Měsíční píseň - 10
14. září 2015 | 14.27 |
10.
Nevím, kde jsem očekávala, že upíři budou žít. Asi mě
ovlivnily levné horory, takže jsem si představovala
nějaké velké viktoriánské sídlo v nechvalně proslulé části
města. Na předměstí Kennewicku pár takových stojí a většina je
vypulírovaná a vymalovaná jako stará operní diva. A přestože se
v okolí nachází několik sešlejších čtvrtí, většina je plná domků
příliš malých na to, aby se v nich usídlil i velmi malý klan.
Nemělo mě tedy překvapit, že jsem jela ulicí, kde na
elegantně vydlážděných příjezdových cestách domů stály
mercedesy, porsche a BMW. Silnice se zařezávala do svahu
kopce, který nabízel krásný výhled na město. Už třicet let si na
prudkém srázu stavěli přepychová sídla doktoři, právníci a
prezidenti multimilionových společností. Ale jak nám Stefan
řekl, upíři tu byli první.
159
Na konci hlavní ulice vedla menší, štěrková silnice mezi dvě
dvoupodlažní cihlové budovy. Vypadala jako příjezdová cesta,
ale pokračovala dál na neobhospodařovaný pozemek.
Jeli jsme asi čtvrt kilometru obvyklým roštím východního
Washingtonu – lipnicí luční, pelyňkem a kotvičníkem – potom
jsme vystoupali na malý kopec, který byl právě dost velký na to,
aby ukryl rozlehlou dvoupodlažní haciendu obklopenou dva a půl
metru vysokou zdí. Cesta vedla dolů z kopce a výhled na dům se
tak omezil na to, co bylo vidět dvoukřídlou bránou z kovaného
železa. Napadlo mě, že rozmáchlé španělské oblouky dokonale
maskují fakt, že budova nemá skoro žádná okna.
Podle Stefanových instrukcí jsem zaparkovala na zarovnané
zemi těsně před zdí. Upír vyskočil, obešel vůz a otevřel mi dveře,
než Samuel stačil vůbec vystoupit.
"Mám to tu nechat?" zeptala jsem se Stefana a zvedla Zeeho
dýku. Zbraň byla příliš velká, než abych ji ukryla bez faeského
maskovacího kouzla, které neovládám, a tak jsem se cestou
rozhodla, že možná bude lepší nechat ji v autě.
Stefan pokrčil rameny a rukama si zlehka klepal do stehen,
jako by slyšel nějakou hudbu, kterou my ne. Byl to jeho zlozvyk,
jen zřídkakdy stál naprosto nehybně.
"Tak starým artefaktem si možná získáš větší úctu," řekl
Samuel, když obešel dodávku. "Vezmi si ji s sebou."
"Nechtěla bych vyvolat špatný dojem," vysvětlila jsem.
"Neočekávám, že by dnes večer došlo k násilí," řekl Stefan.
"Dýka nic nevyprovokuje." Zazubil se na mě. "Ale v tomhle
státě je nošení podobné zbraně nelegální. Nezapomeň si ji
odepnout, až budeš odcházet."
A tak jsem si několikrát omotala kožený opasek okolo boků.
Přezka byla vyrobená ručně a neměla zobáček, takže jsem jí
konec pásku provlékla a zavázala ho.
"Máš to příliš volné," řekl Stefan a natáhl se po mně, ale
Samuel se ke mně dostal první.
"Utáhni si to víc okolo pasu," řekl a upravil mi pásek. "Pak si
opasek posuň na boky, aby ti ho váha čepele nestáhla až ke
kotníkům."
160
Když byl konečně spokojený, ustoupil.
"Nejsem nepřítel," řekl Stefan mírně.
"My víme," řekla jsem.
Stefan mě poplácal po rameni, ale pokračoval: "Nejsem váš
nepřítel, vlku. Riskuji víc, než tušíte, když vás beru pod svoji
ochranu. Paní pro vás chtěla poslat někoho jiného. Myslím, že to
by se vám nelíbilo."
"Proč riskujete?" zeptal se Samuel. "Proč nás chráníte?
Trochu vím, co to znamená. Neznáte mě a Mercy je jen váš
automechanik."
Stefan se zasmál a ruku stále nechával na mém rameni.
"Mercy je moje přítelkyně, doktore Cornicku. Matka mě učila, že
o přátele mám pečovat. Vaše snad ne?"
Lhal. Nevím, proč jsem si tím byla tak jistá, ale věděla jsem
to.
Vlkodlaci dokáží říct, kdy člověk lže. Já to poznám, jen když
onu osobu dobře znám a dávám opravdu dobrý pozor. Má to co
dělat se změnou zvuků, které osoba obvykle vydává, dechu,
pulsu a tak podobně. Obvykle si těchto věcí moc nevšímám.
Stefana jsem nikdy neprokoukla ani jsem z něj nevycítila
obvyklé emoce, které mají výrazný pach. A Stefanův puls a dech
byly nevyzpytatelné. Někdy mě napadlo, že dýchá jen proto, že
ví, jak lidi znervózňuje, když to nedělá.
A přesto jsem věděla, že lže.
"Právě jsi nám zalhal," ozvala jsem se. "Proč nám pomáháš?"
Vysmekla jsem se mu a obrátila se k němu tváří, takže jsem měla
Samuela za zády.
"Na tohle nemáme čas," řekl Stefan a z obličeje mu vyprchala
trocha života.
