Měsíční píseň - 14
23. září 2015 | 16.38 |
14.
Většinu cesty jsme jeli s Christiansenem a jeho vnuky, já
jako člověk a Samuel ve vlčí podobě. Proměnil se v mém
domě, protože vlci proměnu cítí.
David nás vysadil asi kilometr a půl od cíle a dal nám přesné
instrukce, jak se dostat na místo. Měli jsme se se Samuelem
připlížit potají a sami. Já se pak měla protáhnout dírou ve stěně
skladiště, kde drží Adama a Jesse, a Samuel měl spolu s
Adamovou smečkou počkat na signál.
Adama s Jesse drželi na lesní farmě v kopcích na jih od
Bentonu, městečka asi dvacet minut od Richlandu.
Samotná farma byla zavřená, okolo se ale rozkládaly akry
nevytěžených stromů. Cestou jsem poznala javory a duby, a
dokonce i několik borovic.
226
Za samotnou usedlostí se tyčila obrovská budova, očividně
skladiště, o kterém mi říkal David. Dům měl zatlučená okna a
velká cedule realitní kanceláře hrdě hlásila PRODÁNO.
Se Samuelem po boku jsem si dřepla do příkopu obrostlého
hlošinou a dobře jsem si celé místo prohlédla. Neviděla jsem
žádné vozy, což znamenalo, že asi byly zaparkované na opačné
straně skladu.
Christiansen říkal, že farmu koupilo místní vinařství a
plánovalo na pozemcích pěstovat hroznové víno. Chtěli ho ale
vysázet až na jaře a dům i skladiště tak byly prozatím prázdné.
Cedule realitní kanceláře mi prozradila, že jeden z
Adamových vlků skutečně zradil. Teď už jsem znala jméno.
Vytáhla jsem mobil a vyťukala Darrylovo číslo. Už jsem ho
znala nazpaměť.
"Spojili jste se s Johnem Cavanaughem?" zeptala jsem se.
John Cavanaugh patřil k vlkům, které jsem moc dobře neznala,
ale byl u Warrena, když jsme plánovali zásah.
"Nemůžeme ho najít."
Darryl ignoroval mé oddechnutí, protože byl stále podrážděný
kvůli tomu, že jsme ho nezasvětili do našeho plánu. A taky se mu
nelíbilo, že musí poslouchat Samuelovy rozkazy.
"Podle rozkazu jsem nenechal nikomu vzkaz na záznamníku.
To znamená, že nám chybí dost lidí."
"Na ceduli realitní kanceláře před farmou, kde drží Adama,
stojí jméno John Cavanaugh," řekla jsem mu.
Nastala dlouhá odmlka.
"Chápu," řekl zamyšleně a zavěsil. Darryl nikdy nedal na
dlouhé loučení, ale je to chytrý chlap. Johna Cavanaugha na tuto
akci nepřizvou – a ani na žádnou další. Možná mi mělo vadit, že
jsem právě někomu podepsala rozsudek smrti, ale než začnu
Cavanaugha litovat, napřed zjistím, v jakém stavu se z celé věci
dostanou Adam a Jesse.
Samuel vedle mě tiše zakňučel.
"Dobrá," řekla jsem mu a začala se svlékat. Byla zima. Ne tak
jako v Montaně, ale dost na to, abych ze sebe svršky shodila co
nejrychleji. Dávala jsem si přitom dobrý pozor, abych se
227
nepopíchala o trny hlošiny. Bez velké pečlivosti jsem šaty složila
a vypnula mobil.
"Nemusíš čekat, dokud se nedostanu dovnitř," řekla jsem mu
znovu.
Jen na mě hleděl.
Strojeně jsem si povzdychla a proměnila se. Ihned jsem se
příjemně zahřála. Protáhla jsem se, zavrtěla ocasem a zamířila ke
skladišti. Bylo pořád světlo, proto jsem šla oklikou, aby mě
nikdo nezahlédl. Věděla jsem, že mě Samuel sleduje, i když jsem
ho neviděla, což bylo s ohledem na jeho zbarvení vskutku
působivé – bílá se hodí pro zimu v Montaně, ale ve východním
Washingtonu se zima obyčejně barví do šedé a hnědé.
Jeden roh plechové stěny skladiště byl ohnutý trochu nahoru,
přesně jak Christiansen říkal. Musela jsem se sice snažit, ale
nakonec jsem se dovnitř přece jen dostala a stálo mě to jen hrst
chlupů. Čenich mi napověděl, že stejnou cestu použil v
posledních měsících nejeden skutečný kojot a další malá havěť.
Pokud Gerry nebo některý z jeho vlků zachytí můj pach, budou
si, doufejme, myslet, že dovnitř vlezl prostě jen další kojot.
Skladiště bylo uvnitř obrovské a nebylo v něm o nic tepleji
než venku. Christiansen sice říkal, že nebudu mít problém
schovat se, já ale přesto očekávala, že najdu sklad prázdný. Místo
toho jsem objevila stovky, možná tisíce beden. Měly výšku asi
jednoho metru a velikost palety a vyrobené byly z překližky nyní
zkroucené vlhkem a stářím. Stály po třech na sobě na policích
sahajících až ke stropu, který se nacházel dobrých devět metrů
nade mnou.
