolavému místu.
Nezapomněla jsem ani jsem mu neodpustila, že mě oslnil
baterkou, ale rozhodla jsem se nechat pomstu na později. Už
dlouho jsem se o nikoho neopřela, a přestože jsem věděla, že je
hloupé odhalit před Samuelem slabost, nedokázala jsem se
přinutit odtáhnout.
Slyšela jsem, jak se Stefan zvedl, zamířil do kuchyně, otevřel
ledničku a chvíli se přehraboval v kredenci. Potom se upíří pach
přiblížil a Stefan řekl: "Přinuťte ji to vypít. Pomůže to."
"Pomůže s čím?" Samuelův hlas byl mnohem hlubší než
obvykle. Kdyby mě tolik nebolela hlava, odtáhla bych se od něj.
"S dehydratací. Kousli ji."
Stefan měl štěstí, že jsem se o Samuela opírala. Pokusil se
totiž vyskočit na nohy, ale zarazil se, když jsem při jeho náhlém
pohybu zafňukala.
No dobře, nehrála jsem fér, ale zabránila jsem Samuelovi
zaútočit. Stefan nebyl ten špatný. Pokud se napil mojí krve, byla
jsem si jistá, že neměl na vybranou. Nebyla jsem ve stavu, abych
se postavila mezi ně, a tak jsem se rozhodla hrát bezmocnou.
Jenom mě zlobilo, že jsem nemusela zas tolik předstírat.
Samuel se znovu usadil a odhrnul mi vlasy z hrdla. Špičkami
prstů mi přejel po bolavém místě na krku, které předtím splývalo
s ostatními bolístkami. Sotva se ho ale dotkl, začalo pálit a ostře
bolet až dolů ke klíční kosti.
"Nebyl jsem to já," prohlásil Stefan, ale jeho hlas postrádal
klid − jako by si tím nebyl tak úplně jistý. Zvedla jsem hlavu
28
a podívala se na něj. Emoce v jeho hlase se však nijak
neprojevily na jeho tváři.
"Až na anémii jí nic nehrozí," řekl Samuelovi. "Je potřeba víc
než jedno kousnutí, aby se člověk proměnil v upíra − a nejsem si
jistý, jestli by Mercy vůbec mohla být proměněna. Kdyby byla
člověk, existovala by možnost, že by ji k sobě mohl přivolat
a vynutit si její poslušnost, ale kožoměnci nejsou tak citliví na
magii. Prostě potřebuje doplnit tekutiny a odpočinout si."
Samuel na upíra ostře pohlédl. "Najednou jste sdílný, co?
Pokud jste ji nekousl vy, tak kdo?"
Stefan se chabě, falešně pousmál a podal Samuelovi sklenici
s pomerančovým džusem, kterou mu nabízel už dřív. Vím, proč
ji podal Samuelovi, a ne mně. Samuel se začínal chovat
teritoriálně − udělalo na mě dojem, že si toho všiml upír.
"Myslím, že Mercy to dokáže vysvětlit líp," řekl Stefan. Jeho
hlas zněl netypicky úzkostně, a to odvedlo moji pozornost od
Samuelova majetnického chování.
Proč se Stefan bál toho, co uslyší? Byl tam přece taky.
Vzala jsem si od Samuela sklenici a odtáhla se od něj. Dokud
jsem nezačala pít, neuvědomila jsem si, jak jsem žíznivá. Nemám
pomerančový džus zrovna v lásce − obvykle ho pije jenom
Samuel − ale teď chutnal jako nektar.
Nebyl však magický. Když jsem dopila, hlava mě stále bolela
a já toužila zalézt do postele a zachumlat se do peřin, věděla jsem
ale, že mi Samuel nedá pokoj, dokud se všechno nedozví −
a Stefan očividně odmítal cokoli prozradit.
"Před několika hodinami mi Stefan zavolal," začala jsem.
"Dlužila jsem mu laskavost za pomoc po únosu Jesse."
Oba pozorně naslouchali a Stefan občas přitakal. Když jsem
se dostala k našemu příchodu do hotelového pokoje, posadil se
Stefan na podlahu u mých nohou, opřel se zády o gauč, odvrátil
se a zakryl si oči rukou. Možná začínal být unavený − když jsem
skončila svým nepovedeným pokusem o zabití Littletona
a následným nárazem do zdi, začínaly už první náznaky úsvitu
prosvětlovat žaluzie na oknech.
