Life is not mean to be easy - 9

9. kapitola

Tereza

Naštvaně jsem vyběhla z toho domu a proběhla bráno. Ani jsem se ji neuráčila zavřít. Vždyť on ji zavře Jimmi. A i kdyby ne, co je mi do toho?

S brekem jsem doběhla až k intru. Opřela jsem se o stěnu a snažila se uklidnit. Vlastně ani nevím, proč brečím. Vždyť jsou to cizí lidi, co je mi do toho, co si myslí? Ale... Od Toma mě ta slova z nějakého důvodu vážně bolela. A v hlavě se mi pořád promítala ta jedna věta. Je to stejná mrcha, jako ostatní. Jen nás chtěla využít ke slávě. Ale to jsem nikdy nechtěla. Vždyť já ani nevím, kdo jsou. A vůbec mě to nezajímá. Brala jsem je jen jako kluky, co neumí vařit. A přišlo mi, že jsme si docela rozuměli. Zvlášť, když se mě Tom zastal před Erikem. A o to víc mě jejich obvinění bolelo.

Nedařilo se mi uklidnit a zahnat slzy, tak jsem se na to jednoduše vykašlala. Prostě jsem prošla dveřmi a ignorovala všechny pohledy, šeptání a ukazování na mě a dokonce se mi podařilo ignorovat pokusy se mnou mluvit.

Když mě zastavil asi desátý člověk s otázkou "co se ti stalo", zastavila jsem prudce uprostřed haly a otočila se zpět.

"Ještě někdo se mě zeptáte a nevyjdete zdraví. Serte se do života ostatních, ale mě z toho vynechte!" A pak jsem se s klíčem v ruce rozběhla do pokoje. Odemkla jsem a rychle za sebou zase zamknula.

V koupelně jsem napustila vanu horké vody, a zatímco se plnila, jsem vyházela učení z tašky na postel. Pak jsem se svlíkla a pomalu došla zpět do koupelny.

V pokoji jsem si cestou zapnula Hi-fi věž a opatrně jsem se uložila do vroucí vody. Poslouchala jsem písničky a relaxovala tak dlouho, dokud voda ve vaně nebyla úplně studená. Vylezla jsem z vany a omotala si kolem těla bílou osušku. V pokoji jsem se oblékla do černých volných tepláků a červeného tílka, přes které jsem si vzala červeno bílo černou kostkovanou košili po tátovi.

Pohled na hodiny mi prozradil, že jsem ve vodě strávila celé dvě hodiny. Jen jsem si s povzdechem sedla na židli ke stolu a vzala si do ruky první učebnici.

Němčina. Učení mi problémy nedělá, takže jsem se nemusela ani soustředit. Jen jsem automaticky psala a počítala, dokud jsem neměla všechny ty dlouhé a únavné úkoly hotové. Ani naše češtinářka v mojí bývalé škole v Česku, nám nedávala tak dlouhý úkoly. A to už je co říct. Občas mi jeden úkol zabral i několik A4 papíru.

Zakručení v mém břiše a pohled na hodiny mě donutili jít na večeři. I když jsem tomu nechtěla věřit, bylo už skoro půl deváté. A přesně v půl zavítají školní kuchyni s večeřema.

Jak tak, jak jsem dělala úkoly, jsem vyběhla z pokoje a šla do jídelny. Posedávalo tam už jen pár studentů, takže jsem se mohla v klidu najíst. Odnesla jsem nádobí a vyšla z jídelny s úmyslem se ještě trochu učit. Dobré známky byly totiž jediná podmínka Julie, aby mi dávala nějaké peníze a nechala mě chodit do téhle školy.

"Terezo? Pojďte sem, musíme si promluvit." Odchytla mě hned u východu z jídelny naše vychovatelka.

"Co se děje, paní Sternovová?" zeptala jsem se jí slušně, když jsem seděla proti ní v její kanceláři.

"Doneslo se mi, že nechodíte do školy." Jen se na mě zvědavě podívala. Připadala jsem si jako pod mikroskopem.

"Já...bylo mi špatně a ohledně odpoledního vyučování s vámi musím ještě mluvit." Na začátku jsem se nejistě zakoktala, ale pak jsem jí odhodlaně koukala do šedých a přísných očí.

"A o čem chcete mluvit?

"Našla jsem si práci a místo jedné hodiny na oběd budu potřebovat alespoň dvě." Oznámila jsem jí to jako nic. Ale uvnitř jsem se bála, že mi delší přestávku nedá, nebo že mi rovnou zakáže chodit v téhle době do práce. To bych pak byla slušně řečeno v háji.

"No...vaše výsledky z minulé školy jsou velmi dobré, tak si myslím, že by to nemusel být takový problém." Řekla mi po nekonečně dlouhé pauze, kdy už jsem se viděla, jak si práci sháním znovu.

"Děkuju." Skoro jsem se jí vrhla do náruče, ale včas jsem si uvědomila, kdo to je.

"Mám ale podmínku. Budete se dobře učit. A žádné průšvihy. Tak jděte na pokoj, za chvíli bude večerka." Ukončila náš rozhovor a bez rozloučení odešla. Hned jsem se zvedla a konečně šla do pokoje. Zamknula jsem a převlékla se do pyžama. Ještě jsem uklidila učení a připravila si na zítřek do školy. Pak jsem si jen vyčistila zuby a konečně se zavrtala do postele. Celý dnešek mě strašně unavil, jako všechny poslední dny, takže jsem usnula hned.

Ráno mě zase vzbudil ten otravný budík. S protestujícím tělem jsem došla do koupelny a udělala ze sebe člověka. Oblékla jsem si černé tílko a červené kalhoty. Do ruky jsem vzala černou mikinu a tašku s učením. Ještě klíče, mobil a peníze a mohla jsem vyrazit.

Do třídy jsem vešla těsně před zvoněním a snažila se psychicky připravit na první hodinu. Se zazvoněním do třídy vešel učitel "debil" a posadil se za katedru.

"Á, slečna Zooklová." Zaměřil se na mě pohledem. To mi snad dělá naschvál. "Čemu vděčím za tu čest?" Utahoval si ze mě.

"Vy? No nevím. Taky se divím, jak taková seriózní škola může zaměstnávat takový mentálně chorý učitele." Dělala jsem, že přemýšlím. "Ale asi je to tím, že paní ředitelce vás je líto. A upřímně?" Zase jsem udělala dramatickou odmlku. "Lituju vás taky. Ale hlavně ty děcka, co s vámi tráví hodiny." Učitel v obličeji změnil barvu od červena skoro do rudočerna. Vypadal jako nějaká časovaná bomba. Tik tak...Tik tak...

Náhle se třídou rozezněl potlesk.

Nechápavě jsem se rozhlédla kolem sebe, ale všechny oči se upíraly na mě. Hm...takže je ze mě třídní hvězda. A to jsem chtěla být neviditelná.