NŠ - 36.kapitola
"Asi začnu od začátku..." Posadila se na postel a já si sedl naproti ní. Nádech jsem se a spustil. Řekl jsem jí všechno, co jsem věděl o jejím životě. Jak s Lissou utekly, o poutu mezi nimi a o tom, jal jsem je hledal. Pověděl jsem jí o životě na akademii, když se vrátily a potom, když jsme byli spolu. Vyprávěl jsem jí o přeměně na strigoje, o čase stráveném v Rusku a o útěku po zabití královny.
"Bože...stalo se toho tolik. Řekneš mi o posledním roce?" To byl zatím jediný údaj, který jsem jí neřekl.
"Žili jsme rok u dvora. Lissa s Christianem bydleli v paláci a my, jakožto jejich osobní strážci jsme pro sebe měli jeden velký apartmán o podlaží níž, než oni. Konalo se hodně schůzí a jednání, kterých jsme se účastnili. A letos v únoru jsme nastoupili na univerzitu v Leightu. Normálně jsme chodili na vyučování a jeden den jsme si šli do lesa zatrénovat. Jenže nás viděl jeden kluk. A byl tak hloupej, že se do tebe navážel, až v tobě vybuchl zbytek temnoty. Byla jsi neovladatelná a jediný já jsem tě dokázal chvíli držet v klidu. Poslal jsem všechny pryč a zbytek už znáš ze svého snu. A jelikož tě ovládala ještě trochu temnota, umožnilo se vzniku Sarah. Nevím jak to je možné, ale stalo se to. Pak jsi po měsíci zjistila, že jsi těhotná a po asi dvou měsících jsme spolu odjeli na akademii v Rusku. A poslední den tam, tě napadla parta debilů a ublížili ti. A chvíli po vzbuzení tě napadla Viktorie. A ta ti ublížila natolik, že jsi ztratila paměť." Řekl jsem jí ve zkratce, co se dělo poslední rok.
"A-Aha." Vykoktala ze sebe. "Takže to byli.....docela zajímavý věci. Vlastně nevím, co říct....." Zasekla se a pozorovala mě. "Jak jsi věděl, že jsem u Viktorie. Myslím teď. To jsi mi neřekl."
A říkat jsem jí to ani nechtěl. Při vyprávění o magii morojů byla vyděšená a to věděla, že existuje. Jak se bude tvářit, až zjistí, že i mezi námi je magie. "Já...nevím, jak to říct, aby ses nelekla nebo něco takovýho."
"Slibuju, že se budu snažit nelekat." Prohlásí s úsměvem. Jak mi chyběl. Už od její ztráty paměti se neusmála a mě tak moc chyběl její rozzářený veselý obličej.
"Máme pouto." Vyhrknu rychle a sleduju, jak jí z tváře mizí ten nádherný úsměv.
"To jako...jako, že mi vidíš myšlenky?!" Vykřikla zděšeně a značně se ode mě odtáhne.
"Tak nějak." Odtáhne se ještě víc. "Ale ty mě taky. Vidíme si do hlavy navzájem." Vysvětlil jsem jí opatrně.
"Já tobě taky? A proč ne třeba teď?" Zeptala se zvědavě.
"To jen při silných emocích, nebo když se soustředíš." Už se zase uvolnila a posunula se na předchozí místo na kraji postele.
"Můžu to zkusit?" Zeptá se mě opatrně, jako kdyby mi to mělo vadit.
"Samozřejmě." Odpovím jí okamžitě. Jen křečovitě zavře oči a ruce zatne v pěst, jak se snaží maximálně soustředit. Jen ji sleduju a zatajuju dech nad její krásou.
Vždy byla úchvatná, nebojácná, odvážná a hlavně veselá a to jí dodávalo neskutečnou krásu. Ale když zavře oči a mám možnost si do posledního maličkého detailu přihlédnout její obličej, je její krása nepřekonatelná. Snad nikdy za svůj život tady v Rusku nebo v Americe jsem neviděl něco tak působivého, jako je ona. V takových chvílích jako teď si plně uvědomuju, co všechno pro mě znamená a že bez ní už bych nedokázal žít.
Její obličej se uvolnil a v další chvíli se naplnil děsem, strachem a šokem. Rychle otevřela svoje oči a schoulila se do klubíčka na mojí posteli. V pokoji zavládlo velké napětí, jak jsem se bál, co v mojí hlavě ji mohlo tak rozhodit.
"Rose?" Zašeptal jsem , ale v tichu pokoje to znělo jako hlasitý výkřik. "Prosím, řekni mi, co se stalo. Co jsem ti udělal? Prosím, mluv se mnou." Tak moc jsem se bál. Co když viděla něco zlého z dob, kdy jsem byl strigoj? Nebo něco horšího? Co když se mnou už nikdy nepromluví? To nezvládnu. Nevydržím její mlčení. Překonám všechno, co si může kdo vymyslet, ale její mlčení je pro mě mučící nástroj.
"Ty...ty nic. Já-já..." zakoktala se a ještě víc se svinula do klubíčka.