"Potřebuji vědět, jestli ti můžeme věřit," namítla jsem. "Nebo
alespoň do jaké míry."
Zaklonil hlavu a rozhodil ruce jako mág na pódiu a já ucítila
dotyk skutečné magie. Stejně jako Zeeho měla i Stefanova magie
zemitou příchuť, bylo v ní ale něco temnějšího.
161
"Dobrá," řekl. "Ale neobviňujte mě, když bude mít náladu
pod psa, protože jsme ji nechali čekat. Dnes večer jsi mi zavolala
a položila otázku."
"Co jste teď udělal?" zeptal se Samuel tiše.
Stefan podrážděně vydechl. "Postaral jsem se o to, abychom
byli jediní, kdo uslyší náš rozhovor, protože někteří noční
tvorové mají velmi dobré uši."
Obrátil se zpátky ke mně. "Zavolal jsem naší účetní a ta mě
ihned přepojila k paní, což není obvyklé. Paní se zajímala víc
tady o doktora Cornicka než o tvoji otázku. Zašla za mnou a
přinutila mě, abych ti zavolal zpátky, neplánovala, že vás
doprovodím. Nechtěla, abyste měli jakoukoli ochranu, když jsem
se ale nabídl, nemohla odmítnout. Jsem tady, Mercy, protože
chci zjistit, co ji vyburcovalo z letargie, do které upadla po tom,
co sem byla vyhoštěna. Musím vědět, jestli je to dobře, anebo to
znamená potíže pro mě a mé druhy."
Kývla jsem. "V pořádku."
"Ale udělal bych to i kvůli našemu přátelství," dodal.
Samuel se nečekaně a trochu hořce zasmál. "Samozřejmě.
Všichni děláme kvůli přátelství s Mercy hlouposti," prohlásil.
Stefan nás nevzal dovnitř hlavní bránou, která byla dost velká
na to, aby jí projel náklaďák, nýbrž nás zavedl k postranní
brance.
Na rozdíl od roští před bránou byl pozemek za zdí pečlivě
upravený. Dokonce i v listopadu byla tráva ve světle
narůstajícího měsíce tmavá a bujná. Na chráněných místech
okolo domu kvetlo několik růží a posledních pár chryzantém.
Zahrada byla zřízena ve francouzském stylu s pečlivě
upravenými a vyrovnanými záhony. Kdyby byl dům postaven ve
viktoriánském nebo tudorovském stylu, byl by celkový dojem
úchvatný, vedle španělské haciendy však zahrada působila dost
divně.
162
Stěny lemovaly holé šlahouny hroznového vína. V měsíčním
světle vypadaly jako mrtví ukřižovaní na laťoví, které je
podpíralo.
Zachvěla jsem se a přisunula se blíž k Samuelovu teplu.
Střelil po mně divným pohledem, asi vycítil můj neklid, položil
mi ale ruku na rameno a přitáhl si mě blíž.
Šli jsme po dlážděné cestičce podél bazénu zakrytého na zimu
a kolem domu k širokému trávníku. Na jeho opačné straně stál
dvoupodlažní dům pro hosty asi třetinové velikosti hlavního
sídla. Stefan nás vedl k této menší budově.
Dvakrát zaklepal, pak otevřel dveře a mávnutím nás pozval
do vstupní haly agresivně vyzdobené barvami a materiály
amerického jihozápadu, a to včetně hliněných květináčů a sošek
bůžků. Výzdobě však nedominovala vůně pouště, nýbrž
neznámých květin a koření.
Kýchla jsem a Samuel nakrčil nos. Sušené květiny možná
měly zmást náš čich, nebyly ale jedovaté. Nelíbilo se mi to, ale i
přes pronikavou vůni jsem cítila starou kůži a tlející látku.
Rychle, nepozorovaně jsem se rozhlédla, ale neviděla jsem nic,
co by vysvětlovalo zápach hniloby. Všechno vypadalo nově.
"Počkáme v salónu," řekl Stefan a zamířil pod klenutými
stropy do chodby.
Pokoj, do kterého nás uvedl, byl o polovinu větší než největší
místnost v mém karavanu. Na poměry sídla však působil útulně.
Opustili jsme jihozápadní téma, barvy ale i nadále zůstávaly
zemitě teplé.
Sedělo se tu pohodlně, pokud máte rádi měkce polstrovaný
nábytek. Stefan se posadil do křesla a tvářil se naprosto
uvolněně, i když ho téměř spolklo. Já usedla na okraj lenošky,
která byla mnohem pevnější, kdybych ale potřebovala rychle
vstát, zpomalila by mě.
Samuel si sedl do podobného křesla jako Stefan, ale vyskočil
na nohy, sotva ucítil, že do něj zapadá. Přesunul se za lenošku a
vyhlédl ven z obrovského okna, které pokoji dominovalo. Bylo
to první okno, které jsem v domě spatřila.
163
Dovnitř jím pronikal měsíční svit a hladil ho po tváři. Zavřel
slastně oči a já cítila, jak ho měsíc volá, i když ještě není v
úplňku. Já měsíc neslyším, ale Samuel mi jeho píseň jednou
popsal slovy básníka. Když naslouchal jeho hudbě, rozlilo se mu
po tváři takové blaho, že vypadal přímo úchvatně.
A nebyla jsem jediná, kdo si to myslel.
