Krevní pouto - 1
27. září 2015 | 20.43 |
1.
J ako většina lidí vlastnících firmu pracuji i já dlouhé hodiny
a vstávám brzy ráno. A tak když mi někdo zavolá uprostřed
noci, raději by měl být na smrtelné posteli.
"Ahoj, Mercy," ozval se Stefanův přátelský hlas. "Chtěl jsem
se zeptat, jestli bys mi nemohla prokázat laskavost."
Stefan umřel už dávno, takže jsem neviděla důvod být na něj
milá. "Zvedla jsem sluchátko," ospale jsem zamžourala na rudé
číslice budíku vedle postele, "ve tři ráno."
Dobrá, přesně takhle jsem to neformulovala. Možná jsem
přidala pár slov, která si automechanik schovává pro vzdorné
šrouby a alternátory, jež mu spadnou přímo na palec.
"Mohl bys zkusit požádat o další laskavost," pokračovala
jsem, "ale byla bych radši, kdybys zavěsil a znovu zavolal
v civilizovanější hodinu."
6
Zasmál se. Možná si myslel, že žertuji. "Dostal jsem úkol
a věřím, že tvé mimořádné schopnosti by velkou měrou přispěly
k jeho úspěšnému dokončení."
Ze zkušenosti vím, že staří tvorové vždycky trochu mlží, když
o něco žádají. Ale já jsem obchodnice a k jádru věci se snažím
proniknout co nejrychleji.
"Ve tři ráno potřebuješ automechanika?"
"Jsem upír, Mercedes," připomněl jemně. "Ve tři ráno mám
poledne. A nepotřebuji mechanika, ale tebe. Dlužíš mi."
K čertu s ním, měl pravdu. Pomohl mi, když unesli dceru
místního alfy. Varoval mě, že bude chtít něco na oplátku.
Zívla jsem, posadila se a vzdala se veškeré naděje na další
spánek. "Dobrá. Co mám udělat?"
"Musím doručit zprávu upírovi, který přebývá ve městě bez
svolení paní," řekl a přešel tak rovnou k věci. "Potřebuji svědka,
kterého si nevšimne."
Zavěsil, aniž by počkal na odpověď nebo mi oznámil, kdy mě
vyzvedne. Zasloužil by si, abych šla prostě zase spát.
Bručela jsem si pod vousy a natáhla na sebe oblečení: džíny,
triko ze včerejška i se skvrnou od hořčice a ponožky, které měly
jenom jednu díru. Jakmile jsem byla víceméně oblečená,
odšourala jsem se do kuchyně a nalila si sklenici brusinkového
džusu.
Byl úplněk a můj spolubydlící, vlkodlak, běhal někde venku
s místní smečkou, takže jsem mu nemusela vysvětlovat, proč se
Stefanem jdu. Což bylo jen dobře.
Samuel není nejhorší spolubydlící, ale má sklony
k majetnictví a panovačnosti.
Ne že bych mu to trpěla, ale
k hádce s vlkodlakem je zapotřebí důvtip, kterého se mi −
zkontrolovala jsem hodinky − ve 3.15 nedostávalo.
Přestože mě vlkodlaci vychovali, nejsem jednou z nich.
Nepodléhám fázím měsíce a v kojotí podobě, která je mou
druhou přirozeností, vypadám jako kterýkoli jiný canis latrans.
Jizvy po brocích na mém zadku to dokazují.
Vlkodlaky si s obyčejnými vlky rozhodně nespletete, jsou
mnohem větší než jejich bratři a mnohem děsivější.
7
Jsem totiž kožoměnec, i když dříve pro mě určitě existovalo
i jiné pojmenování − indiánský pojem, který vymizel, když
Evropané pohltili Nový svět. Možná by mi ho mohl prozradit
otec, kdyby nezemřel při automobilové nehodě, aniž by se
dozvěděl, že je matka těhotná. Takže vím jen to, co mi řekli
vlkodlaci, což není právě mnoho.
Kožoměnci mají svůj původ u jihozápadních indiánských
kmenů, ale podle toho, co jsem si přečetla, s nimi mám ještě
méně společného než s vlkodlaky. Nepoužívám magii,
k proměně nepotřebuji kojotí kůži − a nejsem zlá.
Popíjela jsem džus a vyhlížela ven z kuchyňského okna.
Samotný měsíc jsem neviděla, jen jeho svit, který postříbřoval
noční krajinu. Docela se hodilo, že jsem při čekání na upíra
přemýšlela o zlu. Alespoň zůstanu vzhůru − strach už tak na mě
působí. Bojím se totiž zla.
V moderním světě se i to slovo zdá... zastaralé. Když se
krátce projeví u lidí jako Charles Manson nebo Jeffrey Dahmer
1
,
snažíme se ho vysvětlit drogovou závislostí, nešťastným dětstvím
nebo duševní nemocí.
Obzvláště Američané jsou zvláštně nevinní ve svém
přesvědčení, že věda dokáže vysvětlit cokoli. Když vlkodlaci
před několika měsíci konečně vystoupili na veřejnost, vědci
ihned začali pátrat po viru nebo bakterii, která by proměnu
způsobovala − magii totiž počítače a laboratoře vysvětlit
nedokáží. Slyšela jsem, že univerzita Johnse Hopkinse ustanovila
dokonce tým, který se měl tou věcí zabývat. Nepochybuji o tom,
že nakonec něco odhalí, ale vsadím se, že nedokáží vysvětlit, jak
se může osmdesátikilový chlap proměnit ve stodesetikilového
vlkodlaka. Věda nepřipouští ani magii, ani zlo.