29
"Opravdu se to stalo takhle?" zeptal se Stefan, aniž by si
sundal ruku z očí.
Zamračila jsem se na něj a napřímila jsem se. "Samozřejmě."
Byl přece u toho, tak proč to znělo, jako by si myslel, že lžu?
Promnul si oči, vzhlédl ke mně a v jeho hlase zněla úleva.
"Nechtěl jsem tě urazit, Mercy. Pamatuješ si totiž smrt té ženy
úplně jinak než já."
Mračila jsem se. "Jak jinak?"
"Říkáš, že jsem jen klečel na zemi, zatímco Littleton vraždil
pokojskou?"
"Správně."
"Já si to takhle nepamatuji," řekl a sotva přitom šeptal. "Podle
mých vzpomínek kouzelník ženu přivlekl, já uslyšel volání její
krve a podlehl jsem mu." Olízl si rty a spojení hrůzy a hladu
v jeho očích mě přimělo odvrátit se. Pokračoval šeptem, jako by
hovořil sám se sebou: "Krvežíznivost mě neovládla už hodně,
hodně dlouho."
"No," řekla jsem, protože jsem si nebyla jistá, jestli mu moje
následující slova pomůžou, nebo ublíží, "nevypadal jsi zrovna
dobře. Svítily ti oči a odhalil jsi špičáky. Ale nic jsi jí neudělal."
Duhovky mu na okamžik prozářil rubínový svit, ale ne tak
silný jako tehdy v hotelovém pokoji. "Vzpomínám si, že jsem se
vyžíval v její krvi, že jsem si ji rozetřel po rukou a po tváři. Byl
jsem od ní celý umazaný, když jsem tě přinesl domů. Musel jsem
ji smýt." Zavřel oči. "Existuje starý obřad... Je už dlouho
zakázaný, ale já si pamatuji..." Zavrtěl hlavou a pohled upřel na
ruce, kterými si volně sepnul kolena. "Pořád cítím její chuť."
Jeho slova chvíli visela nepříjemně ve vzduchu, než
pokračoval.
"Ztratil jsem se v krvi." Pronesl tu frázi, jako by měla ještě
jiný význam než doslovný. "Když jsem přišel k sobě, upír byl
pryč. Žena ležela přesně tak, jak jsem si pamatoval, že jsem ji
zanechal, a ty jsi byla v bezvědomí."
Polkl, zadíval se na okno, které začínalo světlat úsvitem,
a hlas mu klesl o celou oktávu, jak se to někdy stává vlkodlakům.
"Nedokázal jsem si vzpomenout, co se ti stalo."
30
Natáhl ruku a dotkl se mého chodidla, protože bylo nejblíže.
Když znovu promluvil, hlas už měl zase skoro normální. "Ztráta
paměti není při krvežíznivosti nijak neobvyklá." Pohnul rukou
a stiskl mi prsty u nohou. Cítila jsem, jak je studený.
"Krvežíznivost však obvykle vymaže jen nepodstatné věci. Ty jsi
pro mě důležitá, Mercy. Napadlo mě ale, že jsi nebyla důležitá
pro Coryho Littletona. A to mi cestou sem dodávalo naději."
Já že jsem pro Stefana důležitá? Jsem přece jenom jeho
automechanik. Prokázal mi laskavost a já mu ji dneska v noci
splatila. Možná jsme přátelé, ale nemyslela jsem si, že upíři mají
přátele. Chvíli jsem o tom uvažovala a uvědomila si, že mi na
Stefanovi záleží. Kdyby se mu dneska v noci něco stalo, něco
nezvratného, bolelo by mě to. Možná to cítil stejně.
"Myslíte, že si pohrál s vašimi vzpomínkami?" zeptal se
Samuel, zatímco já přemýšlela. Přisedl si blíž a objal mě paží
okolo ramen. Byl to dobrý pocit. Příliš dobrý. Předklonila jsem
se a odsedla si od něj, a když jsem se pohnula, nechal Stefan
sklouznout ruku z mé nohy.