"Ach, ty jsi ale fešák," ozval se hlas. Zněl hrdelně a lehce
evropsky a patřil ženě v šatech ze zlatého hedvábí. Sahaly jí do
půlky lýtek, ale v kombinaci s teniskami a sportovními
podkolenkami vypadaly zvláštně.
Rudozlaté kudrny měla elegantně vyčesané a sepnuté, takže
odhalovaly diamantové náušnice, které ladily s drahým
náhrdelníkem. Okolo očí a úst měla jemné vrásky.
Byla cítit trochu jako Stefan, takže jsem předpokládala, že je
upír, ale její vrásky mě zaskočily. Stefan vypadal sotva na
dvacet, a já tak předpokládala, že nemrtví jsou na tom stejně jako
vlkodlaci, jejichž buňky se při proměně zregenerují a zvrátí
škody napáchané věkem, nemocemi a zkušenostmi.
Žena vstoupila do pokoje a rozběhla se k Samuelovi, který se
otočil a vážně se na ni zahleděl. Když se k němu přitiskla,
postavila se na špičky a olízla mu hrdlo, chytil ji zezadu za krk a
pohlédl na Stefana.
Přesunula jsem se ještě víc k okraji lenošky a otočila se,
abych je mohla sledovat přes opěradlo. O Samuela jsem se nijak
zvlášť nebála, byl totiž připraven zlámat ženě vaz. Člověk by to
asi nedokázal, ale on není člověk.
"Lilly, milovaná Lilly." Stefan si povzdychl a narušil tak sílící
napětí v místnosti. "Neolizuj hosty, drahoušku. Kde je tvé
vychování?"
Ztuhla a opřela se nosem o Samuela. Sevřela jsem pevně jílec
Zeeho dýky a doufala, že ji nebudu muset použít. Samuel se
ubrání sám, v to jsem alespoň doufala, ale nerad ubližuje ženám.
A Stefanova Lilly vypadala velmi žensky.
"Říkala, že máme pro pobavení hosty," protestovala Lilly
jako trucovité dítě, když zjistí, že se slíbený výlet do hračkářství
odkládá.
164
"Určitě tím myslela, že ty máš bavit je, zlatíčko." Stefan se
nepohnul z křesla, ale ramena měl napjatá a předklonil se.
"Ale voní tak dobře," zamumlala. Zdálo se mi, že trhla hlavou
dopředu, ale musela jsem se zmýlit, protože Samuel se ani
nepohnul. "Je tak teploučký."
"Je vlkodlak, drahoušku. Nechutnal by ti." Stefan vstal a
pomalu obešel lenošku. Vzal Lilly za ruku a políbil ji. "Pojď a
pobav nás, má paní."
Něžně ji odtáhl od Samuela a formálně ji doprovodil k
pianinu v koutě pokoje. Vytáhl lavici a pomohl jí posadit se.
"Co mám hrát?" zeptala se. "Mozarta nemám ráda. Byl to
takový hrubián."
Stefan se špičkami prstů dotkl její tváře. "Cokoli si budeš
přát. S radostí si tě poslechneme."
Přehnaně si povzdychla, ramena jí poklesla, ale pak se jako
loutka napřímila a položila ruce na klávesy.
Nemám ráda klavírní hudbu. Když jsem vyrůstala, byla v
Aspen Creeku jen jedna učitelka hudby a ta hrála pouze na
klavír. Čtyři roky jsem každý den půl hodiny bušila do kláves a s
každým rokem jsem klavír víc a víc nenáviděla. A on nenáviděl
mě.
Během okamžiku jsem ale pochopila, že jsem se v piánu
mýlila, tedy alespoň v případě Lilly. Připadalo mi nemožné, že
tak krásný zvuk vyluzuje malé pianino a křehká žena u něj.
"Liszt," zašeptal Samuel, odstoupil od okna a posadil se na
opěradlo lenošky. Zavřel oči a poslouchal, jako naslouchá písni
měsíce.
Jakmile se Lilly plně soustředila na hudbu, ucouvl Stefan od
klavíru. Přesunul se ke mně a podal mi ruku.
Pohlédla jsem na Samuela, ale ztratil se v hudbě. Vzala jsem
Stefana za ruku a nechala si pomoct na nohy. Odvedl mě na
opačnou stranu místnosti a teprve pak mě pustil.
"Tohle z ní neudělala proměna v upíra," řekl. Nešeptal, ale
mluvil tak tiše, aby ho nebylo přes hudbu slyšet. "Její stvořitel ji
našel, jak hraje na piáno v drahém bordelu. Rozhodl se, že ji
chce, a proměnil ji dřív, než poznal, že je postižená. Za
165
obvyklých okolností by ji čekala milosrdná smrt, protože je
nebezpečné tolerovat upíra, který se nedokáže ovládat. Vím, že u
vlkodlaků to chodí stejně. Ale nedokázali jsme snést představu,
že ztratíme její hudbu. A tak ji držíme v sídle klanu a střežíme ji
jako poklad."
Odmlčel se. "Obvykle jí ale není dovoleno toulat se bez
dozoru. Má pečovatele, kteří dbají o její bezpečí – a o bezpečí
našich hostů. Možná se paní baví."
Dívala jsem se, jak Lilly kmitá rukama po klávesách a
vyluzuje hudbu o síle a intelektu, který sama postrádá.
Vzpomněla jsem si na to, co se stalo, když vešla do místnosti.
"Co kdyby Samuel zareagoval jinak?" zeptala jsem se.