Vzduch páchl zatuchle. Rozhlédla jsem se a spatřila systém
rozprašovačů a odtoky v podlaze. Dávalo to smysl. Když máte
skladiště plné stromů, musíte je nějak zavlažovat, než je odešlete.
Našla jsem kupu beden, v níž ta spodní nesla označení
Hamamelis virginiana – Vilín virginský 3‘-4‘. Byla prázdná, ale
šedé dřevo stále trpce páchlo. Mohla jsem se schovat do horní
bedny, ale to by mě viděli skákat dovnitř a zase ven. Raději jsem
se proto stulila do klubíčka mezi bednami a vnější kovovou
stěnou. Prozatím jsem tak byla víceméně v bezpečí.
228
Podle plánu jsem měla počkat, až pro mě přijde jeden z
Davidových vnuků. "Extrakci", jak říkal, měli provést v noci a
do setmění zbývalo ještě několik hodin.
Gerry měl s Adamem problémy. Dokonce i když ho
napumpovali uklidňujícími drogami, stráže v cele ho přiváděly k
nepříčetnosti. Pamatovali si, jak rozlomil pouta ve svém domě,
proto se ho snažili udržovat v klidu. Důsledkem bylo, že s Jesse
zůstával většinu času sám a jen před dveřmi stál strážce. Gerryho
pach vadil Adamovi do té míry, že nesměl do skladiště vstoupit
vůbec.
Bude sice trvat ještě několik hodin, než odsud Jesse a Adama
dostaneme, mohla jsem ale jít za nimi a co nejlépe Adama
připravit.
Hádali jsme se o to. David chtěl, abych počkala, dokud za
soumraku nenastoupí na stráž jeho muž, ale já nechtěla nechat
Adama s Jesse o samotě déle, než bylo nezbytně nutné. David si
myslel, že riziko odhalení je příliš velké.
Hádku ukončil Samuel. "Nechte ji jít. Stejně to udělá a takhle
aspoň snížíme riziko."
David z toho nebyl nadšený, ale podřídil se vyšší autoritě a
zdravému úsudku. Samuel měl pravdu. Nemínila jsem nechat
Adama s Jesse o samotě a bez ochrany, když jsem mohla být s
nimi. Jen Gerry mohl poznat můj pach a ten se držel od skladiště
co nejdál. Ostatní vlci budou prostě předpokládat, že jsem jen
další kojot, a těch jsou tady spousty.
Musela jsem ale počkat na doprovod, což mohlo nějakou
dobu trvat, bylo to však bezpečnější, než kdybych se toulala
kolem sama a snažila se zjistit, kde Adama s Jesse schovávají.
Je nemožné čekat bez hnutí a zachovat si obezřetnost.
Nakonec jsem upadla do lehké dřímoty a spala skoro hodinu, než
mě probudil teď už povědomý pach Johna-Juliana.
Opatrně jsem se vyplížila ven, ale byl sám a přes rameno měl
přehozený můj batoh. Nepromluvil na mě, prostě se otočil a
proplétal se mezi bednami k části skladiště, kde kdysi zřejmě
bývaly kanceláře. Stejně jako krabice byly i kanceláře
naskládány tři na sobě.
229
Vyšel po schodech do prvního patra, kde jedny z dveří byly
vybaveny novým, lesklým zámkem, který je odlišoval od
ostatních. Když je odemkl a otevřel, vběhla jsem dovnitř a
zastavila se.
Není divu, že Gerry nechával před dveřmi na stráži jen
jednoho muže. Neexistovala šance, že by Jesse a Adam bez
pomoci utekli.
Jesse ležela na holé matraci. Někdo jí kolem spodní části
obličeje omotal lepící pásku a zalepil jí tak ústa, vlasy a krk.
Bude velký problém ji sundat. Zápěstí měla spoutaná želízky a ta
byla horolezeckým lanem přivázaná ke kovovému rámu postele.
Také kotníky měla spoutané a přivázané k nohám postele, takže
se mohla sotva vrtět.
Hleděla na Johna-Juliana tupým pohledem a mě si vůbec
nevšimla. Oblečená byla do pyžama, měkkých bavlněných kalhot
a trika, které asi měla na sobě, když ji unesli. Na spodní části
levé paže měla modřinu tak tmavou, že vypadala spíše černě než
fialově.
Adam seděl na židli, kterou očividně vyrobil stejný nešikovný
tesař jako lůžko. Byla nahrubo sešroubovaná z trubek, styl ale asi
při výrobě nebyl nejpodstatnější. Tížily ho okovy, které se daly
očekávat spíše ve voskovém muzeu nebo ve středověké mučírně,
a poutaly mu zápěstí k opěrkám židle a kotníky k jejím nohám.
Ale ani kdyby židli zničil, pout by se nezbavil. Bylo v nich dost
stříbra na to, aby se z nich dal rok financovat místní školský
systém.
"Gerry sem nepřijde," řekl John-Julian. Adam pootevřel oči a
já si všimla, že jeho zlatožluté duhovky hoří vzteky. "Jeho
přítomnost působí na Adama stejně jako dědečkova. Dokonce ani
drogy Adama nezklidní, a tak sem Gerry radši nechodí. Náš muž
bude na hlídce už jen pět minut. Další je nepřítel. Ale po něm se
na dvě hodiny ujme hlídky Shawn a ten patří k nám."
