Povidky-od-alli | Life is not mean to be easy - 6

6. kapitola

"Prosím ne!" Uhnula jsem před jeho rukou. "Prosím! Já ti nic neudělala!"

"Teď prosíš?" Zakopla jsem a spadla na trávník v tom parku. Jen si odfrkl a vrazil mi facku, až jsem dopadla hlavou na zem. Cítila jsem, jak mi začíná krev téct i z čela.

"Děvko! Ještě mi lži!" Křikl na mě znova a natáhl ruku, aby mě udeřil. Jen jsem zavřela oči a čekala, až mi zasadí poslední ránu. Další už bych asi nevydržela a omdlela bych.

"Nepleť se tu!" Ozval se najednou jeho křik. Jen jsem otevřela oči a viděla, jak Erika někdo drží za ruku.

"Tak na ni nesahej, bastarde!" Až teď jsem si všimla, že ho za tu ruku drží Tom.

"Co je ti do toho? Všímej si svejch věcí! A hned mě na ni pusť!" Řval přes celý park Erik. Divila jsem se, že ho nikdo neslyší.

"Tak ji nech být!" Řekl mu jen Tom a dál svíral jeho ruku ve svém železném sevření.

"Je to moje holka! A já si se svýma věcma můžu dělat, co se mi zamane. A teď mám chuť rozbít jí hubu! Tak se nepleť do cizích věcí!" Křičeli tam na sebe ještě pěknou chvíli. Najednou ale Tom toho debila Erika pustil. Jen jsem ucukla o kus dozadu a hlavou se praštila asi o obrubník. Tom za ním ještě něco křiknul, ale to už se mi zamlželo před očima a následně se propadla do tiché tmy bezvědomí.

"Kde jsem?" Bylo to první, co ze mě vypadlo, když se mi konečně podařilo odtrhnout ztuhlé rty. Ani jsem se nesnažila otevřít oči. Věděla jsem, že nejsem na intru. Tahle postel byla pohodlná a velká. Zato ta moje byla malá a tvrdá. Spát se na ní sice dalo, ale tohle bylo milionkrát lepší.

"V Tomově posteli." Odpověděl mi známí klučičí hlas. Rozlepila jsem oči a podívala se okolo mě. Bill. Myslela jsem si to. "Jak ti je?"

"Jo dobře. Už mi vlastně nic není. Takže bych asi už měla jít. Nechci překážet Tomovi."

"Mně to nevadí." Ozval se ode dveří Tomův hlas.

"Holka v posteli ti nevadila nikdy." Prohodil s úšklebkem Bill a odešel.

"Děkuju." Zašeptala jsem. "Nevím, co by mi udělal, kdybys mi nepomohl."

"Kdo to byl?" Zeptal se a sedl si na kraj postele.

"Bývalý přítel. Když naši umřeli, už nám to skřípalo, a já ztratila chuť na to, to dál snášet. Rozešli jsme se."

"Aha. A proč na tebe tak vyjel?" Ptal se dál. Od někoho by mi to přišlo vlezlé a otravné, ale od něj mi to nevadilo. Cítila jsem k němu zvláštní důvěru.

"Potkala jsem kamaráda s jeho přítelkyní a šli jsme spolu na kafe a on nás viděl. Pak jsem šla do parku a tam..." Na konci věty se mi zlomil hlas. Nikdy jsem si s Erikem moc nerozuměla a přišlo mi, že ten rozchod vzal celkem dobře. Tohle jsem od něj vážně nečekala. Věděla jsem, že kdyby Tom nepřišel, neskončilo by to jen u facek a násilí. Vlastně jsme se hádali proto, že jsem s ním nechtěla spát. A jsem si jistá, že dneska by se mě na názor neptal.

"To bude dobrý. Už ti nic neudělá." Snažil se mě Tom uklidnit.

"Děkuju." Řekla jsem mu znovu.

"Tak já půjdu. Vyspi se." Zvedl se najednou z postele a rychle odešel. Proč? Já si myslela, že si rozumíme.