Zapálená víra v to, že všechno na světě se dá nějak vysvětlit,
dělá lidi strašlivě zranitelnými, zároveň jim ale dává mocný štít.
Zlo upřednostňuje, když v ně lidé nevěří. Třeba upíři jen
zřídkakdy vraždí lidi na ulicích. Když už se vydají na lov, najdou
1
Dva z nejznámějších brutálních vrahů v USA. Dahmer byl
dokonce kanibal (pozn. red.).
8
si někoho, koho nebude nikdo postrádat, odvedou si ho domů
a tam o něj pečují − jako o krávu v ohradě.
V dnešní době vládne světu věda, která zakazuje upalování,
topení nebo veřejné lynčování čarodějnic. A průměrný zákona
dbalý občan se naopak nemusí bát příšer ve tmě. Někdy lituji, že
nejsem průměrný občan.
Průměrné občany upíři nenavštěvují.
A nemusí si ani dělat starosti s vlkodlačí smečkou − alespoň
ne tak jako já.
Vystoupení na veřejnost bylo pro vlkodlaky odvážným
krokem, který se mohl snadno obrátit proti nim. Hleděla jsem na
měsícem ozářenou krajinu a dělala si starosti s tím, co by se
stalo, kdyby se lidé znovu začali bát. Vlkodlaci nejsou zlí, ale na
druhu stranu nejsou ani mírumilovní zákona dbalí hrdinové, za
něž se snaží vydávat.
Ozvalo se zaťukání na dveře.
Upíři jsouzlí. Vímto, ale Stefan není jen upír. Někdy jsem si
skoro jistá, že je můj přítel. Proto jsem se tak docela nebála,
dokud jsem neotevřela dveře a nespatřila, co čeká na verandě.
Stefan si uhladil tmavé vlasy dozadu, takže mu velmi bledá
pleť v měsíčním svitu přímo zářila. Od hlavy k patě byl oblečený
do černé a měl tak připomínat spíše postavu ze špatného hororu
o Drákulovi. V černém koženém plášti a hedvábných rukavicích
však vypadal opravdověji než v pestrobarevném tričku
a ušmudlaných džínech, které nosil obvykle. Připadalo mi, jako
by kostým spíše odložil, než si ho navlékl.
Vypadal, jako by dokázal zabít stejně snadno jako já vyměnit
pneumatiku, a vůbec by o tom nepřemýšlel ani toho nelitoval.
Potom ale povytáhl obočí a zase byl upír, který pomaloval
svůj starý VW mikrobus jako Scoobyho dodávku.
"Mám dojem, že nejsi šťastná, že mě vidíš," prohlásil
a zazubil se, špičáky ale neodhalil. Ve tmě vypadaly jeho oči
spíše černé než hnědé − ale to i ty moje.
"Pojď dovnitř." Ucouvla jsem, aby mohl vejít, a protože mě
vylekal, obořila jsem se na něj: "A pokud toužíš po lepším
přivítání, zkus se zastavit v rozumnou hodinu."
9
Na prahu zaváhal, usmál se na mě a řekl: "Na tvé pozvání."
Pak vešel do mého domu.
"Ta věc s prahem fakt funguje?" zeptala jsem se.
Znovu se zakřenil a tentokrát jsem zahlédla záblesk bílé. "Ne
potom, cos mě pozvala dovnitř."
Prošel okolo mě do obýváku a provedl otočku jako model na
molu. Kožený kabát mu zavlál skoro jako plášť.
"Jak se ti líbí moje imitace Nosferatu?"
Povzdychla jsem si a přiznala: "Vyděsila mě. Myslela jsem,
že se snažíš vyvarovat všeho gotického." Jen zřídka jsem ho
vídala v něčem jiném než v džínech a triku.
Jeho úsměv se ještě rozšířil. "Obvykle ano. Ale někdy je
nutné imitovat Drákulu. Zvláštní je, že co se takhle oblékám jen
jednou za čas, děsím tím ostatní upíry skoro stejně jako tebe.
Neboj, i pro tebe mám kostým."
Sáhl do pláště a vytáhl kožený postroj se stříbrnými cvočky.
Chvíli jsem na něj zírala. "Chceš si snad zaskočit do S&M
klubu? Nevěděla jsem, že v okolí nějaký je." Byla jsem si skoro
jistá, že není. Východní Washington je prudérnější než Seattle
nebo Portland.
Zasmál se. "Dnes v noci ne, srdíčko. Tohle je pro tvé druhé
já." Zatřásl postrojem, aby ukázal, že je psí.
Vzala jsem ho do ruky. Byl ušitý z měkké, pružné kůže
a ozdobený takovým množstvím stříbra, že připomínal spíše
šperk. Kdybych byla obyčejný člověk, asi by mě šokovalo, že
bych si měla obléct něco podobného. Když ale trávíte spoustu
času tím, že pobíháte po okolí v kojotí podobě, zjistíte, že obojky
a podobné věci jsou docela užitečné.