Věděla jsem to, ale John-Julian mi vše zopakoval, aby se
ujistil, že jsem to správně pochopila. "Shawn vám pomůže, jak
jen bude moct. Stráže mají zůstávat dole a nahoru jít jen při
nástupu do služby. Ale musíte je nechat spoutané, dokud Shawn
230
nepřevezme hlídku, pro případ, že se někdo objeví. Jeden muž
má na starosti vězně, čtyři hlídkují na pozemcích. Jeden prostě
chodí kolem skladiště. V domě je elektřina a satelit, takže většina
mužů tráví volný čas tam. Nečekají, že smečka najde Adama tak
brzy, proto si nedávají dobrý pozor."
Na zajatce většinou dohlíželi Davidovi muži, protože Gerry
neměl dost důvěryhodných lidí, kterým by svěřil bezmocné
patnáctileté děvče. Podobné skrupule nejsou ve světě žoldáků a
vlků samotářů zrovna časté. David říkal, že jim Gerry zaplatil za
to, že zůstanou a ujmou se hlídání. Zdálo se, že Gerry věří, že se
David neobrátí proti němu, dokud mu bude platit.
Zatímco John-Julian mluvil, rozhlédla jsem se po místnosti,
která nenabízela zrovna mnoho úkrytů. Pokud strážce nevejde
úplně dovnitř, budu se moct schovat za dveřmi nebo ve velké
skříni s posuvnými dveřmi, některá klišé prostě fungují. Stráže
nebudou mít důvod místnost prohledávat, dokud budou Adam s
Jesse na místě.
Jesse se konečně pohnula, protože si uvědomila, že nemluví s
ní. Nemotorně se zkroutila, a když si mě konečně dobře
prohlédla, vyrazila drsný zvuk.
"Tiše," řekl jí, pak se obrátil zpět ke mně. "Máte asi čtyři
hodiny. Odvést pozornost není moje práce, ale poznáte, oč jde, až
to uslyšíte. Vaším úkolem bude dostat ty dva dolů ze schodů a do
místnosti u velkých garážových vrat. Dědeček si tam pro vás
přijde a odvede vás."
Kývla jsem a on položil můj batoh na podlahu.
"Hodně štěstí," řekl tiše, odešel a zamkl za sebou dveře.
Sotva se dveře zavřely, proměnila jsem se, otevřela batoh a
vytáhla spodní prádlo, tmavé tričko a staré tepláky. Oblékla jsem
se, natáhla si popruhy podpažního pouzdra a schovala do něj svůj
SIG. Byl odjištěný a připravený k výstřelu. Vzala jsem si s sebou
i Smith & Wesson nevlastního otce. Na podpažní pouzdro byl
příliš velký a nedalo se z něj střílet tak rychle, ale kulky .44
magnum napáchají mnohem větší škodu než moje devítka. Pokud
všechno půjde podle plánu, nebudu žádnou zbraň potřebovat.
231
Zaslechla jsem, jak někdo stoupá nahoru po schodech, a
uvědomila jsem si, že jsem neslyšela Johna-Juliana sejít dolů.
Předpokládala jsem, že se jedná o nového strážce, proto jsem
sebrala batoh, schovala se do skříně a vytáhla SIG z pouzdra.
Skříň měla posuvné dveře, ale já je nechala tak, jak byly,
otevřené na straně dál ode dveří.
Viděla jsem, jak Jesse škubla za provazy, když někdo odemkl
a rozrazil dveře.
"Hej, krásko," řekl strážce. Cítila jsem česnek, který nedávno
snědl, a něco nezdravého a kyselého. Nebyl to sice vlkodlak,
přesto jsem ho nechtěla vidět v Jessině blízkosti. "Jsem tu, abych
tě odvedl na záchod. Když na mě budeš hodná, možná ti dokonce
dám i něco sníst. Už musíš mít hlad."
Zamířil k Jesse a odhalil mi tak záda. Panika v Jessiných
očích a pach strachu, který se z ní linul, nutkání vystřelit ještě
zesílily.
Adam zavrčel a strážce se otočil, tasil zbraň a namířil. Stiskl
spoušť a Jesse vydala strašlivý, nevěřícný zvuk. Zvedla jsem
zbraň a chystala se vystřelit, když jsem si uvědomila, že se
ozvalo jen tiché lupnutí, ne hlasitá rána. Střílel z uspávací
vzduchovky. Kdyby byl vlkodlak, musela bych ho tak jako tak
zastřelit, protože by slyšel, jak jsem zalapala po dechu, když po
Adamovi vypálil.
"To tě na chvíli zklidní," řekl pravděpodobně Adamovi.
Schoval zbraň a sehnul se, aby rozvázal uzly u Jessiných nohou.
Kdyby se otočil, uviděl by mě, stejně jako mě viděla Jesse.
Zavrtěla jsem hlavou, dotkla se očí a ukázala na strážce.
Pochopila, protože se odvrátila a upřela oči na strop.