"Neměla by proti němu šanci." Stefan se nešťastně zhoupl na
patách. "Nemá žádné zkušenosti s neochotnými oběťmi a Samuel
je starý. Lilly je náš poklad. Kdyby jí ublížil, celý klan by žádal
odplatu."
"Tiše," řekl Samuel.
Hrála Liszta dlouho. Ne jeho rané, lyrické kousky, nýbrž ty,
které složil poté, co slyšel hrát houslistu Paganiniho. Přímo
uprostřed jednoho zběsilého kousku najednou přešla k bluesové
melodii, kterou jsem nepoznávala a jež se převalovala místností
jako velká líná kočka. Hrála Beatles, Chopina a něco vágně
orientálního, než se pustila do známých tónů Malé noční hudby.
"Myslel jsem, že Mozarta nemáš ráda," nadhodil Stefan, když
skončila a začala pravou rukou vyťukávat nějakou melodii.
"Jeho hudbu ráda mám," vysvětlila s pohledem upřeným na
klávesnici. "Ale byl to prasák." Dvakrát udeřila rukama do
kláves. "Ale je mrtvý, a já ne. Nejsem mrtvá."
Nemínila jsem se s ní hádat. Ne když křehkým prstem zlomila
klávesu. Ani nikdo jiný nic neřekl.
Zprudka vstala od piána a prošla místností. Na okamžik se
zastavila před Samuelem, když si ale Stefan odkašlal, přihopkala
k němu a políbila ho na bradu. "Půjdu se najíst," řekla. "Mám
hlad."
"Dobře." Stefan ji objal, otočil a něžně ji postrčil ven z
pokoje.
166
Na mě ani jednou nepohlédla.
"Takže to měla být léčka?" zeptal se Samuel s línou bodrostí,
která u něj zněla divně.
Stefan pokrčil rameny. "Pro tebe, pro mě nebo možná pro
Lilly. Vyberte si."
"To mi připadá dost komplikované," namítla jsem. "Kdyby
Samuel zemřel, rozmetal by Bran tohle místo na kusy. V celém
státě by nezůstal jediný upír." Pohlédla jsem na Stefana. "Tvá
paní je možná mocná, ale vlkodlaci jsou v přesile. Tri-Cities není
tak velké. Kdyby vás tu byly stovky, všimla bych si toho. Bran
může povolat všechny alfy v Severní Americe."
"Je hezké vědět, co si o nás vlkodlaci myslí. Postarám se o to,
aby paní nechala vlka na pokoji, protože by se jich měla bát,"
ozvalo se za mnou.
Vyskočila jsem a otočila se a Stefan se postavil mezi mě a
nově příchozí. Tato upírka nepůsobila ani étericky, ani svůdně.
Kdyby nebyla upír, odhadla bych ji na šedesát, a každý rok se jí
vyryl do ponuře nesouhlasného výrazu tváře.
"Estelle," řekl Stefan. Nedokázala jsem říct, jestli ji zdraví,
představuje nebo plísní.
"Změnila názor. Nepůjde nahoru, aby se s vámi setkala. Mají
přijít za ní." Estelle si Stefana vůbec nevšímala.
"Jsou pod mojí ochranou." Stefanův hlas potemněl způsobem,
jaký jsem ještě neslyšela.
"Můžeš jít taky, pokud chceš." Pohlédla na Samuela. "Budete
mi muset odevzdat všechny kříže a jiné posvátné předměty, které
máte u sebe, prosím. K paní nesmí nikdo vstoupit ozbrojen."
Nastavila kožený váček zdobený zlatem a Samuel si rozepnul
řetízek. Když si ho vytáhl zpoza košile, nezářil ani se netřpytil.
Byl to obyčejný kov, ale já viděla, jak se upírka zachvěla, když
se přiblížil k její kůži.
Pohlédla na mě a já vytáhla svůj řetízek a ukázala jí ovečku.
"Žádné kříže," řekla jsem otevřeně. "Nečekala jsem, že si dnes
večer půjdu promluvit s vaší paní."
167
Na Zeeho dýku ani nepohlédla, vůbec ji nepovažovala za
zbraň. Stáhla provázky na měšci a držela ho za ně. "Pojďte se
mnou."
"Za minutku je přivedu," řekl Stefan. "Jdi jí říct, že už jsou na
cestě."
Upírka povytáhla obočí, ale beze slova odešla a vzala s sebou
váček se Samuelovým křížkem.
"Děje se tu víc, než jsem si myslel," řekl Stefan rychle.
"Dokážu vás ochránit před většinou upírů, ale ne před paní.
Pokud chcete, dostanu vás odsud a pokusím se zjistit, co
potřebujete, jinak."
"Ne," řekl Samuel. "Už jsme tady. Dokončíme to."
Samuelova slova splývala a já střelila ostrým pohledem po
Stefanovi.
"Znovu nabízím, že vás odsud odvedu." Tentokrát pohlédl
Stefan na mě. "Nedovolím, aby se tobě nebo tvému příteli něco
stalo."
"Když nebude paní chtít, dokážeš zjistit, kde cizí vlkodlaci
jsou?" zeptala jsem se ho.
Zaváhal, a to byla dostatečná odpověď.
"Takže si s ní půjdeme promluvit," řekla jsem.
Stefan kývl, ale nezdál se z toho nadšený. "Pak vám musím
připomenout gremlinovo varování. Vyhněte se jejímu pohledu.
