Měsíční píseň - 7
2. září 2015 | 16.27 |
7.
Následující ráno jsem ve vypůjčené bundě zamířila k
čerpací stanici a koupila si na snídani burrito. Nebylo sice
nejlepší, ale bylo horké a já měla takový hlad, že bych
snědla skoro cokoli.
Mladík u pokladny vypadal, jako by se chtěl na něco zeptat,
ale já ho zastrašila upřeným pohledem. Zdejší lidé ví, že není
radno pouštět se do souboje pohledů. Nejsem sice vlkodlak, ale
to on nevěděl, protože jím taky nebyl. Nebylo zrovna milé
zastrašovat ho, ale já se taky mile necítila.
Potřebovala jsem něco dělat, cokoli, a místo toho jsem tady
musela celé dopoledne trčet. Měla jsem tak dost času na
přemýšlení o tom, jak asi Jesse trpí v rukou únosců, o Macovi a o
tom, co jsem mohla udělat, abych zabránila jeho smrti.
Znamenalo to znovu prožívat zahanbující okamžik, kdy mi Bran
oznámil, že mě muž, kterého jsem milovala, jen zneužívá.
102
Toužila jsem utéct, protože v Aspen Creeku jsem se stále cítila
jako osamělá šestnáctka, ať už jsem se snažila se svými emocemi
bojovat jakkoli. Ale poslušnost Branovi ve mně byla hluboce
zakořeněná, obzvláště když jeho rozkazy dávaly smysl. To ale
neznamenalo, že se mi to muselo líbit.
Vydala jsem se zpátky k motelu. Dech se mi srážel v páru a
sníh mi křupal pod nohama, když tu někdo zavolal mé jméno.
"Mercy!"
Zadívala jsem se na zelený truck, který zůstal stát na okraji
cesty. Řidič očividně zastavil kvůli mně, ale já ho nepoznávala.
Ostré ranní slunce se odráželo od sněhu, a tak jsem jen těžko
rozeznávala detaily, proto jsem si zastínila oči rukou a zamířila
blíž.
Sotva jsem změnila směr, řidič vypnul motor, vyskočil z vozu
a přeběhl cestu.
"Doslechl jsem se, že jsi tady," řekl, "ale myslel jsem, že už
budeš pryč, jinak bych se zastavil dřív."
Hlas mi připadal povědomý, ale nehodil se ke kudrnatým
rusým vlasům a mladistvé tváři. Na okamžik se zatvářil zmateně,
dokonce ublíženě, že ho nepoznávám. Pak se zasmál a potřásl
hlavou. "Zapomínám, i když... kdykoli se podívám do zrcadla,
mám dojem, jako bych se díval na cizince."
Světle modré, laskavé oči k hlasu patřily, ale teprve jeho
smích mi prozradil, na koho se dívám.
"Doktore Wallaci?"
zeptala jsem se. "Jste to opravdu vy?"
Strčil si ruce do kapes, naklonil hlavu na stranu a rošťácky se
zazubil. "No jasně, Mercedes Thompsonová, no jasně."
Carter Wallace byl v Aspen Creeku veterinářem. Ne, obvykle
neošetřoval vlkodlaky, bylo tu ale dost psů, koček a dobytka na
to, aby měl neustále plné ruce práce. Jeho dům stál hned vedle
toho, ve kterém jsem vyrostla, a on mi pomohl překonat prvních
pár měsíců po smrti adoptivních rodičů.
Ale doktor Wallace, kterého jsem znala, byl plešatějící muž
středního věku s břichem visícím přes opasek. Tvář a ruce mu
léty strávenými na slunci zdrsněly. Muž přede mnou byl štíhlý a
103
kůži měl bledou a dokonalou jako dvacetiletý kluk – ale největší
rozdíl nebyl v jeho vzezření.
Carter Wallace, kterého jsem znala, byl něžný a pohyboval se
jen pomalu. Viděla jsem, jak vylákal skunka z hromady
pneumatik, aniž by cokoli postříkal, a hlasem uklidnil
vyděšeného koně, zatímco odstřihával ostnatý drát, do kterého se
zapletl. Bylo v něm něco mírumilovného, pevného a nezlomného
jako dub.
Ale už ne. Jeho oči byly stále jasné a laskavé, zároveň v nich
však bylo cosi dravčího. Vyzařovalo z něj násilí a skoro jsem
cítila krev.
"Jak dlouho už jste vlkem?" zeptala jsem se.
"Minulý měsíc to byl rok," řekl. "Já vím, já vím, přísahal
jsem, že to nikdy neudělám. Věděl jsem toho o vlcích příliš, a ne
dost. Ale předminulý rok jsem musel odejít na odpočinek,
protože mě přestaly poslouchat ruce." Úzkostně pohlédl dolů, ale
uvolnil se, když snadno zahýbal prsty. "Smířil jsem se s tím.
Veterináři si rychle zvyknou na stárnutí a smrt, obzvláště tady.
Gerry se do mě znovu pustil, ale já byl tvrdohlavý. Bylo potřeba
víc než artritida a Gerryho přemlouvání, abych změnil názor."
Gerry byl jeho syn a vlkodlak.
"Co se stalo?" zeptala jsem se.
"Rakovina kostí." Doktor Wallace zavrtěl hlavou. "Tvrdili, že
nemůžou nic dělat. Čekalo mě několik měsíců v posteli a mohl
jsem jenom doufat, že zemřu dřív, než morfium přestane působit.
Každý má svoji cenu a tohle bylo příliš i na mě. A tak jsem
požádal Brana."
"Většina lidí proměnu nepřežije, když jsou tak nemocní,"
řekla jsem.
"Bran říká, že jsem příliš paličatý, abych umřel." Znovu se
zakřenil. Jeho výraz mi začínal dělat starosti, protože doktor
Wallace, můj doktor Wallace, se takhle nikdy netvářil.
Zapomněla jsem, jak je to divné, když znáte někoho ještě před
proměnou, jak vlk změní lidskou osobnost. Obzvláště když ho
člověk nemá pod kontrolou.