Neslyšel, že někdo běží nahoru po schodech. Asi ho přilákal
výstřel z pistole, ať už byl jakkoli tichý. Dveře zely dokořán,
proto druhý muž vešel rovnou dovnitř. Byl to vlkodlak. Neviděla
jsem ho, ale cítila.
"Smrdí to tu po zvířeti," řekl a hlas měl tak hluboký, že zněl
tlumeně.
Byla jsem si jistá, že mluví o mně.
232
Strážce se zaskočeně otočil. Kdyby přesunul pohled o deset
stupňů do strany, hleděl by přímo na mě, jeho pozornost ale zcela
upoutal druhý strážce.
"Jsi zvíře, Jonesi?" zeptal se druhý muž tiše a dychtivě. "Já
jo."
Jones couvl k posteli, až ho rám uhodil zezadu do kolen.
Dosedl napůl na Jesse. Mohla jsem mu říct, jakou hloupost
udělal. Před dravci se neustupuje, můžou si to totiž špatně
vyložit.
Jones neřekl nic a vlkodlak se zasmál. "Myslel jsem, že ti šéf
řekl, aby ses k tomu dítěti nepřibližoval. Nemám pravdu?"
Netuším, co vlkodlak dělal, ale muselo to být dost děsivé,
protože Jones začal tiše kňourat. Vlkodlak se pohnul a já ho
konečně spatřila, velkého, rusovlasého muže s krátce
zastřiženým tmavým vousem. Popadl Jonese za tričko a se
zabručením ho zvedl z postele. Obrátil se ke dveřím a odhodil
lehčího muže přes místnost. Neviděla jsem Jonese dopadnout, ale
slyšela jsem, jak zalapal po dechu.
"Táhni," poručil vlkodlak.
Slyšela jsem, jak Jones peláší dolů ze schodů, ale nebyla jsem
si jistá, jestli jsme se jenom nedostali z bláta do louže. Muž,
který v místnosti zůstal, byl mnohem nebezpečnější. Zmínil se o
zvířeti. Cítil mě? Nebo si z Jonese prostě utahoval?
Stála jsem bez hnutí, neovladatelně se třásla a snažila se
myslet pozitivně. Strach silně páchne, Jesse se ale bála dost za
nás za obě, proto jsem doufala, že si mě vlkodlak nevšimne.
"Tak jo, andílku, rozvážeme tě," řekl Jesse něžně. Uklidnilo
by mě to, kdybych necítila jeho chtíč. Jesse ale neměla tak dobrý
čich, proto se trochu uvolnila.
Velkýma rukama rozvázal uzly, džentlmensky jí pomohl
sednout si a počkal, dokud se nezbavila ztuhlosti v ramenou a
zádech. Chytře se posadila tak, aby se musel odvrátit od skříně.
Něžně ji zvedl na nohy, lehce ji podepřel a odvedl ji. Opřela
jsem se o stěnu, zavřela jsem oči a modlila se, aby to bylo
správné rozhodnutí, aby ji jen vedl na záchod.
Já mezitím potřebovala zkontrolovat Adama.
233
Šipku měl pořád zabodnutou v krku. Vytáhla jsem ji a
odhodila na zem. Když jsem se ho dotkla, otevřel oči, ale
nemyslím si, že by něco viděl.
"Už je to v pořádku," řekla jsem mu a něžně masírovala
krvavou skvrnu na krku. "Jsem tady a dostaneme vás odsud.
Odhalili jsme jednoho zrádce, a i kdyby jich bylo víc,
nenapáchají už žádné škody."
Neřekla jsem mu, kdo je to "my". Nebyla jsem si vůbec jistá,
jestli mě slyší, ale chtěla jsem ho uklidnit, ne vydráždit. Další
šipku měl zapletenou do rukávu na pravé paži a já se přes něj
naklonila, abych ji vytáhla. Sklonil hlavu a zabořil mi ji mezi
rameno a krk. Nedokázala jsem říct, jestli to udělal sám od sebe,
nebo jsem do něj strčila, ale prohloubil se mu dech.
"Správně," řekla jsem mu. "Spi a zbav se jedu."
Objímala jsem ho, dokud jsem znovu neuslyšela někoho na
schodišti. Opřela jsem Adama do stejné polohy jako předtím,
tedy až na šipky, a tiše jsem se vplížila zpět do úkrytu.
Ustaraně jsem čekala, protože na schodech jsem slyšela jen
jednu osobu. Teprve když se strážce objevil ve dveřích,
pochopila jsem, že nese Jesse v náruči. Byla ztuhlá a zírala na
stěnu.
"Promiň, andílku," broukal, když ji znovu svazoval. "Poskytl
bych ti soukromí, kdyby to šlo, ale nemohl jsem riskovat, že ne?"
V ten okamžik jsem se rozhodla, že ho zabiju. Dobře jsem si
prohlédla jeho rysy a pohyby, abych ho později poznala, i když
jsem pochybovala, že by měl Gerry ve smečce dva rusovlasé
obry. Slyšela jsem zadostiučinění v jeho hlase a Jesse určitě taky.
Chtěl ji vyděsit.
Adam se pohnul. Slyšela jsem ho, i když jsem na něj
neviděla. "Mercy," zachraptěl.
Strážce se zasmál. "Mercy, co? Tak tu tady nenajdeš." Natáhl
se a poplácal Jesse po tváří. "Tak zase příště, andílku."
