Povidky-od-alli | Life is not mean to be easy - 7

7. kapitola

"Jsi v pořádku, Terezo?" Přišla na záchody nějaká holka.

"Nedělej, že to někoho zajímá. Zvykla jsem si už na základce, tak se nemusíš starat." Odsekla jsem jí a dál ignorovala její přítomnost.

"Já jsem Sofia Habrová." Pokračuje dál a absolutně si nevšímá mého nezájmu. "Nesmíš si učitele tolik brát. Stouplo jim do hlavy, že je máme poslouchat. Bude to v pohodě. Stačí ho jenom ignorovat." Bože! Co ta holka chce? Nechápe, že nemám náladu na nějaký keci?

"Já už půjdu. Stejně musím na brigádu." Řeknu a zvednu se z podlahy, kam jsem si předtím sedla.

"Aha. Můžu jít s tebou? Já jsem mu řekla, že je totální idiot. A jelikož neumím cizí jazyky, řekla jsem to německy. To mi asi nedopustí a vracet se tam nechci." Zeptá se mě.

"Proč jsi mu to řekla?" Vykulím na ni oči. Tak to bych od ní nečekala. Už na první pohled totiž vypadala jako slušně vychovaná holka.

"Přišlo mi nefér nechat ho, aby se po tobě jen tak vozil." Jen tak pokrčila rameny. "A nemám ho ráda." Dodala s mírným úsměvem.

"Aha. Tak já si jdu pro tašku. Počkáš na mě u třídy?" Všimla jsem si, že ona má svojí tašku přehozenou přes rameno.

"Dobře." Odsouhlasí to a společně jdeme k naší třídě.

Nadechnu se pro uklidnění a otevřu dveře. Nedívám se na nikoho. Jen přejdu přes celou třídu a zastavím se až u svojí lavice. Vezmu tašku, shrnu do ní věci ze stolu a přehodím si ji přes jedno rameno. Otočím se a s opovržením hledím chvíli na toho kreténa před tabulí. Pak se jen ušklíbnu a opustím třídu.

"To šlo lehce." Prohlásím, když zavřu dveře třídy.

"Jak daleko to je?" Zeptala se mě Sofia po asi pěti minutách cesty.

"Máš podpatky...takže tak dvacet pět minut. Už jen dvacet." Odpovím jí bez přemýšlení. Počkat! "Ty chceš jít se mnou až tam? A co tam budeš dělat? Já jim jdu uvařit něco k jídlu." Zaseknu se.

"No, počkám tam na tebe, dokud jim to neuvaříš. Aspoň si napíšu úkoly."

"Nevím, jestli tě Bill nevyhodí."

"Kdo?" Sakra! Že já neumím držet pusu zavřenou! Nesmí vědět, že dělám pro někoho slavnýho. Sice nevím, co dělají a proč jsou slavní, ale ve smlouvě stálo, že to nesmím nikomu říct.

"Ale nikdo." Už se nadechla, že něco dodá, ale předběhla jsem ji. "A přidej, nechci přijít pozdě." Popohnala jsem jí.

"Páni. Kdo tu bydlí?"

"Ale nikdo. Jen buď prosím tě zticha. Snad mě kvůli tobě nevyhodí." Utiším její úžas, když jsme stály před vysokým plotem.

"Ahoj Terezo. Už tě tu čekám." Ukáže se zase v bráně nějaký bodyguard.

"Ahoj....?"

"Jsem Jimmi." Představí se mi. Usměju se na něj a představím se mu taky.

"Ehm, Jimi? Bude vadit, že jde se mnou Sofia?" Ustoupím od ní, aby si ji mohl prohlédnout.

"Nesmím tam nikoho pouštět. Chápej mě, kdyby někomu řekla, kde bydlí, byl by z toho velký malér."

"A co když se za ní zaručím? Vážně by to nešlo?" Snažím se ho přemluvit.

"Jedině, kdyby ti to povolili kluci. Na. Tady máš mobil. Zavolej jim, jinak jí nemůžu pustit dál." Z přední kapsy vytáhne svůj luxusní mobil a podá mi ho.

"Dobře." Vezmu ho a v kontaktech najdu čísla na kluky. Ale koho se zeptat? Gustava a Georga ne. Ty neznám moc dobře. Co Tom? Ten by mi to asi zakázal. Takže Bill.

"Haló, Jimmi? Co se děje?" Ozval se do telefonu Billův hlas.

"To jsem já, Tereza."

"Terezo? Proč voláš?" Změnil tón hlasu. S Jimmim mluvil odtažitě a neutrálně, ale se mnou mluvil docela mile.

"Víš, přišla se mnou kamarádka a Jimmi potřebuje povolení, aby mohla dovnitř." Přemýšlela jsem o tom, jak to říct, aby mi to dovolil. "Hrozně mi pomohla a tak jí nechci posílat pryč."

"Řekla jsi jí, kdo jsme?"

"Ne. Mám to ve smlouvě, pamatuješ?"

"No...co se mě týče. Jestli jí věříš, tak jí ať jí tam Jimmi pustí. Ale na tvoji zodpovědnost." Dovolí mi to nakonec.

"Dobře. Děkuju moc." Poděkovala jsem mu upřímně. "A co byste chtěli k jídlu?" Zeptala jsem se. Vlastně ani nevím, jestli něco nejí. Jen to, že nemají alergii, ale nic víc.

"Cokoli. Jen...já s Tomem jsme vegetariáni. Ale Gustav s Georgem ne. Tak něco, co bychom jedli všichni. Děkujeme. Ahoj."

"Ahoj" rozloučila jsem se. Mobil jsem dala Jimmimu, aby mu Bill mohl zopakovat, že Sofia může dovnitř.

"Udělám toho víc a něco ti sem donesu, jo? Ať nejsi hlady." Rozloučíme se s Jimmim a jdeme do domu. Odemknu si klíčem, který mi Jimmi dal a ukážu Sofii kuchyň.

"Támhle na jídelním stole si klidně udělej úkoly. Já se mezitím pustím do toho jídla." Rozhodla jsem se pro špagety. Pro dvojčata se sýrovou omáčkou. A Gustavovi a Gogrgem s masovou omáčkou s houbami a sýrem navrch.

Ve špíži jsem našla všechno potřebné a pustila se do přípravy.

Za hodinku jsem to měla všechno hotové. Vzala jsem z police jeden talíř a nandala na něj špagety. Polila jsem je masovou omáčkou s houbama a navrch to posypala sýrem. Z šuplíku jsem vzala ještě příbor a šla se do chodby obout. A s talířem jsem si to zamířila k Jimmimu, který seděl v hlídací budce u brány. Zaklepala jsem a dala mu jídlo.

Zavřela jsem hlavní dveře a zase se vyzula. "Sofie? Už jen umyju nádobí a půjdeme, jo?" Říkala jsem už cestou do kuchyně.

"Jo. Už to skoro mám." Odpověděla mi jen a dál se věnovala nějakému sešitu. Jen jsem se pousmála a pustila se do práce.

"Od kdy nosíš dvoje boty, Terezo?" Slyšela jsem Tomův hlas z chodby a smích kluků.

"Já nenosím dvoje boty." Odpovím mu a dál myju nádobí.

"A proč jsou tu...." Zasekl se v půlce věty, protože se objevil ve dveřích. A spatřil Sofii. "Kdo to kurva je?!" Zařval pořádně nahlas.