Marok, vůdce severoamerických vlkodlaků, trvá na tom, aby
všichni vlci nosili při běhání po městě obojek se známkou, která
je identifikuje jako něčího mazlíčka. A trvá i na tom, aby na
známkách stála jména jako Punťa nebo Alík, rozhodně ne Trhač
nebo Tesák. Je to bezpečnější jak pro vlkodlaky, tak pro
policisty, kteří by je mohli objevit. Vlkodlakům se to líbí asi
stejně, jako se motorkářům líbilo zavedení ochranných přileb. Ne
že by některého z nich napadlo neuposlechnout maroka.
10
Nejsem vlkodlak, proto se na mě marokova pravidla
nevztahují. Zároveň ale nerada zbytečně riskuji. Obojek mám
v zásuvce v kuchyni, není ale z nejkvalitnější černé kůže.
"Takže jsem součástí tvého kostýmu?" zeptala jsem se.
"Řekněme to takhle. Tuším, že ten upír bude potřebovat
zastrašit víc než jiní," prohlásil lehce, ale něco v jeho očích mě
varovalo, že tu jde o víc.
Odněkud se přišourala Médea. Pravděpodobně spala na
Samuelově posteli. S hlasitým předením se obtočila Stefanovi
okolo levé nohy a otřela se mu hlavou o botu, aby si ho označila
jako jednoho ze svých.
"Kočky a duchové nemají upíry rádi," upozornil Stefan a zíral
na ni.
"Médea miluje každého, kdo by ji mohl nakrmit nebo
pohladit," odpověděla jsem. "Není vybíravá."
Sehnul se a zvedl ji. Médea se nerada nosí, proto chvíli
kvílela, pak se vrátila k předení a zaryla mu drápy do rukávu
drahého koženého kabátu.
"Nepřišel sis vybrat dluh, abys s mojí pomocí někoho
zastrašil," vzhlédla jsem od měkkého koženého postroje
a zadívala se mu do očí. Sám mě kdysi nabádal, že to není
rozumné, ale jediné, co jsem v jeho očích viděla, byla matná
temnota. "Zmínil ses o tom, že potřebuješ svědka. Svědka čeho?"
"Ne, nepotřebuji, abys vypadala hrozivě," souhlasil Stefan
tiše poté, co jsem na něj několik vteřin hleděla. "Ale on si bude
myslet, že se ho snažím zastrašit, a proto jsem si na vodítku
přivedl kojota." Zaváhal, pak pokrčil rameny. "Ten upír není ve
městě poprvé a myslím, že se mu podařilo oklamat jednoho
z našich mladých. Ty jsi díky svým schopnostem imunní vůči
mnohým upírským silám, obzvláště pokud upír neví, co jsi.
Pokud tě bude považovat za obyčejného kojota, pravděpodobně
na tebe nebude vůbec plýtvat magií. I když je to
nepravděpodobné, mohlo by se mu podařit ošálit mě stejně jako
Daniela. Ale myslím, že u tebe se mu to nepodaří."
Právě jsem zjistila, že jsem odolná vůči upírské magii. Ne že
by mi to k něčemu bylo, upíři jsou totiž tak silní, že by mi
11
dokázali zlámat vaz stejně lehce, jako já zlomím suchou
větvičku.
"Neublíží ti," ujistil mě Stefan, když jsem mlčela příliš
dlouho. "Máš mé čestné slovo."
Nevím, jak starý Stefan je, ale pronesl tu frázi jako někdo,
kdo ji myslí smrtelně vážně. V jeho společnosti bylo někdy
snadné zapomenout, že upíři jsou zlí. V každém případě na tom
nezáleželo. Dlužila jsem mu.
"Dobrá," řekla jsem.
Pohlédla jsem na postroj a napadlo mě, že bych mohla raději
použít vlastní obojek. Dokázala jsem se totiž proměnit i s ním −
můj krk nebyl v lidské podobě o mnoho silnější než v kojotí.
Stefanův postroj byl ale ušitý pro patnáctikilového kojota a bude
příliš těsný na to, abych se proměnila zpátky v člověka, dokud ho
budu mít na sobě. Výhodou bylo, že mě tak Stefan nepovede za
krk.
Můj obojek je jasně fialový a zdobí ho vyšité růžové kytičky.
K Nosferatovi se rozhodně nehodí.
Vrátila jsem postroj Stefanovi. "Budeš mi ho muset nasadit,
až se proměním," řekla jsem mu. "Hned jsem zpátky."
Proměnila jsem se v ložnici, protože jsem se musela
svléknout. Nejsem sice cudná, kožoměnec podobné zábrany
rychle překoná, ale snažím se nesvlékat před někým, kdo by si
mohl moji neformálnost špatně vyložit.
Věděla jsem, že Stefan má přinejmenším tři auta, přenesl se
ke mně ale "rychlejším způsobem", jak tomu říká, takže jsme na
schůzku museli jet rabbitem.
Několik minut jsem se obávala, že se mu nepodaří
nastartovat. Starému dieselu se brzké ranní vstávání nelíbilo o nic
víc než mně. Stefan si pod vousy klel v italštině, ale nakonec
motor naskočil a my vyrazili.