Vzpomněla jsem si, že Adam jí taky říká andílku, a udělalo se
mi zle. Dveře se zavřely a cvakl zámek. Počkala jsem, dokud
nesešel úplně dolů, teprve pak jsem vylezla ze skříně. Jesse dál
zírala na stěnu.
234
Adamovi opět klesla hlava na prsa a já si nemohla pomoct a
musela jsem se ho dotknout, abych se ujistila, že ještě dýchá. Pak
jsem se vydala k jeho dceři.
Od chvíle, kdy ji strážce znovu svázal, se nepohnula.
Kavalerie dorazí až za dvě hodiny, ale já si řekla, že nebude
vadit, když už je rozvážu. Začala jsem v batohu hledat něco, čím
bych přeřezala Jessiny provazy. Nemohla jsem ji tak nechat další
dvě hodiny.
Nevím, proč jsem s sebou vzala Zeeho dýku nebo proč jsem
sáhla po ní místo po kapesním noži, ale vklouzla mi do ruky,
jako by tam patřila.
Jesse sebou trhla, když jsem si klekla na postel a dotkla se
jejího ramene. "To jsem já, Mercy. Teď už ti nikdo neublíží.
Ještě chvíli to potrvá, ale dostaneme vás odsud. Musíš ale zůstat
zticha. Pokud to zvládneš, rozvážu tě a podívám se, co můžu
udělat s tou lepící páskou."
Předtím se chovala naprosto pasivně, sotva jsem se jí ale
dotkla, roztřásla se, jako by byla úplně promrzlá. V místnosti
bylo chladno a oni ji nepřikryli, takže to mohlo být tím. Lapala
ale těžce po dechu, což nebylo nijak jednoduché, když mohla
dýchat jen nosem.
Dotkla jsem se palcem ostří dýky. Byla ostrá, přesto nebude
lehké přeřezat s ní horolezecké lano. Vsunula jsem čepel mezi
lano a rám postele a skoro jsem se bodla. Když jsem totiž
zatáhla, nenarazila jsem na žádný odpor. Napřed mě napadlo, že
dýka zpod lana vyklouzla, ale pak jsem zjistila, že lano je čistě
přeříznuté.
S úctou jsem na dýku pohlédla. Měla jsem vědět, že dýka,
kterou u sebe nosí pro osobní ochranu Zee, bude mít v záloze pár
triků. Přeřezala jsem lano na Jessiných nohách a ona se objala
pažemi a přitáhla si kolena k hrudi. Po tváři se jí kutálely slzy a
já ji chvíli hladila po zádech. Když se trochu uklidnila, vrátila
jsem se k batohu a vytáhla jsem malou cestovní plechovku oleje
ve spreji.
"Ocet, jedlá soda a olej ve spreji, zázraky našeho věku," řekla
jsem jí. "Použijeme ho k uvolnění lepící pásky."
235
Nebyla jsem si jistá, jestli to bude fungovat, i když jsem tak
odstraňovala zbytky lepící pásky z aut. Sotva ale olej pronikl pod
její okraj, pomalu jsem ji odlepila. Když jsem ji dostatečně
uvolnila, opatrně jsem pod ni vsunula Zeeho dýku a hladce ji
prořízla těsně u Jessina ucha. Prozatím jsem se nesnažila odlepit
ji z vlasů, potřebovala jsem ji jen sundat z obličeje.
Šlo to stejně lehce jako u aut. Netrvalo dlouho a uvolnila jsem
Jesse ústa a zbytek pásky jsem uřízla, takže jí zůstal jen kousek
ve vlasech.
"Má to odpornou chuť," zachraptěla a utřela si ústa do lemu
trička.
"Taky mi nechutná," souhlasila jsem. Olej se mi jednou nebo
dvakrát dostal do úst, když jsem zapomněla, že ho mám na
rukách. "Jak je to dlouho, co jsi měla něco k pití?"
"Když přinesli tátu," zašeptala do kolen. "Mluvila jsem na něj
a on se probíral z toho, co mu píchali, a tak mi zalepili pusu.
Myslela jsem, že na vlkodlaky drogy nepůsobí."
"Tahle ano," řekla jsem, vrátila se k batohu a vytáhla
termosku s kávou. "Ale myslím, že ne tak dobře, jak by chtěli.
Měla jsem s sebou vzít vodu," řekla jsem a podržela jí hrnek s
odporně smrdící kávou před obličejem. Vím, že většina lidí tu
vůni miluje, ale já ji nemůžu vystát.
Když se nepohnula, obořila jsem se na ni. "No tak, na
sebelítost teď není čas. Až se dneska večer vrátíš domů, klidně se
sesyp. Teďka mi musíš pomoct postavit tátu na nohy."
Cítila jsem se, jako bych nakopla kňučícího psa, Jesse se ale
napřímila a vzala si ode mě kovový hrnek. Ruka se jí silně třásla.
Čekala jsem to, proto jsem ho naplnila jen z půlky. Ušklíbla se
nad chutí kávy.