104
"Myslel jsem, že teď už budu zpátky v práci," řekl doktor
Wallace. "Ale Bran říká, že ještě nepřišel správný čas." Zhoupl
se na patách a zavřel oči, jako by viděl něco, co já ne. "Jde o
pach krve a masa. Jsem v pořádku, dokud nic okolo mě
nekrvácí." Poslední větu zašeptal a já slyšela v jeho hlase chtíč.
Zhluboka se nadechl, vzchopil se a pohlédl na mě očima jen o
odstín tmavšíma než sníh. "Víš, celé roky jsem tvrdíval, že se
vlkodlaci nijak zvlášť neliší od jiných divokých predátorů."
Říkával, že se podobají velkým bílým žralokům nebo medvědům
grizzly.
"Vzpomínám si," řekla jsem.
"Ale medvědi grizzly nenapadají vlastní rodiny, Mercy.
Netouží ubližovat a prolévat krev." Zavřel oči. "Před několika
dny jsem skoro zabil svoji dceru, protože řekla něco, s čím jsem
nesouhlasil. Kdyby se v tu chvíli u nás nezastavil Bran..."
Potřásl hlavou. "Stalo se ze mě monstrum, ne zvíře. Už nikdy
nebudu moct pracovat jako veterinář. Dokud budu žít, nebude
moje rodina nikdy v bezpečí."
Poslední věta zůstala viset mezi námi.
Zatraceně, k čertu a do háje, zaklela jsem v duchu. V tuhle
dobu už měl mít vlka pod kontrolou. Pokud byl vlkodlakem víc
než rok a stále se neovládal, když se rozčílil, nikdy nebude mít
dost sebeovládání na to, aby přežil. Vlci, kteří se nedokáží
kontrolovat, jsou kvůli bezpečí smečky zabiti. Jedinou otázkou
zůstávalo, proč už to Bran neudělal – ale i na to jsem znala
odpověď. Doktor Wallace je jeden z mála lidí, které Bran
považuje za přátele.
"Přál bych si, aby se Gerry vrátil domů na Díkůvzdání," řekl
doktor Wallace. "A jsem rád, že jsem tě zastihl, než jsi zase
odjela."
"Proč tady Gerry není?" zeptala jsem se. Gerry pro Brana
zařizoval obchodní věci, ale určitě se vrátí, aby se s otcem
rozloučil, než...
Doktor Wallace mě pohladil po tváři a já si uvědomila, že
pláču.
105
"Je na cestách. Má na starosti vlky samotáře, kteří žijí v
místech, kde na ně nemůže dohlížet žádná smečka. Jeho práce je
důležitá."
To je. Ale doktor Wallace brzy zemře a Gerry by měl být
tady.
"Život je většinou snazší než smrt, malá Mercy," řekl laskavě
a zopakoval tak oblíbené pořekadlo mého nevlastního otce.
"Tanči, když měsíc zpívá, a neplač nad problémy, které ještě
nenastaly."
Úsměv mu zjihl a já na okamžik jasně viděla muže, kterým
býval. "Je zima, Mercy, a bunda ti nijak zvlášť nepomůže. Jdi se
zahřát, děvče."
Nevěděla jsem, jak se rozloučit, proto jsem to neudělala.
Prostě jsem se otočila a odešla.
Když hodiny v hotelovém pokoji odtikaly poledne, vydala
jsem se k dodávce, kterou Charles – nebo možná Carl –
zaparkoval před dveřmi pokoje číslo jedna. Pokud Adam není
připravený vyrazit, bude ho prostě muset odvézt někdo jiný. Už
tu nezůstanu ani minutu.
Otevřela jsem kapotu, protože z dodávky unikala nemrznoucí
kapalina a já to ještě nestačila opravit. Když jsem ji zase zavřela,
stál přede mnou Samuel a držel nacpanou plátěnou brašnu.
"Co to má být?" zeptala jsem se obezřetně.
"Copak ti o tom otec neřekl?" Po tváři se mu rozlil líný
úsměv, ze kterého se mi vždycky rozbušilo srdce. Rozzlobilo mě,
že to stále funguje. "Posílá mě s tebou. Někdo se musí postarat o
odpadlíky, kteří napadli Adama, a on se sotva dokáže pohnout."
Obrátila jsem se na podpatku, ale zůstala jsem stát, protože
jsem netušila, kde Brana najít. A Samuel měl pravdu, k čertu.
Potřebovali jsme pomoct.
Než jsem stačila vymyslet něco, čím bych omluvila svoji
zjevnou nelibost, otevřely se dveře pokoje.
106
Adam vypadal, jako by za posledních dvacet čtyři hodin
zhubl o dobrých deset kilo. Měl na sobě vypůjčené tepláky a
rozepnutou bundu, která odhalovala nahou hruď. Kůži měl
zhmožděnou a plnou fialových, modrých a černých podlitin, tu a
tam se světlejšími rudými skvrnami, neviděla jsem ale žádné
otevřené rány. Adam vždy pečoval o zevnějšek, teď ale měl tváře
zčernalé strništěm a neučesané vlasy. Pomalu vykulhal na
chodník a v ruce pevně svíral berli.
Nečekala jsem, že se tak rychle postaví na nohy, a překvapení
se mi muselo objevit ve tváři, protože se lehce pousmál.
"Motivace pomáhá při léčení," řekl. "Potřebuji najít Jesse."
"Motivace pomáhá hlouposti," zabručel Samuel vedle mě a
Adamův úsměv se rozšířil, i když už nevypadal šťastně.
"Musím najít Jesse," odpověděl Adam na Samuelův očividný
nesouhlas. "Mercy, kdybys nedorazila včas, byl bych už mrtvý.
Děkuji ti."
Netuším, jaký vlastně máme vztah, a skutečnost, že ho Bran
požádal, aby na mě dohlédl, nijak nepomáhala. Ale přesto jsem
nedokázala odolat a poškádlila ho, bral se totiž příliš vážně.
