Moje motto:

přihlášení

NŠ - konec

0pt;line-height:115%">"Tak dlouho?"

"Byla jsi unavená a pak ti píchli další dávku drog, se kterou se tvoje tělo muselo vypořádat." Devět hodin. Sedím tu a pozoruju vodu devět hodin. Co když se něco stalo Mattymu? Panebože. Mohli z něj klidně i pít. Jen to ne. Soňa by mě vlastnoručně zabila, pokud by se ho jen dotkli a já bych nic neudělala.

"Je Matt v pořádku?" Zeptala jsem se své dcery. Ona to bude vědět. Asi jako ví všechno ostatní.

"Bije mu srdce a dýchá. Spí. Tak jako ty." Zdálo se mi to, nebo byla ta malá holčička dneska i míň upovídaná? Co si pamatuji, ve snech jsme si vždycky povídali, ale tady sedím přes devět hodin a ona řekla jen pár vět. To se mojí dceři, moc nepodobá. Pokud to můžu posoudit ze snů ve kterých mě navštěvuje.

"Musíš se vrátit a připravit sebe i malého chlapce k odchodu. Nabrat síly, dokud je čas. Sbohem maminko." Políbila mě na tvář a rozplynula se mi před očima jako pára. Pak vše kolemzahalila až děsivě známá a hrozivá temnota.

Otevřela jsem oči a mrkáním zahnala bolest z prudkého světla, kterého tu sice moc nebylo, ale i tak mým očím vadilo.

Zkusila jsem pohnout nohama a rukama, ale nešlo mi to. Řetězy, které mě drželi připoutanou ke stěně, se mi pevně omotávaly kolem kotníků a zápěstí a nedovolovali skoro žádný pohyb.

Nenašla jsem žádný způsob, jak probudit Matta, kromě křiku, což mi v naší situaci s únosci s citlivým sluchem nepřipadalo zrovna chytré. A chytrost je teď jediná věc, díky které asi dokážeme přežít, než dorazí Dimitrij a jako můj princ na bílém koni mě zachrání. Asi jako to dělal poslední dobou pořád. Od chvíle, co jsme opustili akademii byl jeho ochranitelský instinkt slabší, protože věřil, že se už dokážu bránit a já se mu to zkoušela každým tréninkem připomínat. Od té doby, co zjistil, že jsem těhotná, mi ale nedovolí absolutně nic. Pořád mě hlídá a skoro nikdy se ode mě nehne. No a předpokládám, že po tom, co se děje teď, mi nedá o samotě ani chviličku, aby se mi náhodou něco nemohlo stát.

Už jsem jen napjatě seděla opřená o stěnu a čekala, až zaslechnu první známky boje a toho, že přišla naše záchrana, když se otevřely dveře a dovnitř napochodoval vysoký strigoj s injekční stříkačkou v ruce.

Zavřela jsem oči a silou vůle se snažila působit co nejuvolněněji, aby si nevšiml, že drogy už na mě nepůsobí. A asi jsem to hrála přesvědčivě, protože ke mě přešel a aniž by zaváhal, mi do žíly na právem předloktí vstříknul celý její obsah.

Zase za sebou zavřel a zamkl a ve stejnou chvíli jsem slyšela tichý zvuk souboje těsně před dveřmi, kam odešel. Trvalo to dlouho, než se dveře znovu otevřely a dovnitř vešel Dimitrij spolu s ještě někým.

Drogy mi vzaly všechny síly, a tak jsem ani nedokázala zjistit, kdo je další zachránce, protože se moje oči zavřely a já buď usnula tvrdým bezesným spánkem, nebo mě přepadlo bezvědomí.

Jako další už jen vím, že jsem se probrala někde v bílém pokoji, čemuž jsem nevěnovala pozornost, jelikož mi do celého těla vystřelovala neskutečně velká bolest, která k mému zděšení pocházela od mého břicha.

"Dimitriji. Sarah." To bylo jediné, co jsem dokázala ve svém stavu říct. Ani jsem si nevšimla, jestli tam Dimitrij vůbec je. Prostě jsem automaticky předpokládala, že by mě nenechal samotnou.

Všechno ostatní se seběhlo strašně rychle. Do pokoje přiběhl doktor, který mě nějak vyšetřil a během chvilky mě nějaké sestřičky převáželi na sál.

Nikdo mi nechtěl nic říct jen na sebe něco pokřikovali. Až pak se mi doktor uráčil říct, co se děje. Prý budu rodit.

Dimitrij který se ode mě odmítl hnout byť jen na krok zbledl a začal namítat spolu se mnou, že na to je ještě mov brzy. To ale doktora očividně nezajímalo. Začal na všechny včetně mě pokřikovat rozkaz a ostatní se mě snažili jakž takž uklidnit. Tělem mi projížděla čím dál tím větší bolest, která ustala v okamžiku, kdy se narodila moje dcera. Naše.

Sálem se rozlehl dětský pláč a já nemohla uvěřit, že je to pravda. Máme dceru.

V tom se ale ozval doktor, který mi radostné jásání překazil. "Ještě slečno nekončíme, musíte porodit i to druhé dítě."

Druhé?! Jaké druhé, sakra! Mám přeci jenom Sarah. "Co prosím?" Zeptal se místo mě Dimitrij.

"Máte dvojčata, to druhé dítě se ale ještě nedostalo na svět, což teď ovlivní už jenom vaše paní." Vysvětlil nám trpělivě a zase na mě začal pořvávat rozkazy, jako když se měla narodit Sarah.

Sestřičky mi podali malou Sarah a Anabeth do náručí a já se na ně nemohla vynadívat. "Máme krásné dcery, Dimitriji."

"Jsou krásné po tobě, lásko. Moc děkuju." Políbil mě Dimitrij.

Konec

Zpět na hlavní stranu blogu