"Vypij to," řekla jsem. "Pomůže ti to. Kofein a cukr. Já tohle
nepiju, proto jsem zaběhla k vám domů a ukradla vám tu drahou
věc z mrazničky. Nemělo by to být tak strašné. Samuel říkal, že
ji mám udělat silnou a hodně sladkou. Měla by chutnat jako
hořký sirup."
Pousmála se, pak se zakřenila, zacpala si nos a vypila hrnek
na jeden doušek. "Příště," zachroptěla, "vařím kafe já."
236
Zazubila jsem se. "Platí."
"Můžeš mi nějak sundat želízka?" zeptala se.
"Za pár hodin se objeví náš spojenec," řekla jsem. "Přinese
klíče."
"Dobře," řekla, ale rty se jí chvěly. "Nemohla bys je zkusit
otevřít paklíčem? Nejsou to policejní želízka, spíše ta, co se dají
koupit v sexshopu."
"Jessico Tamarindo Hauptmanová," řekla jsem šokovaně.
"Odkud tohle víš?"
Uplakaně se zachichotala. "Kamarád koupil jedny na
garážovém výprodeji. Zacvakl si je na rukách a nemohl najít klíč.
Docela zpanikařil, ale jeho máma vypáčila zámek."
Dobře jsem si prohlédla klíčovou dírku. Vypadala až
podezřele neforemně. Neměla jsem po ruce sponku na papír ani
drátěný věšák, ale Zeeho dýka měla úzkou špičku.
Vzala jsem pouto do ruky a pokusila se strčit hrot dýky do
dírky. Napřed jsem si myslela, že se dovnitř nevejde, pak jsem
ale zatlačila a hrot vklouzl dovnitř jako po másle.
"Au." Jesse trhla rukou.
Zvedla jsem dýku a zadívala se na škrábanec na jejím zápěstí.
Pak jsem pohlédla na želízka a zjistila, že dýka přeřízla kov
skoro stejně snadno jako provaz.
"Skutečný kovový mág," zamumlala jsem.
"Co je to za nůž?" zeptala se Jesse.
"Dýka. Půjčená." Přiložila jsem dýku k řetízku mezi náramky
a dívala se, jak se na tmavě šedém ostří taví. "Hm. Až si příště
půjčím něco od fae, napřed se poptám, jak ta věcička funguje."
"Dokáže přeříznout celá pouta?" Jesse zvedla z půlky
naříznutý náramek.
Odtáhla jsem pouto od zhmožděné kůže a opatrně vsunula
dýku mezi zápěstí a kov. Vypadalo to jako špatný filmový efekt,
kov se totiž začal pod tlakem čepele rozevírat. Filmaři by přidali
jiskry a jasnou rudou záři. Já cítila jen závan ozónu.
"Od koho sis ji půjčila?" zeptala se, když jsem rozřízla druhý
náramek. "Od Zeeho?" Viděla jsem, jak se ze starého, nerudného
přítele pro ni stává úchvatná hádanka. "Bezva." Znělo to, jako by
237
zase byla sama sebou, fialovějící modřina na tváři a šrámy na
zápěstí tak vyvstávaly ještě bolestivěji.
Nevzpomínám si, že by měla na obličeji modřinu, než ji
vlkodlak vzal dolů.
"Uhodil tě?" zeptala jsem se, dotkla se její tváře a vzpomněla
si, jak ji strážce nesl a ona se snažila být co nejmenší.
Odtáhla se, úsměv jí povadl a oči zmatněly. "Nechci na něj
myslet."
"Dobře," souhlasila jsem ochotně. "S ním už si nemusíš dělat
starosti."
O to se postarám sama, pokud budu muset. Vzala jsem si od
ní hrnek, našroubovala ho zpátky na termosku a uvědomila si, jak
snadno se dokážu vzdát civilizovaného chování. Stačil pohled na
její modřinu a byla jsem připravena vraždit.
"Opravdu bys měla vypít víc," řekla jsem jí. "Ale potřebuji
kofein pro tvého tátu. Možná s sebou Shawn něco přinese."
"Shawn?"
Pověděla jsem jí o Davidu Christiansenovi a o tom, že nám
slíbil dostat je odtamtud.
"Věříš jim?" zeptala se, a když jsem kývla, řekla: "Dobře."
"Pojďme se podívat na tvého otce."
Osvobodila jsem Jesse, takže nemělo smysl nechávat Adama
v řetězech, a všechno to stříbro mu určitě nepomáhalo. Zvedla
jsem Zeeho dýku, ale Jesse mě chytila za ruku.
"Mercy?" řekla tiše. "Když se začne probouzet, je dost..."
"Děsivý?" Poplácala jsem ji po ruce. Někdy mě napadlo, jestli
vlkodlaky díky svým zkušenostem nepovažuje spíše za mazlíčky
než za nebezpečné predátory. Zdá se, že tohle už problém
nebude. Vzpomněla jsem si, že Adam prý zešílel, když se k němu
David přiblížil, a taky na ruiny Adamova obýváku. Možná jí
strhli klapky z očí až příliš.
"Cos čekala, když se ocitl bezmocný v rukou nepřátel?"
namítla jsem rozumně. "Snaží se tě chránit. Je potřeba strašně
silné vůle, aby překonal to, co do něj pumpují. Výsledky tím
pádem nejsou pěkné."