"Vždycky ti ráda přispěchám na pomoc," prohlásila jsem
lehce a potěšilo mě podráždění, které mu problesklo v očích, než
se rozesmál.
Musel se zastavit, aby popadl dech. "Zatraceně," řekl a zavřel
oči. "Nerozesmívej mě."
Samuel se nevtíravě přiblížil, ale ustoupil, když Adam
nezavrávoral a znovu vykročil. Otevřela jsem posuvné dveře za
sedadlem spolujezdce.
"Chceš si lehnout?" zeptala jsem se. "Nebo se radši posadíš?
Nepřipadá v úvahu, abys seděl vpředu, potřebuješ se snadno
dostat dovnitř a ven."
"Zůstanu sedět," zabručel Adam. "Mým žebrům se nelíbí,
když ležím."
Dostal se k dodávce a já ucouvla a nechala Samuela, ať mu
pomůže dovnitř.
"Mercy," ozval se za mnou Bran. Dočista mě tak překvapil,
protože jsem se soustředila na výraz v Adamově tváři.
107
Nesl několik přikrývek.
"Chtěl jsem dorazit dřív a říct ti, že Samuel pojede s vámi,"
řekl Bran a podal mi deky. "Ale musel jsem něco zařídit a trvalo
to déle, než jsem čekal."
"Věděl jsi, že ho pošleš se mnou, už když jsme spolu včera
večer mluvili?" zeptala jsem se.
Usmál se. "Věděl jsem, že ta možnost tu je, ano. Potom, co
jsem od tebe odešel, jsem si ale znovu promluvil s Adamem a
vyjasnili jsme si pár věcí. Posílám Charlese s několika vlky do
Chicaga." Zazubil se a jeho úsměv byl zákeřný a dravčí. "Zjistí,
kdo vytváří nové vlky bez svolení, a zastaví ho takovým
způsobem, abychom už se s podobným problémem znovu
nesetkali."
"Proč nepošleš Samuela do Chicaga a Charlese se mnou?"
"Samuel nemá dost silný žaludek na to, aby se o tu věc v
Chicagu postaral," řekl Adam udýchaně. Pohlédla jsem na něj a
uviděla, že sedí na prostředním sedadle a čelo má orosené potem.
"Samuel je doktor a dostatečně dominantní na to, aby
Adamovi zabránil někoho sežrat, než se vyléčí," odsekl Samuel,
vylezl z dodávky a vyškubl mi přikrývky z rukou.
Branův úsměv zjihl pobavením. "Samuel byl dlouho pryč,"
vysvětlil. "Pokud vím, zná ho kromě Adama jen Darryl, Adamův
zástupce. Než zjistíme, o co jde, byl bych radši, kdyby se utajilo,
že celou věc vyšetřuji."
"Myslíme si, že se blíží čas, kdy už se nebudeme moct dál
ukrývat před lidmi," řekl Samuel, když zabalil Adama do
přikrývek. "Ale raději bychom se odhalili po svém, než aby nás
prozradila smečka vraždících vlků dřív, než budeme připraveni."
Musela jsem vypadat šokovaně, protože se Bran zasmál.
"Je to jen otázka času," řekl. "Fae mají pravdu. Forenzní
vědy, satelitní dohled a digitální kamery nám znesnadňují udržet
tajemství. Bez ohledu na to, kolik vlkodavů a mastifů George
Brown chová, žádný z nich nevypadá jako vlkodlak."
V Aspen Creeku chovali tři nebo čtyři lidé velké psy, kterými
vysvětlovali podivné stopy a úkazy – George Brown byl sám
108
vlkodlak a vyhrál se svými mastify několik národní titulů. Psi na
rozdíl od koček vlkodlaky obvykle dobře snáší.
"Hledáš nějaké neviňátko, jako byl Kieran McBride?" zeptala
jsem se.
"Ne," zabručel Adam. "Mezi vlkodlaky žádné Kierany
McBridy nenajdeš. Rozhodně nejsme neškodní a roztomilí. Ale
možná najdeme nějakého hrdinu mezi policisty nebo v armádě."
"Věděl jsi o tom?" zeptala jsem se.
"Slyšel jsem pár zvěstí."
"V žádném případě nepotřebujeme, aby po Tri-Cities pobíhal
vraždící bastard a využíval vlkodlaky k zabíjení lidí," řekl Bran.
Pohlédl přes mé rameno na syna. "Najdi pachatele a zlikviduj ho,
než se do celé věci zapletou lidé, Samueli." Bran byl jediný,
koho znám, kdo dokázal ze slova "pachatel" udělat nadávku. Na
druhou stranu by stejným tónem mohl říct třeba "plyšový králík"
a já bych se roztřásla strachy.
Ale spíše jsem se klepala zimou než děsem. V Tri-Cities se
teplota povětšinou pořád držela nad nulou. Na Montanu nebyl
listopad nijak zvlášť studený – například mi při dýchání nemrzly
nozdry, takže ještě nebylo deset pod nulou – ale bylo chladněji,
než nač jsem zvyklá.
"Kde máš bundu?" zeptal se Bran, když si všiml, jak mi
jektají zuby.
"Nechala jsem ji v pokoji," řekla jsem. "Není moje."
"Klidně si ji můžeš půjčit."
"Odjíždím," připomněla jsem.
Potřásl hlavou. "Tak radši jeď, než zmrzneš na kost." Pohlédl
na Samuela. "Zůstaň v kontaktu."
"Brane," řekl Adam. "Díky."
Bran se usmál, protáhl se kolem mě k dodávce a stiskl
Adamovi opatrně zhmožděnou ruku. "Není zač."
Ustoupil a zasunul dveře zpátky na místo. Použil přesně tu
správnou sílu, aby se znovu neotevřely. Mně trvalo celé tři
měsíce, než jsem se to naučila.