Nikdy nejezděte v autě s upírem, který má naspěch. Netušila
jsem, že rabbit dokáže takhle vystřelit. Se řvoucím motorem jsme
12
zabočili na dálnici a jen taktak jsme se udrželi na všech čtyřech
kolech.
Zdálo se, že se rabbitovi jízda líbí víc než mně. Motor přestal
drnčet, o což jsem se snažila už roky, a šlapal jako hodinky.
Zavřela jsem oči a doufala, že nám neupadnou kola.
Stefan přejel řeku po visutém mostě, který nás zavedl rovnou
do centra Pasca, a rychlostní limit přitom překročil o dobrých
šedesát kilometrů v hodině. Aniž by výrazně zpomalil, prosvištěl
průmyslovou čtvrtí ke shluku hotelů, které vyrostly na okraji
města poblíž nájezdu na dálnici do Spokane a k dalším místům
na severu. Jen zázrakem − asi díky nekřesťansky brzké hodině −
nás nezastavili za překročení rychlosti.
Hotel, ke kterému Stefan zamířil, nepatřil k nejlepším, ale ani
k nejhorším. Hlavní klientelu tvořili řidiči náklaďáků, na
parkovišti ale stál jediný tirák. Možná tu v úterý v noci není
zrovna velký provoz. Stefan zaparkoval rabbita vedle jediného
dalšího auta na parkovišti, černého BMW, a to navzdory spoustě
prázdných parkovacích míst.
Vyskočila jsem ven otevřeným okýnkem a ihned mě zasáhl
pach upíra a krve. Mám dobrý čich, obzvláště v kojotí podobě,
ale jako kdokoli jiný vždy nevnímám, co zrovna cítím. Po
většinu času je to jako snažit se poslouchat všechny rozhovory
v přecpané restauraci. Tohle mi ale uniknout nemohlo.
Možná se tu odehrálo něco natolik strašlivého, že to všechny
normální lidi zahnalo, a proto bylo parkoviště skoro prázdné.
Pohlédla jsem na Stefana, abych zjistila, jestli pach taky
zachytil, on se ale soustředil na vůz, vedle kterého jsme
zaparkovali. Jakmile mě na něj upozornil, uvědomila jsem si, že
se zápach line právě z BMW. Jak je možné, že auto páchlo
upírem víc než Stefan?
Zachytila jsem ještě jiný, jemnější pach a vycenila jsem zuby,
i když jsem netušila, co temná, hořká vůně znamená. Sotva se
dotkla mého čenichu, obklopila mě, až jsem nic jiného necítila.
Stefan oběhl auto, chytil vodítko a trhl, aby mě umlčel.
Ucukla jsem a chňapla po něm. Nejsem žádný zatracený pes.
Mohl mě požádat, abych zmlkla.
13
"Klid," řekl, ale nedíval se na mě. Upíral pohled na hotel. V
tu chvíli jsem ucítila něco dalšího, jen slabý náznak, který
vzápětí znovu přehlušil hořký puch. Ale i krátký závan stačil
k tomu, abych poznala strach, Stefanův strach. Co mohlo vyděsit
upíra?
"Pojď," řekl, vykročil k hotelu a táhl mě za sebou. Cítila jsem
se zmatená.
Jakmile jsem se přestala vzpírat, rychle a tiše promluvil:
"Mercy, bez ohledu na to, co uvidíš nebo uslyšíš, vůbec nic
nedělej. S tímhle nemůžeš bojovat. Potřebuji nezaujatého svědka,
který se nenechá zabít. Takže ze všech sil předstírej, že jsi kojot,
a pokud se odsud nedostanu živý, zajdi za paní a pověz jí, oč
jsem tě požádal. A co jsi viděla."
Jak jsem podle něj měla utéct něčemu, co by ho dokázalo
zabít? Takhle předtím nemluvil a ani se nebál. Možná cítil totéž
co já − a věděl, oč jde. Nemohla jsem se ale zeptat, protože kojot
není schopen lidské řeči.
Mířil ke dveřím s kouřovým sklem. Byly zamčené, na stěně
vedle se ale nacházel snímač karet s blikajícím rudým světýlkem.
Zaťukal na krabičku prstem a světlo přebliklo na zelenou, jako
by snímačem protáhl magnetickou kartu.
Dveře se bez protestu otevřely a se strašidelným kliknutím za
námi zase zapadly. Na vstupní hale nebylo nic děsivého, přesto
mě ovládl neklid. Možná na mě působila Stefanova nervozita.
Co mohlo vyděsit upíra?
Někdo někde práskl dveřmi a já vyskočila.
Buďto Stefan věděl, ve kterém pokoji se upír ubytoval, nebo
mu zvláštní cizí puch nezahltil čich. Rychlým krokem mě vedl
dlouhou chodbou a asi v její polovině se zastavil. Zaklepal,
i když jsem jasně slyšela − a Stefan pravděpodobně taky − že
tvor, který na nás v pokoji čekal, vykročil ke dveřím, sotva jsme
se před nimi zastavili.
Po všem tom očekávání mě upír, který nám otevřel, docela
zklamal. Bylo to, jako byste očekávali, že Pavarotti zazpívá
Wagnera, a místo toho vám naservírovali králíka Bugse a Elmera
Fudda.
