Povidky-od-alli | Life is not mean to be easy - 5

5. kapitola

"Tak ahoj, Terezo. Uvidíme se ve čtvrtek." Rozloučí se se mnou kluci a zavřou za mnou dveře. Domluvili jsme, že u nich nastoupím, ale až ve čtvrtek.

Zase mi nějakej chlápek otevřel bránu a zpátky ji za mnou zamknul.

Pěšky jsem došla zpět do budovy internátu a zamířila do svého pokoje.

"Hej, proč jsi nebyla ve škole?" Zastaví mě ten kluk ze včera, co chtěl naučit česky.

"Co je ti do toho? A kdo vůbec jsi?" Vyjedu na něj. Celé dopoledne a poledne jsem strávila u kluků a moje energie klesla pod bod nuly.

"Jsem Frank. Frank Kolman." Představil se mi.

"Hm...Tereza Zooklová. Potřebuješ ode mě něco, nebo můžu jít?" Odseknu mu a otočím se od něj. Nemám zájem, bavit se s ním. A rozhodně se s ním nebudu bavit o svým životě, do toho mu ale opravdu nic není.

"Počkej! Ptal jsem se, proč jsi dneska nebyla ve škole." Chytil mě za zápěstí a trhnutím otočil čelem k sobě.

"Jsi můj táta, nebo co?" Svoje zápěstí jsem mu vytrhla a o krok ustoupila.

"Nejsem. Ale ten tvůj by tě měl líp vychovat. Protože když se tě někdo na něco ptá, je slušnost odpovědět mu."  Vyjel na mě. Tak tohle byla ale velká rána pod pás.

"Byla jsem si zařídit práci. Stačí? A mého mrtvého tátu do toho nepleť!" Nechala jsem ho tam stát, otočila se na podpatku a zabouchla za sebou dveře od pokoje.

Na moje rodiče jsem vážně dost háklivá.

Prošla jsem kolem hi-fi věže a pustila si nějakou muziku, která tam zrovna byla. I když byly teprve asi tři hodiny odpoledne, lehla jsem si do postele. Po chvíli se mi oči zavřeli a já se ponořila do krásné říše snů. Poslední dobou sice spím víc, než kdy předtím, ale ráno se nikdy necítím odpočatá.

Vzbudila jsem se až v jedenáct dopoledne. Dneska do školy nejdu. Zítra mám ke klukům nastoupit do práce, tak si chci dneska užít. Vstala jsem a vykonala hygienu. Vlasy jsem si stáhla do drdolu a vypustila z nich pár pramenů. Na oči jsem si nasadila velké černé brýle. Oblíkla jsem si černé upnuté kalhoty a bílé tílko, přes které jsem si navlékla modrou košili. Ještě modrou kabelku, černý boty a náramky a můžu vyrazit.

Prošla jsem přes vrátnici a vyhnula se vychovatelce. Sice mám díky Julii volný režim, ale asi by se jim moc nelíbilo, že nechodím do školy. Vyšla jsem z budovy a zamířila si to přímo na autobusové nádraží.

"Hej, kotě! Pojď k nám!" Slyšela jsem někde za mnou pokřikovat partu kluků. Zajímalo by mě, kterou z těch holek mysleli. A jestli je tak blbá, aby k nim vážně šla. "Ale no tak, zlato. Aspoň se na nás otoč!" Na kterou z nich to vlastně volají?

Moje zvědavost byla silnější než já, otočila jsem se ke skupince kluků a chtěla zjistit, na koho volají. Parta asi deseti kluků a jedné holky se pomalu přibližovala ke mně.

"No vidíš, kotě. My ti nic neuděláme. Pojď za náma." Pokřikovali na mě. Jen jsem od nich o pár kroků ustoupila. "Ona se nás bojí!" Rozesmálo se jich pár.

"Dejte jí pokoj. Tahle asi zájem mít nebude, když zdrhá, ne?" Odstrčil jeden z nich ostatní. Všichni mu k mojí úlevě dali za pravdu. Otočili se a odešli otravovat někoho jinýho.