Stefan kývl. "Buď jsou lživé moje vzpomínky, nebo
Mercyiny. Nemyslím si, že by dokázal ovlivnit podobným
způsobem Mercy, ani jako kouzelník. Podobné věci na
kožoměnce prostě nepůsobí, musel by vynaložit obrovskou
námahu, aby se mu to povedlo."
Samuel vydal zadumaný zvuk. "Nevidím důvod, proč by se
měl pokoušet Mercy přesvědčit, že jste nespáchal vraždu −
obzvláště pokud si myslel, že je obyčejný kojot." Pohlédl na
Stefana a ten pokrčil rameny.
"Kožoměnci ohrožovali upíry jen několik desetiletí, a to před
dlouhými staletími. Littleton je velmi mladý. Překvapilo by mě,
kdyby o někom, jako je Mercy, třeba jen slyšel. Démon by o ní
vědět mohl, jeden nikdy netuší, co démoni ví. Ale nejlepším
důkazem toho, že Littleton považoval Mercy za kojota, je fakt, že
je stále naživu."
Paráda.
"Dobrá." Samuel si promnul obličej. "Raději zavolám
Adamovi. Musí poslat někoho do hotelu, aby tam uklidil, než to
31
někdo uvidí a hodí na vlkodlaky." Povytáhl obočí a pohlédl na
Stefana. "I když bychom mohli policii prostě říct, že vraždy
spáchal upír."
Není tomu ani šest měsíců, co vlkodlaci následovali fae
a vystoupili na veřejnost. Neprozradili lidské populaci vše,
a totožnost odhalili jen vlkodlaci, kteří si to přáli − většinou
vojáci, kteří tak jako tak žili v odloučení od lidí. A tak jsme teď
všichni tajili dech a čekali, co se stane, zatím ale nedošlo
k nepokojům, které provázely zveřejnění existence fae před
několika desetiletími.
K tiché akceptaci přispělo velkým dílem marokovo pečlivé
plánování. Američané se cítí v moderním světě bezpečně. Bran
se snažil tuto iluzi ochránit, a proto představil vlky jako oběti,
které se smířily se svým údělem a odvážně brání ostatní. Alespoň
prozatím chtěl, aby společnost věřila, že vlkodlaci jsou prostě
lidé, jimž za úplňku narostou chlupy. Vlkodlaci, kteří se odhalili
jako první, byli hrdinové, kteří každodenně riskovali životy
a chránili slabší. Marok se stejně jako fae před ním rozhodl
pečlivě skrýt temnější aspekty života vlkodlaků.
Myslím ale, že největší zásluhu na mírumilovném přijetí
vlkodlaků nesou fae. Víc než deset let se fae dařilo předstírat, že
jsou slabí, hodní a něžní − a každý, kdo četl bratry Grimmovy
nebo Andrewa Langa, ví, že to chtělo spoustu práce.
Bez ohledu na Samuelovy hrozby by jeho otec marok
odhalení upírů nikdy nepřipustil. Neexistoval způsob, jak
omluvit fakt, že se upíři živí lidskou krví.
A jakmile si lidé uvědomí, že netvoři skutečně existují, mohlo
by je napadnout, že k nim patří i vlkodlaci.
Stefan znal marokův názor stejně dobře jako Samuel.
Nepříjemně se na vlkodlaka usmál a odhalil špičáky. "Už jsem se
o to postaral. Ještě než jsem odvezl Mercy domů, zavolal jsem
paní. Nepotřebujeme, aby po nás uklízeli vlkodlaci." Stefan se
obvykle chová zdvořileji, ale i on měl za sebou špatnou noc.
"Upír ti vnutil falešné vzpomínky," pronesla jsem, abych
muže rozptýlila. "Podařilo se mu to, protože je kouzelník?"
32
Stefan sklopil hlavu, jako by se styděl. "Upíři umí podobně
ovlivňovat lidi," řekl. Zrovna tohle jsem vědět nechtěla. Všiml si
mé reakce a vysvětlil: "Díky tomu můžeme nechat žít lidi, jejichž
krve se napijeme, Mercedes. Ale lidé jsou jedna věc, upíři něco
docela jiného. Neměli bychom být schopni provést něco
takového jeden druhému. Ale nemusíš si dělat starosti. Žádný
upír nedokáže změnit tvé vzpomínky − a pravděpodobně ani
kouzelník."