Bude mít u sebe další upíry, ať už dovolí, abyste je viděli, nebo
ne. Nedívejte se nikomu do očí. Je tu čtyři nebo pět upírů, kteří
by dokázali očarovat i vlka."
Obrátil se a vedl nás domem k výklenku ukrývajícímu točité
kované schodiště. Vydali jsme se po něm dolů a já
předpokládala, že jdeme do sklepení, ale mířili jsme mnohem
hlouběji. Jak Stefan šel, rozsvěcela se na betonové stěně malá
světla. Díky nim jsme viděli schodiště a betonovou šachtu,
kterou jsme scházeli dolů, nesvítila ale dost jasně na to, abychom
zahlédli víc. Z malých průduchů foukal čerstvý vzduch, který
sice udržoval cirkulaci, ale zároveň mi bránil cokoli cítit.
"Kam až to vede?" zeptala jsem se a snažila se potlačit
klaustrofobní nutkání otočit se a dát se na útěk.
168
"Asi šest metrů hluboko." Buďto se Stefanův hlas rozléhal,
anebo zvuk vydávalo něco pod námi.
A možná jsem byla prostě nervózní.
Schodiště končilo betonovou podestou. Panovala tu tak
dokonalá tma, že jsem i navzdory nočnímu vidění viděla jen na
několik metrů. Cítila jsem bělidlo a několik pachů, na které jsem
nikdy dřív nenarazila.
Stefan se pohnul a s blikáním ožilo několik fluorescenčních
světel. Stáli jsme v prázdné místnosti s betonovou podlahou,
stěnami i stropem. Působila sterilně a velice prázdně.
Stefan nezaváhal a zamířil přes místnost do úzkého, mírně
stoupajícího tunelu. Stěny lemovaly v pravidelných intervalech
ocelové dveře bez klik. Slyšela jsem, jak se za nimi něco hýbe, a
raději jsem přidala do kroku, až jsem se mohla dotknout
Samuelova ramene, což mě uklidnilo. Když jsem míjela poslední
dveře, něco do nich zevnitř vrazilo takovou silou, až se chodbou
rozlehlo hluboké zadunění. Za dalšími dveřmi se někdo – nebo
něco – ječivě rozesmál. Smích ukončil pronikavý vřískot.
Než utichl, skoro jsem visela Samuelovi na zádech, on ale byl
stále uvolněný a nezrychlil se mu ani dech, ani tep. K čertu s
ním. Já se zhluboka nenadechla, dokud jsme neminuli i poslední
dveře.
Tunel zahnul a podlaha končila dvanácti schody prudce
stoupajícími vzhůru. Vedly do pokoje s omítnutými klenutými
zdmi, dřevěnými podlahami a měkkým osvětlením. Přímo
naproti schodišti stál přepychový kožený gauč, jehož křivky
kopírovaly klenutí stěn.
O jednu z područek se opírala žena podepřená dvěma silnými,
vyšívanými polštáři. Oblečená byla do hedvábí. Cítila jsem
zbytky bource morušového a slabý pach, který jsem si začínala
spojovat s upíry.
Její šaty byly prosté, ale drahé, a odhalovaly její postavu ve
víru barev od fialové po rudou. Úzká chodidla měla bosá, jen
nehty jí zdobil purpurový lak. Zapřela si je tak, že jí kolena
poskytovala oporu pro paperback, který zrovna četla.
169
Dokončila stránku, označila ji oslím rohem a nedbale odložila
knihu na podlahu. Sundala si nohy z gauče a otočila se tváří k
nám, teprve pak zvedla pohled. Udělala to tak ladně, že jsem
sotva stačila sklopit oči.
"Představ nás, Stefano," řekla a její hluboký hlas zněl díky
italskému přízvuku ještě svůdněji.
Stefan se uklonil. Formální gesto by mělo u někoho v
roztrhaných džínech vypadat divně, u něj ale působilo spíše
vznešeně a staromódně.
"Signoro Marsilie," řekl. "Dovolte, abych vám představil
Mercedes Thompsonovou, výbornou automechaničku, a jejího
přítele, doktora Samuela Cornicka, marokova syna. Mercy,
doktore Cornicku, toto je signora Marsilie, paní klanu střední
Columbie."
"Vítejte," řekla.
Vadilo mi, jak lidsky ženy nahoře působily se svými vráskami
a nedokonalostmi. Ve Stefanovi jsem vycítila něco zvláštního.
Poznala jsem, že není člověk, už když jsem ho poprvé spatřila,
ale ty ženy se mohly klidně vydávat za lidi.
Tato však ne.
Zírala jsem na ni a snažila se zjistit, proč se mi ježí vlasy
vzadu na krku. Vypadala asi na dvacet, očividně zemřela a stala
se upírem dřív, než ji mohl život poznamenat. Vlasy měla
blonďaté, což byla barva, kterou jsem si s Italy nikdy
nespojovala. Její oči ale byly tmavé, stejně tmavé jako ty mé.
Rychle jsem odtrhla pohled od její tváře. Zrychlil se mi dech,
když jsem si uvědomila, jak snadné je zapomenout. Nedívala se
ale na mě. Stejně jako ostatní upíři se soustředila jen na Samuela,
což je pochopitelné. Je syn maroka, Branův syn, a mnohem
vlivnější osoba než automechanička. A většina žen raději kouká
na něj než na mě.