Sáhl do kapsy kabátu a podal mi vizitku. Byla obyčejná, bílá,
a stálo na ní jeho jméno a dvě telefonní čísla vytištěná černým
109
písmem. "Abys mi mohla v případě potřeby zavolat," řekl. "To
horní číslo je můj mobil, abys neriskovala, že budeš muset mluvit
s mojí manželkou."
"Brane?" vyhrkla jsem impulzivně. "Co má Gerry tak
důležitého na práci, že není doma s doktorem Wallacem?"
"Lituje se," vyštěkl Samuel.
Bran položil ruku na Samuelovu paži, ale promluvil na mě.
"Carterův případ je tragický a neobvyklý. Pokud člověk přežije
proměnu, ale ne první rok, může za to fakt, že nedokáže
ovládnout vlčí instinkty."
"Myslela jsem, že je to vždy věc kontroly," řekla jsem
Branovi.
Kývl. "To ano. Ale v Carterově případě nejde o její
nedostatek, naopak jí má příliš."
"Nechce být vlkodlak," řekl Samuel. "Nechce cítit zabijácký
instinkt ani moc lovu." Samuelovy oči se na okamžik zatřpytily
na slunci. "Je léčitel, ne zabiják."
Ach, pomyslela jsem si, a to vámi otřáslo, že ano, doktore
Cornicku. Samuel se neoddával zrovna rád rozhovorům na
osobní téma – za to ale možná mohla stejně tak má osoba jako
jeho sklony – ale vzpomínám si, že někdy míval problémy,
protože u něj instinkt zabíjet převládal nad instinktem léčit. Řekl
mi, že se před každou operací musí vždy dobře najíst. Považoval
snad doktora Wallaceho za lepšího člověka, protože nechtěl žít s
podobným konfliktem?
"Pokud Carter nedovolí, aby se vlk stal jeho součástí,
neovládne ho." Bran zkroutil koutky úst dolů. "Je nebezpečný a s
každým úplňkem se to zhoršuje, Mercy. A přitom by stačilo, aby
jednou jedinkrát odložil svoji paličatou morálku, a byl by v
pořádku. Ale pokud to neudělá brzy, už nikdy se to nestane.
Nemůžu dovolit, aby se dožil dalšího úplňku."
"To Gerry ho přesvědčil, aby podstoupil proměnu," řekl
Samuel unaveně. "Ví, že se blíží chvíle, kdy někdo bude muset s
Carterem skoncovat. Pokud se objeví, připadne ta povinnost
jemu, a to on nezvládne."
110
"Postarám se o to," řekl Bran a zhluboka se nadechl. "Nebude
to poprvé." Přesunul ruku ze Samuelovy paže na jeho rameno.
"Ne každý je tak silný jako ty, synu." Jeho slova a postoj
prozrazovaly hluboký zármutek a já si vzpomněla, že tři
Samuelovy děti nepřežily proměnu.
"Do vozu, Mercy," řekl Samuel. "Třeseš se."
Bran mi položil ruce na ramena, políbil mě na čelo, ale pak
vše pokazil tím, že řekl: "Nech chlapy, ať se o všechno postarají,
Mercedes, dobře?"
"Jasně," řekla jsem a ucouvla. "Dávej na sebe pozor, Brane."
Obešla jsem dodávku a nebručela si pod vousy jen proto, že
by vlkodlaci všechno slyšeli.
Nastartovala jsem. Dodávka v chladu protestovala, ale ne
dlouho. Nechala jsem ji zahřát a Bran se zatím loučil se
Samuelem.
"Jak dobře tě Bran zná?" zeptal se Adam tiše. Zvuk motoru a
rádia jeho slova pravděpodobně přehlušil.
"Moc dobře ne, pokud si myslí, že nechám všechno na tobě a
Samuelovi," zamumlala jsem.
"Přesně v to jsem doufal," řekl s takovým zadostiučiněním, že
jsem se po něm rychle ohlédla. Unaveně se usmál. "Samuel je
dobrý, Mercy. Ale nezná Jesse, nic pro něj neznamená. Já ještě
chvíli k ničemu nebudu, a proto tě potřebuji, kvůli Jesse."
Dveře spolujezdce se otevřely, dovnitř se vsoukal Samuel a
zase dveře zabouchl.
"Táta to myslí dobře," řekl Sam, když jsem couvala, čímž
dokázal, že mě zná lépe než otec. "Je zvyklý jednat s lidmi, kteří
ho na slovo poslouchají. Ale má pravdu, Mercy. Nemáš na to,
aby ses pletla do záležitostí vlkodlaků."
"Mně se zdá, že si zatím vedla dobře," prohlásil Adam vlídně.
"Zabila dva během dvou dnů a neutržila ani škrábanec."
"Štěstí," oponoval Samuel.
"Opravdu?" Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak Adam
zavřel oči a téměř šeptem dodal: "Možná. V armádě jsme
podobná štístka využívali tam, kde nám mohla nejvíce prospět."
111
"Adam chce, abych mu pomohla najít Jesse," řekla jsem
Samuelovi a sešlápla jsem plyn. Aspen Creek jsme nechali za
zády.
Od té chvíle šel celý rozhovor do háje. Adam po několika
pichlavých poznámkách vycouval a pobaveně sledoval ohňostroj.
Nevzpomínám si, že bych se v minulosti se Samuelem hádala,
ale taky už jsem nebyla poblázněná šestnáctka.
Když jsem Samuelovi významně přestala odpovídat, odepnul
si pás, proklouzl mezi sedadly dozadu a posadil se vedle Adama.
"Nikdy se s Mercy nehádej o něčem, na čem jí záleží,"
poradil mu Adam. Očividně se nesmírně bavil. "I když se hádat
přestane, stejně si nakonec udělá, co chce."
"Sklapni a sněz něco," zavrčel Samuel a jeho hlas zněl, jako
by mu vůbec nepatřil. Slyšela jsem, jak nadzvedl víko malé
chladničky, a dodávku naplnil sladký, železitý pach krve.
"Hm," zamumlal Adam bez známky nadšení. "Syrový steak."