Zalila mě úleva. Na seznamu věcí, které bych nechtěla, aby
mi upír provedl, patřilo přehrabování v myšlenkách mezi ty
úplně první. Dotkla jsem se krku.
"Proto jsi mě chtěl mít s sebou." Napřímila jsem se. "Zmínil
ses o tom, že to udělal už jinému upírovi. Co mu vsugeroval?"
Stefan se zatvářil ostražitě... a provinile.
"Věděl jsi, že někoho zabije, že?" obvinila jsem ho. "Provedl
něco podobného už někomu jinému? Přesvědčil ho, že vraždil?"
Vzpomínka na pomalou smrt, které jsem nedokázala zabránit, mě
přinutila zatnout ruce v pěst.
"Nevěděl jsem, co udělá. Ale ano, věřil jsem, že někoho zabil
a přesvědčil mého přítele, že vraždu spáchal on." Znělo to, jako
by mu slova zanechala na jazyku hořkou pachuť. "Ale nemohl
jsem jednat bez důkazu. A tak zbytečně zemřeli další lidé."
"Jste upír," řekl Samuel. "Nesnažte se nás přesvědčit o tom,
že vám smrt nevinných dělá na čele vrásky."
Stefan se zadíval Samuelovi do očí. "Během let jsem zažil
tolik umírání, že je mi ze smrti zle, ale myslete si, co chcete.
Masakr ohrožuje naše utajení, vlkodlaku. I kdyby mě lidé
nezajímali, nechtěl bych, aby jich zemřelo tolik najednou,
protože by to ohrozilo naše tajemství."
Tolik?
Najednou jsem pochopila, proč si byl jistý, že hluk nikoho
v hotelu nevzbudí. Tvor, který před mýma očima zavraždil ženu,
by neváhal zabít tolik lidí, kolik by jen mohl. "Kdo ještě dneska
v noci zemřel?"
"Čtyři lidé." Stefan neodtrhl oči od Samuela. "Recepční a tři
hosté. Hotel byl naštěstí skoro prázdný."
33
Samuel zaklel.
Polkla jsem. "Takže jejich těla prostě zmizí?"
Stefan si povzdychl. "Snažíme se nenechat zmizet nikoho,
koho by pohřešovali. Těla se objeví, ale tak, aby vzbudila co
nejmenší pozornost. Pokus o loupež, milenecká hádka, která se
vymkla kontrole."
Otevřela jsem ústa, abych něco odsekla, ale zarazila jsem se.
Těmito pravidly jsme se řídili všichni a nebyla to Stefanova vina.
"Riskoval jste Mercyin život," zavrčel Samuel. "Pokud
donutil zabíjet jiného upíra, mohl vás přinutit zabít Mercy."
"Ne. K tomu by mě nepřinutil." Stefanův hlas zněl stejně
rozzlobeně jako Samuelův a zanechával tak trochu pochyb o tom,
zda si je svojí odpovědí zcela jistý. Asi si to musel uvědomit,
protože obrátil pozornost zpátky ke mně. "Na svoji čest jsem
odpřísáhl, že se ti dnes v noci nic nestane. Podcenil jsem
nepřítele a ty jsi kvůli tomu trpěla. Porušil jsem přísahu."
"‚Má-li zlo triumfovat, potřebuje jediné − aby slušní lidé
nedělali nic‘," zamumlala jsem. Na vysoké jsem musela třikrát
přečíst Úvahy o revoluci ve Francii od Edmunda Burkeho.
Některé jeho myšlenky na mě obzvláště zapůsobily, protože jsem
od dětství věděla, kolik zla na světě doopravdy je.
"Co tím myslíš?" zeptal se Stefan.
"Pomůže ti moje přítomnost v hotelovém pokoji zničit toho
netvora?" zeptala jsem se.
"V to doufám."
"Pak za to trocha bolesti stojí," prohlásila jsem pevně.
"Přestaň si to vyčítat."
"Ztráta cti se nedá napravit tak jednoduše," namítl Samuel
a pohlédl Stefanovi do očí.
Zdálo se, že s ním Stefan souhlasí, ale s tím už jsem nic
nezmohla.
"Jak jsi věděl, že s Littletonem není něco v pořádku?" zeptala
jsem se.