"Řekla jsem něco, co vás pobavilo, Mercedes?" zeptala se
Marsilie. Její hlas zněl příjemně, ukrývala se v něm ale moc
podobná síle alfů.
Rozhodla jsem se říct pravdu, abych viděla, jak zareaguje.
"Jste dnes večer už třetí žena, která mě naprosto ignoruje,
170
signoro Marsilie. Považuji to ale za naprosto samozřejmé,
protože i já nedokážu od doktora Cornicka odtrhnout oči."
"Často tak působíte na lidi, doktore Cornicku?" zeptala se
šibalsky. Vidíte? Pořád se soustředila jen na něj.
Samuel, vyrovnaný Samuel, zakoktal: "Já... já ne..." Zmlkl,
zhluboka se nadechl, a když opět promluvil, podobal se víc sám
sobě: "Pravděpodobně máte s opačným pohlavím víc štěstí než
já."
Zasmála se a já si konečně uvědomila, co mi na ní tolik vadí.
Na jejích výrazech a gestech bylo něco nepřirozeného, jako by
lidi jen napodobovala. Kdybychom tu nebyli, možná by vůbec
nevypadala jako člověk.
Zee mi řekl, že moderní počítačová grafika umožňuje
filmařům stvořit počítačem animované postavy, které vypadají
téměř lidsky. Ale v jistém okamžiku zjistili, že čím víc se
postavy podobají skutečnosti, tím nepříjemněji na diváky působí.
Přesně jsem věděla, co tím myslel.
Vše zvládala téměř dokonale. Srdce jí tlouklo, dýchala
pravidelně. Pleť měla zrůžovělou, jako by se právě vrátila z
procházky v chladu. Ale její úsměvy byly lehce nesprávné,
přicházely buďto příliš pozdě, nebo příliš brzy. Dokázala velice
dobře napodobit člověka, ale ne natolik, aby vypadala skutečně –
a z toho drobného rozdílu mě mrazilo u páteře.
Obvykle se dokážu ovládat stejně dobře jako vlkodlaci. Kojoti
jsou přizpůsobivá, přátelská stvoření. Ale kdybych v tu chvíli
byla kojot, dala bych se na útěk.
"Stefano říká, že se chcete dozvědět víc o cizincích, kteří mi
dobře zaplatili za to, že je nechám na pokoji." Opět mě
ignorovala a mně to vůbec nevadilo.
"Ano." Samuelův hlas zněl tiše, téměř snově. "Nakonec je tak
jako tak najdeme, ale vaše informace by nám pomohly."
"Až vám informaci dám," předla jako kočka, "promluvíme si
o tom, jak mi marok zaplatí za spolupráci."
Samuel zavrtěl hlavou. "Promiňte, signoro, nejsem oprávněn
jednat s vámi o těchto věcech. Ale rád předám otci váš vzkaz."
171
Našpulila trucovitě rty a já cítila, jak na něj působí, cítila jsem
jeho sílící vzrušení. Z děsivých tvorů za ocelovými dveřmi se mu
srdce nerozbušilo, ale z paní klanu ano. Předklonila se a on
vykročil a zastavil se těsně před ní, s její tváří jen několik palců
od svého rozkroku.
"Samueli," řekl Stefan tiše. "Máte na krku krev. Řízla vás
Lilly?"
"Podívám se," navrhla signora. Zhluboka se nadechla a
vydala hladový zvuk. Podobal se chrastění suchých starých kostí.
"Ošetřím vás."
To znělo jako moc, moc špatný nápad. A já nebyla jediná,
kdo si to myslel.
"Jsou pod mojí ochranou, paní," řekl Stefan napjatě a
formálně. "Přivedl jsem je sem, abyste si mohla promluvit s
marokovým synem. Zaručil jsem se za jejich bezpečí svou ctí.
Skoro jsem o ni přišel, když nás Lilly zaskočila bez doprovodu.
Bylo by nešťastné, kdyby vaše přání protiřečila mým závazkům."
Zavřela oči, sklopila hlavu a opřela se čelem o Samuelovo
břicho. Znovu se zhluboka nadechla a Samuelovo vzrušení
zesílilo, jako by ho z něj s každým vdechnutím vábila.
"Už je to tak dlouho," zašeptala. "Jeho moc mě volá jako
brandy za chladné zimní noci. Těžko se mi přemýšlí. Kdo měl
Lilly na starosti, když se objevila?"
"Zjistím to," řekl Stefan. "S potěšením vám viníka předvedu,
abyste se mohla znovu starat o své lidi, paní."
Kývla a Samuel zasténal. Otevřela oči. Už nebyly tmavé. V
tlumeně osvětlené místnosti zářily rudozlatým ohněm.
"Mé sebeovládání už není tak dobré jako dřív," zamumlala.
Očekávala jsem, že jí hlas zdrsní žhavým plamenem v jejích
očích, namísto toho ale zněžněl a svůdně se prohloubil, až začalo
reagovat i mé tělo – a já se o ženy tímto způsobem nezajímám.
"Bylo by dobré vyzkoušet teď tvé jehňátko, Mercy." Stefan se
plně soustředil na upírku, proto mi chvíli trvalo, než jsem si
uvědomila, že mluví se mnou.
Pomaličku jsem blížila k Samuelovi. Po pěti letech studia
bojových umění jsem získala fialový pásek a sílu uzvednout díly
172
skoro stejně těžké, jako zvedají muži, a pochopila jsem, že proti
upírovi zatraceně nic nezmůžu.