Přesto ho ale snědl a usnul. Po chvíli se Samuel vrátil zpět
dopředu a připoutal se.
"Nepamatuji si, že bys bývala tak paličatá," řekl.
"Možná jsem nebyla," souhlasila jsem. "Anebo ses možná
nesnažil mi poroučet. Nepatřím ani ke tvé, ani k Branově
smečce. Nejsem vlkodlak. Nemáš právo mi rozkazovat."
Zabručel a nějakou dobu jsme jeli v tichosti.
Nakonec řekl: "Obědvala jsi?"
Zavrtěla jsem hlavou. "Chtěla jsem zastavit v Sandpointu. Od
chvíle, kdy jsem jím projížděla naposledy, se rozrostl."
"Turisté," prohlásil Samuel znechuceně. "S každým rokem je
jich víc a víc." Napadlo mě, jestli si vzpomíná na doby, kdy sem
přijel poprvé.
Zastavili jsme a nakoupili tolik smaženého kuřete, že bychom
nakrmili baseballový team – anebo dva vlkodlaky a moji
maličkost. Adam se pustil do jídla s těžko potlačovanou dravostí.
Hojení byla těžká práce a on potřeboval tolik proteinu, kolik jen
do sebe mohl nacpat.
Jakmile dojedl, opět jsme vyrazili na cestu a Samuel se znovu
posadil dopředu vedle mě. Konečně jsem se zeptala: "Co se stalo
112
tu noc, kdy tě napadli? Vím, že už jsi to pověděl Branovi a
pravděpodobně i Samuelovi, ale já bych to taky ráda slyšela."
Adam si pečlivě utřel ruce do vlhkého ubrousku, který
přiložili ke kuřeti. Olízat si prsty bylo očividně pod jeho úroveň.
"Svolal jsem smečku, abych jí představil Maca a řekl jí o tom, co
mu provedli jeho věznitelé."
Kývla jsem.
"Asi patnáct minut potom, co odjel posledních z nich, bylo asi
půl čtvrté ráno, zaklepal někdo na dveře. Mac se zrovna proměnil
zpátky v člověka a vyskočil, aby otevřel." Odmlčel se a já si
upravila zpětné zrcátko, abych na něj viděla, z jeho tváře jsem
ale nedokázala nic vyčíst.
"Byl jsem v kuchyni, takže nevím, co se stalo, ale znělo to,
jako by po něm vystřelili, sotva otevřel dveře."
"Což bylo hloupé," poznamenal Samuel. "Měli vědět, že
výstřely uslyšíš. I uspávací puška dělá pěkné rány."
Adam se chystal pokrčit rameny, ale s bolestivým výrazem se
zarazil. "Zatraceně. Omlouvám se, že kleji, Mercedes, ale
zatraceně netuším, co se jim honilo hlavou."
"Nezabili ho úmyslně, že?" řekla jsem. Už mě to napadlo.
Stříbrné kulky jsou mnohem jistější než šipka s experimentálními
drogami.
"Myslím, že ne," přitakal Samuel. "Vypadalo to, že dostal
silnou alergickou reakci na stříbro."
"Na šipce, kterou našla Mercedes, bylo stříbro? Přesně jak si
Charles myslel?" zeptal se Adam.
"Ano," řekl Samuel. "Poslal jsem šipku do laboratoře spolu se
vzorkem Macovy krve, aby provedli pořádné testy, ale vypadá to,
že smíchali dusičnan stříbrný s DMSO a s káčkem."
"S čím?"
"S ketaminem," řekl Adam. "Nějakou dobu se používal jako
rekreační droga, ale původně sloužil k uspávání zvířat. Na
vlkodlaky nepůsobí. Dusičnan stříbrný se používá k vyvolávání
filmů. Co je DMSO?"
113
"Díky dusičnanu stříbrnému se do roztoku snadno dostane
stříbro," řekl Samuel. "Používá se taky k ošetřování očních
infekcí, ale vlkodlakovi bych ho nedoporučoval."
"Nikdy jsem neslyšela o vlkodlakovi s oční infekcí," řekla
jsem, i když jsem věděla, kam míří.
Usmál se a odpověděl Adamovi: "DMSO je methylsulfoxyd.
Má spoustu divných vlastností, ale pro nás je nejzajímavější, že
pronáší drogy biomembránami."
Zírala jsem na silnici před sebou a pravou ruku jsem přiblížila
k topení, abych si ji zahřála. Potřebovala jsem vyměnit těsnění na
oknech a topení na ledový montanský vzduch nestačilo. Bylo to
zvláštní, ale nevzpomínala jsem si, že by mi cestou sem byla
zima. Když se snažíte zachránit někomu život, vlastní nepohodlí
vás asi moc nezajímá.
"V prvním roce na výšce jsme měli chemii," řekla jsem.
"Smíchali jsme něco s mátovým olejem, a když jsme do toho
strčili prst, cítili jsme v ústech mátu."
"Správně," řekl Samuel. "To je ono. Vezmi DMSO, smíchej
ho s roztokem stříbra... a šup, stříbro se roznese vlkodlakovi po
těle, takže sedativum, v našem případě ketamin, přemůže
vlkodlakův metabolismus, který by jinak potlačil všechny účinky
drogy."
"Myslíš si, že Maca zabilo stříbro, a ne předávkování
ketaminem?" zeptal se Adam. "Trefili ho jen dvakrát. Mě zasáhli
minimálně čtyřikrát."
"Byl dlouhodobě vystaven působení stříbra, proto měl
vážnější reakci," řekl Samuel. "Myslím si, že kdyby ho několik
měsíců nepumpovali stříbrem, bez problémů by se z toho dostal."
"Dusičnan stříbrný a ketamin se dají snadno sehnat," řekl
Adam po chvíli. "Ale co DMSO?"
"Já bych se k němu dostal. Dá se získat na recept a myslím, že
bys ho koupil u každé firmy, která zásobuje veterináře."
"Takže potřebují doktora?" zeptala jsem se.