Nasedla jsem do autobusu a sledovala cestu. Vystoupila jsem až v nákupní zóně. Sice nemám moc peněz, ale už jen to prostředí obchodů a parků kolem, mi dokázalo zlepšit náladu.

Jen jsem se procházela a sledovala výlohy obchodů. Občas jsem se zastavila a nevěřícně koukala na nejnovější barevné trendy. Procházela jsem zrovna kolem cukrárny na rohu, když se zpoza zdi vynořil milý pár. Jenže jsme to ani jeden nečekali, narazili jsme do sebe. Vlastně já jsem vrazila do toho kluka. "Pardon." Jelikož jsem moc nepřemýšlela, vyklouzlo mi to česky.

"To je dobrý, nic se nestalo." Odpověděl mi. Zarazilo mě ovšem, že také česky. Zvedla jsem hlavu a prohlédla si ho.

"Terezo? Vážně jsi to ty?"

"Jirko?" Nevěřila jsem svým očím. Kde se tu vzal? Naposledy jsem ho viděla v Česku, když jsem chodila do školy. Byl to můj spolužák a docela dobrý přítel.

"Jak dlouho?" Zapletal se mě.

"Dva měsíce a něco. A ty sis našel holku! Jak to, že to nevím?" Šťouchla jsem do něj ze srandy. Kvůli jeho přítelkyni jsme oba plynule přešli na němčinu. "A odkdy umíš tak dobře německy? Co já vím, a že toho vím, nikdy ti nešla." Utahovala jsem si z něj. Z němčiny byl dobrý. Měl na vysvědčení vždycky dvojku. Prý aby nevypadal jako šprt.

"To víš. Láska dělá divy." Usmál se na mě.

"A představíš mě?" Zeptám se ho a s milým úsměvem se otočím na jeho přítelkyni.

"Samozřejmě. Aliso, tohle je Tereza, moje spolužačka ze základky. Terezo, tohle je moje přítelkyně Alisa." Potřásli jsme si rukou. Přišla mi jako milá a hodná holka. Prostě ten typ, co se k Jirkovi bezvadně hodí.

"Aliso, nebude vadit, když ti objemu přítele?" Řeknu ze srandy. Jen to s vážným obličejem odkývá a pak se usměje. Jen se otočím na Jirku a skočím mu kolem krku. "Přeju ti to, tak to nezvorej." Pošeptám mu pro jistotu česky.

"Půjdem do cukrárny?" Zeptá se nás obou. Počkám, dokud nebude souhlasit Alisa a pak mu to odsouhlasím i já. Nechci se mezi ně vtírat.

Posadili jsme se k malému stolu u okna a objednali si každý zmrzlinový pohár se šlehačkou. Seděli jsme tam asi dvě hodiny, když jsem se omluvila, že musím jít. Zaslouží si čas pro sebe. Objala jsem Jirku, který mi dal pusu na tvář a pak i Alisu. Za tu dobu, co jsme tu seděli, jsme si skvěle rozuměli. Možná bychom mohli být i kamarádky.

Odešla jsem z cukrárny a zamířila si to do parku nedaleko odsud. Procházela jsem se po cestičkách a poslouchala, jak poslední ptáci zpívají, před tím, než odletí do tepla.

Najednou se mi do cesty postavil nějaký muž. Poznala jsem ho. Erik, můj poslední přítel, ještě na základce jsem s ním chodila. Když umřeli rodiče, ztratila jsem o něj zájem a rozešli jsme se. Je celkem zvláštní, že tady potkávám svý spolužáky, když si vybrali školy úplně jinde. A dva z deseti mých spolužáků už je dostatečně divný.

Poznala jsem v jeho tváři naštvaný výraz. "Ty mě podvádíš! A s ním? Vždyť to byl jen ubohej třídní šašek!"

"Nechodíme spolu! Uvědom si, že mezi námi už nic není!" Jen natáhl ruku a udeřil mě. Ustoupila jsem o krok dál a nevěřícně na něj hleděla.

"Je to můj život! A já tě v něm už nechci ani vidět!" Začala jsem na něj křičet. To ho jen naštvalo ještě víc. Vrazil mi další facku, až mi protrhl ret, ze kterého začala téct krev. Zase se napřáhl.