Stefan odtrhl oči od Samuela a sklopil pohled k Médei, která
mu vyšplhala na klín, schoulila se a hlasitě předla. Kdyby byl
člověk, řekla bych, že vypadá unaveně. A kdyby podobným
34
způsobem sklopil oči před méně civilizovaným vlkodlakem,
mohl by mít problémy, ale Samuel věděl, že když zrak sklopí
upír, nepřiznává tím podřízenost.
"Mám přítele jménem Daniel," řekl Stefan po chvíli. "Na naše
poměry je velmi mladý − a ty bys řekla, že je to milý kluk. Asi
před měsícem se v místním hotelu ubytoval upír a Daniela
poslali, aby zjistil, proč se s námi nespojil a nepožádal
o svolení."
Stefan pokrčil rameny. "Podobné věci se dějí často. Nemělo
to být nebezpečné ani neobvyklé. Byl to přiměřený úkol pro
mladého upíra." Ve Stefanově hlase však zazníval nesouhlasný
tón, který mi prozradil, že on by Daniela za neznámým upírem
neposlal.
"Něco Daniela rozptýlilo, už si nepamatuje co. Ovládla ho
krvežíznivost. Do hotelu vůbec nedorazil. V třešňovém sadu
nedaleko tábořila skupinka sezónních dělníků a čekala tam na
začátek sklizně." Vyměnil si přes moji hlavu pohled se
Samuelem. "Nebyla to pěkná podívaná, stejně jako dneska
v noci, ale dala se snadno uklidit. Odvezli jsme jejich karavany
a auta a zbavili se jich. Sadař si prostě myslel, že dělníky čekání
unavilo a odjeli. Daniel byl... potrestán. Ne krutě, protože je
mladý a chtíč velmi silný. Ale teď z vlastní vůle vůbec nejí. Pocit
viny ho zabíjí. Jak jsem řekl, je to milý kluk."
Vtáhl do plic hluboký, očistný nádech. Jak mi Stefan kdysi
řekl, většina upírů dýchá jen proto, že by si lidé všimli, kdyby to
nedělali. Já si ale myslím, že některým nedýchání vadí stejně
jako nám lidem. Samozřejmě pokud chtějí mluvit, musí dýchat
alespoň trochu.
"V nastalém zmatku upíra nikdo neprověřil, koneckonců
zůstal ve městě jen jednu noc," pokračoval Stefan. "Ani mě
nenapadlo ptát se, co se stalo, dokud jsem se před několika dny
nepokusil Danielovi pomoct. Pověděl mi, co se stalo − a něco mi
na jeho historce prostě nesedělo. Znám krvežíznivost, on ale
nedokázal vysvětlit, proč se rozhodl odcestovat až do Benton
City, dobrých třicet kilometrů od hotelu. Daniel je stejně
poslušný jako jeden z vašich submisivních vlků. Neporušil by
35
příkazy bezdůvodně. Nedokáže cestovat jako já, musel by na
místo dojet autem. A upír, kterého ovládla touha po krvi, prostě
řídit nedokáže.
Proto jsem se rozhodl prověřit upíra, se kterým se měl setkat.
Jeho jméno jsem snadno získal od recepčního v hotelu, kde se
ubytoval. O upírovi jménem Cory Littleton jsem nedokázal nic
zjistit − ale muž toho jména nabízel služby v magických
záležitostech na internetu."
Stefan se s očima upřenýma na podlahu pousmál. "Je přísně
zakázáno proměnit kohokoli, kdo není úplný člověk. Ve většině
případů by to stejně nefungovalo, ale některé historky říkají..."
Pokrčil nešťastně rameny. "Viděl jsem dost na to, abych
pochopil, že je to dobré pravidlo. Když jsem se vydal na lov,
očekával jsem, že najdu proměněného čaroděje. Ani mě
nenapadlo, že by mohl být kouzelník − na toho jsem nenarazil už
několik staletí. V dnešní době už většina lidí nevěří ve zlo
a postrádá znalosti potřebné k uzavření smlouvy s démonem.
Proto jsem si myslel, že je Littleton obyčejný čaroděj. Musel být
ale mocný, když se mu podařilo změnit vzpomínky upíra −
i třeba jen mladíčka, jako je Daniel."
"Proč jste po něm šel jen s Mercy?" zeptal se Samuel.
"Nemohl jste požádat jiného upíra?"