Samuel zavrtěl hlavou. "Ne, pokud methylsulfoxyd získali
přes veterinární zásobování. A myslím, že se dá docela snadno
sehnat i v lékárně. Nepatří k drogám, které se pečlivě sledují.
114
Řekl bych, že by bez větších problémů dokázali vyrobit tolik
drogy, kolik by chtěli."
"Bezva." Adam zavřel oči a možná si představoval
nepřátelskou armádu útočící uspávacími střelami.
"Takže zabili Maca," řekla jsem, když bylo zjevné, že Adam
nemíní pokračovat. "Co se stalo pak?"
"Jako idiot jsem vyrazil z kuchyně a vystřelili i po mně."
Adam zavrtěl hlavou. "Zvykl jsem si na to, že jsem prakticky
neprůstřelný. Dobře mi tak. Nevím, čím mě trefili, ale ztratil
jsem vědomí. Když jsem přišel k sobě, měl jsem kotníky a
zápěstí spoutané želízky. Nebyl jsem ale ve stavu, abych mohl
cokoli udělat. Byl jsem tak zpitomělý, že jsem sotva zvedl
hlavu."
"Viděl jsi, kdo to byl?" zeptala jsem se. "Vím, že jeden z nich
byl člověk, doprovázel vlka, kterého jsem zabila v garáži. Cítila
jsem ho v Jessině pokoji."
Adam se zavrtěl na sedadle a zapřel se o bezpečnostní pás.
"Adame." Samuelův hlas zněl tiše, ale neúprosně.
Adam kývl, trochu se uvolnil a protáhl si krk, aby se zbavil
napětí. "Díky. Když se naštvu, je to těžší. Ano, jednoho z nich
jsem znal, Mercedes. Víš, jak se ze mě stal vlkodlak?"
Otázka přišla zčistajasna, ale Adam měl vždy dobrý důvod
pro všechno, co řekl. "Vím jen, že se to stalo ve Vietnamu,"
odpověděla jsem. "Byl jsi u zvláštních jednotek."
"Správně," přitakal. "Předsunutý průzkum. Měl jsem spolu s
pěti dalšími muži odstranit jednoho obzvláště zákeřného
diktátora. Byla to obyčejná vražda. Dělali jsme to už dřív."
"Byl to vlkodlak?" zeptala jsem se.
Nevesele se zasmál. "Roztrhal nás na cucky. Zabil ho jeden z
jeho vlastních lidí, když žral chudáka McCua." Zavřel oči a
zašeptal: "Pořád slyším, jak křičel."
Mlčeli jsme a po chvíli Adam pokračoval: "Všichni
diktátorovi lidé se rozprchli a nechali nás tam. Asi si nebyli jistí,
jestli je doopravdy mrtvý, i když mu usekli hlavu. Po čase –
musela uběhnout hodně dlouhá doba, to jsem si ale uvědomil až
později – jsem zjistil, že se můžu hýbat. Všichni až na
115
Christiansena a mě byli mrtví. Podpírali jsme se navzájem a
nějak jsme se odtamtud dostali, byli jsme ale tak vážně zranění,
že nás oba poslali domů. Christiansenovi stejně končila služba a
mě asi považovali za blázna, protože jsem pořád plácal něco o
vlcích. Poslali nás domů tak rychle, že si žádný z doktorů
nestačil všimnout, jak rychle se uzdravujeme."
"Jsi v pořádku?" zeptal se Samuel.
Adam se zachvěl a přitáhl si přikrývky blíž k tělu.
"Omlouvám se. O tomhle zrovna často nemluvím. Je to těžší, než
jsem si myslel. No, jeden z kamarádů z armády, který se vrátil do
Států pár měsíců přede mnou, se doslechl o tom, že jsem doma, a
přijel mě navštívit. Opili jsme se, já se o to teda aspoň pokusil.
Začínal jsem si všímat, že musím vypít obrovské množství
whisky, aby na mě měla aspoň nějaký vliv, ale uvolnil jsem se
natolik, že jsem mu pověděl o vlkodlakovi.
Díkybohu za to, protože mi uvěřil. Zavolal příbuznému a
společně mě přesvědčili, že mi o příštím úplňku vyraší chlupy a
něco zabiju. Vzali mě do své smečky a starali se o bezpečí
ostatních, dokud jsem se neměl pod kontrolou."
"A co ten druhý muž, který přežil?" zeptala jsem se.
"Christiansen?" Kývl. "Přátelé ho taky našli. Dostali by se k
němu včas, když se ale vrátil domů, zjistil, že si jeho žena začala
něco s jiným. Sbalila mu věci a čekala na něj s milencem a s
rozvodovými papíry."
"Co se stalo?" zeptal se Samuel.
"Rozsápal je." Zadíval se mi ve zpětném zrcátku do očí.
"Dokonce i během prvního měsíce je možné proměnit se, když se
dostatečně rozzlobíš."
"Já vím," řekla jsem mu.
Trhaně kývl. "No, přesvědčili ho, aby zůstal se smečkou,
dokud se nenaučí vše potřebné k přežití. Ale pokud vím, nikdy se
nepřipojil k žádné oficiálně. Žije jako vlk samotář."
Vlk samotář je muž, který se odmítne připojit ke smečce nebo
nenajde smečku, která by ho přijala. Musím dodat, že ženám není
podobná věc dovolena. Co se týká žen, nevstoupili vlkodlaci
ještě ani do dvacátého, natož do jednadvacátého století. Dobře,
116
že nejsem vlk – anebo je to naopak škoda. Někdo je musí
probudit.
"Christiansen byl jeden z vlků, kteří vtrhli k tobě domů?"
zeptala jsem se.
Kývl. "Neviděl jsem ho ani neslyšel, držel se ode mě dál, ale
cítil jsem ho. Bylo tam několik lidí a tři nebo čtyři vlci."