14
Upír byl čistě oholený a vlasy měl stažené do krátkého culíku.
Na sobě měl slušivé a čisté, i když trochu pokrčené oblečení,
jako by ho vytáhl z kufru. Přesto na mě působil neupraveným,
špinavým dojmem. Byl mnohem menší než Stefan a také méně
působivý. Bod pro Stefana, což bylo jen dobře, protože si dal na
vzhledu Prince temnoty dost záležet.
Úpletová košile na cizinci přímo visela, jako kdyby na
kostech neměl žádné maso. Když se pohnul, vykasal se mu rukáv
a odhalil paži tak vyzáblou, že byl vidět prostor mezi kostmi na
předloktí. Trochu se hrbil, jako by neměl sílu narovnat se.
V minulosti jsem se kromě Stefana setkala i s jinými upíry.
Byli to děsiví tvorové se svítícíma očima a špičáky. Tenhle ale
vypadal jako smažka, která propadla droze do té míry, že
z osoby, kterou bývala dříve, nic nezůstalo. Vypadal, jako by se
měl každým okamžikem rozplynout a zanechat po sobě prázdné
tělo.
Stefana ale upírova zjevná křehkost neuklidnila, naopak se
ještě víc napjal. Fakt, že jsem kvůli nepříjemné, pronikavé
hořkosti nic necítila, mi vadil víc než upír, protože ten nevypadal
jako zvlášť silný protivník.
"Paní se doslechla o tom, že jsi dorazil," pronesl Stefan
klidně, i když úsečněji než obvykle. "Zklamalo ji, že jsi
nepovažoval za nutné oznámit jí, že hodláš navštívit její
teritorium."
"Pojď dovnitř, pojď," řekl upír a ucouvl ode dveří, aby Stefan
mohl vstoupit. "Není nutné, abys stál na chodbě a budil lidi, kteří
se snaží spát."
Nedokázala jsem říct, jestli ví, že se Stefan bojí, nebo ne.
Nejsem si jistá, jak dobrý mají upíři čich − rozhodně ale lepší než
lidé. Stefan ani jeho černé oblečení na upíra nijak nezapůsobili.
Jeho hlas zněl spíše roztržitě, jako bychom ho vyrušili při něčem
důležitém.
Prošli jsme okolo zavřených dveří koupelny. Nastražila jsem
uši, ale nic jsem za nimi neslyšela. Můj čenich byl k ničemu.
Stefan mě odvedl na opačnou stranu pokoje a zastavil se
nedaleko posunovacích dveří ukrytých za závěsy sahajícími od
15
stropu až k podlaze. Pokoj byl prázdný a až na kufr na komodě
neosobní.
Stefan počkal, až upír zavře dveře, pak chladně prohlásil:
"Dnes se tady v hotelu nikdo spát nesnaží."
Byla to podivná poznámka, ale cizinec asi věděl, co tím
Stefan myslel, protože se zachichotal a zakryl si ústa stydlivě
rukou, což bylo gesto, které se hodilo spíše k dvanáctileté dívce
než k muži jakéhokoli věku. Chvíli mi proto trvalo, než jsem si
Stefanova slova přebrala.
Určitě to nemyslel tak, jak to vyznělo. Žádný upír při
smyslech by nevyvraždil celý hotel. Upíři vynucovali dodržování
pravidel, která zakazovala budit pozornost, stejně nemilosrdně
jako vlkodlaci − a masová vražda by pozornost rozhodně
upoutala. I kdyby tu nebylo mnoho hostů, zbýval ještě personál.
Upír nechal ruku klesnout a odhalil tvář, v níž nebyla ani
stopa po veselí. Necítila jsem se líp. Bylo to jako sledovat
doktora Jekylla a pana Hydea, proměna byla tak výrazná.
"Nikoho neprobudíme?" zeptal se, jako by na Stefanovu
poznámku jinak vůbec nezareagoval. "Možná máš pravdu. Ale
přesto není slušné nechat někoho čekat přede dveřmi, ne? Který
z jejích poskoků jsi?" Zvedl ruku. "Ne, počkej, neříkej mi to.
Nech mě hádat."
Stefan čekal a potlačil v sobě všechny známky života. Cizinec
ho zatím obešel a těsně za námi se na okamžik zastavil. Můj
pohyb omezovalo jen vodítko, proto jsem se točila a sledovala
ho.
Když se upír ocitl za Stefanem, sehnul se a podrbal mě za
ušima.
Dotyky mi obvykle nevadí, ale sotva se o mě otřel prsty,
poznala jsem, že nechci, aby se mě dotýkal. Nevědomky jsem
ucukla a přitiskla se Stefanovi k noze. Díky srsti jsem necítila
jeho dotyk na kůži, ale přesto na mě působil špinavě, nečistě.
Jeho pach mi uvízl na kožichu a já si uvědomila, že
nepříjemný zápach, který mi ucpával nos, se line z něj.
"Opatrně," varoval Stefan, aniž by na něj pohlédl. "Kouše."
16
"Zvířata mě milují." Z jeho poznámky mě zamrazilo, protože
mi připadala naprosto nemístná z úst takového... odpudivého
netvora. Dřepl si a znovu mě poškrábal za ušima. Nedokázala
jsem říct, jestli Stefan chce, abych ho kousla, nebo ne. Rozhodla
jsem se to neudělat, protože jsem nechtěla vědět, jak chutná.