"Daniel byl potrestán a tím celá věc skončila."
Stefan klepal rukou do kolena, očividně nebyl s rozsudkem
spokojen. "Paní už o tom nechtěla nic slyšet."
Znám Marsilii, paní Stefanova klanu. Nepřipadá mi jako žena,
kterou by zajímala smrt několika lidí, nebo třeba i několika set.
"Přemýšlel jsem, že se vzepřu jejím příkazům − vtom se ale
upír vrátil. Neměl jsem pro své tušení žádné důkazy, víte?
Všichni byli přesvědčeni, že Daniel podlehl krvežíznivosti. A tak
jsem se dobrovolně nabídl, že s cizincem promluvím. Chtěl jsem
si jen ověřit, jestli by dokázal Daniela přinutit pamatovat si věci,
které neudělal. Mercy jsem s sebou vzal jen pro jistotu. Opravdu
jsem nečekal, že by mě dokázal ošálit stejně jako Daniela."
"Takže si myslíš, že Daniel ty lidi nezabil?" zeptala jsem se.
36
"Čaroděj, který je zároveň upír, by dokázal vsugerovat
vzpomínky, ale ne přinutit zabíjet. Kouzelník..." Stefan roztáhl
ruce. "Kouzelník dokáže spoustu věcí. Jsem rád, že tolik toužil
zabít tu ženu sám, že nepoužil krvežíznivost, již ve mně vzbudil,
k tomu, aby to přinutil udělat mě − byl jsem napůl přesvědčený,
že se mu to povedlo. Za ta léta jsem se stal příliš sebejistým,
Mercedes. Nevěřil jsem, že by mi mohl něco udělat. Daniel je
přece jen mladý. Měla jsi být mojí pojistkou, ale nečekal jsem, že
tě budu potřebovat."
"Littleton byl kouzelník," řekla jsem. "A nějaký idiot upír ho
proměnil. Kdo? Někdo odsud? A pokud ne, co tu dělá?"
Stefan se znovu usmál. "Tyto otázky předložím paní. Možná
byl proměněn omylem − stejně jako naše krásná Lilly."
Setkala jsem se s Lilly. Už jako člověk byla šílená a ani
proměna v upíra na tom nic nezměnila. Zároveň je ale úžasná
pianistka. Jejího stvořitele talent natolik uchvátil, že se o nic
jiného nezajímal. Stejně jako vlkodlaci i upíři zabíjejí každého,
kdo by mohl přitáhnout nechtěnou pozornost. Lilly ochránil
mimořádný dar, jejího stvořitele ale za neopatrnost zlikvidovali.
"Jak by k tomu mohlo dojít omylem?" zeptala jsem se.
"Všimla jsem si tvojí reakce. Cítil jsi démona, ještě než jsme
vešli do hotelu."
Zavrtěl hlavou. "Démoni nejsou v současnosti běžní. Lidé
posedlí démony končí pod zámkem v psychiatrických léčebnách,
kde je napumpují drogami. Většina mladých upírů se
s kouzelníkem nikdy dřív nesetkala. Sama jsi řekla, že jsi
netušila, co cítíš, dokud jsem ti to neřekl."
"Proč démon nezabránil tomu, aby se kouzelník stal upírovou
obětí?" zeptal se Samuel. "Démoni obvykle hostitele chrání,
dokud s nimi neskončí."
"Proč by to dělal?" opáčila jsem a v duchu jsem oprášila vše,
co jsem kdy o kouzelnictví slyšela. "Démoni touží jen po
jednom, a to páchat co největší škody. Upírství jen posílilo
Littletonovy schopnosti."
"Víte něco o démonech, Samueli Cornicku?" zeptal se Stefan.
37
Samuel zavrtěl hlavou. "Ne dost na to, abych pomohl. Ale
zavolám otci. Pokud ani on nebude nic vědět, určitě zná někoho,
kdo o nich ví."
"Je to věc upírů."
Samuelovo obočí vystřelilo vzhůru. "Ne pokud kouzelník
masakruje lidi."
"Postarám se o něj − i o škody, které napáchá." Stefan se
obrátil ke mně. "Chci tě požádat ještě o dvě laskavosti, i když už
mi nic nedlužíš."