"Dva jsi zabil," řekla jsem. "Já se postarala o třetího." Snažila
jsem si vzpomenout, co jsem u něj doma cítila, ale sledovala
jsem jen Jessin pach. Adamův dům navštívilo tolik vlků a já jich
z jeho smečky znala jménem jen několik. "Poznala jsem člověka,
který si tehdy v noci počíhal na Maca, ale nikým jiným si nejsem
jistá."
"Řekl bych, že mě chtěli uklidit z cesty, dokud neudělají to,
proč přišli, ale všechno pohnojili," řekl Adam. "Začalo to smrtí
Maca. Pokusili se ho unést z garáže, takže ho očividně k něčemu
potřebovali, a pochybuji, že ho plánovali zabít u mě doma."
"Nechali mi ho na prahu," řekla jsem.
"Opravdu?" Adam se zamračil. "Že by varování?" Viděla
jsem, jak o tom dlouze přemýšlí, a nakonec dospěl ke stejnému
závěru jako já. "Když se budeš držet stranou, nechají tě být."
"Využili tak tělo, se kterým nepočítali," poznamenala jsem.
"Někdo zajel k mému domu, hodil mi tělo na práh a zmizel dřív,
než jsem stačila vyjít ven. Lidi, které nechali u tebe, odtamtud
vystřelili, jako by jim za patami hořelo. Pravděpodobně s sebou
vzali Jesse. Já se k tobě dostala právě včas, abych zabila
posledního vlka, se kterým jsi bojoval." Snažila jsem si
vzpomenout, kolik bylo hodin. "Odhadovala bych, že mohlo být
tak půl páté ráno."
Adam si promnul čelo.
Samuel řekl: "Takže střelili Maca, střelili Adama a počkali,
dokud Mac nezemřel. Hodili ti jeho tělo na práh, pak se Adam
probudil, a tak popadli Jesse a nechali na místě tři vlkodlaky,
aby... Adama zabili? Ale proč unesli Jesse? Přece je tam
nenechali jen proto, abys je oddělal."
"První vlk, se kterým jsem se porvala, byl velmi mladý,"
řekla jsem pomalu. "Pokud na tom byli ostatní stejně, možná nad
117
sebou prostě ztratili kontrolu, a jejich kumpáni vzali nohy na
ramena, protože je nemohli uklidnit."
"Christiansen není mladý," namítl Adam.
"Jedním z vlkodlaků byla žena," řekla jsem. "Ten, kterého
jsem zabila, měl hnědožlutou barvu, skoro jako Leah, ale tmavší.
Druhý měl obvyklejší zbarvení, šedé a bílé. Nevzpomínám si na
žádná výrazná znamení."
"Christiansen je rudozlatý," řekl Adam.
"Takže byl Jessin únos od počátku jejich hlavním cílem, nebo
se prostě snažili vytěžit co nejvíce ze zpackaného úkolu?"
"Jesse," zachraptěl Adam, a když jsem se po něm ohlédla,
uvědomila jsem si, že Samuelovu otázku vůbec neslyšel.
"Probudil jsem se, protože Jesse vykřikla. Už si vzpomínám."
"Na podlaze v obýváku jsem našla rozlámaná pouta."
Přibrzdila jsem, abych nevrazila zezadu do karavanu, který se
plížil do kopce před námi. Nemusela jsem zas tolik zpomalit.
"Byla stříbrná. Podlaha byla plná střepů, mrtvých vlkodlaků a
kusů nábytku. Myslím, že tam někde musela být i kotníková
pouta." Pak mě něco napadlo. "Možná si přišli pro Maca a
Adama chtěli potrestat za to, že ho vzal k sobě."
Samuel zavrtěl hlavou. "Mercy, tobě mohli nechat varování,
mohli ti chtít udělit lekci. Smečka mladých vlkodlaků, zvlášť
když je vede zkušený vlk, by nerozzuřila alfu jen proto, aby ho
‚potrestala‘ za to, že se plete do jejich záležitostí. Za prvé
neznám lepší způsob, jak rozzuřit maroka. A za druhé je tu sám
Adam. Není jen alfa Smečky columbijského poříčí, je
zpropadeně skoro nejsilnější alfa ve Státech, samozřejmě s
výjimkou mě."
Adam zabručel, protože na něj Samuelovo chvástání nijak
nezapůsobilo. "Nemáme dost informací na to, abychom uhádli,
co vlastně měli v plánu. Mac je mrtvý, ať už to byla nehoda nebo
úmysl. Skoro zabili i mě a unesli Jesse. Byl s nimi člověk,
kterého jsi poznala, a to znamená, že to má co do činění s
Macovým příběhem. A přítomnost Christiansena znamená, že to
má něco společného se mnou. Ale, k čertu, nevím, co mám já
společného s Macem."
118
"Mercy?" řekl Samuel.
"Zapomněla jsem ti říct, že jsem se připojila k tajné
společnosti záporáků, zatímco jsem byla pryč," obořila jsem na
Samuela podrážděně. "Teď se snažím vybudovat harém
svalnatých vlčích samců. Prosím. Nezapomeň, že jsem Maca
neznala, dokud mi nespadl rovnou do klína, a to až potom, co mu
ti darebáci zpackali život."
Samuelovi se úspěšně podařilo mě vytočit a teď se natáhl a
poplácal mě po noze.
Pohlédla jsem do zrcátka a spatřila jsem, jak Adamovy
čokoládově hnědé oči zesvětlaly do jantarové, jak je přimhouřil a
zadíval se na Samuelovu ruku, pak jsem ale musela obrátit
pohled zpátky k cestě, abych se ujistila, že karavan před námi
znovu nezpomalil. Za námi se plazila další čtyři auta.
"Nedotýkej se jí," zašeptal Adam. V jeho hlase zazníval stín
hrozby, a protože si to asi uvědomil, dodal: "Prosím."
Poslední slovo umlčelo jedovatou poznámku, která se mi
drala na rty, neboť jsem si uvědomila, že Adam je zraněný,
bojuje o kontrolu s vlkem a náš rozhovor ho nijak neuklidnil.
Ale neměla jsem si dělat starosti o sebe.