Kdyby bylo třeba, mohla jsem ho kousnout později.
Stefan nic neřekl a dál hleděl přímo před sebe. Přemýšlela
jsem, jestli by se ponížil, kdyby se ohlédl. Vlkodlaci taky hrají
mocenské hry, ale já znám jejich pravidla. Vlkodlak by si nikdy
nepustil cizího vlka za záda.
Upír mě přestal hladit, vstal, obešel Stefana a postavil se mu
čelem. "Takže jsi Stefan, Marsiliin malý vojáček. Slyšel jsem
o tobě, i když tvá reputace už není, co bývala, že? Podobný útěk
z Itálie by pošpinil čest každého muže. Ale přesto jsem očekával
víc. Po všech těch historkách jsem očekával... strašlivého
netvora, příšeru z nočních můr, která děsí i ostatní upíry − a co
najdu? Ubohou trosku. Co z tebe neudělá pár století v nějakém
zapadákově."
Upír se krátce odmlčel.
Stefan se zasmál a řekl: "Kdežto tebe neprovází žádná
pověst." Jeho hlas byl lehčí než obvykle, skoro uspěchaný, jako
by na tom, co říkal, nezáleželo. Aniž bych si to uvědomila,
ustoupila jsem od něj, protože mě jeho lehký, pobavený hlas
děsil. Něžně se na druhého upíra usmál a hlas mu ještě víc zjihl.
"Tak to dopadne, když někoho hned po proměně opustí."
Mezi upíry muselo jít o strašlivou urážku, protože druhý upír
vybuchl, jako by ho Stefan zasáhl elektrickým proudem.
Nenapadl ale Stefana.
Místo toho se sehnul, popadl postel a celou ji zvedl nad hlavu.
Máchnul jí ke dveřím, pak ji roztočil, až rošty, matrace i peřiny
zůstaly na okamžik viset ve vzduchu.
Bleskurychle změnil úchop a prohodil postel zdí do
prázdného sousedního pokoje, kde přistála v oblaku prachu. Z
díry ve zdi zůstaly trčet dva přeražené trámy, takže připomínala
zubící se halloweenskou dýni. Falešná pelest postele na stěně
17
vypadala hloupě a ztraceně, jak tam visela asi třicet centimetrů
nad podstavcem, na kterém lůžko dříve stálo.
Upírova rychlost a síla mě nepřekvapily. Viděla jsem rozzuřit
se už nejednoho vlkodlaka, bylo mi jasné, že kdyby byl opravdu
vzteklý, neovládal by se natolik, aby prohodil stěnou najednou
dvě volně ložené matrace. Souboj upírů se asi v mnohém
podobal rvačce mezi vlkodlaky, hlavní události předcházel
působivý ohňostroj.
V následném tichu jsem za zavřenými dveřmi koupelny
uslyšela chraplavé kňučení − znělo to, jako by se tvor, který ho
vydával, nakřičel už tolik, že se teď zmohl jen na tiché kňourání,
které však v sobě neslo víc hrůzy než hrdelní řev.
Napadlo mě, jestli Stefan ví, co se v koupelně ukrývá, a proto
dostal na parkovišti strach − některých věcí by se měli bát i upíři.
Zhluboka jsem se nadechla, ale stále jsem cítila jen hořkou
temnotu, která sílila. Kýchla jsem, abych si pročistila čenich, ale
nepomohlo to. Oba upíři stáli bez hnutí, dokud fňukání neutichlo.
Pak se cizí upír lehce oprášil a usmál se, jako by před
okamžikem vůbec nezuřil.
"Pardon," řekl, ale starobylé slovo znělo z jeho úst falešně,
jako by si na upíra jen hrál, podobně jako si staří upíři hrají na
lidi. "Očividně nevíš, kdo jsem."
Mírně se Stefanovi uklonil. Dokonce i já poznala, že vyrostl
v době a na místě, kde se lidé klaněli už jen v kung-fu filmech,
ne v běžném životě. "Jmenuji se Asmodeus," představil se
vznešeně jako dítě hrající si na krále.
"Řekl jsem, že nemáš žádnou pověst," odvětil Stefan stále
lehce a bezstarostně. "Neřekl jsem, že tě neznám, Cory
Littletone. Asmodeus byl zničen už před staletími."
"Tak tedy Kurfel," řekl Cory a v jeho chování nezůstalo
vůbec nic dětského.
Znala jsem obě jména, Asmodeovo i Kurfelovo, a jakmile
jsem si vzpomněla odkud, pochopila jsem, co cítím. Nemohlo to
být nic jiného. Najednou mě Stefanův strach nijak
nepřekvapoval. Démon by vyděsil každého.
18
Démon je podobně všeobecné pojmenování jako fae
a zahrnuje všechny tvory, kteří se nedokáží pohybovat v našem
světě ve fyzické podobě. Místo toho posednou oběť a vysávají ji,
až z ní nic nezůstane. Tenhle se určitě nejmenoval Kurfel o nic
víc než Asmodeus − démonovo pravé jméno dává člověku nad
ním moc. Ještě nikdy jsem neslyšela o tom, že by démon posedl
upíra. Snažila jsem se tu představu přijmout.