238
Chystala jsem se pustit do jednoho z řetězů, ale Jessiny obavy
mě přiměly přemýšlet, jestli je rozumné Adama úplně osvobodit.
Na druhou stranu jsem ho ale potřebovala dostat na nohy a
přimět ho k pohybu. Kdybych se ho bála, probudila bych v něm
dravce.
Odhodlaně jsem přitiskla dýku k těžkému poutu na jeho
levém zápěstí. Musela jsem být opatrná, protože okovy mu
přiléhaly těsně ke kůži. Nemohla jsem tak vsunout dýku pod kov,
aniž bych ho pořezala. Pamatovala jsem si, jak čepel reagovala,
když se o ni řízl Samuel, a to by v tuhle chvíli nebylo zrovna
dobré. A tak jsem dýku na kov jen položila, abych mohla
ucuknout, sotva jím pronikne.
Napřed jsem si myslela, že jílec zahřívám rukama, když ale
čepel rozťala pouto, musela jsem ji pustit, protože se tak
rozžhavila. Ruka sklouzla Adamovi z područky do klína.
Trvalo skoro hodinu, než jsem odřezala zbytek okovů a
řetězů. Dýka se žhavila stále rychleji a chladla déle. Než jsem
Adama konečně zbavila všech stříbrných řetězů, hyzdily
linoleum na podlaze spáleniny a moje ruce puchýře.
Jesse mi pomohla řetězy posbírat a odnést na postel. Musely
jsme si dávat pozor a netahat je po podlaze, protože řinčení kovu
o tvrdý povrch se rozléhá.
Právě jsme odnášely poslední, když jsem na schodech
uslyšela kroky. Zeeho dýku jsem hodila na postel, postrčila Jesse
ke skříni a vytáhla zbraň. Namířila jsem na dveře asi ve výšce
metru osmdesáti, ztuhla jsem a čekala, až cvakne zámek.
Když vsunul klíč do zámku, hvízdal si a já se snažila nechvět.
Plánovala jsem, že ho napřed střelím jednou do hrudi, pak
dvakrát do hlavy. I kdybych ho tak nezabila, ochromila bych ho
natolik, že bych se ho snadno zbavila. Sice bych tím zburcovala
ostatní, ale neměla jsem na vybranou. A neměla jsem ani čas, ani
chuť spoutávat zajatce.
Nadechla jsem se, když tu se ozval mužský hlas. Dveře a
vzdálenost ho zkreslily natolik, že jsem nedokázala rozeznat, co
říká. Ale muže přímo za dveřmi jsem slyšela jasně. Když už jsem
239
musela někoho zabít, potěšilo mě, že to bude muž, který uhodil
Jesse.
"Chci zkontrolovat zajatce," řekl. "Je na čase, aby někdo zase
střelil Hauptmana."
Druhý muž něco odpověděl.
"Nepotřebuju hlídat hodiny," řekl. "Hauptman musí dostat
další dávku. Kvůli troše stříbra bačkorami nezaklepe. Wallace
může jít k čertu."
Ostře jsem se nadechla, protože jsem cítila, jak se nahoru po
schodech blíží někdo mocný. Ne jako Adam nebo Samuel, ale
přesto mocný. Uhádla jsem, že strážce zastavil David
Christiansen.
Strážce zavrčel, ale vytáhl klíč ze zámku a odpochodoval
dolů. Slyšela jsem krátkou, ošklivou hádku, nahoru po schodech
se už ale nikdo nevydal a já pochopila, že Christiansen vyhrál.
Schovala jsem zbraň.
"No," řekla jsem Jesse a snažila se zklidnit dech, "to nebylo
zábavné."
Choulila se v koutku skříně. Na okamžik jsem si myslela, že
tam zůstane, ale je houževnatá. Sebrala odvahu a vstala.
"Co teď?"
Pohlédla jsem na Adama. Ani se nepohnul.
Přikročila jsem k němu a položila mu ruku na tvář. Jeho kůže
byla na dotyk studená, což bylo zlé. Vlkodlaci mají výkonný
metabolismus, proto obyčejně přímo hřejí. Přemýšlela jsem,
kolik stříbra do něj napumpovali.
"Musím do něj dostat trochu kafe," řekla jsem Jesse. "A taky
jídlo, to by mělo pomoct."
Postavila se vedle mě, pohlédla na něj, pak na mě. "Dobře,"
řekla nakonec. "Vzdávám se. Jak do něj to kafe dostanem?"
Nakonec jsme ho stáhly ze židle a opřely mu hlavu o Jessino
stehno. Kávu, která byla stále horká, jsme mu kapaly do úst.
Nevěděly jsme, jak ho přimějeme polknout, ale po několika
kapkách to udělal sám.
240
Po třetím doušku otevřel oči. Byly tmavé jako půlnoční
samet. Natáhl se a chytil Jesse za ruku, kterou mu položila na
rameno, oči ale upíral na mě.
"Mercy," zamumlal. "Cos to k čertu provedla s mojí
francouzskou praženou kávou?"
Na okamžik mě napadlo, že všechny mé obavy byly k
ničemu, pak ale pustil Jessinu ruku, prohnul se ostře v páteři a
vtlačil jí hlavu hlouběji do klína. Kůže mu zešedla, pak mu na ní
naskákaly tmavé skvrny. Zaťal ruce v pěst a oči obrátil v sloup,
až bylo vidět jen bělmo.
