Life is not meant to be easy - 4

4. kapitola

Mezitím v agentuře

"Dobrý den." Pozdraví Bill a loktem šťouchne do Toma. "Jo, dobrý den." Oba si sednou na židle proti stolu, kam jim starší paní ukázala.

"Dobrý den, pánové. Mohu se zeptat, co vás k nám přivádí?" Usměje se na ně.

"S bratrem hodně cestujeme a nemáme na nic čas. Tak sháníme někoho alespoň na to, aby nám uvařil. Je to možné?" Odpoví jí Bill a mile se na ni usměje. Je to milá paní.

"Samozřejmě. A máte nějaká omezení?" Zeptá se kluků a přehrabuje se papíry.

"Rádi se bavíme a často pořádáme párty. Nechceme nějakou starou babku, kterou by při pohledu na nějaký bordel kleplo." Promluví konečně i Tom. Bill na něj jenom naštvaně kouká a pod stolem, tak aby ho ta paní neviděla, Toma kopne.

"Bratr chtěl říct, že bychom brali raději někoho v našem věku. Někoho, kdo je zvyklý na zábavu a není tolik upjatý. A asi by bylo fajn, kdyby to byla dívka." Omluví se paní Bill. Tu Tomovo chování vyvedlo trochu z míry.

"Dobrá. Mám tady dvě dívky. Ale jedna z nich má malé dítě, takže v úvahu asi připadá jen slečna Zooklová." Prohlásila po chvilce přemýšlení a ukázala jim její složku.

"Vypadá dost mládě." Pronesl Bill.

"Ano. Je mladá. Bude to vadit?"

"Nemělo by. Mohla byste ji k nám zítra poslat? Rádi bychom s ní mluvili osobně." Jen to Billovi odkývá a pak už se všichni tři rozloučí.

Tereza

Už mám za sebou první den školy. Nebyl sice zrovna úspěšný, ale je za mnou. Ještě musím přežít další čtyři roky.

Vyšla jsem z koupelny a lehla si do postele.

I když jsem ve škole byla jen hodinu, zmohlo mě to natolik, že jakmile se mi hlava dotkla polštáře, usnula jsem.

Ráno mě zase vzbudí ten otravný budík. Jak já ho nesnáším. Vstanu a vykonám hygienu v koupelně. Plně připravena odejdu z pokoje, když mi zazvoní telefon.

"Haló?" Ozvu se.

"Dobrý den, tady paní Strenchserová z agentury." Představí se mi volající.

"Dobrý den. Co se stalo?" S telefonem u ucha procházím mezi ostatníma, kteří na mě zase koukají. Začíná mi to lézt krkem.

"Máte čas? Za půl hodiny na vás čeká pohovor." Ještě mi nadiktovala adresu a položila to.

Rychle jsem vběhla do pokoje, vzala si místo batohu kabelku, a odešla na místo setkání. Nebylo to sice daleko, ale na mých vysokých podpatcích mi to trvalo celkem dlouho.

Schůzka je za pět minut. Rozhlížím se okolo sebe, ale nic tu nevidím. Jsem na adrese, kterou mi ta paní dala, ale přede mnou je jen vysoká dřevěná stěna, která se táhne pěkný kus do obou stran. Sakra.

"Slečna Zooklová? Už vás čekáme." Ozve se muž od toho plotu.

"Dobrý den. Můžu se zeptat, co tu děláme? Já myslela, že mám mít pohovor a ne schůzku na opuštěném místě." Znovu se rozhlédnu okolo.

"Taky máte pohovor. Kluci už na vás čekají doma." Odpoví mi a odvede mě vraty v té stěně. Brána se za námi zavře a já spatřila velkou vilu. Velká je nedostačující výraz. Ta budova je přímo gigantická.

Ten chlap mi odemkne hlavní dveře a zase je za námi zamkne. "Kolik tu vůbec bydlí lidí?" Zeptám se ho po cestě dál do domu. "Když jsou kluci doma, tak tu bydlí všichni čtyři, ale často je dům prázdný."

Čtyři? Vždyť sem by se vešlo nejméně padesát lidí. To asi budou stáří nafoukanci kolem třicítky, co neznají nic než sebe a svoje peníze.

"Tak jsme tu. Tady si sedni." Ukáže mi na křeslo. Sám pak odejde.

"Kolik si myslíte, že jí bude? Je bych vsadil tak na 18 maximálně." Zaslechla jsem kroky a pak i něčí hlas. Ale nezdál se mi starý.

Ve dveřích se objevili čtyři kluci asi kolem osmnácti a posedali si na pohovky proti mně.

"Ahoj." Usmál se na mě jeden z nich. Měl černé dlouhé vlasy, které měl vyžehlené spuštěné kolem obličeje a hnědé oči orámované černými očními stíny.

"Dobrý den." Odpovím mu slušně.

"Dobrá. Asi bychom se měli představit. Takže, já jsem Bill a tohle je můj brácha Tom." Podá mi ruku a pak ukáže na kluka vedle sebe.

"Já jsem Georg." Podá mi ruku dlouhovlasý kluk.

"A já Gustav." Pozdraví mě ten poslední.

"Fajn, známe se." Poposedne si Bill. "Zajímalo by mě, kolik ti je."

"Patnáct." Všichni se na sebe vykuleně podívají.

"A proč chceš proboha pracovat? Běž si užívat na párty!" Podiví se Gustav.

"Já nemůžu. A už ani nechci." Zhluboka se nadechnu a zaženu vzpomínku na rodiče. "Navíc potřebuju se nějak živit."

"A proč? Vždyť tě živí rodiče." Podívá se na mě Bill.

"Neživí mě nikdo."

"Jak to? To nikdo neřeší, že se o tebe nestarají? Takový rodiče by měli zavírat." Zhodnotí situaci.

"Oni za to nemůžou!" Jen nahrbím ramena a koukám do země u svých bot.

"Tohle ale je jejich chyba."

"Oni za to nemůžou. Jsou mrtví." Zavřu oči a rychle si utírám slzy. "Pardon." Zvednu se z křesla a vyjdu ze dveří.

"Kam jdeš?" Doběhne mě Bill.

"Pryč. Očividně vám vadí, kolik mi je, tak nebudu zdržovat."

"Ale to jsme neřekli. Vlastně jsme se dohodli, že tě vezmeme." Obejme mě kolem ramen a vede zpět do obýváku.