"Nejsi ani Kurfel," řekl Stefan. "Ale nějaký podobný tvor ti
propůjčuje sílu, protože ho bavíš." Pohlédl ke koupelně. "Jak ho
bavíš, kouzelníku?"
Kouzelník. Černokněžník.
Myslela jsem, že jde jen o historky. Chci říct, kdo by byl tak
hloupý, aby nabídl své tělo démonovi? A proč by démon, který
může posednout jakoukoli zkorumpovanou duši (a ten, kdo
nabídne své tělo démonovi, musí mít temnou duši, ne?), uzavíral
s někým dohodu? Nevěřila jsem v kouzelníky, a už vůbec ne
v upírské.
Někdo, koho vychovali vlkodlaci, by asi neměl být tak
předpojatý, ale všechno má své meze.
"Nelíbíš se mi," prohlásil Littleton chladně. Začala se okolo
něj sbírat magie a mně se naježily chlupy na šíji. "Vůbec se mi
nelíbíš."
Natáhl se a dotkl se Stefanova čela. Očekávala jsem, že
Stefan srazí jeho ruku stranou, ale nijak se nebránil, jen s tupou
ránou padl na kolena.
"Myslel jsem, že budeš zajímavější," řekl Cory a jeho
výslovnost i tón se úplně změnily. "Není s tebou žádná zábava.
Budu to muset změnit."
Nechal Stefana klečet v pokoji a zmizel v koupelně.
Zakňučela jsem, postavila se na zadní a olízla Stefanovi
obličej, ale ani se na mě nepodíval. Měl rozostřený pohled
a nedýchal. Upíři samozřejmě dýchat nepotřebují, ale Stefan to
většinou dělal.
Kouzelník ho nějak zaklel.
Zatahala jsem za vodítko, ale Stefan ho pevně držel. Upíři
jsou silní a já s ním nepohnula, ani když jsem se do postroje
19
zapřela celými svými patnácti kily. Kdybych měla půl hodiny,
dokázala bych kůži překousat, ale nechtěla jsem, aby mě tu
kouzelník po návratu načapal.
Udýchaně jsem se zadívala na otevřené dveře koupelny. Jaký
netvor se schovával uvnitř? Pokud tohle přežiji, už nikdy si
nenechám nasadit vodítko. Vlkodlaci mají obrovskou sílu, zčásti
zatahovatelné drápy a skoro tři centimetry dlouhé tesáky.
Samuela by ten pitomý postroj a vodítko nezastavily. Stačilo by
jedno kousnutí a byl by ten tam. Já se mohla spolehnout jen na
rychlost a tu vodítko účinně limitovalo.
Očekávala jsem něco strašlivého, něco, co Stefana zabije. Ale
to, co Cory Littleton přivlekl do pokoje, mě šokovalo a vyděsilo
úplně jiným způsobem.
Žena měla na sobě livrej pokojské ve stylu padesátých let, do
které hotely rády oblékaly své zaměstnance. Ta její byla mátově
zelená s naškrobenou modrou zástěrou. Barvy ladily se závěsy
a koberci v chodbě, ale zakrvácený provaz, kterým měla
spoutané ruce, rozhodně ne.
Až na krvácející zápěstí se zdála nezraněná, při zvucích, které
vyrážela, mě ale napadlo, jestli tomu tak skutečně je. Hruď se jí
nadouvala, jak se snažila křičet, ale i bez dveří mezi námi
nedělala velký hluk, spíše jen chroptěla.
Znovu jsem trhla za vodítko, a když se Stefan pořád
nepohnul, kousla jsem ho tak silně, až mu z rány vytryskla krev.
Ani sebou netrhl.
Nedokázala jsem snést ženinu hrůzu. Chraplavě lapala po
dechu, vzpírala se Littletonovu sevření a soustředila se jen na něj,
takže si Stefana ani mě vůbec nevšimla.
Opět jsem se dostala na konec vodítka. Trhla jsem, a když to
nepomohlo, s vrčením jsem se otočila, chňapla po něm a pokusila
se kůži přehryzat. Můj obojek je vybavený bezpečnostním
uzávěrem, který mohu snadno rozepnout, Stefanův postroj měl
ale staromódní kovové spony.
Kouzelník povalil oběť na podlahu těsně mimo můj dosah −
i když netuším, co bych pro ni mohla udělat, kdybych na ni
dosáhla. Ani si mě nevšimla, protože se soustředila jen na to, aby
20
se nedívala na Littletona. Můj zápas s vodítkem ale upoutal
kouzelníkovu pozornost, proto si dřepl blíž ke mně.
"Co bys udělala, kdybych tě pustil?" zeptal se mě. "Bojíš se?
Utekla bys? Napadla bys mě, anebo tě pach krve vzrušuje stejně
jako upíra?" Vzhlédl ke Stefanovi. "Vidím tvé špičáky.