Samuel přesunul ruku nahoru po mém stehně a stiskl, ale ne
dost silně na to, aby mi ublížil. Adam by si toho možná ani
nevšiml, Samuel ale gesto doprovodil vyzývavým hrdelním
vrčením.
Nepočkala jsem, abych zjistila, co udělá Adam. Strhla jsem
volant doprava, zajela ke krajnici a dupla na brzdy. Rozepnula
jsem si pás, otočila se a pohlédla Adamovi do žlutých očí. Těžce
dýchal, protože jeho reakci na Samuelovu výzvu otupila bolest,
kterou jsem mu způsobila neopatrnou jízdou.
"Ty," řekla jsem pevně a ukázala na něj. "Zůstaneš tady."
Někdy i alfové poslechnou, když rozkaz pronesete dostatečně
pevným hlasem. A obzvláště přikážete-li, aby zůstali sedět, když
jsou příliš vážně zranění, než aby se pohnuli.
"Ty," obrátila jsem pozornost k Samuelovi. "Ven, hned teď."
119
Vysmekla jsem nohu zpod Samuelovy ruky, vyskočila jsem z
dodávky a měla jsem štěstí, že mi kolemjedoucí truck neurval
dveře.
Nebyla jsem si jistá, jestli mě budou poslouchat, ale odmítala
jsem jet v autě se dvěma vlky, kteří se touží navzájem roztrhat na
kusy. Samuel přece jen otevřel dveře, zatímco já obcházela
vpředu dodávku. Po šesti krocích se ke mně připojil. Dveře
dodávky byly zavřené.
"Co to mělo znamenat?" zaječela jsem na něj, aby mě slyšel
přes řev motorů aut. Dobrá, teď už jsem se zlobila i já. "Myslela
jsem, že se máš starat o to, aby Adama nikdo nevyzval, dokud
nebude v pořádku. Nejsi tu proto, abys ho provokoval."
"Nepatříš mu," vyštěkl a ostře cvakl bílými zuby.
"Samozřejmě že ne!" zafuněla jsem podrážděně a trochu
zoufale. Co mě to potkalo! "Ale nepatřím ani tobě! Proboha,
Same, neříkal ti, že mu patřím, prostě cítil, že vnikáš na jeho
teritorium. Žádal tě o pomoc." Měla bych dostat doktorát z
vlkodlačí psychologie. "Nebyla to výzva, hlupáku. Skoro ho
zabili a on se teď snaží dostat svého vlka pod kontrolu. Dva
nespáření vlkodlaci se ve společnosti ženy vždycky začnou
chovat teritoriálně, to víš líp než já. Měl bys mít všechno pod
kontrolou, ale chováš se hůř než on." Zhluboka jsem se nadechla.
Vzduch páchl po zplodinách.
Samuel se odmlčel a zhoupl se na patách, což znamenalo, že
zvažuje ústup z boje. "Řekla jsi mi Same," podotkl zvláštním
hlasem. Vylekalo mě to stejně jako násilí, které z něj čišelo,
protože jsem netušila, proč se tak chová. Samuel, kterého jsem
dříve znala, byl dobrák, hlavně na vlkodlaka. Začínalo mi
docházet, že nejsem jediná, kdo se během let změnil.
Nevěděla jsem, jak na jeho poznámku reagovat. Nechápala
jsem, co má společného s naší situací, proto jsem ji ignorovala.
"Jak mu chceš pomoct, když se neovládáš o nic víc než on? Co je
to s tebou?" Byla jsem upřímně zmatená.
Samuel vždycky uměl zklidnit rozbouřené vody. Jedním z
jeho úkolů bylo učit mladé vlky sebekontrole, aby jim bylo
dovoleno žít. Není to náhoda, že většina vlkodlaků je panovačná
120
jako Adam. Netušila jsem, co se Samuelem dělat. Věděla jsem
jen jedno, do vozu se nevrátí, dokud se nebude mít pod
kontrolou.
"Nejde jen o to, že jsi žena," zamumlal nakonec, i když jsem
ho skoro neslyšela, protože v tu chvíli burácely kolem dvě
motorky.
"Tak o co jde?" zeptala jsem se.
Nešťastně na mě pohlédl a já si uvědomila, že nechtěl, abych
ho slyšela.
"Mercedes... Mercy." Odvrátil se a zadíval se na louky pod
svahem, jako by skrývaly tajemství, po kterém pátral. "Cítím se
neklidný jako štěně. Ty mě zbavuješ kontroly."
"Tohle všechno je moje vina?" zeptala jsem se nevěřícně.
Znělo to tak neuvěřitelně, že mě začínal doopravdy děsit – a
kromě toho jsem odmítala přijmout za tohle zodpovědnost.
Nečekaně se zasmál. V tu chvíli se doutnající vztek, břitkost
násilí a dominantní síla, které ztěžovaly vzduch okolo nás,
vytratily. Byli jsme tu jen my dva a Samuelův teplý pach – voněl
po domově a lese.
"Zůstaň tady a užij si naftových zplodin, Mercy," řekl, když
kolem v černém oblaku kouře profuněla dodávka nutně
potřebující nový motor. "Dej mi pár minut, abych mohl urovnat
situaci s Adamem." Obrátil se a vydal se k vozu. "Zamávám na
tebe."
"Žádné násilí?" řekla jsem.
Přitiskl si ruku na srdce a uklonil se. "Přísahám."
Trvalo jim to tak dlouho, že jsem si začala dělat starosti, ale
nakonec otevřel dveře a zavolal na mě. Nestáhl okénko, protože
jsem měla u sebe klíče a okna byla na elektrické ovládání. Z
nějakého důvodu, který jsem ještě pořád neodhalila, fungovala
okénka jen jednotlivě, nikdy ne najednou, a to i když běžel
motor.
Vyhoupla jsem se na sedadlo řidiče a střelila opatrným
pohledem po Adamovi. Měl zavřené oči.
Komentáře
| RE: Měsíční píseň - 7 | clare | 03. 09. 2015 - 13:01 |