"Co potřebuješ?" Doufala jsem, že zrovna teď nic. Byla jsem
vyčerpaná a toužila jsem ze sebe smýt krev, obrazně i doslova,
i když jsem se obávala, že to první nebude tak snadné.
"Předstoupila bys před paní a pověděla jí o všem, co se
dneska v noci stalo? Nebude chtít uvěřit, že mladý upír dokázal
něco takového. A klan určitě nenadchne, že máme ve svém
středu kouzelníka."
Nijak jsem netoužila setkat se znovu s Marsilií. Asi mi to
musel vyčíst z tváře, protože pokračoval: "Musíme ho zastavit,
Mercy." Zhluboka se nadechl, mnohem víc, než bylo nutné,
pokud používal kyslík jen k mluvení. "Z událostí dnešní noci se
budu muset zodpovídat před soudem. Povím, co jsem viděl
a slyšel − a oni poznají, jestli říkám pravdu, nebo lžu. Můžu jim
říct všechno, co jsi mi pověděla, ale pokud nebudeš vypovídat
sama, nepoznají, jestli je to pravda. Když to neuděláš, budou
považovat moji vzpomínku na smrt pokojské za skutečnost a tvá
slova za pouhé tvrzení."
"Co s tebou udělají, pokud ti neuvěří?" zeptala jsem se.
"Nejsem mladý upír, Mercedes. Pokud dospějí k názoru, že
jsem zabitím ženy ohrozil bezpečnost ostatních, zničí mě − stejně
jako vůdce smečky zničí jednoho vlkodlaka, aby ochránil
ostatní."
"Dobrá," řekla jsem pomalu.
"Jenom když budu moct jít s ní," namítl Samuel.
"Zvol si doprovod," souhlasil Stefan. "Možná Adama
Hauptmana nebo jednoho z jeho vlků. Doktore Cornicku, prosím,
neurazte se, ale myslím, že byste to neměl být vy. Posledně jste
38
paní uchvátil a sebeovládání v podobných věcech nepatří k jejím
silným stránkám."
"Dej mi vědět, až mě budeš potřebovat," řekla jsem, než mohl
Samuel něco namítnout. "Najdu si doprovod."
"Děkuji," řekl Stefan, pak zaváhal. "Je nebezpečné
připomínat klanu, co jsi."
Kožoměnci nejsou mezi upíry zrovna populární. Pochopila
jsem to tak, že když upíři poprvé přišli do Nového světa, zdejší
kožoměnci jim byli takovou osinou v zadku, že je upíři skoro
vybili. Stefan mi odmítl sdělit podrobnosti. Některé věci jsem
zjistila sama − jako třeba že jsem imunní vůči většině upírské
magie. Ale nechápala jsem, jak velké nebezpečí pro ně můžu
představovat − třeba vlkodlak mi připadá nebezpečnější.
Stefan věděl celé roky, co jsem, ale klanu to zamlčel, dokud
jsem nepřišla požádat o pomoc. Dostal se kvůli tomu do potíží.
"Už ví, co jsem," namítla jsem. "Přijdu. A druhá laskavost?"
"Venku už se rozednilo," řekl a mávl rukou k oknu. "Nemáš
nějaké tmavé místo, kde bych mohl strávit den?"
Jediné místo, kde mohl Stefan spát, byla moje skříň. Skříně
v Samuelově pokoji a ve třetí ložnici měly laťkové dveře, které
propouštěly příliš mnoho světla. Všechna má okna byla opatřená
žaluziemi, ale v žádném pokoji nebyla dostatečná tma na to, aby
v něm byl upír v bezpečí.
Moje ložnice tvořila jeden konec karavanu − Samuelův pokoj
se nacházel na opačném konci. Otevřela jsem dveře a mávnutím
pozvala Stefana dovnitř. Samuel se přidal. Povzdychla jsem si,
ale nechala to být. Samuel mě nenechá se Stefanem o samotě bez
boje a já byla příliš vyčerpaná, než abych si podobnou slovní
přestřelku užila.
Moje ložnice byla plná oblečení, čistého i špinavého. Čisté
oděvy byly poskládané na hromádkách, jen jsem se ještě
nedostala k tomu schovat je do zásuvek. Mezi oblečením ležely
39
poházené knihy, časopisy a neroztříděná pošta. Kdybych věděla,
že budu mít v ložnici muže, uklidila bych.