Přemýšlela jsem, jestli by bylo moudré srazit Samuela
stranou, v tu chvíli jsem si ale uvědomila, co se mi smysly snaží
celou dobu napovědět. Byli tu další upíři, které jsem neviděla ani
neslyšela, jen cítila.
Rozhodla jsem se poslechnout Stefanovu radu. Vytáhla jsem
řetízek. Je tak dlouhý, že si ho dokážu sundat přes hlavu. Zvedla
jsem ho v ruce ve stejnou chvíli, kdy se Marsilie pohnula.
Vyrostla jsem s vlkodlaky, kteří běhají rychleji než chrti, a já
jsem přesto o něco rychlejší. Marsiliin pohyb jsem ale ani
nezaregistrovala. V jednu chvíli se tiskla k Samuelovým džínům
a vzápětí ho nohama objímala okolo pasu a ústa mu tiskla na krk.
Vše, co se stalo pak, trvalo sotva pár vteřin, mně to ale připadalo
jako celá věčnost.
Jakmile začala Marsilie pít krev, iluze skrývající ostatní upíry
se rozplynula a já viděla, že jich u stěny stojí šest. Vůbec se
nesnažili vypadat jako lidi a já tak spatřila šedou kůži, propadlé
tváře a oči jiskřící jako drahokamy. Žádný se nepohnul, ani když
Stefan Marsilii chytil a pokusil se ji odtrhnout. A nezasáhli, ani
když jsem přikročila k Samuelovi s hloupým řetízkem omotaným
okolo zápěstí. Asi žádného z nás nepovažovali za hrozbu.
Samuel zavřel oči a zaklonil hlavu, aby poskytl Marsilii lepší
přístup. Byla jsem tak vyděšená, že jsem sotva dýchala, když
jsem přitiskla stříbrnou ovečku Marsilii na čelo a rychle,
horečnatě se pomodlila, aby fungovala jako kříž.
Marsilie byla zabraná do krmení stejně jako Samuel a malé
figurky na čele ani mě si vůbec nevšímala. Pak se téměř
najednou stalo několik věcí. Až později jsem si je seřadila do
správného pořadí.
Ovečka v mé ruce zahořela strašidelným modrým plamenem
jako Bunsenův hořák. Marsilie najednou dřepěla na opěradle
gauče, co nejdál od řetízku a Samuela. Vřeštěla tak pronikavě, že
jsem ji sotva slyšela, a provedla gesto rukama.
Všichni sebou rázem praštili o podlahu, Samuel, Stefan i
Marsiliini strážci, takže jsem tváří v tvář paní klanu zůstala stát
173
jen já s ovečkou svítící jako absurdně malý neonový nápis.
Napřed mě napadlo, že padli k zemi dobrovolně, že zareagovali
na nějaké tajné znamení, kterého jsem si nevšimla. Ale Marsilie
trhla bradou vzhůru, rychle a nelidsky, a znovu zavřískla. Těla na
podlaze se zkroutila jako v agonii. A já si uvědomila, že mě o
dech nepřipravil jen strach, nýbrž i magie. Marsilie jim nějak
ubližovala.
"Nechte toho," poručila jsem tak autoritativně, jak jen jsem
dokázala. Vyznělo to ale tence a roztřeseně a vůbec ne působivě.
Odkašlala jsem si a zkusila to znovu. Dokázala jsem
předstoupit před Brana poté, co jsem si bez řidičáku a bez svolení
půjčila jeho porsche a rozsekala ho o strom, tak snad dokážu
nepištět. "Dost. Nikdo vám neublížil."
"Neublížil?" zasyčela, odhodila si z čela vlasy a ukázala mi
ošklivou spáleninu od mého řetízku.
"Vysávala jste Samuelovi krev bez jeho svolení," prohlásila
jsem pevně, jako bych věděla, že mi to umožnilo zasáhnout a
bránit ho. Nebyla jsem si jistá, ale na vlky blufování funguje. A
upíři dají na hereckou šmíru.
Vystrčila bradu, ale nic neřekla. Zhluboka se nadechla a já si
uvědomila, že nedýchala od chvíle, kdy jsem ji zahnala od
Samuela. Víčka se jí chvěla, jak vdechla pachy v místnosti. Já
taky cítila strach, bolest, krev a něco sladkého a svůdného, co se
mísilo s pachy přítomných.
"Už je to dlouho, co se mi do rukou naposledy dostal někdo
takový," řekla. "Krvácel a byl napůl chycený." Neomlouvala se,
ale spokojím se s vysvětlením, jen když se odsud dostaneme živí.
Stefanovi se podařilo procedit jediné slovo. "Past."
Rychle načrtla do vzduchu kruh a trhla rukou dolů. Muži na
podlaze ochabli a uvolnili se. S úlevou jsem si všimla, že Samuel
pořád dýchá.
"To mi vysvětli, Stefane," řekla a já si oddychla, že přesunula
pozornost jinam.
"Past na vás, paní," řekl Stefan ochraptěle, jako by křičel.
"Poranili vlka a předložili vám ho jako dárek. Byli dobří.
Nevšiml jsem si, že je zotročený, dokud jsem neuviděl krev."
174
"Možná máš pravdu," řekla. Střelila podrážděným pohledem
po mně. "Schovejte to, prosím. Už to nebudete potřebovat."
"Všechno je v pořádku, Mercy," zašeptal Stefan. Nezvedl se
ze země a dál ležel se zavřenýma očima, jako by mu došly síly.
