NŠ - 37.kapitola

Bohužel toho teď mám opravdu moc a ani nemám napsanou další kapitolu, dopředu se omlouvám, ale v nejbližší době další kapitoly nečekejte.

Rose pohled
"Já...vzpomněla jsem si." Dostala jsem ze sebe po dlouhé odmlce. Zhluboka jsem se nadechla a až pak se odvážila podívat Dimitrijovi do očí. Čekala jsem, že v nich uvidím ublíženost za to, že jsem na něj zapomněla a nebo vztek za to, že se kvůli mně rozeštvala jeho rodina. Ale to, co jsem spatřila, mi vyrazilo dech. Tolik lásky a starosti jsem v jeho pohledu snad nikdy neviděla.
"Na co všechno?" Položil mi otázku. Cítila jsem z jeho slov strach. Strach, že jsem si nevzpomněla na něj.
"Je moje...naše holčička v pořádku?" Zeptala jsem se ho místo odpovědi.
O měsíc později
Už je to celý měsíc, co jsem si vzpomněla na svůj dosavadní život. Všem to udělalo ohromnou radost, nejvíc ale Dimitrijovi. Teď se se mnou snaží trávit všechen jeho volný čas.
"Rose? Mohla bys prosím tě jít s Mattem nakoupit?" Požádá mě Soňa, protože musí jít do práce.
"Ale jistě. Připravíš ho? Já se jdu taky převléct a řeknu to Dimitrijovi. Za půl hodinky bychom mohli vyrazit." domluvily jsme se a já šla do našeho pokoje.
"Dimitriji? Jsi tady?" Zeptala jsem se a nakoukla dovnitř.
"Rose? Stalo se něco?" Přiběhl hned ke mně a pevně mě sevřel v náručí.
"Nic se nestalo. Jen jsem ti chtěla říct, že půjdu s Mattem do města. Musí se nakoupit a Soňa mě požádala, jestli bych nedala na něj pozor."
"Já půjdu s vámi. Stejně nemám, co dělat." Navrhla mi hned a natohoval se pro svůj kovbojský kabát. Nechápu, jak ho v takovémhle počasí může nosit. Vždyť se v něm musí upéct.
"To zvládnu. Nemusíš s námi chodit."
"Nemám nic jiného. A nechci tě nechat samotnou." Odporoval mi. Takhle tvrdohlaví můžeme být jen mi dva. Nikoho, kdo by byl tak neoblomný, neznám.
"Oksana nám přeci něco chtěla. Tak k ní zajdi teď, abychom pak mohli být aspoň chvilku sami. Navíc nebudu sama, jdu s Mattem." Utnula jsem naší debatu. Je sice milé, že se o mě tak stará, ale čas od času už mi to leze krkem.
"Dobře. Užijte si to. Já už půjdu, abych byl doma co nejdřív." Nakonec ustoupí a políbí mě. Ještě mu zamávám a sleduju oknem v pokoji, jak se vzdaluje směrem k Oksaninu domu.
"Tak mi už jdeme. Užij si to v práci." Zavolám ještě na Soňu, než za námi zavřu domovní dveře.
"Tak pojď Matty. musíme toho spoustu nakoupit. Protože strejda Dimitrij má pořád tak hrozně velký hald." Vezmu ho za ruku a jdeme směr náměstí, kde se nachází všechny obchody.
Vlezeme hned do první samoobsluhy, co tu je. V košem projdeme kolem všech regálů a naskládáme do něj všechno potřebné. S plným košem a dobrým pocitem, že už máme všechno, jdeme zaplatit.
"Už máme všechno, tak můžeme jít domů." Řeknu vesele Mattovi a za ruku jdeme směrem domů.
"Teto Rose!" Ze zamyšlení mě vytrhl hlas Sonina syna.

Už jsme vyšli z náměstí a procházeli jsme kolem uliček, které vedli do mě neznámých míst.
"Promiň, Matte. Copak jsi potřeboval, zlatíčko?" Matty mě držel za ruku a očividně už hodnou chvíli něco říkal.
"Zmzlinu." Zopakoval mi svůj požadavek. Usmála jsem se jeho šišlání a odbočila do uličky, kudy se chodilo ke krámku se zmrzlinou. Byla to tmavá a depresivní ulička a krámek ležel za rohem na menším náměstíčku. "Mám stlach." Matt mi svýma malýma ručičkama skoro drtil ruku. Nedivila jsem se mu, mě tahle ulička taky zrovna nerozveselovala.
Zaslechla jsem kroky a otočila se za tím zvukem. Za mnou ale nikdo nestál. Jen okolo vchodu do uličky prošel mladý pár, který se asi vracel z nákupu domů.
V duchu jsem si vynadala za svůj nesmyslný strach. Nikdo tu není. V takové malé vesničce, jako je Baja, ani strigojové nebývají. Žijí tu spíše dhampýři a lidé, než morojové. Můj strach je tudíž neopodstatněný.
"Neboj, broučku, já nedovolím, aby se ti něco stalo. A teď si půjdeme pro tu zmrzlinku, ano?" Pokusila jsem se o klidný tón a úsměv. Což se mi asi ani jedno moc nepovedlo. Trochu jsem přidala do kroku a Matta držela pevně co nejvíce u sebe.
"Dlouho jsme se neviděli." Mattova ruka mi vyklouzla ze sevření, když mě někdo přitlačil obličejem ke zdi blízkého domu.
"Utíkej Matty!" Vykřikla jsemc než se mi útočník zakousl do krku. Bohužel Matta chytil další strigoj. Měl ale jediné štěstí, že se do jeho hrdla nezakousnul. Do žil se mi začaly vplavovat příjemné endorfiny, ale než jsem úplně ztratila kontrolu nad svým tělem, přestal. Strigojova ruka vystřelila z mého zápěstí a čapla mě za vlasy. Strigoj mě otočil čelem k sobě a podkopl mi nohy, tak abych spadla na záda. Nepouštěl moje vlasy a tím díky bohu zabránil, abych se udeřila hlavou o zem. Ale kvůli ztrátě krve, velkému šoku a šestému měsíci těhotenství, jsem stejně ztratila vědomí, ať už jsem se snažila jakkoli.