Otevřela jsem skříň a vytáhla několik krabic a dva páry bot.
Skříň tak zůstala až na čtvery šaty visící po straně prázdná.
Uvnitř bylo dost prostoru na to, aby si Stefan pohodlně lehl.
"Samuel ti dá náhradní polštář a deku," řekla jsem a sbírala
zatím šatstvo. Od chvíle, kdy jsem se probudila, ve mně sílila
touha umýt se a teď už začínala být přímo zoufalá. Potřebovala
jsem dostat z kůže zápach smrti, protože z hlavy jsem ho dostat
nemohla.
"Mercedes," řekl Stefan něžně. "Nepotřebuji přikrývku.
Nebudu spát, budu mrtvý."
Nevím, proč to byla ta poslední kapka. Možná za to mohlo to,
jak naznačil, že netuším, co je − když jsem právě na vlastní oči
viděla, co upíři dokáží. Byla už jsem na cestě do koupelny, ale
otočila jsem se a upřeně se na oba muže zadívala.
"Samuel ti přinese deku," řekla jsem mu přísně. "A polštář.
Přes den můžeš přespat v mojí skříni. Mrtví lidé nemají u mě
v ložnici co dělat."
Zavřela jsem za sebou dveře koupelny a upustila na zem
přehoz, do kterého jsem byla po celou dobu zahalená. Slyšela
jsem, jak Samuel říká: "Něco vám přinesu." Pak jsem otočila
kohoutky ve sprše, aby se voda zahřála.
Na dveřích koupelny viselo velké zrcadlo, jedno z těch
levných v imitaci dřevěného rámu. Když jsem se otočila, abych
položila oblečení na umyvadlo, kde se nenamočí, dobře jsem si
prohlédla svůj odraz.
Napřed jsem viděla jen zaschlou krev. Ve vlasech, na obličeji,
na rameni, paži a boku. Na rukách a nohách.
Vyzvracela jsem se do záchodu. Dvakrát. Potom jsem si
umyla ruce a obličej a vypláchla si ústa vodou.
Krev pro mě nebyla neznámý pojem. Přece jen se občas
měním v kojota. Zabila jsem už pořádnou řádku zajíců a myší.
Minulou zimu jsem zabila dva muže, vlkodlaky. Ale tahle smrt
byla jiná. Zlá. Nezabil ji kvůli jídlu, z pomsty nebo v sebeobraně.
40
Zavraždil ji a čtyři další lidi, protože se mu to líbilo. A já ho
nedokázala zastavit.
Znovu jsem se zadívala do zrcadla.
Na rameni a na žebrech mi tmavly modřiny. Temně modré
pruhy prozrazovaly, kde mi postroj obemykal hruď. Musela jsem
si je způsobit, když jsem se snažila vyprostit ze Stefanova
sevření. Modřina na vnější straně pravého ramene byla spíše
černá než fialová. Levá strana obličeje mi otekla od lícní kosti po
čelist a zrudla, což slibovalo další velkou modřinu.
Naklonila jsem se blíž a dotkla se oteklého víčka. Vypadala
jsem jako oběť znásilnění − až na dvě tmavé ranky na krku.
Připomínaly kousnutí chřestýše, dva tmavé, napůl zaschlé
strupy na napuchlé, rudé kůži. Zakryla jsem je rukou
a přemýšlela o tom, jestli věřím Stefanovu tvrzení, že se nestanu
upírem ani nebudu podřízena Littletonově kontrole.
Vytáhla jsem peroxid vodíku, lehce ho nanesla na ranky
a zasyčela − pálilo to. Necítila jsem se o nic čistší. Vzala jsem
lahvičku s sebou do sprchy a vylila si obsah na krk. Potom jsem
se pustila do drhnutí.
Krev brzy zmizela, i když na několik vteřin zbarvila vodu
u mých nohou do rezava. Ale bez ohledu na to, kolik mýdla nebo
šampónu jsem použila, pořád jsem se cítila špinavá. Čím víc
jsem se drhla, tím zoufaleji jsem se cítila. Littleton mě sice
neznásilnil, ale přesto zneužil mé tělo. Při pomyšlení na to, že se
mě dotkl ústy, se mi znovu zvedl žaludek.
Stála jsem ve sprše, dokud voda nevychladla.