Moje motto:

přihlášení

NŠ - 38.kapitola

0pt;line-height:115%">Na tváři mi přistála facka. "Začni přemýšlet!" Zakřičela na mě. Jen jsem na babušku koukal a nic nechápal. "Máš pouto, tak ho použij!" No jo. Dlouho jsem ho nepoužil a teď jsem na naše pouto úplně zapomněl. "Nechám tě tu se soustředit. Hlavně nevyváděj nic zbrklého!" Nařídila mi a opustila pokoj.

Zavřel jsem oči a pravidelně dýchal. V myšlenkách jsem se přemístil k Rose a pevným soustředěním jsem se nakonec dostal do její hlavy. Cítil jsem z ní drogy, které ji otupovaly a mě tak dělalo ještě větší potíže zůstat v její mysli.

Přebýral jsem  se jejími myšlenkami a snažil se najít nějaký obraz místa, kde je drží. Bohužel se soustředila na strach o Matta a hlavně o Sarah. Prostě typická Rose, na sebe vůbec ohled nebrala, zajímali ji pouze ostatní.

"Rose?" Promluvil jsem k ní. Celé její tělo sebou škublo a ona se začala rozhlížet kolem a hledat mě. "To je pouto. Musíš mi ukázat, kde jsi. Najdu vás." Naléhal jsem na ni.

"Špatně vidím přes drogy. Skoro si cestu nepamatuju." Odpověděla mi a snažila se soustředit. Najednou jsem začal být unavený, jako by mi někdo vzal všechnu sílu. Naopak Rose začaly najednou mizet dávky drog z těla. "Sarah, nech toho." Okřikla Rose naši nadanou dcerku. Uvědomil jsem si, že pomocí mojí energie a éteru vypumpovala Sarah drogy z Rosina těla. Sice ne úplně všechny, ale dost na to, aby mohla zase správně uvažovat.

Před očima mi probleskly Rosiny vzpomínky na cestu autem, ve kterém byli dva strigojové. Rose mi ukázala jejich obličeje a já si uvědomil, že je znám. Oba strigoje jsme s Rose už potkali. Ale zajímavé bylo, že při posledním setkání utekli. Byli to dva ze skupinky, která napadla univerzitu v Leightu.

Další obrazy byli z cely, kde je drželi. Rose byla v malé místnůstce bez oken, v jedné stěně byly pevné dveře a jednu celou stěnu tvořily mříže, za nimiž byl zavřený malý Matt. Plakal a mřížemi se natahoval k Rose, která byla za zápěstí i kotníky přivázaná ke stěně naproti. Vypadalo to tam jako v opravdovém vězení, která využívali lidé.

"Brzy tě najdu. Miluju tě." Pošeptal jsem a po její odpovědi jsem opustil její hlavu. Zamrkal jsem a napil se vody, co stála na stolku. I přes vyčerpání jsem seběhl schody a našel babušku, které jsem všechno řekl.

Rose pohled

Probralo mě cuknutí auta. Otevřela jsem oči a prohlédla si vnitřek dodávky, ve které jsem ležela. Nebyla zrovna velká. Kousek ode mě ležel Matt, ale nevypadal, že by mu nějak extra ublížili.

Dveře dodávky se otevřely a za spoutané zápěstí mě jeden ze strigojů vytáhl ven. Obratně mi omotal kolem hlavy šátek a hrubě mě za sebou vláčel.

Strčil mě do ramene, až jsem spadla na zadek. Cítila jsem, jak mi strigojí rychlostí přihazuje ruce a kotníky k nějaké stěně. Pak mi šátek sundali a potom, co přímo hodili malého Mattyho do vedlejší cely, odešli.

Rozhlížela jsem se po místnosti, když se kolem rozlehl dimitrijův hlas. "Rose?" Sakra! Jeho usnesli taky? Jak se jim to mohlo podařit? "To je pouto." Vysvětlil mi Dimitrij. Když jsem věděla, na co se soustředit a co hledat, ucítila jsem jeho přítomnost v mojí hlavě. "Musíš mi ukázat, kde jsi. Najdu vás."

"Špatně vidím přes drogy. Skoro si cestu nepamatuju." Řekla jsem popravdě. Drog jsem musela mít v těle vážně hodně, protože detaily kolem byly jakoby v mlze. Rozhlížela jsem se kolem, ale vůbec to nepomohlo.

Cítila jsem, jak spojení s ním slábne spolu s tím, jak ho opouštěli síly. Moje vidění se ale najednou rapidně zlepšilo.

Éter, napadlo mě. Drogy se mi z těla vyplavily éterem, jak jinak. "Sarah, nech toho." Okřikla jsem ji v hlavě. Dimitrij sílu potřebuje a já počkám.

Zhluboka jsem se nadechla a poslala Dimitrijovi vzpomínky na útok. Musím mu říct, co se stalo, kdo to udělal i to, kde jsme, aby nás vůbec mohl začít hledat.

"Brzy tě najdu. Miluju tě." Slyšela jsem jeho rozloučení, když si všechno v mojí mysli pořádně prohlédl. Ještě jsem mu stihla říct, že ho taky miluju, než mě úplně opustil.

Zpět na hlavní stranu blogu