Pronikavá vůně krve a hrůzy tě vábí, že? Drží nás pevně na
vodítku jako ty svého kojota." Poslední slovo pronesl se
španělskou výslovností místo anglické. "Požadují, abychom si
jen srkli, ale naše srdce chtějí víc. Samotná krev nás nezasytí, že
ne? Potřebujeme zabíjet. Jsi dost starý na to, aby sis pamatoval,
jaké to bylo dřív, že ano, Stefane? Když se upíři krmili, jak
chtěli, a vyžívali se v hrůze a smrtelné křeči obětí. Když se mohli
doopravdy nasytit."
Stefan vydal zvuk a já zariskovala a pohlédla na něj. Jeho oči
se změnily. Nevím, proč to byla první věc, které jsem si všimla.
Stefanovy oči mají obvykle barvu vlašského ořechu, ale teď
zářily jako krvavě rudé rubíny. Ohrnul rty a odhalil špičáky
kratší a jemnější než vlkodlačí. Na ruce, kterou pevně svíral
vodítko, se mu protáhly prsty a narostly mu na nich zahnuté
drápy. Musela jsem se odvrátit, protože jsem se ho bála skoro
stejně jako kouzelníka.
"Ano, Stefane," řekl Littleton a rozchechtal se jako padouch
ve starém černobílém filmu. "Vidím, že si pamatuješ, jak chutná
smrt. Benjamin Franklin kdysi řekl, že kdo se vzdá svobody
kvůli bezpečí, ten si nezaslouží ani jedno." Naklonil se blíž.
"Cítíš se v bezpečí, Stefane? Nebo ti chybí, co jsi míval, co nám
všem ukradli?"
Littleton se otočil k oběti. Když se jí dotkl, vydala tichý zvuk.
Hlas měla tak ochraptělý, že by ho za zdmi pokoje nikdo
neslyšel. Vzpírala jsem se, až se mi postroj zařízl do kůže, ale
marně. Drápy jsem rozdírala koberec, Stefan byl však příliš těžký
na to, abych s ním pohnula.
Littleton si dal s jejím zabíjením na čas. Přestala se vzpouzet
dlouho přede mnou. Jediné zvuky, které se nakonec místností
rozléhaly, vydávali sami upíři. Jeden se přímo přede mnou
21
chlemtavě krmil, druhý bezmocně, dychtivě sténal, i když se
jinak nepohnul.
Žena se křečovitě zazmítala a její oči se na okamžik zadívaly
do mých, než je zkalila smrt. Když znehybněla, ucítila jsem
nával magie a žluklá hořkost, démonův puch, ustoupila, až po ní
v pokoji skoro nic nezůstalo.
Vrátil se mi čich a já skoro zalitovala. Zápach smrti není o nic
lepší než démonův.
Lapala jsem po dechu, třásla se a kašlala, protože jsem se
málem uškrtila. Lehla jsem si na podlahu. Teď už jsem jí
nemohla pomoct, možná jsem nemohla nikdy.
Littleton se dál krmil. Střelila jsem pohledem po Stefanovi.
Přestal vydávat znepokojivé zvuky a opět ztuhl. Přestože jsem
věděla, že sledoval strašlivou scénu s chtíčem místo hrůzy, byl
mi milejší než Littleton, proto jsem k němu zacouvala a bokem
se mu opřela o stehno.
Krčila jsem se vedle něj, když Littleton, jehož bílou košili
zmáčela krev mrtvé ženy, vzhlédl od oběti a prostudoval
Stefanovu tvář. Nervózně se chichotal. Tolik jsem se ho bála,
tolik jsem se děsila stvoření, jež ho posedlo, že jsem se sotva
odvažovala dýchat.
"Ach, chtěl jsi to," zabroukal, natáhl ruku a otřel ji Stefanovi
o rty. Stefan si je po chvíli olízl.
"Dovol, ať se s tebou podělím," řekl upír tiše. Naklonil se ke
Stefanovi a vášnivě ho políbil. Zavřel oči a já si uvědomila, že se
konečně ocitl na dosah.
Zuřivost a strach od sebe někdy dělí jen vlásek. Vrhla jsem se
na Littletona a zahryzla se mu do krku. Napřed jsem okusila
lidskou krev na jeho kůži, pak něco jiného, hořkého a strašlivého,
co prolétlo mým tělem jako blesk. Snažila jsem se sevřít čelisti,
ale vyklouzl mi a já horními tesáky zavadila o páteř tak tvrdě, až
se od ní mé zuby odrazily.
Nejsem ani vlkodlak, ani buldok, abych rozdrtila kost, pevně
jsem se ale zakousla. Upír mě chytil za ramena, vzepřel se,
vyškubl vodítko Stefanovi z ruky a vyrval si přitom z krku kus
masa.
22
Košili mu zbrotila čerstvá krev, tentokrát jeho vlastní, ale rána
se začala ihned hojit. Upíři se uzdravují ještě rychleji než
vlkodlaci. V zoufalství jsem si uvědomila, že jsem ho nijak vážně
nezranila. Pustil mě na zem, ucouvl a rukama si zakryl ránu,
kterou jsem mu způsobila. Cítila jsem příval magie, a když
spustil ruce, zranění na krku bylo pryč.
Zavrčel na mě, vycenil zuby a já zareagovala stejně.
Nevzpomínám si, že bych ho viděla pohnout se, prostě jsem na
bocích najednou ucítila jeho ruce. Zvedl mě a odhodil stranou.
Nic víc už jsem nevnímala.