Upustila jsem kávu na zem, popadla Jesse pod rameny a
odtáhla ji od Adama tak rychle a tak daleko, jak jen to šlo.
"Uhodí se do hlavy," řekla a vzepřela se, protože jsme si
uvědomily, že má záchvat.
"Jemu se prasklá lebka snadno zahojí, tobě ne," řekla jsem.
"Jesse, je vlkodlak. V takovém stavu k němu nemůžeš. Kdyby tě
uhodil, zlámal by ti kosti." Děkovala jsem pánubohu, že pustil
Jessinu ruku dřív, než ji mohl rozdrtit.
Zdálo se, že stejní démoni, kteří mu způsobili záchvat,
uvolnili i jeho moc. Cítila jsem, jak z něj čiší – a stejně tak ji
museli cítit všichni vlkodlaci v okolí. Pokud Christiansen počítal
správně, bylo jich tu dvanáct.
"Umíš střílet?" zeptala jsem se Jesse.
"Ano." Neodtrhla oči od otce.
Vytáhla jsem SIG a strčila jí ho do ruky.
"Zamiř na dveře," řekla jsem a ze dna batohu vyhrabala
čtyřiačtyřicítku. "Až řeknu ‚střílej‘, zmáčkni spoušť. První výstřel
půjde trochu ztuha, zbraň je nabitá na vlkodlaky. Ale máme tu
spojence, takže počkej, dokud ti neřeknu."
Našla jsem revolver. Neměla jsem čas ho zkontrolovat, ale
než jsem ho schovala do batohu, nabila jsem ho. Bude to muset
stačit. Smith & Wesson byl mnohem těžší než SIG, ale dokázal
taky napáchat mnohem větší škody.
"Co se děje?" zašeptala Jesse a já si vzpomněla, že je člověk a
necítí volání alfovy síly.
241
Moc sílila, najednou se ale zdvojnásobila a její zdroj se
rozplynul, takže už jsem nedokázala říct, zda vychází z Adama.
Nahoru po schodech vyběhly lehké nohy a cvakl zámek. Jesse se
stále dívala na mě, ale já mířila revolverem na dveře. Začaly se
otevírat.
"Nestřílej," řekla jsem, zvedla jsem zbraň a položila ruku na
její, abych sklonila hlaveň k zemi. "Patří k nám."
Muž ve dveřích měl pleť barvy horké čokolády, zelené tričko
s nápisem DINOSAURY ZABILI DRACI a oříškové oči. Podle
trička jsem poznala, že je to Davidův muž. Stál bez hnutí a
poskytl nám čas uvědomit si, že je na naší straně.
"Jsem Shawn," představil se, pak spatřil Adama.
"Zatraceně," řekl, vstoupil dovnitř a tiše zavřel dveře. "Co se
děje?" zeptal se s očima upřenýma na Adama, který ležel na
zádech a trhal rukama a nohama.
"Myslím, že se mění," odvětila Jesse.
"Křeče," řekla jsem. "Nejsem doktor, ale myslím, že se mu do
nervového systému dostalo příliš mnoho stříbra a poškodilo něco
důležitého."
"Bude v pořádku?" Jesse se třásl hlas.
"Je silný," řekla jsem a doufala, že si nevšimne, že jsem jí
neodpověděla na otázku. Kolik stříbra je potřeba k zabití
vlkodlaka? Obvykle o tom rozhodovala vlkodlakova moc, ale
někteří vlci na ně byli citlivější než jiní.
"Zrovna jsem si vyměňoval hlídku s Hamiltonem, když se
kapitán pustil do rvačky s Connorem a dal mi znamení, že mám
pohnout zadkem a jít sem," řekl Shawn. "Neudělal jsem ještě ani
tři kroky a všichni vlkodlaci se seběhli ke kapitánovi. Asi na ně
zapůsobil jeho záchvat, co?"
Kývla jsem a pokusila se jim to vysvětlit. "Nevím, jak to
Christiansen dělá," řekla jsem, "ale stahuje k sobě Adamovu moc
a kalí ji. Vsadila bych se, že si všichni budou myslet, že je za tím
on."
"Kvůli rvačce," řekl Shawn, jako by se mu rozsvítilo.
242
Najednou jsem ale ztratila o Christiansena všechen zájem,
protože Adam zůstal ochable, nehybně ležet. Jesse se k němu
chystala rozběhnout, ale já ji zadržela.
"Počkej," řekla jsem a sebrala jí pistoli dřív, než někoho
nechtíc zastřelí. "Musíme zjistit, jestli už je po všem."
"On není mrtvý?" zeptala se.
"Ne. Slyším jeho dech." Byl slabý a mělký, ale pravidelný.
Schovala jsem Smith & Wesson do batohu a SIG vrátila
zpátky do pouzdra. Díky Christiansenovi jsme sice neměli v
patách smečku vlkodlaků, ale to se může kdykoli změnit.
Adam se nepohnul, ale dýchal hlouběji. Chystala jsem se říct
Jesse, že je všechno v pořádku, když tu se Adam nečekaně
překulil na bok, schoulil se do klubíčka a tiše zasténal.