Schovala jsem řetízek a místnost vypadala v prostém
osvětlení ještě tmavší.
"Pověz mi o té pasti, Stefano," poručila, slezla z opěradla
gauče a posadila se. Možná se pohledem zastavila příliš dlouho u
Samuela, který i nadále ležel ochable na zemi, ale aspoň že
nepřirozené plameny v jejích očích pohasly v jiskřičky.
Upíři jevili známky života, ale jen Stefan se pohnul. Zasténal,
sedl si a promnul si čelo, jako by ho bolela hlava. Jeho pohyby
byly trhané, nelidské.
"Lilly za námi poslali bez dozoru. Napadlo mě, že měla
způsobit potíže. Kdyby ji Samuel zabil, rozpoutalo by to válku
mezi klanem a marokem. Ale možná šlo o víc. Myslel jsem, že
ho nestačila označit, ale teď jsem přesvědčený, že ho zotročila.
Poslali ho sem dolů a předložili vám ho jako syrový, krvavý
steak. Kdybyste Samuela zabila, což bylo víc než
pravděpodobné, když dobrovolně hladovíte." Slyšela jsem
nesouhlas v jeho hlase. "Kdybyste Samuela zabila..." Odmlčel
se.
Olízla si rty, jako by na nich stále cítila krev. Při pohledu na
Samuela jí přes obličej přelétl smutný výraz, jako by litovala, že
ji zastavili.
"Kdybych ho zabila, vypukla by válka." Odvrátila se od
Samuela a pohlédla mi do očí, nic se ale nestalo. Zamračila se a
zdála se méně překvapená než já. Ale možná pořád fungovala
ovečka a chránila mě před její magií. Ťukala dlouhými,
pěstěnými nehty o sebe, jako by o něčem přemýšlela.
"Čelili bychom obrovské přesile," řekl Stefan, když stále
mlčela. Viditelně se vzchopil a vstal. "Kdyby došlo k válce,
museli bychom opustit zemi."
Ztuhla, jako by jeho slova měla velký význam. "Opustit tuhle
proklatou poušť a vrátit se domů..." Zavřela oči. "Kvůli tomu by
mnozí riskovali můj vztek."
175
I ostatní upíři se pohnuli. Postavila jsem se mezi ně a Samuela
a důvěřovala jsem Stefanovi, že se postará o svoji paní. Začali
vstávat, ale zdálo se, že se soustředí víc na Samuela než na
Marsilii. Ignorovali mě jako skoro každý tu noc a pomalu se
blížili.
"Vstávej, Same." Strčila jsem do něj patou.
Stefan pronesl něco rytmickým hlasem s nezaměnitelnou
kadencí italštiny. Upíři ztuhli uprostřed pohybu, někteří v
nepřirozených pózách, jako by imitovali mimy.
"Co je se Samuelem?"
Ptala jsem se Stefana, ale odpověděla Marsilie. "Moje
kousnutí ho očarovalo," řekla. "Lidé mohou po Polibku i zemřít,
ale na vlkodlakovi to asi nezanechá následky. Kdybych měla
menší moc, vůbec by mi nepodlehl." Znělo to velmi potěšeně.
"Tak jak se to mohlo podařit Lilly?" zeptal se Stefan. "Nebyl
to úplný Polibek, ale přesto ho zotročila."
Dřepla si u mých nohou a dotkla se Samuelova krku. Nelíbilo
se mi, že se prostě někde jen tak objeví, a obzvláště pak v
blízkosti Samuela, který se nemohl bránit.
"To je dobrá otázka," zamumlala. "Branův syn je
dominantní?"
"Ano," odpověděla jsem. Vím, že pro lidi je obtížné odlišit
dominantního vlka od submisivního. Myslela jsem si, že upíři to
dokáží.
"Pak ho Lilly zotročit nemohla. Ale... někdo jí k tomu mohl
propůjčit moc." Zvedla si prsty k ústům a olízla z nich
Samuelovu krev. Znovu se jí rozzářily oči.
Sáhla jsem si za triko a chystala se znovu vytáhnout ovečku,
za zápěstí mě ale chytila bledá ruka a strhla mě k tělu z
chladných kostí a šlach.
Než jsem si stačila uvědomit, že mě někdo chytil, zareagovala
jsem. Kdybych o tom přemýšlela, nikdy bych se nepokusila
odhodit upíra stejným způsobem jako člověka, ale šlo o reflex
zrozený ze stovek hodin strávených v doju.
176
Přistál rovnou na Samuelovi, protože Marsilie uskočila z
cesty. Upír se otočil a mě napadlo, že na mě znovu skočí, zaměřil
se ale na Samuela. Vrhl se mu na krvácející krk.
Marsilie upíra odtrhla a rozervala Samuelovi kůži v místech,
kde se zakousl. Bez zjevné námahy upíra odhodila na nejbližší
stěnu. Na zem se sesypala omítka, upír se odrazil, vyskočil na
nohy a zavrčel, když si ale uvědomil, kdo ho odhodil tentokrát,
zmlkl.
"Ven, drahoušci." Všimla jsem si, že spálenina na jejím čele
se hojí. "Ven, než se necháme zlákat chutným pamlskem a
ztratíme všechnu čest."
Konečně jsem vytáhla ovečku, ale než se mohla rozzářit,
zůstali jsme sami, Stefan, Samuel a já.