Jen jsem zakroutila nad tím hlavou a lehla si zpátky do měkké a vyhřáté postele. Oči se mi zavřely dřív, než jsem se vůbec uvelebila.

Ráno jsem se vzbudila docela brzo, jelikož za oknem nebylo ještě moc světla. Protáhla jsem se a zjistila, že jsem spala v normálním oblečení. Vylezla jsem z postele a hledala kabelku. Bohužel jsem jí nikde v pokoji nenašla, tak jsem potichu otevřela dveře na chodbu a stejně tiše je za sebou zase zavřela. Přešla jsem ke schodišti a začala jí hledat tam. Prošla jsem od schodů obývákem a kuchyní, ale nakonec jsem kabelku i s botama našla u botníku vedle hlavního vchodu.

Z kabelky jsem vytáhla mobil a koukla na čas. Hm...čtvrt na osm. Měla bych se jít do tý školy aspoň ukázat. Od prvního dne jsem tam nebyla.

Přišlo mi blbý jen tak odejít, tak jsem prošla kuchyň a na kousek papíru, kterej jsem měla v kabelce, napsala rychle stručný vzkaz.

Děkuju, že jsem tu mohla zůstat přes noc. Musím do školy, ale pak se tu stavím a něco pořádného uvařím. Tereza.

Položila jsem lístek na stůl v jídelně, která byla propojená s kuchyní a odešla.

Jenom díky tomu, že jsem si včera a tím pádem i dneska vzala černý tenisky, cesta od kluků na intr mi trvala necelých dvacet minut. Rychle jsem si v pokoji vyčistila zuby a vzala si dnešní učení. Co nejrychleji vyběhla do školy. Stihla jsem to jen tak tak. Vyházela jsem z tašky věci na první hodinu a sedla si ve stejnou chvíli, kdy se ozval zvonek pro začátek hodiny.

Byl děják. Sice ho nemám ráda, ale docela mi jde. Navíc máme asi čtyřicetiletou ženskou, na který jde vidět, že jí to baví. A hrozně ráda nám všechny ty události vypráví.

Když zazvoní, docela mě to mrzí, jelikož teď budeme mít Ájinu. No...už jsem byla v Londýně, ale americká angličtina mi jde víc. Pak máme ještě tři hodiny, které si megálně užiju.

Jenomže poslední, šestou hodinu máme němčinu. A kdo jiný by ji mohl učit, než můj milovaný třídní. Ten blbec, on nepozná češtinu od nějaký hatmatilky.

"Jsem rád, že jste se rozhodla navštívit tuto budovu. Snad byly ty ostatní věci důležité, slečno Zooklová." Spustil hned, co mě uviděl sedět na mým místě v poslední lavici u okna.

"Našla jsem si brigádu." Oznámila jsem mu naprosto znuděným hlasem.

"Ani se nedivím, že vás vaši rodiče nechtějí živit." Vysměje se mi. Co mají všichni s mýma rodičema? Jsou mrtví! Proč je nemůžou nechat na pokoji?

"Po mejch rodičích je vám kuluvý! Ani po smrti jim nedáte pokoj! Co je vám vůbec do mýho života, vy kreténe!" Vyjela jsem na něj. Samozřejmě, že tu nadávku jsem řekla česky. Nestojím o problémy navíc. A ještě k tomu takovej idiot, ten mi za ty problémy ale vážně nestojí.

"Nad vaším chováním se musejí vaši rodiče obracet v hrobě!" Dál se po mně vozí ten debil. A ještě si myslí jakej je velkej borec, když pomlouvá mrtvý lidi.

Takovýho člověka přímo nesnáším! A on to musí být zrovna můj třídní.

Překvapuje mě, že škola může takový lidi zaměstnávat. Já být na vlivným místě, už by do téhle

školy nikdy v životě nevkročil.

"Idiote!" Zařvu na něj v češtině a uteču na záchody.